Agroblog z Norska

KOHO BY TŘEBA LÁKAL ODJEZD DO NORSKA ZA PRACÍ, TADY JE TAKOVÝ MŮJ SOUHRN ZÁKLADNÍCH INFORMACÍ. KDYSI TENHLE ROZHOVOR VYSEL NA STRÁNKÁCH BIOKLUB.CZ
http://www.bioklub.cz/rozhovory/z-prazske-kancelare-na-norskou-farmu-rozhovor/

Z pražské kanceláře na norskou farmu

V dnešním rozhovoru Vám představím Mgr. Danu Horalíkovou, která se jednoho dne rozhodla změnit svojí práci. Na tom by nebylo pravděpodobně nic zvláštního, kdyby se však nejednalo o změnu tak radikální.

Z pražské kanceláře jedné reklamní agentury se totiž přemístila stovky kilometrů daleko, na norskou farmu.

Proč jsi se rozhodla odjet a proč zrovna Norsko?

Mému odjezdu předcházela už dlouhodobější nespokojenost v práci, kde mě mordoval stres a takové to klasické přešlapování na místě. Potřebovala jsem nějakou radikální změnu. Vzhledem k tomu, že jsem celý život používala především hlavu – nejdřív ve škole, potom i v práci, zvolila jsem něco, kde bych konečně využila i své ruce, které do té doby znaly pouze hladkost klávesnice počítače. Vyměnila jsem tedy open space naší kanceláře za liduprázdnou laponskou tundru na severu Norska. Odjela jsem pracovat na jednu rodinnou farmu do vesnice Sirma.

Kde si našla tuhle možnost/program a jak byl koncipován?

Vzhledem k tomu, že jsem takto do zahraničí vyjela pracovat prvně, svěřila jsem se pro svou jistotu (a klid rodičů) do péče Student Agency. V nabídce jejich pracovních programů jsem si vybrala program práce na farmě v Norsku. Což funguje tak, že zaplatíte paušální poplatek za zprostředkování a agentura vám zajistí kontakt přímo s farmáři. Jediné, co musíte, je absolvovat pohovor v angličtině a napsat – také v angličtině – motivační dopis, kterým se jakoby potenciálním zaměstnavatelům představíte. Zpětně už vám farmáři sami volají nebo píší a snaží se vás dostat právě na tu svou farmu. Protože poptávka evidentně převyšuje nabídku. Ve chvíli, kdy se s nějakou farmářskou rodinou dohodnete, oznámíte toto agentuře, podepíšete pracovní smlouvu a můžete začít plánovat termín rozlučky s přáteli. O samotné pracovní povolení žádáte až na místě. To je platné po dobu 6 měsíců. V jednání s úřady (v tomto případě policií) vám pochopitelně pomůže nový zaměstnavatel. Během pobytu na farmě se o vás musí farmář také sám postarat. Jeho povinností je zajistit vám ubytování, jídlo a pracovní oblečení. Takže prakticky během svého pobytu nemáte žádné výdaje.

Jak ses aklimatizovala? Co byl největší šok?

Když jsem odjížděla, byla jsem ohromně zvědavá a odhodlaná všechno zvládnout. To se posléze ukázalo jako dobrý základ, protože, upřímně, šoků následovalo několik. Tím prvním bylo samozřejmě všude permanentní světlo – období půlnočního slunce, kdy punťa zkrátka nikdy nezapadá. Takže i v noci spíte při krásně jasném dni. Ze začátku je to nepříjemné na oči, ale zvyknete si. Další šok byla práce. Mou základní povinností byla starost o krávy, tedy dojení a krmení. Což jsem věděla dopředu…ale praxe byla na začátku krutá. Celý proces dojení se pro mě stal ohromnou noční můrou. Myslela jsem, že dojení nemůžu nikdy zvládnout. Možná že spíš dřív umřu vyčerpáním, to se zdálo reálnější. Prostě si zkuste představit, že na dojicí trénink chodíte 2x denně, téměř dva týdny v kuse, do doby než se zapracujete. Mezitím samozřejmě neodpočíváte, ale pracujete třeba na poli nebo natíráte dům. Bolelo mě naprosto všechno, myslela jsem, že tam skutečně vypouštím duši. Navíc venku pořád sníh, zima…podmínky veskrze severské, drsné. Začátky byly šílené, ale po deseti dnech se mi všechno dostalo do krve a tělo si začalo zvykat a produkovat svaly a endorfiny. Vrátila se mi zdravá chuť k jídlu a po fyzické práci se mi bezvadně spalo.

