LOLásek

Tak je to tady! Můj první závod po 150 letech a rovnou štafety. Ne že bych se netěšila, ale stejně, poslední štafety sem běžela někdy před 1000 lety, a tak se ve mě mísily pocity beznaděje, radosti, vzrušení, strachu, zvláštního očekávání, ale hlavně zimy. Už ráno, když jsme s Domčou vylezly z vyhřátého pelechu, se mi při pohledu z okna ven nikam nechtělo. Při představě toho, že budu v takový zimě šaškovat po lese se mi dělalo mdlo. Ale i tak jsem ještě polomrtvá z lyžáku a sobotního tanečního vystoupení vstala z postele a začala se připravovat... Čekalo mě ale nemilé překvapení... Podprda zůstala doma a tak mi nezbývalo nic jiného, něž běžet s tou kosticovou . Nestalo se mi to ale poprvé a bohužel ani naposledy, a tak si začínám pomalu zvykat.
Když sme tedy vyrazily směr hlavní (pouze s 5 minutovým zpožděním), byly naše hlavy plné myšlenek na útěk. Ale nekonec jsme statečně dorazily až ke Koláčovu autu a ujížděli naproti novým zážitkům.
Jen co jsme přijely, šly jsme se podívat na start a předávku (Domča běžela poprvé). Když vystartovyly první úseky, šly jmśme se strojit, aby Domča byla připravená až Janča přiběhne. Mě ovšem nenapadlo si přes závodní mundůr vzít kalhoty a moira se touhle dobou válela v pračce, takže zima mě opět doběhla . Sešlo tedy ze stupidního nápadu jít v krátkym, a tak přišla na scénu bunda. Když Domča konečně odběhla zbyla sem sama, protože Janča mezi tím někam zmizela. Hodila sem tedy alespoň na chvilku řeč s přiděhnuvšími známými tvářemi a pak jsem s Bráškou odešla směr auto(=teplo). Moc dlouho sem se ale neohřála, protože sem se bála, že Domča přiběhne a chudák by tam musela čekat. Počkala sem si ale já...a to dost dlouho. Nějak sem to prostě neodhadla.
Konečně byla štafeta předána třetímu úseku (mě). Přišla možnost se zahřát. A já se jí pevně chytla a nepustila. Držela sem jí tak pevně, až mě moje 150 letá pauza přivedla do chyby...Jak jinak... Nebyla to ale žádná z mejch obvyklejch mega chyb. Překvapilo mě něco jinčího. Kotníkovky nedržej kotníky tak skvěle, jak sem si myslela. Sice sem měla dva obvazy, ale v krabiče v zamčenym autě mi nejsou k velkému užitku. Tak sem trpěla, ale běžela... Jenže přišla další zrada. Moje oči, o kterých sem si myslela, že les zvládnou bez brejlí, začaly vidět hůř než lehce rozmazáno. Do cíle jsem tedy dozazila jako kulhající slepejš. Ale i pozitivní věc sem na tom našla...Bylo mi alespoň teplo. A to tak že hodně.
Naštěstí sme nečekali na vyhláško a v novém složení (DG se viměnilo s VHS) vyrazili směr dom. Tak zase za tejden Saionara