Tento Atletický-běžecký bloček s mírnou dávkou sportovních miniesejí, kritik a článků věnuji svým (budoucím) drahým a věrným fanouškům. Pivu a běhání Zdar. <br /> (Pro Google a spol.: běžecký blog, atletický blog, atletika, běh
Čtete správně, skutečně se po mnoha měsicích odmlky opět musím podělit se svými „bežeckými“ zážitky. Ono se toho po stránce atleticko-bežecké skutečně v mém podání mnoho neudálo, ono se totiž neudálo vůbec nic. Proto jsem také čekal na nějaký osudový implulz, který mně třeba přinutí obohatit Vás o události nové, článek na blogu zasluhující. Ano, byť trénink se bližil poslední dobou k absolutní nule, přecejen morenďácký závod na Myslivně, jenž je součástí BPP, jsem tři roky za sebou nevynechal. Proto i tentokrát jsem se nechal přemluviti Matějem, že bychom mohli nostalgicky zavzpomínat na zářné úspěchy let minulých a poctít tento závod také naší symbolickou účastí. Abychom promysleli podrobnosti, sešli jsme se na předzávodním večerním setkání v hospodě U Štávů, kde jsme u točených dvanáctek, řešili jak po takové době zaběhneme takovou náročnou desítku. Rozprava to byla zajímavá, a protáhla se do pozdních hodin. Ráno jsem si dal budíka a bolehlav mě předsvědčoval, abych se na to vykašlal, že si stejně utrhnu akoráte pořádnou ostudu. Ale tentoktát vůle po závodění zvítězila a již rozcvičený a oblečený do běžeckého jsem nastarotoval fáro a odjížděl směr Kohoutky. Když jsem se blížil k Myslivně přepadal mě nepříjemný pocit, že nevidím žádné rozklusávající se bežce. Náhle v dáli parkoviště – překvapivě poloprázdé. Podezření stoupá, a když náhle u parkoviště rozpoznávám smějícího se Matěje na kole bylo to jasné – tentokrát poraženi nebudeme. Po závodě jako by se zem slehla. V okolí jen skupinka důchodců si to štrádovala z Myslivny na výlet a my jak blbci připraveni po téměř roce reprezentovat náš dráhý klub. Poslední tečka, říkáme si. Budiž zpečetěn náš běžecký osud. Ukázali jsme dobrou vůli, ale Vyšší moc byla proti. Asi věděla proč. Vlastně jsem ji za to vděčný. Tak jsme se zasmáli, a brzy jsem zase vyjížděl domů.
P.S. Závod byl přesunut na další den, ale proč pokoušet osud, dostavili jsme se včas, viděli jsme a morálně zvítězili. A tak by to mělo být.
Tak jsem zase po roce zavítal na Kocourkův pohár, který se konal včera v Obřanech. Tuhle trať jsem ještě nikdy neběžel, takže jsem se celkem těšil, uklidňovalo mě, že je to rovinka, a vůbec jsem si to ještě v pondělí maloval celkem růžově, jakože si hezky zazávodím, potrénuju a tak. Jenže přišlo úterý, kdy jsem šel se spolužákem ze základky na pokec na prýgl. Na jednom místě tam čepujou Kvarar 14°. Kdo zná, ten ví, že do hlavy to leze setsakra rychle. „Trochu“ jsme to přehnali a pak ještě přešli jinam, ale to už je historie… Důležitý je výsledek: středu, den závodu, jsem téměř celou proležel na gauči, nadopoval se Ataralginem a vitamínama a doufal, že ta kocovina do večera přejde…
Někdo může namítnout: Zase se vymlouvá, že chlastal, aby se měl na co svést svoji antiformu. Ale na něco se to svést musí ne?