Zkus popsat, jak vypadal běžný den na farmě a náplň tvojí práce?

Vstávala jsem kolem šesté a šla na první dojení. Do práce jsem to měla asi 30 vteřin. Nasoukala jsem se do pracovní kombinézy, nazula holinky a šla se přivítat s naší mléčnou partou. Dojení, úklid, krmení hovězího dorostu a čištění strojů mi obvykle zabralo tak hodinu a půl. Po ranním dojení následovala snídaně, jejímž základem byl domácí chléb a káva. Káva se v Norsku pije denně. Na litry. Skoro jako voda. Po snídani jsme šli zase pracovat; třeba uklízet garáž, nebo natírat dům. Když se oteplilo, sázeli jsme brambory na poli nebo vykopávali plevel z krmné trávy. Občas jsem také vozila místní děti do školky v Utsjoki, což je městečko těsně hranicemi s Finskem. Od hranic jsme totiž byli jen asi 30km.

Když jsem nejela do Finska, jela jsem třeba krmit krávy do hor nad naší farmou, kde bylo pár našich krav toho času na mateřské. To jsem pak nafasovala terénní čtyřkolku a vyrazila s kbelíky granulí krmit a kontrolovat terén. Kolem dvanácté byl oběd. V Norsku se nedrží teplé obědy, a polední jídlo prakticky svou skladbou kopíruje snídani. Po jídle následovalo další kolo práce, třeba sekání trávy nebo plení záhonů. Kolem páté byla teplá večeře. Po ní chvíli pauza. Celý den pak uzavíralo večerní dojení.

Jsi vegetariánka. Jak ses stravovala na farmě, kde maso patřilo k základním surovinám?

V Norsku jsem si dala vegetariánskou přestávku. Neměla jsem na výběr. Začala jsem tedy jíst domácí maso, především čerstvé lososy, protože krátce po mém příjezdu začala lovná sezona, pak samozřejmě sobí maso a občas i losí. Sušené sobí maso a syrového lososa jsme občas jedli i k snídani. Jde o výborný zdroj energie – ovšem pozor, toto maso v sušené podobě extrémně zapáchá. Já měla štěstí, že jsem se dostala do rodiny Sámů -Laponců, což je etnická skupina žijící v severních oblastech Norska, Švédska, Finska a části Ruska. Je to takový národ v národě, s vlastní kulturou, vlastním jazykem, parlamentem…a vlastní typickou kuchyní. Takže díky tomu jsem měla možnost ochutnat typická sámská jídla, jejichž základem je samozřejmě maso (nejčastěji sobí nebo ryba), brambory (ty malinké, kroketové, vařené ve slupce), těstoviny, a nakládané bobule. Krom toho všichni místní milují zmrzlinu za jakéhokoli počasí a jako „zákusek“ se často jedly burisony s domácím mlékem a bobulemi.

Sámská kultura je určitě hodně odlišná. Mají Samové nějaké zajímavétradice?

V době kolem Velikonoc se pořádají velké oslavy, protože po období polárních nocí, téměř permanentní tmy, se pomalu začíná vracet světlo a příroda se probouzí. Oslavuje se především to, že všichni ve zdraví přečkali další krušnou zimu, plnou sněhu, mrazu a tmy. V této době se také pořádá hodně svateb a křtů. Je to doba veselí, oslav a zábavy.

Další tradicí je zpívání. Typická sámská hudba a zpěv vychází z joiky, což je velice specifická forma zpěvu a hudby. Trochu připomíná jódlování, ale jde o něco nepopsatelně originálního, co člověk musí zažít, slyšet. V místních podmínkách z této hudby mrazí, protože z ní dýchá tradice, historie, osud a drsný život Sámů v drsném prostředí…

Další – veskrze rodinnou – tradicí mezi Sámy je chov sobů. Celé rodiny chovají polodivoké soby a toto mají jako hlavní pracovní činnost.

