Agroblog z Norska

Sladký spánek skoro do oběda nám byl zaslouženou odměnou za předchozí putování s návratem nad ránem. Doma klid. Per někde lítal na traktoru a Luda dospávala cestu z Ruska. Jela pro svou neteř Mášu, aby ji vzala s sebou do Sirmy na zbytek prázdnin - ruských prázdnin. V Norsku je to trochu jinak. Základky začínají s výukou už 13. srpna, takže naší Sandře zbývaly poslední dva dny než společně s Lailou vyrazí poprvé do místního sámského ústavu. Jak už jsem kdysi psala, Sandra s Lailou budou letos jediní prvňáčci. Oproti loňsku pokrok. To byl prvňák jeden

Chvíli jsme se Zuzou koukaly na olympiádu a snídaly. Nikde nikdo komu by se dalo nahlásit kam jedem, že si berem auto a že se na noc nevrátíme. Zbytečná zdržovačka, ale bylo mi prostě hloupý vzít si jen tak klíčky a nechat vzkaz. Ačkoli jsme měly auto per huba rezervované. Zkrátka zase mě hlodla slušnost, i když šéf už mi párkrát dokázal, že na něj slušnost neplatí...

Per byl jaksi ve zvláštní náladě, ostatně jako posledních několik dnů pořád. Navíc jsme spolu stále neměli vyřešenou otázku poslední výplaty a proplacení víkendových přesčasů. Napínal mě jak kšandy a s poslední gáží si dal na čas. Nevím proč, možná aby mě držel v šachu s autem, na kterém bylo naše plánované cestování závislé (4 dny). To byl pochopitelně z jeho strany klasicky vychcaný tah - totiž abych si moc neotevírala hubu právě ohledně těch víkendů. Ty mi slíbil proplatit - a nebylo jich málo, skoro polovina za celý pobyt. Cukal se a vymlouval. Měla jsem dojem, že mi dokonce snad vyčítá i to, že za mnou přijela Zuzka, že u něj bydlíme a jíme - a nepracujeme. Z jeho strany nejapná drzost. Kdyby mi to sám dřív nenavrhnul a nebyli bychom jasně dohodnutí, nikdy bych tam nikoho nezvala. No, škoda mluvit. Patrně ho štvalo to, že za mě nemá náhradu a musí zase makat sám.

Atmosféra se promítla i do nálady mojí, no a samozřejmě i Zuzčiny. Což mi bylo děsně líto. Byla to její dovolená a já nemohla nic dělat. Šéf - vůl. Nezměnitelný stav.

Chvíli po obědě se Per zjevil, nenáročně jsme pokonverzovali a radši se dekovaly co nejrychleji do auta a pryč ze Sirmy. Šéf nám ještě nabídnul, ať počkáme na jídlo, že jde rozmrazit soba, ale něchtěly jsme. Že by nám ještě svojí dobrosrdečnost moh nakonec vyčíst/naúčtovat, tomu jsme chtěly předejít (u něj člověk nikdy neví!). Tohle divný prostředí nás dusilo. Škoda, že Luda spala, docela by se nám na cestu šikly její spacáky. Pera jsme se ani nezkoušely ptát. Prostě jsme si vzaly z postele naše erární peřiny, polštáře a naložily všechno do auta. Mohlo se vyrazit:)

Podle mého oblíbeného buletinu Norwegian Lapland Holiday Guide 2008 který jsem už několik týdnů lačně studovala, jsem naplánovala okružní cestu nekonečnou Finnmarkou.


Start - Sirma
Směr Tana Bru - Vestertana - Ifjord - Friarfjord - Adamsfjord - Silfar Canyon - Roddenes - Lakselv (přes noc) - Trollholmsund - Karasjok
Cíl - Sirma
Celkem asi dalších 550km během jednoho a půl dne