Když jsem přijel do Obřan už jsem byl celkem v poho, a při rozklusu i zadoufal, že to snad nebude tak hrozný. Po startu se mi zdálo tempo fakt pomalé, je vidět, že něco tak dlouhého jsem už hoodně dlouho neběžel. Držel jsem se za Moreňdákem Lukášem Lengyelem a říkal si, že třeba na něj moc neztratím. Optimismus a slušné tempo mi ale vydrželo tak 2 km. Potom už jsem byl čím dál zdeptanější a zoufale vyhlížel obrátku v Bílovicích. Neměl jsem stopky a kužely s vyznačenými kilometry byly postaveny dost záhadně, takže když jsem uviděl teprve 3. km (ve skutečnosti to mohly být už tak 4), psychicky mě to zdeptalo ještě víc. Po obrátce to pak začal být očistec jak v Danteho Božské komedii. Zpomaloval jsem přímou úměrností, občas, když mě předběhla nějaká známá tvář, kterou jsem vždycky porážel, tak jsem zrychlil, ale jen na pár sekund:D Ke konci už jsem rezignoval, asi 500 m před cílem přešel skoro do klusu. Když v tom mě předběhla dokonce první žena Ivana Martincová, kterou jsem většinou porážel i před 2 lety. To už bych se asi hanbou do země propadl, tak jsem ještě zmobilizoval síly a v posledních metrech zafinišoval a předběhl ji. To bylo drama co?
Čas 34:22 - a tempo 3:54/km - co k tomu dodat. Podle mých propočtů bych to v prosinci zaběhl tak o 2 min lépe. Ale nemá cenu se nějak stresovat, když po lize příští týden ukončím sezonu (jestli se to tak dalo nazvat) a od srpna se začnu léčit, jakožto běžec poloinvalidní.
Jak běžet Stýpl?
Složitá otázka. Pro mnohé atlety docela neřešitelný problém. Někdo trať, na jejíž cestě, nebo spíše přes jejíž cestu, dráhu, stojí bez jedné třicet překážek, trénuje při své technické přípravě, ale vzhledem k tomu, že „třítisícovka“ s pověstným vodním příkopem zaujme místo na ligovém programu zpravidla pouze jednou, je blbé soustředit veškerou pozornost i výkonnost právě na ni. Atleta vytrvalce přeci dělá kvalitním právě jeho univerzálnost – schopnost běhat cokoli od „osmikila“ třeba po dráhovou desítku. No dobrá, běžci si dávají našeho stýpla jen jednou do roka, pro pobavení. Ale jak na to, aby to nějak jakože vypadalo, aby nebyli pro pobavení i oni?
Tu otázku jsem si bohužel měl položit velice, velice dlouho předtím, než jsem do toho šel. Než jsem se stal stýplařskou obětí..no prostě skutečnou obětí.
Možná by stačilo zeptat se Kuby Holuši; možná by stačilo přečíst alespoň trochu z technické příručky, co mi už v zimě půjčil Baxx.
Mistr Evropy junior na 3000m překážek z loňského roku Holuša by byl vzorem, rozpadající se knížečka hluboko z minulého století obstarala by alespoň popis pohybů a odrazů, odpichů, které jsou nutné, aby bylo možné vodní příkop, chladící jezírko, bazének na cestě, zdolat. Zdolat kvalitně. Na obojí jsem se ale vykašlal. Druhá věc: vlastnictví spešl treter, ze kterých by voda po doskoku do louže hnedka odtekla, stýplařských, bylo pro mě také překážkou. Spoléhám na brčálově zelené, které mi svítí i v noci. Které mám sotva rok, vlastně, právě před rokem 14. června jsem si je koupil, jak mě teď napadá.
Tretry mají narozeniny a atleti v Olomouci při 2. kole 1. ligy svátek, když si můžou právě jednou v roce zaběhnout stýpla. Jdu na věc.