Jak bys zhodnotila tuhle zkušenost? Co ti to dalo?

Celou tuto severskou expedici bych hodnotila jednoznačně pozitivně. Byl to pro mě neobyčejný zážitek, poznala jsem místa, kam bych se asi za normálních okolností nikdy nedostala, poznala jsem novou kulturu, nové lidi, novou práci, no a poznala jsem v neposlední řadě i sama sebe. A jsem na sebe hrdá. Málokdo totiž věřil, že to zvládnu a že se ve zdraví vrátím. Jsem zpátky a jsem nadšená a jednoznačně doporučuji Norsko. Jeďte na zkušenou, je to jiný svět a je to nádhera.

ZDROJ:
http://www.bioklub.cz/rozhovory/z-prazske-kancelare-na-norskou-farmu-rozhovor/
dana.horalikova@gmail.com

As you maybe already know I am off for Canada. Western Hemisphere adventures coming soon!

If you are interested, visit my new Opera blog.

http://MY.OPERA.COM/MYCANADA

See you there guys!

Danush

PS: Bude to samozřejmě česky, ať z toho něco má i mamuša, žejo:)

Sladký spánek skoro do oběda nám byl zaslouženou odměnou za předchozí putování s návratem nad ránem. Doma klid. Per někde lítal na traktoru a Luda dospávala cestu z Ruska. Jela pro svou neteř Mášu, aby ji vzala s sebou do Sirmy na zbytek prázdnin - ruských prázdnin. V Norsku je to trochu jinak. Základky začínají s výukou už 13. srpna, takže naší Sandře zbývaly poslední dva dny než společně s Lailou vyrazí poprvé do místního sámského ústavu. Jak už jsem kdysi psala, Sandra s Lailou budou letos jediní prvňáčci. Oproti loňsku pokrok. To byl prvňák jeden

Chvíli jsme se Zuzou koukaly na olympiádu a snídaly. Nikde nikdo komu by se dalo nahlásit kam jedem, že si berem auto a že se na noc nevrátíme. Zbytečná zdržovačka, ale bylo mi prostě hloupý vzít si jen tak klíčky a nechat vzkaz. Ačkoli jsme měly auto per huba rezervované. Zkrátka zase mě hlodla slušnost, i když šéf už mi párkrát dokázal, že na něj slušnost neplatí...

Per byl jaksi ve zvláštní náladě, ostatně jako posledních několik dnů pořád. Navíc jsme spolu stále neměli vyřešenou otázku poslední výplaty a proplacení víkendových přesčasů. Napínal mě jak kšandy a s poslední gáží si dal na čas. Nevím proč, možná aby mě držel v šachu s autem, na kterém bylo naše plánované cestování závislé (4 dny). To byl pochopitelně z jeho strany klasicky vychcaný tah - totiž abych si moc neotevírala hubu právě ohledně těch víkendů. Ty mi slíbil proplatit - a nebylo jich málo, skoro polovina za celý pobyt. Cukal se a vymlouval. Měla jsem dojem, že mi dokonce snad vyčítá i to, že za mnou přijela Zuzka, že u něj bydlíme a jíme - a nepracujeme. Z jeho strany nejapná drzost. Kdyby mi to sám dřív nenavrhnul a nebyli bychom jasně dohodnutí, nikdy bych tam nikoho nezvala. No, škoda mluvit. Patrně ho štvalo to, že za mě nemá náhradu a musí zase makat sám.

Atmosféra se promítla i do nálady mojí, no a samozřejmě i Zuzčiny. Což mi bylo děsně líto. Byla to její dovolená a já nemohla nic dělat. Šéf - vůl. Nezměnitelný stav.

