Žabža - Martina - Šikla

Všechny druhy jedovaté nejsou. Z asi 170 druhů této čeledi patří plná stovka nenápadných, hnědě zbarvených žabek do rodu Colosthetus. Tyto asi čtyři centimetry velké žabky obývají mimo jiné břehy malých bystřin a potůčků. Tráví mnoho času ve vodě a mají proto na rozdíl od ostatních pralesniček dobře vyvinuté plovací blány. Nevylučují žádný kožní toxin a nejsou tedy vůbec jedovaté. Spoléhají na své nenápadné zbarvení, které jim pomáhá uniknout pozornosti nepřátel. Ani v případě objevení však nejsou úplně bezbranné. Velmi rychle totiž skáčou a hbitě vyhledávají sebemenší úkryty v zemi, pod kameny nebo pod kořeny stromů.Žába druhu Phyllobates terribilis, ne větší než tři centimetry, má dostatek jedu k zabití 20000 myší nebo osmi lidí. V ohrožení života totiž tyto žabky ve snaze o záchranu vylučují více svého jedu než obvykle.V kožním sekretu pralesniček bylo nalezeno více než sto různých chemických látek, které patří do skupiny takzvaných lipofilních alkaloidů. Jsou to poměrně složité organické látky, jejichž základem je většinou šestičetná cyklická molekula obsahující pět atomů uhlíku a jeden atom dusíku. Tyto látky můžeme rozdělit do několika skupin. Ne každá pralesnička však umí vyrábět všechny typy těchto toxinů.
Přítomnost či nepřítomnost jednotlivých složek jedu slouží dnes jako klíč k rozdělení pralesniček do čtyř zoologických rodů. Takzvané histricotoxiny chybí u rodu Minyobates, zatímco vysoce účinné batrachotoxiny má jen rod Phyllobates. Rod Epipedobates postrádá histricotoxiny a kromě toho ještě skupinu toxinů zvaných 3,5-disubstituované indolyziny. Obě posledně jmenované skupiny jsou přítomné u rodu Dendrobates (to jsem já).
Kdyby se k sobě lidé chovali tak jako pralesničky, většina manželských poraden by asi dávno zkrachovala. Na rozdíl od většiny ostatních druhů žab nekladou pralesničky svá vajíčka do vody, ale do vlhkého úkrytu na souši. Za ten může posloužit spadlý list, kousek kůry nebo prostě jamka v zemi. Vhodné místo pro snůšku vybírá sameček ještě předtím, než začne hledat partnerku.
Vhodných míst není mnoho, sameček proto vyhlédnutý domov žárlivě střeží před ostatními samci svého druhu a ozývá se výstražným hlasem. Když je vetřelec neodbytný, může dojít i k souboji. Soupeři stojí proti sobě a snaží se jeden druhého přetlačit. Vítěz má právo obsadit výhodnější stanoviště. Je zajímavé, že mezi sebou někdy bojují i samičky. Když je většina samců zaneprázdněna péčí o potomstvo (pralesničky se totiž většinou o svá vajíčka starají), může se stát, že není dostatek partnerů připravených k páření.
Dobu líhnutí pulců dokáží rodiče přesně vycítit a vrátí se ke snůšce připraveni zajistit svým potomkům dopravu k nějakému místu s vodou. Ke štěstí jim stačí sebemenší kaluž, prohlubeň nebo prasklina v kůře stromů, kde se udrží alespoň decilitr vody.
Transport pulců zajišťuje většinou sameček. V době líhnutí natáhne nad snůšku zadní nohy, po kterých mu pulci vylezou na záda, a on je odnese k vodě, kde zůstanou až do proměny v dospělou žábu.
Proměna v dospělou žabku přichází přibližně po dvou měsících pobytu v nádržce. Proměna pulce v žábu je jednou z nejpodivuhodnějších fází žabího života. Procházejí jí pulci všech žab bez ohledu na to, do které čeledi patří či kde žijí.
V tropických pralesích celého světa žije mnoho jiných druhů pestře zbarvených žab. Dosahují stejných velikostí jako pralesničky, jsou také aktivní ve dne a jejich zbarvení je rovněž velmi pestré. Pro nevycvičené oko je proto velmi těžké je od pravých šípových žab rozeznat. Uvádí se, že pralesničku lze poznat podle dvou hrbolků na vrcholu každého prstního disku (konce prstu, který je široce rozšířen). U druhů s užšími prsty však nemusí být tyto hrbolky příliš zřetelné.
Ten, kdo zatouží uvidět šípové žáby na vlastní oči, nemusí už jezdit na expedice do Ekvádoru nebo do Peru. Dnes chová pralesničky řada zoologických zahrad, kde je mohou návštěvníci pohodlně obdivovat.