Thursday, July 22, 2010 10:28:36 AM
Omlouvam se, ze jsem dlouho nepsala, ale...nikdo me za tohle neplati takze nemusim a kdyz mate v hlave zmatek tak jde tezko nejak smysluplne psat. Ono ne ze by se to nejak zmenilo, ale rikam si, ze aspon par slov...
Momentalne se nachazim na tom nejhorsim milniku - postavit se na sve vlastni nohy a zacit v tomhle zivote uplne samostatne chodit. Je zvlastni, ze znam jen lidi, kteri uz jen pri sklence dobreho vina vzpominaji na tyhle jejich casy a rikaji si, jake by to bylo, kdyby se rozhodli jinak...nebo ty, kteri jeste nechcou vykrocit vlastni nohou a tak nejak jsou porad pripraveni, presto cekaji na vhodnejsi okamzik...
Kdyz tak ted premyslim, tak defacto muj bratricek byl ve stejne situaci, jako jsem ted ja. Jenze za boha si nemuzu presne vzpomenout, jak on to resil, jen proste vim, ze byl 3 roky v Chicagu. Mozna to bude tim, ze tehdy sem toho jeste moc nechapala, vsechno kolem me slo tak nejak rychleji, nez sem stacila brat. Kazdopadne az ted ho zacinam poradne obdivovat, byl daleko dal nez ja a nemohl si jako ja rict: Tak tady to nepujde, jedu domu...
Jenze, to je to: ja se nemam kam vratit. Vsichni vime, ze moje mamka se rozchazi s Pepinkem a bude se od neho stehovat. Uz nekolik let nemam k jednomu mistu zadne pojeni, od dob, kdy jsme se odstehovali z Budovatelske si nedokazu vytvorit misto, ktere bych nazyvala Domov (dobre, krom naruce Martina, ale to je jen o pocitu). Ted me tak napada, mozna proto nedokazu poradne nikde zustat??? Nevim...
No, ale zpatky k veci: pristi utery, tj. 27 cervence, me daji papa moji domaci a ja si musim do vecera sbalit vsechny veci, uklidit pokoj jako kdybyv nem nikdo nebydlel a jit...no jo, ale kam???
Nekteri namitnou, ze si za to muzu sama, ze vsechno delam na posledni chvili (ja to vim), ale koho by napadlo ze 3 tydny hledani bytu nebude stacit??? Asi hodne lidi, jen me ne... Vcera jsem mela mzitky pred ocima s nastvani, protoze jsem se 3 dny domlouvala o pronajmu jednoho bytu primo v centru Londyna a nakonec (jak uz to tak byva) ze z te zenske vyklubal nejaky podvodnik...nastesti sve pujcene penize mam vsechny (mimochodem Rady a brasko, moc dekuju), akorat kvuli poslani zem ztratila £50, coz sice neni takova hruza, ale penize to jsou...
Takze zacina kolotoc hledani opet nanovo...no a do toho jeste nemam praci, nedokazu spocitat kolikrat sem na ruzna mista poslala ci osobne dala svuj zivotopis, vyplnila formulare, a ja nevim co jeste...
Ale rozhodla jsem se nepovolit do uplneho vycerpani vsech moznosti, ted mi hlavne jde o misto na bydleni a pote mam 3 tydny na sehnani prace...uz mam v hlave plan, ale muze se stat vsechno, a pokud by uz selhalo uplne vse, nezbyde mi nic jineho, nez se potupne vratit do ceska...
Musim bojovat a kdo vi, treba na tyhle casy budu vzpominat u sklenky dobreho vina a rikat si: Ze ja jsem se tak bala...
Monday, July 5, 2010 5:48:23 PM
Absolutne nevim co se to se mnou posledni dobou deje...
Abych to upresnila - tedka stojim pred velkou veci: chcu zustat tady v Anglii, ale musim si najit minimalne jednu praci...samozrejme na tom uz pracuju, ale buh vi jestli me vubec nekam vezmou...