Chvíli po obědě se Per zjevil, nenáročně jsme pokonverzovali a radši se dekovaly co nejrychleji do auta a pryč ze Sirmy. Šéf nám ještě nabídnul, ať počkáme na jídlo, že jde rozmrazit soba, ale něchtěly jsme. Že by nám ještě svojí dobrosrdečnost moh nakonec vyčíst/naúčtovat, tomu jsme chtěly předejít (u něj člověk nikdy neví!). Tohle divný prostředí nás dusilo. Škoda, že Luda spala, docela by se nám na cestu šikly její spacáky. Pera jsme se ani nezkoušely ptát. Prostě jsme si vzaly z postele naše erární peřiny, polštáře a naložily všechno do auta. Mohlo se vyrazit:)

Podle mého oblíbeného buletinu Norwegian Lapland Holiday Guide 2008 který jsem už několik týdnů lačně studovala, jsem naplánovala okružní cestu nekonečnou Finnmarkou.
[/IMGRIGHT]

Start - Sirma
Směr Tana Bru - Vestertana - Ifjord - Friarfjord - Adamsfjord - Silfar Canyon - Roddenes - Lakselv (přes noc) - Trollholmsund - Karasjok
Cíl - Sirma
Celkem asi dalších 550km během jednoho a půl dne

Sobota se nesla v duchu prvního velikého nadšení z toho, že jdeme zdolávat nástrahy norské přírody. Turistky jak ze žurnálu, Zuzka v modrém, já dohněda - vyzbrojené repelenty, tekutinami a jinými závažími…. Bohužel než jsme se vymotaly ze Sirmy, bylo už kolem jedenácté, ale to nám vůbec nevadilo, neb 30km prostě dáme, i kdybychom se měly vrátit bůhví kdy. Díky permanentnímu světlu stále celkem reálný plán.
Nabité entuziasmem jsme vyrazily směr Levajok, kde měla údajně začínat značená stezka na nejvyšší horu východní Finnmarky, na Rastigaissu (1067m. n m.).
Do Levajoku jsme přijely kolem poledne. Zavítaly jsme do místního infocentra a místnímu náčelníkovi nahlásily, že jdem zdolat Rastigaissu, a jestli by nám tedy, s dovolením, ukázal, kde ta potvůrka je. Chudák, se jen shovívavě zatvářil, prodal nám kopii mapy a Zuzce vylíčil trasu. Návdavkem přidal i pár tipů na zkratky přes jakési sněhové plotny. Vypadalo to na dost akční túru. Takže já jsem se pro jistotu vybavila reflexní vestou z Perova auta, kdyby nás třeba hledala záchranná služba vrtulníkem, aby nás nepřelítla…Ve chvíli kdy jsme zamkly auto a vykročily, trochu jsme zalitovaly, že se Truls v noci někde ve Vadso příšerně opil, a nemůže dělat domorodého průvodce nám, naivním turistkám, které doteď šlapaly jen Krkonoše a Tatry.



No, netřeba vyprávění prodlužovat, nedošly jsme daleko. Narazily jsme na první přírodní nástrahu, kterou byl rozvodněný potůček; momentálně tedy spíš divoká nesympatická říčka s ledovou vodou a slizkými kameny. Asi 20min. jsme hledaly, kde by se dala řeka alternativně přehopsat po lépe nakladených kamenech. Další časová ztráta, nervozita narůstala:-) Za pár minut byla Zuzka úspěšná a něco relativně schůdného našla. Přenesla se přes několikero záludných kamenů a byla na druhé straně. No mně se do toho moc nechtělo a preferovala jsem radši krátkodobé omrznutí při brození. Ale ne, Zuzka byla přesvědčivá, prý mám rovnou skočit za ní. Tak jo. V podstatě to, co následovalo, nemělo od brození daleko. Nicméně původně jsem neplánovala ponor až po pás. Takže Danča zahučela i s foťákem a půlkou báglu do ledové vody, neb jí ujela noha na poslední překážce. Takže následoval potupný odjezd domů, Zuzka musela ke své nelibosti řídit, protože já, polonahá, potřebovala resuscitovat foťák. Na farmě se zrovna při našem příjezdu hemžilo pár lidí, takže jsem se musela s odporem nasoukat do těch mokrých kalhot znovu, abych nebudila pohoršení u konzervativních obyvatel.

