My OperaMatějův fejeton: UŽ JSEM HO ODHALIL! UŽ VÍM, JAK TRÉNUJE!
Wednesday, December 5, 2007 6:48:42 PM
No Matěj se nám dost rozepisuje a doufá, že na mém zaběhnutém blogu to někdo bude číst. Nicméně tento článek si čtěnářovu pozornost bezesporu zaslouží:)
Dnes jsem se vydal na jeden z dlouhých, objemově náročných výběhů, jak je máme plánovány v našem tréninkáči, a byl to nakonec svým způsobem trénink zajímavý – a jak já říkám – epický a filosofický. Po delší době zabrousil jsem do vod a lesů v oblasti mezi Jundrovem a Kohoutovicemi, kam jsem se snad od letní vrchařské přípravy nepodíval; celková distance toho běhu byla něco přes 18 km; trénink tentokrát probíhal ve zvlněném terénu (místy skutečně terénu) a kopcích v tamní zalesněné oblasti. Když jsem se rozbíhal okolo výstaviště a řeky, abych pak nalezl uličku, z níž vychází krutě stoupající svah přímo do obory, přemýšlel jsem, jestli jsem dnešní volbou lokace tréninku udělal správně: mám na paměti, že tento les, do kterého jsem již nenávratně mířil, nepatří mezi mé oblíbené – mnohem raději mám celou oblast okolo přehrady, stezky a cestičky nad Lýskovcem či u Myslivny, nebo od léta pro mne kouzelný úsek od Klajdovky až někam na konec Mariánského údolí. Les nad Jundrovem připadá mi hnědý, šedý, blátivý – a spíše nežli zelený, s krásnou přírodou, je rozdrobený, kalný a mokrý, řek bych. Zkrátka jej nemám rád, nepřeskočila mezi námi ta správná jiskra…
S tím však už nešlo nic dělat. Tak jsem začal stoupat, tvrdým svahem, proběh jsem branku a pokračoval dál, po zelené, až se cesta umoudřila a místo stoupání poslala mi do trati zase na chvilu rovinatou pasáž. Jo, byl jsem rád. Zvolnil jsem tempo, pak jsem se zas rozběh, ale zlehka – dnešní trénink měl být zakončením dalšího 6-denního bloku, jak máme tréninky v tomto období naplánovány, charakterem souvislý běh, při kterém jsem se hlavně neměl zabít. Jo – a je to trochu haluz –, ale přesně před rokem jsem se na stejném místě (takřka v totožném počasí, co já si pamatuju) utavil takovým nehorázným způsobem, že jsem při zpáteční cestě autobusem z Kohoutovic, neschopen dostat se dom jiným způsobem, skoro usnul… Na to jsem si vzpomínal, zatímco jsem se napojil na další stezku a cesta ubíhala, řek bych, v docela souvislém dojmu a tempu, když tu náhle jsem v dálce před sebou (asi jednu rovinku v zatáčející trati) spatřil štíhlé tělo běžce, jež mi nebylo neznámé… Ano, utvrdil jsem se po chvíli a pár dalších zatáčkách: je to Dan. Byl jsem překvapen i potěšen zároveň, a tak jsem se rozhod kašlat na striktně naplánovaný charakter běhu a rozběh jsem to po rovince naplno; jen ho dohnat. Už jen pro ten pocit, říkal jsem si, zaběhnout si s Danem Orálkem – přece: to se jen tak kdekomu (takhle bok po boku) nepoštěstí. Jen ho dohnat, říkal jsem si. Byl jsem rád, ztráta se zkracovala a já chápal, že takhle on trénuje – ano, volnej běh, hezky pozvolna, žádný sprinty jako na závodech. Prokouk jsem ho. Je jasný, že to tak dělá, a veškerou energii a rychlost si nechává právě až to bude potřebovat při soubojích s ostatními. A my blbci to hrotíme na stadionu, i v tomto podzimním nečase, a občas z toho cedíme krev, nebo (Baxx) léčíme klouby a okostice (pivem: Baxx). Studoval jsem Orálkovu techniku a fandil mu. Je to tak: a i když se ho teď – v chystané ironizující, a satirické, digresi, která bude následovat – budu možná trochu dotýkat, je nespornou pravdou, že my oba (s Baxxem) si Dana ohromně vážíme a já nechci shazovat jeho hrdost a kvalitu a veškerou běžeckou brilanci. Ale hodí se mi vyprávět, jak si občas příhodně (trefně) činíme nevinnou legraci, z jeho – ano, hádáte správně – jména. Je to fajn, ne? :)Samotným nám to dlouho nepřišlo! A pak někdo se toho Danova příjmení chyt (takovej buzík od nás ze třídy…) a už se to mluvilo, a dodnes s Baxxem v předzávodních hovorech komentujeme, jak je to skvělé, že tu zase je dnes „Orálek se psem“, po závodě: že „nejlepší byl Orálek se psem“, nebo, že: „Orálek se psem je skvělej“ a tak dál… (Omlouvám se Danovi za veškerou ujmu na cti.) Danův