Kazdopadne, proste su posledni dobou na zabiti...a nejhorsi na tom je to, ze to odnasi muj mily... sama skoro nedokazu byt ve svem tele, denne si nadavam (coz je defakto normalni pro me) a pak su na neho vecer na skypu oskliva... jenze ja nevim co mam delat, tesim se na neho cely den, pak kdyz ho vidim tak se mi skoro rozskoci srdce jak su rada ze ho aspon na tom skypu vidim, ale za nejakou chvilku but tupe mlcim, nebo jen rkam otravne hmm nebo ta neco... co to se mnou krucinal je?!?:/
Nejsu spokojena absolutne s nicim... su lina, jenom dokola povidam o tom co bych chtela ale cestu k tomu nenachaziim...misto pred sebe se koukam jenom nahoru a nevidim si pod nohy... nechcete mi nekdo vrazit jednu na vzpamatovani???
Navic se mi diky tomu zase vraci schizofrenie... vidim to tak ze budu muset poradne spadnout na hubu... ani se tak nebojim te bolesti jako toho, ze sama sebe zklamu...
ze jsem sem jela s urcitym cilem a ze se mi zase budou smat...asi mam furt v sobe neco nevyresene z minulosti, nejspis neco ze zakladky ci co...
ja nevim
ja fakt nevim...
nema nekdo nejaky napad???
ja vim jak jet, ale nevim jak nastartovat...
Wednesday, March 10, 2010 11:00:19 AM
Nazdarek:) hoooodne dlouho sem nepsala, ze??? Omlouvam se ze budu psat bez hacku a carek ale na mojem netbooku neni ceska klavesnice, tak to zkuste neejak prelouskat...
No, takze uz uplynulo pul roku, co su v Londyne a musim rict, ze je velka skoda, ze sem se nenarodila jako anglicanka:) ne ze bych opovrhovala ceskym narodem, to ne (a stale plati ze cesti hosi sou nejlepsi!!), spis me ani po tom pul roce neprestala bavit ta nadherna britska anglictina a zeme jako takova...jine moznosti, sice vse krom obleceni a elektroniky 3x drazsi, za to daleko lepsi a poctive:)
Mam to tu vazne rada...a moc rada bych tu aj zustala, tos uvidime co bude po zari, mozna pofrcim do cr (kde nevim co me ceka), nebo si najdu praci a pokusim si udelat minimalne nejake kurzy grafiky a designu, proste to nejak rozvijet, abych nezakrnela!!!
pokud by mel nekdo zajem tak obcas pisu na svuj osobni blog, cmugy.kryspin.net , postrehy a tak, no proste co me napada...ale taky to tam vazne:D mela bych se rozepsat...
tos sa mejte famfarove:)
Wednesday, July 8, 2009 8:27:43 PM
Já dycky byla jiná...
Začl to myslím už tím jak sem se zrodila...ale jelikož svět je plný debilů tak to sem raděj psát nebudu jak, ještě by z toho byly problémy, každopádně mi to bylo vysvětleno celkem detailně (o což sem se nikoho neprosila, ale co...)
No, pak sem se narodila tak, že sem šla nohama dopředu (mamka žertuje, že se mi v ní zasekla hlava a doktor mi ju málem urval...ha ha mami)
Pak, tedy co si už sama pamatuju, sem byla dycky kreativní...vymýšlela sem si způsoby jak na co jít, něco sem někde viděla, ale jelikož sem prostě originál tak sem do toho dala něco svého a udělala si to po svém...nikdo mi neříkal jak to má být, že to je takhle a ne takhle, tak sem jednou na Vánoce donesla paní učitelce vánoční dárek, do dneška vím, že sem to dělala tak ze srdce, z papíru a z lepidla, jak se jen dalo, dalo mi to myslím celé odpoledne a večer (dycky sem své učitelky milovala jelikož sem k nim měla respekt a já byla jako malá plná lásky...no jo), pak sem ráno k ní přišla a ona mi to vrátila s tím, že sem se zbláznila či co, že sem měla donést dáreček někomu ze třídy a ne jí a navíc nějaké vystříhané papíry... abych řekla pravdu, tohle sem ještě nikdy nikomu neřekla, každopádně to bylo m první zklamání v lidech a můj první šrám na mém mladistvém srdíčku...
