Andrejka rok v kralovství

Haluz na Kreatives Schreiben:

Jak jsem slíbila, zde posílám jak v origánle, tak i v překladu svůj domácí úkol na Kreatives Schreiben.

Úkolem bylo: Popište, co si věci na obrazu myslí:



Die Geschichte der Reize der Landschaft
Von Andrea Novotná

Leere. Dunkelheit. Nichts. Es war ein Leben in mir. Ich bin tot, ich bin unbrauchbar. Ich bin ein Rahmen, aber ohne Bild. Das ist wie ein Leib ohne Seele. Nur ein kupfernes Schild erinnert an meine Vergangenheit wie euer Name an ihre Existenz. Ich hieß „Paysage“, ein wunderschöner Name, ein zu wunderschöner Name für ein Bild, dessen Leben so unerwartet geendet hat.
Ich und das Leben in mir haben über 20 Jahre gelebt. Ich habe dem Leben gezeigt, wie es vor 20 Jahren aussah. Ich bot eine Erinnerung dar, die total zerstört war. Die spielenden Kinder auf der Wiese hatten ihr Spiel aufgehört. Die an dem Baum sitzende Frau war verschwunden. Die überall blühenden Bäume waren verblüht.
Schon wird niemand mehr je solch eine ruhige Szenerie betrachten, niemals mehr wird jemand einen Blick auf mich werfen. Ich bin Nichts. Nur ein hölzerner Rahmen lässt euch erraten, dass ich ein Bild war, das Paysage hieß.
Die Sonnenstrahlen scheinen durch mich durch und die Schatten, die auf mich fallen, verbinden sich mit dem Schatten des Rahmens. Ich stehe angelehnt an dem Schrank. Allein und halb tot. Nur ein neben mir stehendes Gewehr erinnert an meine Vergangenheit, an meine Zukunft, die sie für immer vernichtet hat. Das Gewehr hat sich – gleich wie ein Dorn im Auge – neben mir aufgebaut und sein stählerner Lauf reflektiert die Sonnenstrahlen. Es hat mir mein Leben genommen.

Ich habe das Leben genommen. Ich, das metallisch kalte Gewehr, die nur Leben wegnimmt und nie zurückgibt. Ich, das Ende der Anfänge, ich, das Gewehr, die wie die Pest tötet, alles und Alle, die ihren Weg kreuzen. Ich bin das Mittel aller Mörder, ich mache Menschen zu Mördern, ich nehme alle Leben weg. Durch mich wird gezielt und getötet.
Ich stehe stolz neben meinem unschuldigen Opfer, ich habe sie durch meinen Mörder getötet. „Ist das eigentlich Leben ein Mittel der Schuldigen zu sein? Ist das in Ordnung, meine Opfer jammern zu sehen, ohne helfen zu können? Ist es möglich zu lieben und gleichzeitig im Namen der Liebe - wie Othello- zu töten?“ Ich fühle mich leer.

Ich fühle mich leer. Ich, das Bild, das als Erinnerung an die Vergangenheit dienen sollte. Ich neben einer Flinte stehend, die mich getötet hat. Alea iacta est, ich, der Rahmen ohne Bild, werde nur zum Spiel der Schatten dienen, ich werde nie Freude in das Leben der Menschen bringen. Mein Sinn des Lebens ist verloren.

Mein Sinn des Lebens ist verloren. Meine Ehre ist befleckt. Ich, das Mittel des Todes, muss solange neben meinem Opfer stehen, bis ich eventuell jemanden anderen töte. Das ist mein Schicksal, das ist die Hölle auf Erden. Ich will sterben.

Ich will sterben.

„Paysage, der Rahmen ohne Bild, bitte, verzeihe mir!“


Prázdnota. Tma. Nic. Byl ve mě život. Jsem mrtvý, jsem nepotřebný. Jsem rám, ale bez obrazu. To je jako tělo bez duše. Jen měděný štítek upomíná na moji minulost jako vaše jméno na vaší existenci. Jmenoval jsem se „Paysage“, překrásné jméno, až příliš překrásné jméno pro obraz, jehož život tak nečekaně skončí.
Žil jsem a život ve mě přes 20 let. Ukazoval jsem život, jak vypadal před 20 ti lety. Nabízel jsem vzpomínku, která byla zničena. Na louce hrající si děti svoji hru skončily. U stromu sedící žena zmizela. Všechny kolem kvetoucí stromy odkvetly.
Už nikdy nikdo nespozoruje tuto klidnou szenérii, už nikdo nikdy o mě nezavadí pohledem. Jsem nic. Jen dřevěný rám vám o mě napoví, že jsem byl obrazem, který se „Paysage“ jmenoval.
Sluneční paprsky se mnou propadají a stíny, které na mě padají, se spojují se stínem mého rámu. Stojím opřený o skříní. Sám a téměř mrtvý. Jen vedle mě stojící zbraň napovídá o moji budoucnosti, o budoucnosti, kterou na vždy zničila. Ta zbraň – stejně jako trn v oku – se vedle mě tyčí a její ocelová hlaveň odráží sluneční paprsky. Vzala mi život.


Vzala jsem život. Já, ocelově chladná zbraň, která jen životy bere a nikdy nevrátí. Já, konec začátů, já, ta zbraň, která jako mor zabíjí, všechno a všechny, kteří ji byť jen zkříží cestu. Jsem prostředek všech vrahů, jsem to já, kdo udělá z lidí vrahy, jsem to já, kdo vezmě všechny životy. Skrz mě je mířeno a zabito.
Stojím si tu pyšně vedle mé nevinné oběti, kterou jsem skrz mého vraha zastřelil. „Je to vlastně život být jen prostředkem těch vinných? Je to v pořádku, vidět své oběti bědovat a neumět pomoci? Je možné milovat a zároveň ve jménu lásky, stejně jako Othello, zabíjet?“ Cítím se prázdná.


Cítím se prázdný. Já, obraz, jenž měl jako vzpomínka na minulost sloužit. Já, stojící vedle té flinty, která mě zabila. Alea iacta est (kostky jsou vrženy), já, rám bez obrazu, který bude jen hře stínů sloužit, už nikdy nepřinesu radost do života druhých. Můj smysl života je ztracen.


Můj smysl života je ztracen. Moje čest je poskvrněna. Já, prostředek smrti, musím tak dlouho stát, dokud nezabiji další. To je můj osud, to je peklo na zemi. Chci zemřít.


Chci zemřít.


„Paysage, Ráme bez obrazu, prosím, odpusť mi!“