Andrejka rok v kralovství

Milí přátelé,

Zdravím z Oxfordu! Už je to pár dní, co se chystám napsat první článek a sdělit své první dojmy, které byly a jsou opravdu různé. Vím, že mnozí již netrpělivě čekají, až se tu objeví první psaní. Ale … nebyl čas! Dělo se toho tolik, culture shock střídal honeymoon a naopak. Jsem v Anglii, v zemi, kam každý touží jít a řekla bych, že právě Anglie představuje něco jako European American Dream. Jaké je tu žít? Studovat a pracovat? Nakupovat? O tom bude právě tento blog, který navazuje na mé cesty německé a předznamenává cesty dánské:) Dosti bylo úvodu, let´s explore Britain!

V Anglii nyní pobývám v rámci stipendia Erasmus pracovní stáž. Pracuji zde jako asistentka v Language centru Oxfordské univerzity, kde mám na starosti program LAMBDA, který nabízí vedené samostudium němčiny a francouzštiny. Až začne semestr, tak budu pomáhat jako asistentka při výuce němčiny. Dále tu pracuji v knihovně, rovnám a třídím faktury, smlouvy, výpisy, doklady či kontroluji německé výukové materiály. Práce je velmi různorodá - někdy nudná, někdy zajímavá, ale nikdy dlouhá! Christine, má vedoucí, ale stáž pojímá jako můj osobnostní rozvoj, a tak až začne semestr, budu mít na starosti jen projekt LAMBDA a výuku. Ve zbytku času mám poznávat jak Oxford, tak chodit do hodin, do kurzů, studovat v knihovně, pracovat na své angličtině a učit se dánsky. Už nyní mě Christine v jednu žene do knihovny, ať studuji Nemohla jsem si vybrat lépe!

První dny v Anglii byly vcelku krušné. Neprožívala jsem Honeymoon:left: Mé ubytování představovala klasická britská místnost, která byla ve strašném nepořádku. Okna od saze, o pavoucích nemluvně. Koupelna trošku plesnivá, ne zrovna nejmodernější styl. Ale prý nemůžu chtít víc. Platím jen 108 liber týdně! Postel bez peřin, kuchyň téměř bez nádobí. Ale skvělá spolubydlící, která mě přivítala opravdu co nejsrdečněji. Yubin, která pochází z jižní Koreje, tu chodí do jazykové školy na angličtinu a už tu bude 6. měsíc. Hned po příjezdu jsme tedy zamířily do města, kde jsem si koupila spacák, polštář a jídlo. První večeře ale skončila na pokraji sil v KFC, což bylo skvělé vystřízlivění v tom, že tam už nikdy nepůjdu. Z celého menu se daly jíst jen hranulky.

Zbytek víkendu jsem strávila uklízením a dalšími nákupy, Yubin vůbec nevaří a já si vařit musím každý den, protože nechci pokazit svoji low-suger-diet:happy: V supermarketu si tedy připadám jak exot, když všichni kolem kupují 2+1 zdarma polotovary a já mám plný košík zeleniny a masa, což bohužel vychází asi 4krát dráž, ale … Ušetřím poté na oblečení. Jamie Oliver měl pravdu, food revolution je tu třeba jako sůl.

Dění prvního týdne bylo tedy vcelku hektické. V podstatě jsem chodila práce-obchody-domů-spát. Pořád tu něco chybělo a stále tu něco chybí. Přičemž první dny tu ještě probíhala St.Gilles´fair, a tak jsme s Pavlem zakusily tamější nejvyšší atrakci, abychom viděli město ze shora. Další dny jsem se setkávala s lidmi, které jsem doposud znala jen online (viva Facebook!) a kteří mi dávali cenné informace nebo mě přímo provedli Oxfordem. Tím jsem měla možnost navštívit koleje, dostat se do místností určeným k výuce či jen studentům, poobědvala jsem na koleji v Mertonu, zakusila pravé britské jídlo a navštívila pár historických památek. Nejvíce jsem trávila čas s Káťou,tamější studentkou PhD fyziky, které vděčím za obrovské poznání studentského života a která mi dává hodně podnětů k přemýšlení. Hned na konci prvního týdne, nadšená Oxfordem, mě napadla myšlenka zůstat a studovat tu dál. A to jsem ještě před pár dny chtěla emigrovat do Německa či zpátky do ČR:D Studijní stáže zkrátka nejsou o zemi, ale o lidech, které potkáte. A já jsem potkala ty správné! Jsem šťastná!

Anglie je pohádková. Mám tuto zemi ráda, i když asi žít bych tu dlouhodobě nechtěla. Pomalu si zvykám na kohoutky s very cold and very very hot water, ježdění na levé straně či nečekané změny počasí. Moc Britů tu nepotkávám, protože tu snad ani žádní nejsou:) Hodně lidí tu je z jiných zemí a člověk má tím více pocit, jako by to byla právě Anglie, která je snem každého druhého Evropana, Asiata či Afričana. Já tu ale vidím chudobu. Mraky lidí v Tescu, bídné platy a vysoké ceny za služby a nájmy. Rozdíl mezi chudými a bohatými je obrovský. Společnost se beztak dělí na chudou a bohatou a je to jako začarovaný kruh, ti lidé, pokud jsou chudí, jsou ztraceni. Nemají šanci na vzdělání, lepší budoucnost a dobrou práci. Každé ráno chodím do práce kolem jedné stavby a míjím vysokého černocha v oranžové reflexní vestě. Stojí tam denně, i během víkendu, celých 8 hodin a možná i více. Jelikož chodím každý den touto ulicí a pracuji naproti tomuto staveništi, pan Černoch se na mě vždy usměje a pozdraví mě. Jeho úsměv je upřímný, srdečný a vždy mě potěší. A já opět přemýšlím. Je toto právě ono, proč lidé mění životy a opouštějí rodiny? Pocitu přistěhovalectví se zkrátka nemůžu zbavit a je to vcelku vlezlý negativní pocit. Však ani pitomý britský účet ještě nemám založený, protože jsem cizinec. O pracovním povolením nemluvně! Člověk si poté připadá hodně méněcenný a přitom se paradoxně má o dosti lépe než polovina britského obyvatelstva. Je pouze cizí.

Ale i přesto je tu krásně. Beru kolo, přejíždím na levou stranu a přijíždím k pohádkové budově. To není zámek, to je škola! Jídelna vypadá jak místnost středověkého hradu, autobusy mající 2 npatra se proplétají úzkými uličkami Oxfordu. Prší a v zápětí svítí sluníčko. Ke kávě Vám přinesou čokoládový muffin a z cedule před restauracemi hlásí the best fish and chips. To je Anglie a abyste ji poznali, musíte tu žít.

Tímto se s Vámi prozatím loučím a za chvíli se opět podělím o další zážitky. Dneska právě přijeli Friedo s Gerlidnou z Hannoveru, a tak máme před sebou nabitý program plný cestování a poznávání.

See you !
Andy