Samozřejmě následovaly další rány, jednoho dne nám zavřeli mnou milovanou školu, odvezli nás kamsik do pryč, tam sme si ještě odbyli půl roku a...můj život se uzavřel...
Do půlky 4. třídy (pak zavření té školy) a ještě teda ten půlrok sem byla ve třídě, kde to chodilo normálně... já byla dycky víc kluk, tak sem měla aj jakésik poznámky, létala sem po škole, učitelky mě zabavovaly svačiny (jelikož věděli že tohle jediné na mě platí) a já se poprvé zamilovala do svého raubířského spolužáka... byl to hrozný hajzlík (te´dka fetuje či co), ale co, já ho milovala snad roky??? asi nějak tak dlouho...no ale co tím chcu říct, prostě sem byla kolektivem brána, měla sem tam svou nejlepší kamarádku, taky ty které sem nesnášela...normál no...
Jenže...v 5. třídě sem nastoupila do nové školy jako jediná z bývalé třídy na celé škole a nikdo mě samozřejmě neřekl Nechovej se jako šedá myška a neboj se jich nebo budeš mít zbytek roků peklo... Už si to ani nepamatuju jak to přesně bylo, každopádně o mě každý věděl že su známá naši třídní učitelky na jeden rok a už jen tím sem se u nich připsala jako Ta-šprtka-co-tu-máznámou... Do konce 9. třídy sem jim to z těch hlav nevydolovala a vlastně sem měla od 6. třídy peklo na zemi...když sem se s někým bavila tak mě za zádama pomlouvali, občas mě před školou kopali např. do aktovky, shazovali mě kde mohli, před učitelama byli andělé, mě nadávali do krav či jiného dobytku...a nejen do dobytku...
Prostě a jednoduše má mladistvá dušička se pomalu ale jistě hroutila, já si budovala svůj vlastní altersvět a ten reálnechávala tam někde vzadu, jelikož sem si prostě nechtěla připustit že ty děti, stejné jako su já, jsou na mě tak kruté a ošklivé, já tohle přece nedokážu!!!
No, mimoto v mém reálném životě probíhalo něco, co mě bude provázet celým životem... teď už se proti tomu ibojuje, sou na to pořádány přednášky, zajištěné určité poradny ale tehdy??? Moje Maminka má v životě hroznou smůlu, ale je to ta nejsilnější bytost, kterou znám a já ji za to velmi respektuju... ale tohle si nikdo nezaslouží...možná už tušíte o čem mluvím a já v tom musela žít...psychické i fyzické týrání, ale mému pořád mladému a láskyplnému srdíčku to pořád nedocházelo...Lidi nemůžou být takoví dobytci!!!
Ale můžou, Michalko... a jsou...a úspěšně...
Na poslední školní den sem se těšila celé ty 4 roky šikany... po zvonění a posledním sbohem paní učitelce jsem udělala hluboké a tiché sbohem škole a těm parchantům v ní a věděla sem, že mi začíná nový, lepší život... bohužel mě těch pár let před tímto život poznamenal tak, že prostě nedokážu vidět svět očima té malé, dětské a láskyplné Michalky, ale navždy těma dvouma, totálně rozdílnýma světama předčasně dospělé Michaely s ošklivým příjmením...
Myslím si, že nebýt těch zklamání a ran je ze mě te´d velmi výkonný a kreativný grafik s mnoha přáteli po celé republice, ba co víc, možná po celém světě...
Ale, kdybybylyvrytiryby.... asi to tak mělo být, jak já říkávám, neseděla bych te´d za tím pomalým služebním notebookem, nebyl by můj pc v opravně, moje mysl by se nesoustředila na mou mizernou grafiku a (snad brzkým) pobytem v Londýně a vy byste si nečetli tenhle několika slzami poskvrněný článek na mém upřímném blogu...