Sobota se nesla v duchu prvního velikého nadšení z toho, že jdeme zdolávat nástrahy norské přírody. Turistky jak ze žurnálu, Zuzka v modrém, já dohněda - vyzbrojené repelenty, tekutinami a jinými závažími…. Bohužel než jsme se vymotaly ze Sirmy, bylo už kolem jedenácté, ale to nám vůbec nevadilo, neb 30km prostě dáme, i kdybychom se měly vrátit bůhví kdy. Díky permanentnímu světlu stále celkem reálný plán.
Nabité entuziasmem jsme vyrazily směr Levajok, kde měla údajně začínat značená stezka na nejvyšší horu východní Finnmarky, na Rastigaissu (1067m. n m.).
Do Levajoku jsme přijely kolem poledne. Zavítaly jsme do místního infocentra a místnímu náčelníkovi nahlásily, že jdem zdolat Rastigaissu, a jestli by nám tedy, s dovolením, ukázal, kde ta potvůrka je. Chudák, se jen shovívavě zatvářil, prodal nám kopii mapy a Zuzce vylíčil trasu. Návdavkem přidal i pár tipů na zkratky přes jakési sněhové plotny. Vypadalo to na dost akční túru. Takže já jsem se pro jistotu vybavila reflexní vestou z Perova auta, kdyby nás třeba hledala záchranná služba vrtulníkem, aby nás nepřelítla…Ve chvíli kdy jsme zamkly auto a vykročily, trochu jsme zalitovaly, že se Truls v noci někde ve Vadso příšerně opil, a nemůže dělat domorodého průvodce nám, naivním turistkám, které doteď šlapaly jen Krkonoše a Tatry.



No, netřeba vyprávění prodlužovat, nedošly jsme daleko. Narazily jsme na první přírodní nástrahu, kterou byl rozvodněný potůček; momentálně tedy spíš divoká nesympatická říčka s ledovou vodou a slizkými kameny. Asi 20min. jsme hledaly, kde by se dala řeka alternativně přehopsat po lépe nakladených kamenech. Další časová ztráta, nervozita narůstala:-) Za pár minut byla Zuzka úspěšná a něco relativně schůdného našla. Přenesla se přes několikero záludných kamenů a byla na druhé straně. No mně se do toho moc nechtělo a preferovala jsem radši krátkodobé omrznutí při brození. Ale ne, Zuzka byla přesvědčivá, prý mám rovnou skočit za ní. Tak jo. V podstatě to, co následovalo, nemělo od brození daleko. Nicméně původně jsem neplánovala ponor až po pás. Takže Danča zahučela i s foťákem a půlkou báglu do ledové vody, neb jí ujela noha na poslední překážce. Takže následoval potupný odjezd domů, Zuzka musela ke své nelibosti řídit, protože já, polonahá, potřebovala resuscitovat foťák. Na farmě se zrovna při našem příjezdu hemžilo pár lidí, takže jsem se musela s odporem nasoukat do těch mokrých kalhot znovu, abych nebudila pohoršení u konzervativních obyvatel.

Foťák se zdál být na odpis, ale nevzdávala jsme nic. Vybrakovala jsem ho, otevřela všechny otvory, a vystavila na sluníčko. Pak jsem se rychle převlékla do suchého oblečení a začaly jsme se Zuzou přemýšlet nad plánem B. Jakékoli cestování v těhle končínách je na dlouhé lokte, takže teď, když bylo kolem druhé hodiny, timing už nic moc. Ale sedět se nám doma taky nechtělo. Bylo asi jedno, že se vrátíme nad ránem, chtěly jsme za každou cenu něco vidět. Volba padla na Vardø, Hamningberg a okolí. Řada lidí mi už tahle místa doporučovala, takže vlastně proč ne.

Hnedka jak jsme vyjely z vesnice, tak nás v rádiu pobavilo, že hrajou českou kapelu Gipsy CZ. Ne že bysme byly nějaké skalní fanynky, ale bylo to milý


"Tak pamatuj,jak to chutná, když černá muzika je hutná

áha, teď je konec sloky....

Tak jo, refrén....

romano hiphop..."




Počasí nám na cestu přálo. Cestou naši pozornost jako obvykle prověřovaly sobí klany přecházející silnici nebo zevlující ovce; ty ležely přímo na silnici u krajnice. Všude pastva a volný prostor, ale ne, ovce musely sledovat cvrkot na silnici.