Jo, jak říkám: totálně bez tréninku. Bez typického tréninku. Ale znovu se ptám, jestli to někdo náhodou neví, jak tedy na to, protože jak by se do toho mělo jít, mě nenapadá. Můžu alespoň popsat, jak komplet příprava probíhala u mě: o tom, zda to byla správná příprava, či ne, si můžete udělat obrázek sami:
Podzim 2007: S nápadem běžet někdy kdesi třeba jednou stýpl jsem přišel já sám. Nápad to byl dobrý a překvapivý a zábavný. Jo, jasně, vyplácám se. Umřu. Jasně. Ale na to všechno jsem se moh a chtěl těšit. Abych si rozjasnil nudu v zimě a v Brně, začal jsem s tréninkem přeskoku laviček. První park, kde se mi to podařilo, byl na Střeleckém ostrově při jedné návštěvě Prahy. Nezapomenutelný večer: myslím, tři 12°, nebo nějaké víno, plus první přeskok, kvalitní dopad; sníh na trávníku, trochu to klouzalo.
Zima 2008: Přesun snah na dráhu; jediná stýpl překážka, pevně zasazená před příkopem, kde nebyla voda ani led, stala se terčem prvních skutečných tréninkových pokusů. Je třeba říct: gymnastika, to je pro mě noční můra. Do dálky jsem taky skočil maximálně uboze. Sečteno: dispozice na nulu. Je těžké zkoušet kopírovat správný letecký pohyb a pozice nohou nad lávkou, když je člověk tak neschopný koordinace pohybu, že ani kroutit hlavou nad tím nestačí.
Jaro 2008: Jenomže týden co týden cosi zrodil a já moh dávat první přeskoky, který jako trochu stály zato. Jediná stálá překážka, bez vody; náběh, skok, klus zpátky na lajnu. Znovu. Občas. Jednou týdně. Jednou jsem zaběh 1500m v každém kole s jedním přeskokem, a bez zastavení!
Přišla krize, úpadek a totální absence jakéhokoli tréninku. Takže před ligou jsem mohl spočítat: jeden a půl měsíce bez dráhy, v 6 týdnech pouze jeden pětadvaceti kilometrový výběh. Všechno.
Před ligou pouze od soboty 30.5. do pátku 6.6. tři běhy, ten den první po absenci běžecká abeceda a setkání s tartanem. Pondělí před ligou první úsek – 1 km naplno. Teprve ve středu poprvé od 25. dubna tretry na nohách. No a v sobotu výše uvedená, na videu zachycená akce. Tomu se říká vystupňování formy přesně na den! Lepší přípravu jsem si nemohl přát.
Kdyby někdo tedy věděl, jak to běžet, jak na ten stýpl teda jít, klidně pište.
Jestli si někdo na videu všiml, jo, spadlo mi číslo. A taky botu jsem neměl rozvázanou jenom jednou (tu, co si tam po „koupání“ zavazuju), ale od dalšího kola znovu i tu druhou. Jinak, příště je lépe běžet rovnou v plavkách a ploutvích.
Dlouho jsem se zase pro svou lenost neozval. V době minulého příspěvku jsem začínal po maturitě zase trénovat a jak jsem avizoval, blížil se koncert Metalliky a také tréninkově Kocourkův pohár v Popůvkách. Všechno bylo ale zase trochu jinak. Metallica byla popravdě skvělá, ale zážitek poté všechno překonal. Chtěli jsme odjíždět vlakem v 0:30 do Brna, ale tento krok se nám hrubě vymstil. Profesionální České dráhy skvěle zvládly situaci a nachystaly na stovky až tisíce Metallistů z Moravy a Slovenka několik vagónů, do kterých vesele prodávali další a další jízdenky. Výsledek byl ohromující: vlak narvaný až k prasknutí (museli jsem do něj vlízt oknem do kupé!!!) jako v dobách nacistických transportů. K tomu několikahodinové zpoždění (čekalo se na připojení dalších vagónů). To už jsme ale nevydrželi a polomrtví zase oknem vyskočili a šli jízdenky vrátit. Po deštivé noci strávené chozením po Praze a zoufalým hledáním nějakého nonstopu, jenž by poskytl střechu nad hlavou, jsme nakonec odjeli autobusem v ranních hodinách. Co to má společného s běháním? No především jsem chtěl vás běžce varovat před využíváním služeb této pekelné společnosti. Vlakem fakt nikdy! Opravdu rychlejší je si na dané místo doběhnout;)
No pochopitelně tento zážitek negativně ovlivnil i mé nohy, které už Kocourkův pohár další den nemohly zvládnout a trénink tak byl opět narušen.