bílej, krásnej pes, který jej provází na všech závodech, stal se zkrátka symbolem našich vtipů a keců; dokonce si myslím, že v tom právě tkví tajemství Danových závodních úspěchů: ten pes, totiž, je jeho osobní trenér! Vždyť je to nad slunce jasné! (Sám jsem se ho – psa – minule na Palačáku ptal, jak sestavuje Danovi plán, a jestli je Dan poslušnej svěřenec, a zvídal jsem jeho metodologické postupy…) Ne, dnes však nebyl. A nebo, přesněji řečeno: dnes byl, ale ne se psem! Orálek. Už jsem se podivoval, kde se mi ztratil – a v tom jsem se vynořil zpoza zatáčky a tam: Orálek stojící, a vytahující cosi z elasťáků, a kamsi s tím mířící… Copak skutečně má něco v úmyslu?! zděsil jsem se… Ach, naštěstí ne. Dan, samozřejmě, jenom chcal. Oběh jsem ho, jak jsem se minuli, prohodili jsme pozdrav, doběh jsem kopeček a pak zvolnil, aby mě moh Dan doběhnout. Myslel jsem, že mi něco poví, ale jen jsme trochu oddychovali a pak Orálek už nebyl, pak Orálek zmizel – neboť si u jezírka vybral zelenou (trasu), kdežto já zamířil vzhůru do svahu po žluté. Ale byl dobrej, Orálek… Vzpomínám, jak jsem mu držel palce zejména letos na jaře, kdy Dan nebyl zcela ve formě, a například v běhu v Lužánkách, někdy v dubnu, byl dost tuhej… Ale ultramaratony, MS na 100 km – nó, to jsou pěkný záležitosti…
Dnes jsem měl vůbec štěstí na potkávání běžců; o pár km dál, míjeli jsme se s jedním, jenže toho zase jsem nepoznal, jenom vím, že jsem věděl, že jsem ho někde viděl, jen jsem si nemohl vzpomenout, kde, a tím pádem, kdo to byl. No a pak třetí trofej, poté, co jsem už sebíhal z lesa, z obory, a dorazil jsem k Pisárkám, třetí běžecký týpek – kterej mě ale neviděl, jen já jeho – nebyl nikdo jiný, než samozřejmě Baxx. Vyběhl jsem ze zatáčky (zase) a v ten moment, jen asi 5 m přede mnou, Baxx převalil přes hlavní silnici (já na něho ještě zařval), nikam se neohlíd a pak už jsem jen viděl, jak nerušeně pokračuje dál a míří někam k Myslivně. Nechal jsem ho, beztak už začínala tma, tak jsem si říkal, jak se tam po tmě bude vesele plahočit…
Dnes jsem se vydal na jeden z dlouhých, objemově náročných výběhů, jak je máme plánovány v našem tréninkáči, a byl to nakonec svým způsobem trénink zajímavý – a jak já říkám – epický a filosofický. Po delší době zabrousil jsem do vod a lesů v oblasti mezi Jundrovem a Kohoutovicemi, kam jsem se snad od letní vrchařské přípravy nepodíval; celková distance toho běhu byla něco přes 18 km; trénink tentokrát probíhal ve zvlněném terénu (místy skutečně terénu) a kopcích v tamní zalesněné oblasti. Když jsem se rozbíhal okolo výstaviště a řeky, abych pak nalezl uličku, z níž vychází krutě stoupající svah přímo do obory, přemýšlel jsem, jestli jsem dnešní volbou lokace tréninku udělal správně: mám na paměti, že tento les, do kterého jsem již nenávratně mířil, nepatří mezi mé oblíbené – mnohem raději mám celou oblast okolo přehrady, stezky a cestičky nad Lýskovcem či u Myslivny, nebo od léta pro mne kouzelný úsek od Klajdovky až někam na konec Mariánského údolí. Les nad Jundrovem připadá mi hnědý, šedý, blátivý – a spíše nežli zelený, s krásnou přírodou, je rozdrobený, kalný a mokrý, řek bych. Zkrátka jej nemám rád, nepřeskočila mezi námi ta správná jiskra…
S tím však už nešlo nic dělat. Tak jsem začal stoupat, tvrdým svahem, proběh jsem branku a pokračoval dál, po zelené, až se cesta umoudřila a místo stoupání poslala mi do trati zase na chvilu rovinatou pasáž. Jo, byl jsem rád. Zvolnil jsem tempo, pak jsem se zas rozběh, ale zlehka – dnešní trénink měl být zakončením dalšího 6-denního bloku, jak máme tréninky v tomto období naplánovány, charakterem souvislý běh, při kterém jsem se hlavně neměl zabít. Jo – a je to trochu haluz –, ale přesně před rokem jsem se na stejném místě (takřka v totožném počasí, co já si pamatuju) utavil takovým nehorázným způsobem, že jsem při zpáteční cestě autobusem z Kohoutovic, neschopen dostat se dom jiným způsobem, skoro usnul… Na to jsem si vzpomínal, zatímco jsem se napojil na další stezku a cesta ubíhala, řek bych, v docela souvislém dojmu a