Vardø (sámsky Várggát) je ostrovní město s řadou "nej":
- je nejstarším městem Norska
- je také jeho nejvýchodněji položeným městem
- s pevninou je město spojeno prvním podmořským tunelem postaveným na území Skandinávie
- no a zároveň je i nejsevernějším pevnostním městem na světě
Ve Vardø žije početná rybářská komunita, která je dokonce nejstaší v celé Finnmarce. Rybářský průmysl je základem existence tohoto města/ostrova.
Do města jsme dorazily až během pozdního odpoledne a jen tak tak stihly před zavíračkou navštívit úžasně zachovalou Vardøhus Festning, pevnost z 18. století (dostavena r. 1738). Její půdorys má tvar osmicípé hvězdy a zůstává společně s osloským Akerhusem jedinou pevností, která má dodnes svého velicího důstojníka. Z místních děl jsou tradičně vytřelovány salvy u příležitosti narozenin členů královské rodiny. Také však každoročně na oslavu "návratu slunce" po období polárních nocí.


Jak jsem se zmínila, trochu nás tlačil čas, neb jsme před sebou měly ještě cestu do Hamningbergu a pak cestu zpět na naši základnu do Sirmy. Proto jsme se ve Vardø snažily přesouvat na všechna vyhlídková místa autem, což byla někdy dost bojovka, protože cesty/tankodromy byly vhodnější spíš pro chůzi, eventuelně pro nějaký offroad. Trochu jsme otestovaly, co náš pažout snese. Zvládnul vše, i když nízký podvozek dostal na těch vymletých cestách zabrat. Já pak dostala zabrat ve chvíli, kdy jsme se sice pohodlně vyvezly kam jsme potřebovaly (pořád výš a výš)... ale otočit se nazpátek...byl zajímavý adrenalinový zážitek. Když jsem se snažila na malém, posledním vybetovovaném plácku otočit a z každé strany sráz a útes. To jsem se fakt bála. Ne naposledy ten den.

Kromě zajímavostí historických a přírodních, má Vardø ještě jeden nepřehlédnutelný bod. Ve Vardø mají radar, úplně stějný jaký bude postávat v Brdech. Vzhledem k jeho vyvýšené poloze trochu hyzdí snímky a navíc vojenský prostor zabírá poměrně dost z už tak malého prostoru ostrova. Také se kolem jeho umístění a smyslu vedou vášnivé debaty...
Takže po obhlídce vojenského oplocení jsme radši popošly do naší oblíbené sámošky, REMA 1000, nakoupit dlabanec na další cestu a taky nějaká piva do zásoby. Bylo nám divné, že regály s pivem jsou přikryté plachtou. Paní pokladní nám ovšem celou situaci jasně vysvětlila - v platnost totiž vešel další zpřísňující zákon týkající se prodeje alkoholu (...i toho omezeného alko sortimentu, který je dostupný v supermarketech! Vše ostatní je pochopitelně pod přísným dozorem a na pořadová čísla prodáváno ve Vinnmonopoletech). O víkendu zkrátka nesmí zhruba od 16h prodávat žádný alkohol (časové omezení si určuje každý region sám - někde se končí s prodejem ve čtyři, jinde v šest...).
Takže tímto jsme s Vardø skončily:) a vyrazily zase k podmořskému tunelu, směr cca 40km vzdálený Hamningberg.

A tady nám to začalo. Zuzka mě v dobré víře vystřídala v řízení a mnohokrát toho posléze litovala. Silnice do Hamningbergu je sice nová, ale neuvěřitelně úzká, navíc vede skrz scenérii jakou jsme do té doby neviděly. Ostré pobřežní útesy, měsíční krajina...Silnice byla tak úzká, že se vedle sebe nemohly bezpečně vejít dvě auta, takže po několika metrech byly vždy takové záchytné plochy, aby se protijedoucí auta mohla vyhnout. Naštěstí jich moc nejezdilo. Ovšem když už, tak to stálo za to. Lekací cesta. Jely jsme jak s hnojem, neuvěřitelné. Do toho samozřejmě po silnici ještě sobi a ovce...těch čtyřicet kilometrů jsme jely asi 1,5 hodiny, no, možná i dýl:). Do Hamningbergu jsme se těšily moc, ale zároveň nás děsila cesta zpátky touhle cestou hrůzy.

Za války do Hamningbergu prorazili cestu Němci, dnes je z ní pěkná asfaltka. Ovšem otevřená pouze přes sezonu, na zimu se zavíra.