Asi to tak mělo být...
Friday, June 12, 2009 8:07:49 PM
Co je to vlastně život??? Narodíme se, těšíme se až půjdem do školy, pak nás to zklame. Pak se těšíme na střední, ta nás taky zklame. Je jedno jestli štveme učitele nebo oni nás, dycky je tam něco, co nás zklame. Pak…pak??? Někdo si vybere ještě pár let studentský život, někdo jde hned pracovat. Ani nevíme a už je nám kolem 40ti až 50ti a ohlédneme se. Máme nač koukat??? A jak je to s žitím, či nežitím???
Kdekdo říká, že jsem ještě malé pískle. Té holce je přece 19, nemůže vědět, jaký život doopravdy je!!! Ale zkuste zapřemýšlet… On každý člověk je jiný…někdo vnímá realitu naplno, dokáže obelstit zákony, ví co může a co ne (a mezi náma, stejně to dělá) a někdo uniká do vlastního světa…Jako například já… Ale je to tak špatně???
A teď je nasnadě otázka: Co je to vlastně být šťastný??? Co to je žít naplno???
OK, můj pohled je takovýto: štěstí je defakto chemický děj v těle. Přijde z někama impuls, buď se nám něco podařilo, potkali jsme po hodně dlouhé době oblíbeného člověka a ten nás pozval na kávu, nebo cokoliv dalšího, co náš mozek vyhodnotí jako příjemný fakt. Takže by se dalo hodně zjednodušeně říct, že štěstí prožíváme každý den. Jenže proč se nám tyto informace dostanou přesně takhle příjemně do těla??? Proč ten náš mozek pustí všechny ty hormony štěstí, nebo jak se jim to říká…??? Myslím, že kdybychom se naučili určitým způsobem uměle navozovat tyto impulsy, tak bychom se nám dostalo toho „štěstí“ napořád. Ale další otázka: Bylo by to i tak tak úžasné??? Ne. Čeho je moc, toho je příliš. Ten pocit bychom brali jako normální a už by nám vůbec nepřišlo, že jsme šťastní.
Teďka snad dovolíte, abych trošku odbočila. Chtěla bych se zeptat, co pro Vás znamená štěstí??? Hodně lidí si stěžuje, jaké to mají partnery (pokud je ovšem mají, to dá smysl…). Dokola si stěžujou na různé maličkosti (třeba zvednuté prkýnko, pohozený pár ponožek v ložnici, atd.). Přijde mi, že si neuvědomujou přes tyto malicherné věci, koho vedle sebe mají. Přijde mi, že vidí jen to, co dělá (ať už dobře či špatně) a ne to, čím je. Nikdo není dokonalý. Každý máme své chyby. Není lepší se nad tímto pousmát??? A když už je to tak nepřekonatelný problém, vyřešit to s humorem??? Já vím, mě se to kecá, když nikoho nemám, ale snad vidím kolem sebe všechny ty páry.
Nejlépe to dělá má spolužačka. Chodí se svým partnrem už asi 3 roky a i když se bavíme snad každý den, tak jsem od ní nikdy neslyšela: on je takový a makový. Znám je oba dva (spolužačku samozřejmě víc), vidím že jsou prostě lidi, on dělá různé věci z čehož bych já byla asi pěkně nevrlá, ona taky, ale… asi si uvědomujou že na tohle nezáleží. Na obou jde pořád vidět, že se jednoduše milujou. Upřímně jim závidím. Neomrzet se a být k sobě hodní…moc pěkné
Ono je spíš krásné, že máme své chybky. Nesnáším dokonalost. Svět by byl strašně suchý…Jen si to představte: všichni jsou krásný, štíhlí, upravení, voní, usmívají se… Hned bych přibrala, hodila na sebe méně upravené věci a šklebila bych se :-D… Moc suché…Moc dokonalé… V nedokonalosti je síla, každý tím máme své kouzlo…Ten má sice pár kilo navíc ale má krásný úsměv a není s ním nikdy nuda…Ta sice vypadá jako velká drsňačka, ale v nitru je citlivá a zranitelná a proto ji máme rádi, ochraňujem ji…A tak dále… Zkuste zavzpomínat jaké chyby máte na těch ostatních nejradši, jaké slabosti se Vám líbí…hned Vám dojde to, že je to vlastně sladké a roztomilé…Najednou uvidíte ten svět jinýma očima…
Jenže, všechno v životě záleží na nás. Například teď sem vás vlastně donutila zapřemýšlet nad svýma blízkýma a vzít si k srdci jejich slabosti. Jenže jste to byli vy, kteří jste mi umožnili, abych s Váma takhle jemně manipulovala. Taky se určitě najdou lidi, se kterýma sem nehla ani za mák (ale takoví lidi tohle nedočtou, prostě je to nezajímá).