Již v poklidu probíhaly další dny a já opět pomaličku trénoval. Ale jako kdybych začínal od znova. Vše v rovině obecné a tempové vytrvalosti. A liga se „pomaloučku“ blížila…
Minulý čtvrtek jsem pak měl možnost navštívit mítink Zlatá tretra v Ostravě. To, jakých skvělých výkonů jsme byli svědky asi všichni víte a není třeba to rozebírat. Každopádně světová atletika na živo má svůj náboj a půvab a vždy vás dokáže nabudit a motivovat do dalšího tréninku.
2. kolo ligy se konalo tuto sobotu v Olomouci. V den závodu jsem si zvolil 800 m bez nějakých ambicí, ale s optimistickou vyhlídkou, že to i přes absenci jakéhokoliv rychlostního tréninku poslední měsíc zaběhnu 2:07-08 (OR 2:05.15). Jak šeredně jsem se mýlil. Svůj 2.rozběh jsem sice kuriozně a bez problému vyhrál (prvního, přede mnou snad o sto metrů, diskvalifikovali:D), ale čas jsem nevěděl. Běželo se mi celkem lehce a docela jsem byl spokojen. Ale to trvalo jen doby než hlasatel oznámil čas a ten byl opravdu špatný: 2:13. Jediné, co mě mohlo uspokojovat, že konkurence se sešla velmi bídná a i tento čas stačil na 4 body (7.místo)!
Oproti půlce, jejíž úroveň neměla s 1.ligou moc společného, viděli jsme i velmi dobré výkony. Jan Kudlička v tyčce a Jan Marcell v disku překonali limity na OH. Vítěz výšky dal 215 cm. Ale asi nejlepší podívanou přinesl závod na 3000 m překážek. Svoji premiéru na této trati si totiž odbyl závodník Morendy Matěj Nytra, jehož výkon se zapsal zlatým písmem do historie našeho klubu. Matějovi postřehy si můžete přečíst ve speciálním článku věnovaném tomuto hrdinskému běhu.
Konečně jsem se odhodlal po několika dnech přemáhání poreferovat o zážitcích, které se nedávno odehrály. Po juniorském maratonu jsem toho už moc nenaběhal a mílovými kroky se přibližovala zkouška dospělosti. Strach a časová tíseň mě donutily uzavřít se doma a s běháním se rozloučit, i za cenu ztráty formy. Hlavně s angličtinou jsem si nebyl vůbec jistý. Nakonec to po 12 dnech psychického týrání konečně vypuklo. Těsně před maturitou jsme navíc přišli o našeho asi 11letého knírače, a to na pohodě nepřidalo. Alespoň v den D se štěstíčko uchýlilo na mou stranu a já si až na informatiku vytáhl celkem pohodové otázky. Ironií osudu jsem to udělal za 4:-D, což nikdo z mého okolí včetně třídní nechápal, vždyť na výzo jsem míval i čtverky. Následný maturiťák proběhl v důstojném duchu, s důstojným množstvím alkoholu, a když už to je bledé s překonáváním mých běžeckých osobáku, dal jsem si rekord alespoň v počtu vypitých piv v jeden den (a to většinou dvanáctky):-).
Od pátku jsem zase začal myslet na trénink a šel si po 14 dnech zaběhat. 5 km naznačilo, že forma je opravdu pryč (ona ale ani žádná nebyla). V sobotu jsem pak jsem pak přislíbil účast na 1.lize v Třinci. Ale abych si neudělal hned při premiérovém startu ostudu byl jsem ochoten jed pouze na štafetu 4*400 m. No to jsem ještě netušil, že to je až v Třinci a štafeta bude v 17:15. No prostě celý den zabitý. Tak jsem se alespoň rozhlédl po tomto proletářském městě a navštívil restauraci Dělnický dům, kde jsem se nacpal opravdu vydatně a ochutnal snad poprvé čepovaný Radegast. To bylo 3 hodiny před startem. Nakonec jsem to se zátěží kuřecích prsíček v sýrovém těstíčku nějak zvládl, čas nevím (asi výhoda).