Hamningberg je malá rybářská vesnice, kde zkázu 2. světové války přežilo několik původních budov, které dávají místní zástavbě zase úplně jiný ráz. Ačkoli je víska skutečně odříznutým kusem země (na jednom domku je dokonce napsáno "Hamningberg, end of world), turisty zde potkáte. My narazily na dva karavany z Itálie! Naštěstí v bezpečí zaparkované, protože tuhle partu potkat po cestě na úzké silnici...
Okolí Hamningbergu lze pohodlně projít díky několika značeným trekovým trasám. Bohužel nás tlačil čas, neb bylo kolem deváté, takže jsme si prošly jen vesnici a přilehlé zbytky vojenského prostoru a kolem desáté už mířily opět směrem Sirma, postel. Tam jsme dojely totálně unavené, protože cesta zpátky byla nekonečná. Do postele jsme se dostaly někdy po jedné hodině ráno. Ale spokojené.

Výborně, zdá se, že víc jak po měsíci dojde k dopsání deníku z mojí laponské mise:) Tentokrát už píšu z Prahy a popíjím k tomu svůj první podzimní svařáček. Což není zádný doping na kuráž, nýbrž pouze spolehlivá záchrana v nevlídném, téměř severském počasí, řekla bych.

Takže jak nám na sever vlastně dorazila ta Zuzka.
Jen takové stručné intro pro ty, kdo vůbec netuší, kdo Zuzka je a proč se za mnou vydala tak daleko. Zuzka Pauková je moje bývalá kolegyně z reklamní agentury, kde jsem před odjezdem nějaký čas pracovala. Krom toho, že jsme obě měly stejný cíl - tj. dostat se z agentury pryč, spojovala nás posedlost severem, Skandinávií a cíl dostat se tam.

Zuzka měla bookovanou letenku na pátek 8/8, takže jsem si den předem zajela ještě do Finska pro benzín, abych na cestu do/z Kirkenes měla dost (400km). Zároveň mi ještě psal i kámoš Truls, ten holohlávek z helikoptéry, jestli bych si s ním nedala po cestě na letiště sraz a nepředala mu fotky z naší aviatické výpravy pro pivo (viz. "Skiippagurra festival, aneb jak jsem letela helikopterou pro pivo!").

S tím jsem neměla problém, ráno jsem za Zuzkou vyrážela kolem osmé a Varangerbotn, kde Truls bydlí, je po cestě. Takže jsem ho nahnala na místní benzinku hnedka po ránu s tím, že pro mě má mít rozhodně ještě nachystanou snídani. Tak chudák nad ránem psal, jestli stačí džus, bageta a kafe. No zkrátka zlatej hoch:)

Takže jsme se ráno pěkně slezli na benzince, kde na mě skutečně čekala i snídaně. Truls s sebou měl comp, takže jsme se při té příležitosti napíchli na síť místního muzea. V Sirmě nám totiž už několik dnů nešel internet a já rešila bydlení v Oslu, kam jsme se měly se Zuzou za pár dnů přesouvat. Vše vyřešeno, fotky předány, emaily odeslány. Přes všechno nadšení z internetu jsem se ani nestačila pustit do snídaně, takže jsem Trulsovi nabídla, ať si přesedne do mého auta a jede na letiště se mnou, že bude řídit a já budu snídat. Měl zrovna několik týdnů volno, neb je námořník - teda důstojník na lodi:) Měsíc velí a pak má dovču. Takže teď si užíval volna a mohl se mnou klidně vyrazit směr Høybuktmoen - Kirkenes. Rád.

Zuzka a Truls si okamžitě padli do oka a spontánně jsme vymysleli ještě krátký výlet k jediné oficiální hranici s Ruskem, Storskog. Kde na nás ovšem nečekalo nic výjimečného, takže jsme se akorát vyfotily pod bukvama vysázeným nápisem "Kirkenes" na rocestníku a jeli zpět. Resp. jeli do Kirkenes, kam to Zuzku z nepochopitelných důvodů hrozně táhlo, ačkoli jsme ji varovali, že Norsko opravdu nemá pěkná města...Kirkenes je je hrozně industriální místo s početnou ruskou komunitou, tudíž dvoujazyčné názvy jako u nás ve Varech jsou standard. Náhodou jsme tam ale aspoň natrefili na jednu veleznámou norskou atrakci - na loď Hurtigruten, která zrovna nabírala nové cestující směr Bergen. Hurtigruten/Norwegian coastal voyage je jedna z nejkrásnějších plaveb vůbec. Tahle obrovská loď brázdí celé severní a západní pobřeží Norska a má několik desítek zastávek v různých městech, kde je pro pasažéry zajištěn i doprovodný program. Cesta trvá +/- týden. My se s lodí alespoň odfotili.