Foťák se zdál být na odpis, ale nevzdávala jsme nic. Vybrakovala jsem ho, otevřela všechny otvory, a vystavila na sluníčko. Pak jsem se rychle převlékla do suchého oblečení a začaly jsme se Zuzou přemýšlet nad plánem B. Jakékoli cestování v těhle končínách je na dlouhé lokte, takže teď, když bylo kolem druhé hodiny, timing už nic moc. Ale sedět se nám doma taky nechtělo. Bylo asi jedno, že se vrátíme nad ránem, chtěly jsme za každou cenu něco vidět. Volba padla na Vardø, Hamningberg a okolí. Řada lidí mi už tahle místa doporučovala, takže vlastně proč ne.

Hnedka jak jsme vyjely z vesnice, tak nás v rádiu pobavilo, že hrajou českou kapelu Gipsy CZ. Ne že bysme byly nějaké skalní fanynky, ale bylo to milý:)


"Tak pamatuj,jak to chutná, když černá muzika je hutná

áha, teď je konec sloky....

Tak jo, refrén....

romano hiphop..."




Počasí nám na cestu přálo. Cestou naši pozornost jako obvykle prověřovaly sobí klany přecházející silnici nebo zevlující ovce; ty ležely přímo na silnici u krajnice. Všude pastva a volný prostor, ale ne, ovce musely sledovat cvrkot na silnici.

Vardø (sámsky Várggát) je ostrovní město s řadou "nej":
- je nejstarším městem Norska
- je také jeho nejvýchodněji položeným městem
- s pevninou je město spojeno prvním podmořským tunelem postaveným na území Skandinávie
- no a zároveň je i nejsevernějším pevnostním městem na světě
Ve Vardø žije početná rybářská komunita, která je dokonce nejstaší v celé Finnmarce. Rybářský průmysl je základem existence tohoto města/ostrova.
Do města jsme dorazily až během pozdního odpoledne a jen tak tak stihly před zavíračkou navštívit úžasně zachovalou Vardøhus Festning, pevnost z 18. století (dostavena r. 1738). Její půdorys má tvar osmicípé hvězdy a zůstává společně s osloským Akerhusem jedinou pevností, která má dodnes svého velicího důstojníka. Z místních děl jsou tradičně vytřelovány salvy u příležitosti narozenin členů královské rodiny. Také však každoročně na oslavu "návratu slunce" po období polárních nocí.

Jak jsem se zmínila, trochu nás tlačil čas, neb jsme před sebou měly ještě cestu do Hamningbergu a pak cestu zpět na naši základnu do Sirmy. Proto jsme se ve Vardø snažily přesouvat na všechna vyhlídková místa autem, což byla někdy dost bojovka, protože cesty/tankodromy byly vhodnější spíš pro chůzi, eventuelně pro nějaký offroad. Trochu jsme otestovaly, co náš pažout snese. Zvládnul vše, i když nízký podvozek dostal na těch vymletých cestách zabrat. Já pak dostala zabrat ve chvíli, kdy jsme se sice pohodlně vyvezly kam jsme potřebovaly (pořád výš a výš:))... ale otočit se nazpátek...byl zajímavý adrenalinový zážitek. Když jsem se snažila na malém, posledním vybetovovaném plácku otočit a z každé strany sráz a útes. To jsem se fakt bála. Ne naposledy ten den.

Kromě zajímavostí historických a přírodních, má Vardø ještě jeden nepřehlédnutelný bod. Ve Vardø mají radar, úplně stějný jaký bude postávat v Brdech. Vzhledem k jeho vyvýšené poloze trochu hyzdí snímky a navíc vojenský prostor zabírá poměrně dost z už tak malého prostoru ostrova. Také se kolem jeho umístění a smyslu vedou vášnivé debaty...
Takže po obhlídce vojenského oplocení jsme radši popošly do naší oblíbené sámošky, REMA 1000, nakoupit dlabanec na další cestu a taky nějaká piva do zásoby. Bylo nám divné, že regály s pivem jsou přikryté plachtou. Paní pokladní nám ovšem celou situaci jasně vysvětlila - v platnost totiž vešel další zpřísňující zákon týkající se prodeje alkoholu (...i toho omezeného alko sortimentu, který je dostupný v supermarketech! Vše ostatní je pochopitelně pod přísným dozorem a na pořadová čísla prodáváno ve Vinnmonopoletech). O víkendu zkrátka nesmí zhruba od 16h prodávat žádný alkohol (časové omezení si určuje každý region sám - někde se končí s prodejem ve čtyři, jinde v šest...).
Takže tímto jsme s Vardø skončily:) a vyrazily zase k podmořskému tunelu, směr cca 40km vzdálený Hamningberg.