No a nyní je pondělí a já mám za sebou 1. dráhový trénink a nedopadl zase tak tragicky, jak jsem očekával. Naděje do budoucna tudíž žijí. Je přede mnou dlouhatánské volno. Zatím na něj vůbec nejsem zvyklý a přemýšlím, co vlastně smysluplného dělat krom trénování. Škola, kterou jsem tak dlouho proklínal a často do ní nechodil, jako kdyby mi najednou chyběla. Tedy ne to učení, ale kolektiv. Vědomí, že je po všem a že vstupuji do neznáma, do neprozkoumaných vod, na mě teď často doléhá. Času na trénink je teď spousta, otázka však je, jak dlouho to půjde než mé nohy řeknou dost a jestli vůbec alespoň trochu vylepším osobáky, které sice tak vysoko nejsou, ale nějaká forma už být musí. Jednu jistotu již mám, po sezoně v záři nastoupím na rehabilitace. Teď se ale soustředím na blízkou budoucnost. Zítra zátěžový test - koncert Metalliky v Praze a den po prohýřené noci večerní závod LBP v Popůvkách pojatý jako trénink.
Přidávám nějaké
fotky z Třince:
Tísněn nedostatkem času kvůli blížící se maturitě, nebudu se tentokrát příliš rozepisovat. Náš školní tým jel do Prahy urvat , co nejlepší výsledek, bohužel jsme opět nevyrazili v nejsilnější sestavě a moc jsem tedy s medailí nepočítal. Zkrátka jeli jsme si to hlavně užít, protože kde jinde je v naší republice lepší atmosféra při běžeckém závodě než právě v Praze při maratonu (ačkoliv by mohla být mnohem lepší). Tentokrát jsem běžel hned 4. úsek mezi 12. a 16. km, od Pařížské přes Staromák, Starým městem, po Národní třídě a pak podél Vltavy. Úsek to byl určitě nádherný, ale 1,5 km po kostkách ubralo hodně sil. Avizovaný výkon 3:20/kilák byl hodně velkou utopií a už na 1. km jsem ztrácel 4 s. Na 2km byl čas 6:48 a pak už to šlo pěkně do kytek. Výkon těsně nad hranicí 14 minut beru jako velké zklamaní, ale vzhledem k mé aktuální špatné tempové vytrvalosti to je vlastně logické. No tolik o mém vystoupení. Lukáš Olejníček z našeho týmu si to na prvním úseku pěkně povodil Keňany a spol. a čas 12:38/4km stačil na asi 100 m náskok (maratónci tentokrát začali dost vlažně).
Nakonec jsme skončili jako loni 4., popravdě řečeno jsem to přesně tak čekal (čas ňák 2:38).
Nechce se mi omílat známá fakta z PIMu, proto vyzdvihnu ty, o kterých se zas moc nepíše. Daniel Orálek podal heroický výkon, rozběhl to na čas po 2:25, dokonce i jistý čas mezi českými borci vedl. Bohužel, a údajně kvůli nedávné viróze, neudržel tempo a nakonec byl asi rád za 3. místo za 2:29. Ale každopádně pražské komentátory z ČT pěkně zaskočil, protože o Danovi vůbec nic nevěděli. Zachránil to spolukomentátor Faschingbauer, ale i ten zklamal, když tvrdil: “Dřív sme spolu běhávali, pak přestal úplně trénovat, ale teď jak vidím, se do toho zase pomalu dostává“. Pro Morendu to byl velmi úspěšný den, krom Danova bronzu ještě v ženách vyhrála veteránka Ivana Martincová. Oběma tedy velká gratulace.