Cestou domu jsme kolem silnice viděli spoustu lidí, kteří urputně cosi v nízkém křoví sbírali. Truls nám vysvětlil, že pomalu začíná sezona sběru "multer", takových oranžových moruší, o kterých už jsem kdysi psala, a které jsou v Norsku tak nesmírně populární (mimochodem je to i dobrý byznys, sbírat a následně prodávat turistům, především z jihu Norska). Takže já jsem hned navrhla, že si to taky musíme zkusit - nebo se aspoň jít podívat, jak ty bobule rostou. Truls zaparkoval vedle auta nějakého jiného sběrače a vyrazili jsme (Zuzka v keckách a já zas ve světlém oblečení, takže v těch podmáčených multer plantážích jsme hned utržily materiální a estetické škody). Multer jsme nepotkali ani jednu. Pravděpodobně všechny vysbíral roztomilý akční strejda, který už se s plným kyblíčkem a spokojeným úsměvem ubíral ke svému autu, které mu Truls lehce blokoval tím naším. Strejda se chvíli nechal obdivovat a nabídl nám ze svého úlovku ochutnat. Tak jsme se zase s bobulema aspoň vyfotili. Strejda ještě pár minut pózoval a debatil s Trulsem, načež ten mu po chvíli dal klíčky od našeho auta. Prej že si pán jenom popojede a klíčky nám nechá v zapalování. Normálka, pohoda.

Další zastávkou na cestě do Sirmy byl dům Isaka Saby (Isak Saba Gården). Což je rodný dům prvního sámského člena norského parlamentu. Dům je úžasný, má střechu z trávy a jde o původní stavbu z roku 1830. Trulsův kamarád má od domu klíče, takže se mu pokoušel dovolat, ale bohužel, panáček se zrovna jako na potvoru ženil, tudíž jsme se dovnitř nepodívali.

Pak už následovalo jenom vyložení Trulse zpátky ve Varangerbotn, poděkování za to, že nás celý den tak pěkně vozil a už jsme uháněly zase jenom samy dvě směr Sirma.

Celou dobu cas tak priserne letel, ze ubihal jeden tyden za druhym, ani jsem nemrkla. Poslednich 14 dnu se vlece priserne mrtvolnym tempem. Nejspis proto, ze nemam skoro zadnou praci a obcas se kupodivu nudim! Coz je v izolovanych podminkach vesnice dost tezko resitelny problem.
Ackoli jsem byla Perem varovana, ze tehle 14 dnu bude faaakt nejnarocnejsich z celeho meho pobytu, opak je pravdou.
Narocne dny jsou to pro chlapy, pac se vozi trava do sila a je potreba jezdit a jezdit, navazet dalsi a dalsi valniky travy, dokud je pekne pocasi. Pokud neni v silu 160 valniku, neni hotovo. Perovi pomahaji jeho synovci a ja. No, ja...moji praci je akorat delat carky - kolik jizd uz jsme udelali. A pak jdu asi na pet minut vidlema prehazovat travu, aby byla vyladena do jedne uhledne roviny.
Faktem je, ze na mne zustava prace u kravicek, coz obnasi docela dost litani, ale pres den se faaaakt nudim.
Napr. dneska mi odpadlo i ranni dojeni, neb ho za me vzala Perova mama. A pres den se nic nedelo, prselo, nikdo tu nebyl a Per spal, protoze jezdil s travou az do 5 hodin do rana.
Nicmene, uprimne, musim rict, ze volno se mi dneska hodilo do kramu nesmirne. Nekde jsem si totiz uhnala paradni zanet mocovych cest a vylejzat do depresivniho destiveho pocasi nebylo vubec lakave. Takze jsem se flakala celej den u pocitace, coz je jediny unik z tohohle mista:)
Ted me ovsem ceka jeden cely pracovni vikend, protoze Per se chysta na ryby do hor, od patku do nedele - chce si udelat volno dokud tu jsem (haha, pekne dekuju), pac az mu prifrci novej fachman z Ukrajiny, bude ho muset zaucovat a nikam se nedostane...Andreii, muj nastupce, se ale posledni dobou vubec neozyva, tak zacina byt Per lehce nervozni. Chlapec patrne stale ceka na viza, nevime.
Jinak vikend byl docela fajn, v patek jsme s Aikem vyrazili k vode, ale jaksi to nebylo ani na ocvachnuti nohou...takze jsme si sli radsi otevrit pivo, poslechnout mjuzik (trocha severskeho metaaaalu neuskodi;-) udelali veceri s tim, ze pak vyrazime hledat ty moje ztraceny brejle. O pulnoci jsme vyrazili a kupodivu brejle nasli - coz bylo neuveritelne a dojemne setkani, proste haluz, v tehle koncinach. No a pak jsme jeste diky pulnocnimu slunci mohli courat dal do hor na uplne nejlepsi vyhlidky, co jsem kdy videla. Chytre devce, Danuska, si pochopitelne nevzala fotacek, takze tyhle panoramata fotil akorat Aike na mobil, boooze. Ale z nej to budu muset asi vymlatit, pac je neschopnej a linej je stahnout. Coz me hrozne vytaci. Vratili jsme se po trech hodinach, ja s totalne promacenejma dzinama, utahana, vozrana od komaru, ale s brejlema v kapse:) Takze jsem zas komplet.
Pocasi o vikendu bylo naramny, ale vozila se trava, takze jsem zas carkovala.

