LOLásek

Ikdyž sem v poslední době nevěnovala orienťáku přílišnou pozornost, neznamená to, že bych zažívala ohromnou nudu, nebo jen tak lelkovala u compa a teliny. Naopak, vydala jsem se na cesty za poznáním, dobrodrožstvím a migrénou .
Všechno to začalo, když naše taneční mistrině Lenka rozhodla, že si své taneční umění pojedeme vyzkoušet na Emco Dancelife Tour. Vymlouvat se bylo zbytečné a navíc sem byla zvědavá, jak moc se taneční soutěže liší od orientačních závodů...Mrtě! Už když jsem si balila věci na krajský kolo, pocítila jsem rozdíl nejen v tíži nákladu, ale i v jeho obsahu (tuna kosmetických pomocníků, dvoje boty, sukně, hodně blyštivejch věciček a další kravinky). Když jsme přijely na místo určení, nestačila jsem se divit. Nebyli tam totiž pouze sympatičtí tanečníci (viz. fešák v culíku), ale taky tvorové velice divní a odpudiví (Hopeři a Discanti). Nejhorší byly snad hoperky...Měla sem pocit, že na ně pošlu 6,5 Metalisty...vážně něco tak nechutnýho svět nežral. Celá soutěž začala dobře. Naše děcka to na parketu rozjížděly a i já si to docela užívala. Ale asi po 3 hodinách neustálého "tuc tuc tuc" proloženého nějakou hip-hopovou...tralala, mě začala bolet hlava, ale to nebylo to nejhorší. Asi hodinu před tim, než sme měly vystoupit na mě dolehla šílená tréma. Nohy se mi klepaly tak, jako ještě nikdy. Měla sem takovej strach, že se musela klepat snad celá ta hala. Pak sme nastoupily a pohledy několika set lidí se upřely na nás. V tu chvíli byl konec. Ztuhly mi nohy a myslela sem, že neudělám ani krok. Ozvaly se ale tóny první skladby a já se chtěnechtě musela zvednout a i s tuhejma nohama makat. Cha cha, Salsa supr...pak přišla Rumba a já málem sletěla na zem. Naštěstí jsem to ale ustála a jakmile začala Samba zvedla jsem dokonce i oči a začala se usmívat. A známky? 1, 1, 1, 1...prostě nádhera...a postup na MČR do Tábora k tomu...mě to ale v tu chvíli bylo jedno, jediný co sem potřebovala, bylo svalit se na židli a počkat až mě přejde třes.
Po třech týdnech, vylepšování kroků jsme se vydali směr Tábor. Tentokrát se mě zmocnil strach o den dříve. Po příjezdu, sme se vydali do historického centra města a to sem hned byla ve svém živlu, protože tolik obchůdků sem už dloooooouho neviděla. Pěkně mě ale naštvalo, že v jednom měli zrovna totální výprodej na Martensky, ale jelikož další den byl státní svátek...měla sem po ptákách (vlastně po botách )...co čert nechtěl v protějším obchůdku se na mě za výlohou smály Conversky...Bohužel...opět zavřeno ...No ale abyste si nemysleli, že sem totální botofil (nejen to ale mnohem víc ) pokusím se popsat své dojmy i z hlediska...jiného. Mé srdéčko umělce plesalo. Tak krásný městečko sem dlouho neviděla (mustang, nějaká ta corvetka a mrknul na mě i cabrio bavoráček ). Náměstí a přilehlé uličky byly úžasný, až na radnici v podobě socialistické zrůdy . V noci jsme se ještě posílili červeným, bílým, sýrem, olivama a rudym lakem na nehty. Tuto noc sem neštěstí neusnula s flašku v náručí, a tak sem druhej den vypadala dokonce i svěže (červený vykouzlilo rozkošný ruměnec (pokud je to u mě možný)). V 9:00 začal hromadný přesun do Hotelu Palcát, kde se celá akce konala. Měla sem oči na stopkách, protože sem vyhlížela fešáka v culíku a kolem 10 sem se konečně dočkala . Hodiny ubíhaly, parket byl prakticky neustále plný a na mě pomalu, ale jistě šla migréna. Když už sem cejtila, že mi začína vadit světlo, nadopovali mě ibalginem. Za 15 min bylo hned veseleji ...Janča hend využila situace, kdy sem byla mimo a řekla mi, abych se Vojty (viz. fešák v culíku) zeptala, jestli by nás natočil. Byla sem tak mimo, že sem za nim vážně šla a zeptala se ho, a on dokonce souhlasil! Když na nás konečně došla řada, byl to pravej opak minulé soutěže. Smála sem se na celé kolo a házela oči na všechny. Dokonce snad i na ty holky z Ústí co nám fandily . Příkaz před vystoupením "Flirtujte s porotou" sem sice nesplnila, ale moje pohledy se upíraly do místa těsně vedle porotců (kdo tam asi stál???). Z žádnýho tance sem neměla tak dobtej pocit jako z tohohle. A když nás vyhlašovaly, jako 3. vícemistrině republiky, začala sem skákat a pištět, jako ta největší dilina v galaxii. Tak velký naděje sem si vážně nedělala. Nejlepší ale byl stejně odjezd. Z piknikového auta se vykulily dvě flašky vína, čabajka a spousta dalších ňamin . Ten náš postup na MS sme museli prostě oslavit.
Další neděli sme už jeli pouze obhájit titul, abychom mohli na MS, ale moc o tom psát nebudu, protože to byl dost na nic den...Zkorumpovaný porotci, drahá pizza a odporná hala. To mluví tuším za vše.
Tak to bylo moje jaro s životní láskou, které sem zůstala věrná od svých 3 let. Doufám, že v listopadu beudete všichni držet palce a ti bližžší se přijdou i podívat do Libereckého Babylonu (Rakušáci to nezvládli ).Tak se mějte fanfárově a buďte tak šťastní a úspěšní, jako jsem byla já v těchto měsících