Každopádně, co tím chcu říct: Svět jsme my. Jen my. Nemyslím tím lidi kolem. Jen my, já, ty, on, ona, ono. Jeden člověk. Buďme trošku sobečtí a přiznejme si to. Sobeckost je vlastně ta nejlidštější vlastnost. Přece nechceme žít životem jiných ale ten svůj. My rozhodujeme, co se s náma bude dělat. Jak se s náma bude jednat. To, že někteří lidi mají talent na řečnictví je jejich věc, my se necháme uplatit, manipulovat. To, že u nějakého obrázku zjihneme je naše věc, tomu druhému to nemusí už přijít tak krásné. To, že nás dojme víc východ než západ slunce je ZASE jen naše věc. A tak pořád až do nekonečna.
Takže podle mě: Ať si říká kdo chce co chce, svět měníme my. Ne on nás. Život je to samé, život je svět. Tedy pokud chceme. Či nechceme…???
Sunday, May 31, 2009 4:05:57 PM
Myslím že tenhle týden do dneška byl jeden z nejzlomovějších v mém životě... Víte, jak sem se několikrát sama sebe ptala (no vypadalo to že spíš se asi ptám vás ale to sou tymoje řečnické otázky...) proč prostě nemůžu chodit na nějaké kalby jak ostatní lidi??? asi jo, hustím to do každého furt... No tak tento týden mi dal život zase odpověď: Jelikož se prostě NEUMÍM BAVIT... ne, opravdu to nejde... dokonce i když se opiju tak že taktak stojím na nohách, prostě dycky mi cvakne v hlavě a přes ten blok nevím jak dál... Já se už vážně nedivím těm lidem co sou kolem mě a jen mě občas zdraví nebo tak - pokud to na mě jde vidět tak jak sem to poznala na vlastní kůži tak bych se ani sama nepozvala i kdyby mě tam chtěli... Ono, udělala sem maturu... myslela sem si že budu teda víc šťastná ale budiš, su se sebou spokojená, mám základní krok v životě za sebou... pak sme se třídou chodili do hospod, bylo to fajn ale že bych si řekla: tu chcu zůstat??? ee, dycky se mi chtělo po pár hodinách domů...nebo domů, prostě mi bylo jedno co kde kdy jak ale nudilo mě to... pak byl maturitní večírek - tedy přesněji řečeno polotřídová kalba... 12 lidí z naší třídy se sjelo na Rusavu (cca 50km od Zlína) aby se tam mohlo pořádně ožrat a pak zase ráno jet dom... já se na to hodně těšila, říkala sem si že tam budou lidi se kterýma se fakt bavím, všechny znám, můžu si jak zanadávat tak dělat joky a rýpat a tak...prostě sranda no, ze začátku to tam vypadalo umrle ale pak se to rozjelo, hráli sme aktivity a tak jenže já su prostě asi už moc zahořklá...kolem 7. večerní sem se tam tak nudila a neměla sem si co s ostatníma říct že sem si lehla do postele a asi dvě hodiny ležela...nepřemýšlela sem, fakt sem jen ležela a nic... no, pak se stalo něco moc krásného, co sem si ani ve snu nepředstavovala, došla ke mě Evča (spolužačka) a když sem ji oznámila že pojedu s někým dom až pojede a ona se sekla a asi půlhodiny mi říkala jak se na mě těšila až zakalíme konečně pořádně a že je tam skoro kvůli mě žejinak by tam nejela, že mě má ráda, pak mi říkala jak sem se změnila od prváku a tak... lidi řeknu vám, mě tekly slzy potokem, jenže já na tom su s projevováním citů bídně, zvláště k holkám...jelikož vím víc o chlapech, jak se k nim chovat a tak tak prostě u mě ženské váznou, já vážně nevěděla co jí říct...tak mi tam v objetí říkala že mě nikam nepustí, že se mnou počítá a že je na mě spoleh a ať se zvednu že m rozesměje a tak... jo, vstala sem s ní ale prostě nebavilo mě nic tak závratně no... navíc když ste jediní střízliví mezi ožralýma tak je to naprt, sere vás na koho se podíváte a co dělá...ale toš pak sme ráno jeli no, nemožu si stěžovat...