A ted jeste jedna smutna zprava, ani nevim, jestli jsem se o ni uz zminila, ale vzhledem k tomu, ze se me na tohle tema jste obcas nekdo pta, tak patrne ne - Lambi (ta skvela a charismaticka ovce) poslali jeji majitele na jatka. Ja to vazne nechapu, jakym zpusobem se tady dokazou zbavovat zvirat. Lambi byla mazlik, ale vzhledem k tomu, ze jeji majitelka jde po prazdninach studovat na stredni skolu dal od domova, uz na ni nebude mit cas. Takze spolu s Lambi odcestoval i konik - ten teda nastesti ne na jatka. Je to tu bez nich trochu smutny.
Nicmene budu koncit pozitivne. Lambi patrne na jatka nedocestovala. Na mezizastavce v Karasjoku se ji udajne ujala nejaka hodna pani, u ktere by Lambi mela momentalne bydlet. Ale s urcitosti to nevim...Chjo.

Nejsevernejsi majak na pevnine - Slettnes fyr. Lezi priblizne na stejne urovni jako nejvyssi bod Aljasky.
Slettnes Fyr: 71°05′22″N

Jak jsem se minule zminila, v sobotu jsem odjela na prodlouzenej vikend k Perove sestre Else na Bekkarfjord. Byla to velice hura akce, ostatne jako vsechno co domlouva a organizuje sef:) Minuly patek vecer mi oznamil, ze rano muzu jet k sestre a trochu pocestovat po jejim regionu. To jsem pochopitelne chtela udelat uz davno, ale jaksi nevyzbyl cas. Ted, po dvou tydnech nepretrzite prace jsem totalne vorvana mela jet na vejlet. Vyborny, ze jo?
V sobotu rano bylo opet hnusne, takze nalada na nule. No nic. Zabalila jsem si veci a kvartyrovala se do auta. Jenze pozor - sef pred mym odjezdem vymyslel jeste meziakci. Totiz ze pojedeme do Finska pro levny benzin (pro segru) a babicce pro cigara. Ok. Takze dalsi zdrzeni...Jenze do Finska jsme nejeli jen autem, nybrz Per nased na traktor a ja se sourala za nim. Jel na pole, na kterym momentalne dela. Tam si presed ke mne a jeli jsme za hranice na benzinku a do obchodu. Cestou zpet jsem ho nadsene vylozila zase na poli, slapla na plyn a uhanela do Sirmy, kde jsem rychle vylozila babicciny cigara a konecne vyrazila smer Bekkarfjord. Nalozena benzinem az po strechu.
Asi hodinu cesty furt mrholilo a bylo pod mrakem, to mi ale nebranila v neustalem zastavovani a kochani se naprosto uzasnou prirodou. Cesta smer Bekkarfjord (tj. na zapad: Lakselv, Alta, atd...) vede pres nekolik hlubokych udoli s pomerne velkym stoupanim a klesanim, takze o skvely vyhlidky tim padem nebyla nouze. Mist k zastaveni bylo vsude mraky. Cesta mi tak zabrala skoro tri hodiny.
Bekkarfjord je nadherny misto zastrceny mezi skalami a morem, se spoustou zelene a nekolika farmami. Else a jeji manzel vlastni pro zmenu slepici farmu a zijou si v daleko vetsim klidu nez tady pan kolega. V praci se stridaji jeste s pribuznymi a tak maji kazdy druhy tyden volno. Krom 11 000ks slepic maji jeste asi 17 krav, 4 deti a 2 husky. Perova sestra je hrozne mila a pratelska osoba, rozhodne bych netipovala, ze jsou tihle dva sourozenci. Vedle starosti o farmu pracuje taky jako fyzioterapeutka v domove pro seniory.