A tady nám to začalo. Zuzka mě v dobré víře vystřídala v řízení a mnohokrát toho posléze litovala. Silnice do Hamningbergu je sice nová, ale neuvěřitelně úzká, navíc vede skrz scenérii jakou jsme do té doby neviděly. Ostré pobřežní útesy, měsíční krajina...Silnice byla tak úzká, že se vedle sebe nemohly bezpečně vejít dvě auta, takže po několika metrech byly vždy takové záchytné plochy, aby se protijedoucí auta mohla vyhnout. Naštěstí jich moc nejezdilo. Ovšem když už, tak to stálo za to. Lekací cesta. Jely jsme jak s hnojem, neuvěřitelné. Do toho samozřejmě po silnici ještě sobi a ovce...těch čtyřicet kilometrů jsme jely asi 1,5 hodiny, no, možná i dýl:). Do Hamningbergu jsme se těšily moc, ale zároveň nás děsila cesta zpátky touhle cestou hrůzy.

Za války do Hamningbergu prorazili cestu Němci, dnes je z ní pěkná asfaltka. Ovšem otevřená pouze přes sezonu, na zimu se zavíra.

Hamningberg je malá rybářská vesnice, kde zkázu 2. světové války přežilo několik původních budov, které dávají místní zástavbě zase úplně jiný ráz. Ačkoli je víska skutečně odříznutým kusem země (na jednom domku je dokonce napsáno "Hamningberg, end of world), turisty zde potkáte. My narazily na dva karavany z Itálie! Naštěstí v bezpečí zaparkované, protože tuhle partu potkat po cestě na úzké silnici...
Okolí Hamningbergu lze pohodlně projít díky několika značeným trekovým trasám. Bohužel nás tlačil čas, neb bylo kolem deváté, takže jsme si prošly jen vesnici a přilehlé zbytky vojenského prostoru a kolem desáté už mířily opět směrem Sirma, postel. Tam jsme dojely totálně unavené, protože cesta zpátky byla nekonečná. Do postele jsme se dostaly někdy po jedné hodině ráno. Ale spokojené.

Výborně, zdá se, že víc jak po měsíci dojde k dopsání deníku z mojí laponské mise:) Tentokrát už píšu z Prahy a popíjím k tomu svůj první podzimní svařáček. Což není zádný doping na kuráž, nýbrž pouze spolehlivá záchrana v nevlídném, téměř severském počasí, řekla bych.

Takže jak nám na sever vlastně dorazila ta Zuzka.
Jen takové stručné intro pro ty, kdo vůbec netuší, kdo Zuzka je a proč se za mnou vydala tak daleko. Zuzka Pauková je moje bývalá kolegyně z reklamní agentury, kde jsem před odjezdem nějaký čas pracovala. Krom toho, že jsme obě měly stejný cíl - tj. dostat se z agentury pryč, spojovala nás posedlost severem, Skandinávií a cíl dostat se tam.

Zuzka měla bookovanou letenku na pátek 8/8, takže jsem si den předem zajela ještě do Finska pro benzín, abych na cestu do/z Kirkenes měla dost (400km). Zároveň mi ještě psal i kámoš Truls, ten holohlávek z helikoptéry, jestli bych si s ním nedala po cestě na letiště sraz a nepředala mu fotky z naší aviatické výpravy pro pivo (viz. "Skiippagurra festival, aneb jak jsem letela helikopterou pro pivo!").