no a poslední kapka: včera a kousek dneška sem byla s jedním klukem co ho znám díky tomu, že nám v Lázních ve Zlíně šlohli věci ze zamčené skříňky (dlouhý příběh...), no toš byl zase ve Zlíně a ještě s jedním kámošem jeho sme chodili p Zlíně, někam sme aj sedli a kecali...jenže já su vážně nudná, někdy mě kluci ani nebrali na vědomí (což mě fakt moc mrzí ale...co měli chudáci dělat když sem jim tam zbyla bez možnosti odjezdu do Slušek jak odpadek...)...oni byli srandovní, prostě jak malí jardové ( jednomu je 23 a druhému 26), aj sem se zasmála, bavila sem se ale fakt sem si připadala dost blbě, jak páté kolo u vozu, navíc dneska ráno neumytá, nenavoňaná, nic...
nu což, musím si určit plány na budoucnost, co bych chtěla a na co se možu vyprdnout, co mě bude bavit a u čeho bych se kousala nudou...
Toš držte palce... idu si udělat nějaký pěkný životopis s menším portfólkem...
Adios:)
Tuesday, May 26, 2009 1:03:41 PM
Z 9!!! 3-3-2-1 plus 2 z praktické...:-)
Friday, May 22, 2009 5:58:25 PM
Chjoooo... no je to tak:-( maturita se teptokráte týká i mé osoby...tak mi prosim, PROSIM přejte ať ju udělám!!! udělala sem toho víc tak snad aj tohle dám...
...
Takže: tohle pondělí od 8:30 do 11:30 na mě myslete... kujiiii:-*
Sunday, April 19, 2009 3:00:08 PM
Jelikož sem teď zase na někoho byla hnusná tak mě tak napadlo, proč sme na lidi hnusní??? Má varianta je dycky stejná: hold potřebuju aby se o mě někdo zajímal ale dycky se o tohle pokusím tím nejhorším způsobem, kdy sou na mě pak lidi nasraní, jelikož si to nikdy nezaslouží... jenže jak z tohodle ven??? pro mě je to obranný reflex ale vlastně vůbec nevím proč se tak chovám...přitom na lidi, na ty blízké lidi co vás mají rádi takoví být nechceme, tak proč to??? tenhle problém budu mít v sobě myslím už kotel dlouho... jelikož když se cítím osamělá, nikdy to pro mě není noc hezkého tak chcu někoho nenásilnou formou někoho přimět aby si řekl/a: hele, třeba by jí potěšilo kdybych jí napsal!!! ale jelikož vím, že mi do hlavy nevidí a ještě hůř su doma sama zavřená a nevidí mi ani do xichtu tak jim většinou napíšu...jenže místo toho abych jim napsala: čauky, hele, cítím se být osamělá, písni mi prosím něco hezkého, potřebuju to aspon vidět, si vymyslím nějakou nesmyslnou narážku na něco a tím všechno poseru...ono to bude asi tím, že se nechcu lidem otevírat, nechcu aby viděli že su slabá a moc citlivá... takže teď ne nasnadě otázka: proč se ostatním nechcu otevřít??? no jo...to hnusné zklamání...a taky to, že si nedokážu připustit že dycky nejde jen o mě... ach jo:-(
Monday, April 13, 2009 6:23:04 PM