tempu, když tu náhle jsem v dálce před sebou (asi jednu rovinku v zatáčející trati) spatřil štíhlé tělo běžce, jež mi nebylo neznámé… Ano, utvrdil jsem se po chvíli a pár dalších zatáčkách: je to Dan. Byl jsem překvapen i potěšen zároveň, a tak jsem se rozhod kašlat na striktně naplánovaný charakter běhu a rozběh jsem to po rovince naplno; jen ho dohnat. Už jen pro ten pocit, říkal jsem si, zaběhnout si s Danem Orálkem – přece: to se jen tak kdekomu (takhle bok po boku) nepoštěstí. Jen ho dohnat, říkal jsem si. Byl jsem rád, ztráta se zkracovala a já chápal, že takhle on trénuje – ano, volnej běh, hezky pozvolna, žádný sprinty jako na závodech. Prokouk jsem ho. Je jasný, že to tak dělá, a veškerou energii a rychlost si nechává právě až to bude potřebovat při soubojích s ostatními. A my blbci to hrotíme na stadionu, i v tomto podzimním nečase, a občas z toho cedíme krev, nebo (Baxx) léčíme klouby a okostice (pivem: Baxx). Studoval jsem Orálkovu techniku a fandil mu. Je to tak: a i když se ho teď – v chystané ironizující, a satirické, digresi, která bude následovat – budu možná trochu dotýkat, je nespornou pravdou, že my oba (s Baxxem) si Dana ohromně vážíme a já nechci shazovat jeho hrdost a kvalitu a veškerou běžeckou brilanci. Ale hodí se mi vyprávět, jak si občas příhodně (trefně) činíme nevinnou legraci, z jeho – ano, hádáte správně – jména. Je to fajn, ne? :)Samotným nám to dlouho nepřišlo! A pak někdo se toho Danova příjmení chyt (takovej buzík od nás ze třídy…) a už se to mluvilo, a dodnes s Baxxem v předzávodních hovorech komentujeme, jak je to skvělé, že tu zase je dnes „Orálek se psem“, po závodě: že „nejlepší byl Orálek se psem“, nebo, že: „Orálek se psem je skvělej“ a tak dál… (Omlouvám se Danovi za veškerou ujmu na cti.) Danův bílej, krásnej pes, který jej provází na všech závodech, stal se zkrátka symbolem našich vtipů a keců; dokonce si myslím, že v tom právě tkví tajemství Danových závodních úspěchů: ten pes, totiž, je jeho osobní trenér! Vždyť je to nad slunce jasné! (Sám jsem se ho – psa – minule na Palačáku ptal, jak sestavuje Danovi plán, a jestli je Dan poslušnej svěřenec, a zvídal jsem jeho metodologické postupy…) Ne, dnes však nebyl. A nebo, přesněji řečeno: dnes byl, ale ne se psem! Orálek. Už jsem se podivoval, kde se mi ztratil – a v tom jsem se vynořil zpoza zatáčky a tam: Orálek stojící, a vytahující cosi z elasťáků, a kamsi s tím mířící… Copak skutečně má něco v úmyslu?! zděsil jsem se… Ach, naštěstí ne. Dan, samozřejmě, jenom chcal. Oběh jsem ho, jak jsem se minuli, prohodili jsme pozdrav, doběh jsem kopeček a pak zvolnil, aby mě moh Dan doběhnout. Myslel jsem, že mi něco poví, ale jen jsme trochu oddychovali a pak Orálek už nebyl, pak Orálek zmizel – neboť si u jezírka vybral zelenou (trasu), kdežto já zamířil vzhůru do svahu po žluté. Ale byl dobrej, Orálek… Vzpomínám, jak jsem mu držel palce zejména letos na jaře, kdy Dan nebyl zcela ve formě, a například v běhu v Lužánkách, někdy v dubnu, byl dost tuhej… Ale ultramaratony, MS na 100 km – nó, to jsou pěkný záležitosti…
Dnes jsem měl vůbec štěstí na potkávání běžců; o pár km dál, míjeli jsme se s jedním, jenže toho zase jsem nepoznal, jenom vím, že jsem věděl, že jsem ho někde viděl, jen jsem si nemohl vzpomenout, kde, a tím pádem, kdo to byl. No a pak třetí trofej, poté, co jsem už sebíhal z lesa, z obory, a dorazil jsem k Pisárkám, třetí běžecký týpek – kterej mě ale neviděl, jen já jeho – nebyl nikdo jiný, než samozřejmě Baxx. Vyběhl jsem ze zatáčky (zase) a v ten moment, jen asi 5 m přede mnou, Baxx převalil přes hlavní silnici (já na něho ještě zařval), nikam se neohlíd a pak už jsem jen viděl, jak nerušeně pokračuje dál a míří někam k Myslivně. Nechal jsem ho, beztak už začínala tma, tak jsem si říkal, jak se tam po tmě bude vesele plahočit…
Unregistered user # Wednesday, December 5, 2007 6:59:28 PM
Unregistered user # Wednesday, December 5, 2007 7:01:33 PM
Unregistered user # Thursday, December 6, 2007 1:38:07 PM
Unregistered user # Thursday, December 6, 2007 8:03:01 PM