Ve čtvrtek 17.4. jsem se konečně po dlouhé době zase účastnil nějakého závodu. Tentokrát se jednalo již o mou čtvrtou a zároveň poslední účast v Juniorském maratonu. Pokud nevíte, co se pod tímto pojmem skrývá, tak vězte, že se jedná o soutěž středních škol organizovanou PIMem, která probíhá jako štafetový závod. Délku maratonu musí zdolat 10 studentů, z toho minimálně 3 holky. 9 lidí běží 4 km a jeden musí zvládnout zbývajících 6180 m. Nejlepší školy z krajů pak postupují do finále, které, a to je na celé akci nejlepší, se běží přímo při pražském maratonu. Naše škola (Gymnázium tř. Kpt. Jaroše) už mnoho let za sebou do tohoto finále postupuje, ale bohužel se nám ještě nikdy nepodařilo získat medaili. Letos, kdy se silný běžecký ročník se školou loučí, je poslední možnost konečně zvítězit a završit tak veleúspěšné reprezentování školy.
Poslední dobou jsem se v rámci svých možností snažil poctivě trénovat a doufal jsem, že formu částečně otestuji právě v Lužánkách. Bohužel trénink maximální rychlosti (3*30 letmo, 10*60 letmo, 4*150), na dráze mě v pondělí už natolik zmohl, že jsem měl až do dneška problémy s chůzí. To by ještě nebyla žádná tragedie, ale po 130 naběhaných km za 15 dní (i to není žádná sláva, ale na mé poměry velmi dobré) se mi zase silně ozvala bolest okostice na vnitřní holeni, a i když nechci, musím si dát pár dní odpočinku, abych se vůbec mohl na dráhu vrátit. Chovám nedůvěru k lékařům, kteří mi s tímto záludným problémem asi těžko poradí (respektive chodím k nim až když je to opravdu vážné), a proto spíše hledám na internetu, našel jsem si už nějaké speciální protahovací cviky, pokusím se ledovat a uvidíme. Ale úplně nejradši bych si nechal nohu od kolene dolů uříznout a používat protézy, které prý již brzo budou lepší než lidské nohy. Možná mi za pár let opravdu nic jiného nezbude.
Zpět k závodu. Ono toho není moc na popisování. Semifinále jsme pochopitelně vyhráli (tedy náš A tým - celkově jsme letos postavili rekordní 4 týmy a tvořili skoro polovinu závodníků:D ). Hodnotit můj výkon raději nebudu, protože bych musel být sprostý, každopádně můžu být rád, že se vůbec do Prahy nominuju. Celkově jsem stále velice zatuhlej a mám nějakou krizi. Nejlepší výkon podali matadoři Lukáš Olejníček, Mara Pospíšek, byť se trápil, a vyzdvihnout chci Kubu (Járu) Zimmermanna, který se dlouho potýkal se všemožnými zdravotními problémy a zaběhl to po pár týdnech tréninku velmi dobře. Takže co říci závěrem. Snad jen, že v Praze to musíme všem natřít a i já se musím vyburcovat k životnímu výkonu a dát to 3:20/km tedy za 13:20.
Na sobotní ráno jsem se opravdu těšil, protože jsem se po dlouhodobém boji se zánětem achillovky odhodlal vyrazit na první závod. Po všech těch patáliích trénuju necelých 14 dní a noha stále není úplně zdráva, takže jsem si chtěl jen odběhnout kvalitní trénink na 80%. Po pátečním lijáku se na nás v sobotu usmálo skutečně krásné jarní počasí a dalo se tak konečně běžet v šortkách. Na krátké pětce na své domácí trati neuspěl loňský vítěz Tom Pásler a doběhl až o minutu za suverénem Jirkou Homoláčem. Další běžec, jehož nebudu ze slušnosti jmenovat, se pak závodu účastnil ihned po noci „protančené“ na našem školním plese a když se k tomu připočetlo, že moc netrénuje, tak to dopadlo fakt tragicky Před startem na desítku jsem opět narazil na Jirku Homoláče. Řekl sem mu, že dnes běžím jen pro radost na 80%, on na to, že to bude běžet taky tak, na což jsem s úsměvem odvětil, že to v jeho případě znamená tak 10. místo. No a nakonec doběhl 5. hned za Orálkem, pozoruhodný výkon. Já jsem si první kolo opravdu užíval, proběhl ho v času kolem 20:30, v druhém kole jsem pak postupně zrychloval a předbíhal mnoho závodníků, což mě docela bavilo Kilák před cílem jsem dohnal i profesora Krupku, kterého normálně při závodě vůbec nepotkávám. V závěrečném doběhu jsem neodolal a začal přece jen valit co to dá (to sem neměl dělat, teď mě pobolívá noha:) Konečný čas 40:07 a 44. místo (stylově jsem se ještě stačil vlézt na první stranu výsledkové listiny, takže spokojenost).