Po prijezdu jsem dostala k veceri sobotni klasiku - mlecnou rejzi se skorici. Chvili jsme s Else podebatily a ja se pak vydala jeste na mensi pruzkum toho jejich nadherneho fjordu. Diky svetlu nebyl zadny problem toulat se do noci. Trochu jsem si prolezla okoli, pocourala kolem vody a nasla par moc peknejch suvenyru, ktere doufam nekde neztratim nebo nerozrasim. Na plazi lezel vyzranej king crab. Obrovska mrcha, kterou bych zaziva nikdy potkat nechtela. Klepeta 30cm...Zaroven jsem nasla i skvostnou skebli, fakt jak ze Zrozeni Venuse!!
Rano jsem se konecne trochu prospala a Else popsala svuj plan cesty. Kdyz zjistila, ze mirim i na majak v Slettnes, vzpomnela si, ze tam bydli jedna jeji znama, ktera od ni obcas kupuje vajicka. Tak ji okamzite volala, jestli nema zajem, ze tam jedu. Pani z majaku pochopitelne zajem mela, dokonce na Elsiny vejce predesly den myslela:)) Takze jsem vyrazila, opet nalozena nekolika platy vajicek.
Pocasi se vyjasnilo, teplota vylezla pres dvacet stupnu, takze uplne nejvetsi pohoda. V planu jsem toho mela dost, cas me netlacil, takze super. Z Bekkarfjordu jsem vyrazila na Kjølefjord, Mehamn, Gamvik a Slettnes. Jen mi malinko vadilo, ze vsechno, co jsem ten den videla a zazila, jsem absolvovala sama, protoze tohle bylo katalogovy Norsko se vsim vsudy a ja jsem se po dlouhy dobe cejtila strasne dobre - ale jak bylo receno v jednom filmu - Happiness is only real when shared (Into the wild:)
Kdyz jsem dorazila na svoji posledni zastavku, na majak v Slettnes, vylozit vejce, dostalo se mi velice vreleho prijeti. Od pana spravce jsem nafasovala dortik a kaficko, nemusela jsem platit vstupne na majak a potkala jsem hrozne prijemnou holcinu z Osla, ktera pracuje v nedalekem muzeu (obcas i na majaku) a cisti si na konci sveta hlavu podobne jako ja.
Z tohohle dalekeho severu se mi vubec nechtelo zpatky, bylo nadherne, teplo, morsky vzdousek...no ale cekali me na noc na Bekkarfjordu, tak jsem musela.
U Else jsme jeste chvilku picnicovali s rodinkou u more a uzivali si jeden z mala krasnych veceru.
V pondeli odpoledne jsem vyrazila domu, zpatky k vemenum, chjo... Po ceste jsem jeste dostala sms od Pera, at se stavim v jakesi vesnici Smalefjord, u pana Pedersena, ze ma pro me prichystane oseni ci co. Absolutne jsem netusila kam jedu, protoze blizsi popis mista, kde zahadny pan Pedersen bydli, jsem nedostala. Kazdopadne jsem to riskla a zahrala jakoze v pohode, ze to zaridim. Smalefjord jsem nasla, byl pri ceste, ovsem vtipnejsi bylo, ze jsem toho chlapika nasla hned napoprvy, protoze jsem zastavila nahodou primo pod jeho domem. Chlapik jenom prijel s jesterkou, hodil mi do kufru dva pytle s cimsi a mohla jsem pokracovat v posledni etape cesty.
Do Sirmy jsem dorazila sice lehce unavena z dlouhyho rizeni, ale ohromne nadsena a spokojena z toho, co jsem behem vikendu vsechno videla.
Tohle byl zkratka naprosto uzasnej a vydarenej vejlet!!!

Zase pisu v rychlosti a je to znat, stve me to. Da se to po mne jeste cist?
Mejte se krasne.
Pa.