S tím jsem neměla problém, ráno jsem za Zuzkou vyrážela kolem osmé a Varangerbotn, kde Truls bydlí, je po cestě. Takže jsem ho nahnala na místní benzinku hnedka po ránu s tím, že pro mě má mít rozhodně ještě nachystanou snídani. Tak chudák nad ránem psal, jestli stačí džus, bageta a kafe. No zkrátka zlatej hoch:)

Takže jsme se ráno pěkně slezli na benzince, kde na mě skutečně čekala i snídaně. Truls s sebou měl comp, takže jsme se při té příležitosti napíchli na síť místního muzea. V Sirmě nám totiž už několik dnů nešel internet a já rešila bydlení v Oslu, kam jsme se měly se Zuzou za pár dnů přesouvat. Vše vyřešeno, fotky předány, emaily odeslány. Přes všechno nadšení z internetu jsem se ani nestačila pustit do snídaně, takže jsem Trulsovi nabídla, ať si přesedne do mého auta a jede na letiště se mnou, že bude řídit a já budu snídat. Měl zrovna několik týdnů volno, neb je námořník - teda důstojník na lodi:) Měsíc velí a pak má dovču. Takže teď si užíval volna a mohl se mnou klidně vyrazit směr Høybuktmoen - Kirkenes. Rád.

Zuzka a Truls si okamžitě padli do oka a spontánně jsme vymysleli ještě krátký výlet k jediné oficiální hranici s Ruskem, Storskog. Kde na nás ovšem nečekalo nic výjimečného, takže jsme se akorát vyfotily pod bukvama vysázeným nápisem "Kirkenes" na rocestníku a jeli zpět. Resp. jeli do Kirkenes, kam to Zuzku z nepochopitelných důvodů hrozně táhlo, ačkoli jsme ji varovali, že Norsko opravdu nemá pěkná města...Kirkenes je je hrozně industriální místo s početnou ruskou komunitou, tudíž dvoujazyčné názvy jako u nás ve Varech jsou standard. Náhodou jsme tam ale aspoň natrefili na jednu veleznámou norskou atrakci - na loď Hurtigruten, která zrovna nabírala nové cestující směr Bergen. Hurtigruten/Norwegian coastal voyage je jedna z nejkrásnějších plaveb vůbec. Tahle obrovská loď brázdí celé severní a západní pobřeží Norska a má několik desítek zastávek v různých městech, kde je pro pasažéry zajištěn i doprovodný program. Cesta trvá +/- týden. My se s lodí alespoň odfotili.

Cestou domu jsme kolem silnice viděli spoustu lidí, kteří urputně cosi v nízkém křoví sbírali. Truls nám vysvětlil, že pomalu začíná sezona sběru "multer", takových oranžových moruší, o kterých už jsem kdysi psala, a které jsou v Norsku tak nesmírně populární (mimochodem je to i dobrý byznys, sbírat a následně prodávat turistům, především z jihu Norska). Takže já jsem hned navrhla, že si to taky musíme zkusit - nebo se aspoň jít podívat, jak ty bobule rostou. Truls zaparkoval vedle auta nějakého jiného sběrače a vyrazili jsme (Zuzka v keckách a já zas ve světlém oblečení, takže v těch podmáčených multer plantážích jsme hned utržily materiální a estetické škody). Multer jsme nepotkali ani jednu. Pravděpodobně všechny vysbíral roztomilý akční strejda, který už se s plným kyblíčkem a spokojeným úsměvem ubíral ke svému autu, které mu Truls lehce blokoval tím naším. Strejda se chvíli nechal obdivovat a nabídl nám ze svého úlovku ochutnat. Tak jsme se zase s bobulema aspoň vyfotili. Strejda ještě pár minut pózoval a debatil s Trulsem, načež ten mu po chvíli dal klíčky od našeho auta. Prej že si pán jenom popojede a klíčky nám nechá v zapalování. Normálka, pohoda.

Další zastávkou na cestě do Sirmy byl dům Isaka Saby (Isak Saba Gården). Což je rodný dům prvního sámského člena norského parlamentu. Dům je úžasný, má střechu z trávy a jde o původní stavbu z roku 1830. Trulsův kamarád má od domu klíče, takže se mu pokoušel dovolat, ale bohužel, panáček se zrovna jako na potvoru ženil, tudíž jsme se dovnitř nepodívali.

Pak už následovalo jenom vyložení Trulse zpátky ve Varangerbotn, poděkování za to, že nás celý den tak pěkně vozil a už jsme uháněly zase jenom samy dvě směr Sirma.