Co člověka přivede k tomu názoru, že jeho život nemá smysl??? Dobrá, já to už zažila a opravdu sem si myslela, že už mě nic nového a zajímavého v životě nečeká... To je to, člověk vidí tu svou minulost, kde v depresi zapomene na ty krásné věci, které by si chtěl přinejmenším zopakovat, a taky vidí přítomnost, jak sedí, stojí či dělá něco v tak hluboké depresi, že je i uprostřed davu sám... Je to hodně krušné, a tak se sama sebe někdy ptám, proč vlastně máme tento sebedestrukční pocit??? Nejspíš je to pro to, že žijí a vyhrávají jen ti nejlepší, silní... Že tímhle se sami máme nějak zprovodit ze světa...jenže na druhou stranu, Matka Příroda je až přespříliš krutá a tak nějak si neuvědomuje že lidstvo si za těch x tisíc let vyvinulo něco jakou sou emoce, city... Právě tohle nám umožňuje přemýšlet o všem možném... Je to hnus no, jak sama říkám, když su v tom např já sama tak už přesně vím, že stejně na nic světaborného nedojdu, před sebevraždou sem už stála a vím jaké to je, ale taky vím že dycky, opravdu DYCKY je pro co žít...
No, proč o tomhle tak sáhodlouze mluvím, nebo spíš píšu, můj hoodně dobrý kamarád, troufám si už říct i přítel ( ne jako kluk ale jakože lepší kamarád, kamarádi/kamarád - přátelé/přítel) je nejspíš v této hluboké depresi...jenže ještě horší je to v tom, že má asi zablokované příchozí hovory... v noci se smskou rozloučil s kamarádama, napsal nco jako sbohem atd atd, prostě takové ty děsivé věci, co když sem si ráno přečetla, bylo mi z toho opravdu hrozně... být v praze tak si to s ním vyříkám, vím o čem mluvím když jde o deprese, jenže ono to vypadá jako kdyby mě totálně neslyšel, neviděl ty sms ode mě, neviděl kolikrát za den mu zkouším volat a vlastně na mě totálně kašlal... strašně mě to od něho mrzí i když vím, jak sem byla hrooozitánsky nudná v tu sobotu, jenže sem si myslela, že mě pochopil... strašným způsobem se o něho bojím... já už za život měla spousty zklamání, zasvědcení ví, ale nechcu aby se zrovna tenhle superčlovíček trápil... má smutný život a já mu ho chcu rozproudit, za prvé to chcu rozproudit s ním, tudíž i já se nebudu nudit a za druhé, moc mi na něm záleží... chcu, aby byl den, kdy za mnou dojde a nic neřekne, jen mě obejme a já na něm uvidím že je konečně šťastný... má strašně smutné, ale krásné oči, má je prázdné, dychtivě čekající na to co přijde...a ono nic nepřichází... jenže, ono by aj přišlo, kdybych měla po matuře...mám naplánovaných pár věcí, které bych s ním chtěla podniknout, chtěla bych s ním ještě zažít kootel srandy a taky zažít to, že si jednou u dobré večeře řekneme: Týýýjo známe se už x let, zažili sme spolu to a to a sme rádi, že se známe a že se navzájem podporujeme...
Já už byla hodně lidma odstrkovaná, nechcu být i jím...
Božínku, snad se vzpamatuje!!! Nevypadáme na téhle fotce snad oba sladce??
No řekněte... žijeme jen jednou, tak proč to nedotáhnout až do konce a až na konci zhodnotit...film taky nevidíme jen sekundu a neřekneme, že je hrozný...dycky nás může něco překvapit a my si řekneme: a tohle bych propásl/a...
1 2 3 4 5 Next »
My Opera