Celému závodu jinak kraloval krosově zaměřený Milan Kocourek, který zbytek běžců doslova deklasoval. Myslel jsem si, že jeho vítězný čas 31:29 je pravděpodobně traťovým rekordem, ale v roce 2002 běžel Filip Ospalý za 30:50. Do očí bijící je fakt, že můj čas by v letech 02,03 stačil zhruba na 80. místo, přitom podmínky byly včera vcelku dobré. Měnila se trať během let nebo za těch 5,6 tak klesla kvalita startovního pole? Pamětníci, nechť mi to prosím objasní:-)
Na svém domácím závodu v Bystrci bohužel budu za 2 týdny chybět, píšu totiž Národní srovnávací zkoušky, a to sem se tak těšil na zdarma
Tak se mi snad už podařilo překonat mnohatýdenní problémy s achillovkou a mohl jsem se konečně plný nadšení (bez legrace) vrhnout do tréninku. Po skoro měsíčním běhání/neběhání jsem se fakt těšil až na dráze zase zmučím tělo ňákými úseky. Naštěstí udržovací trénink v posilce a v bazénu sklidil ovoce a návrat na dráhu nebyl zdaleka tragický. Nebýt stále podezřelého pocitu v achillovce, tak bych mohl říct, že se mi běhalo výborně. Ale abych zase jen necekal, tak napíšu, jak to tento týden konkrétně vypadalo:
------------------------
Po – Dráha 4*1200 m
Út – Volně 10 km
St – Posilovna (submax. 3*8)
Čt – Dráha 3*2000 m
Pá – Volně 10 km
So – Souvisle 15 km v kopcích
Ne – Volno
------------------------
Časy si nechám pro sebe, chlubit se jimi rozhodně nehodlám;)
Celkem tedy včetně roz/výklusů a dalších volovin cca 55 km. Tak uvidíme co dál.
Docela dlouho jsem se v psaní odmlčel, protože, nechci vám nic nalhávat, jsem se díky zranění dostal do takové mírné tréninkové letargie a vlastně jsem byl i chvíli rád, že trénovat nemusím. No a jelikož se nic moc zajímavého neudálo a moje achillovka svoji nechuť k běhání dává najevo nepříjemným vrzáním, tak jsem ani neměl potřebu se s milými čtenáři dělit o své dojmy během absentování.
Od dnešního příspěvku nečekejte, že se něco zlomilo. Sice se od pondělí snažím dostávat do tréninkového rytmu a dusím své ztuhlé nohy úseky, jež jsou stejně zoufale pomalé ve srovnání s nedávnem, ale to rozhodně nepovažuji za nutné nikomu sdělovat:) Podstatná je ale věc jiná. Dnes ve škole při hodině informatiky zabrouzdám na svazový web a hle, vykoukne na mne neuvěřitelná novina:yikes: . Fantastický výkon Jakuba Holuši na 800 m na halovém mítinku ve Vídni. Kuba zaběhl svůj osobák 1:47.37, což je zároveň i 5. český halový výkon historie. Splnil si tak nečekaně limit na halové mistrovství světa ve Valenci, které se bude konat začátkem března. Popravdě řečeno, vážně síla a Kuba si evidentně věří, neboť v interview říká, že má na to běžet patnáctku za 3:40. Já tedy Kubovi vřele gratuluji a přeji mu mnoho úspěchů, protože ty český elitní běh nutně potřebuje. Doufám, že nám konečně zraje nová osobnost středních tratí, která bude naši zemi důstojně reprezentovat alespoň na evropské scéně.
My Opera
