LOLásek

Ke konci školního roku je vždy času dost, a tak jsem si vyšetřila čas na napsání krátkého reportu z uběhlých závodů...
Týden po tom, co jsem odtančila poslední soutěž, jsme ve složení Jarouš, Jaroušek, Mat, DGčko a já vyrazili směr Moravská Třebová vstříc krásnému víkendu a novým zážitkům na štaflích. Po příchodu na schromaždiště se naše skupinka usadila nedaleko dvou třešní (bohužel pro mě nedozrálých ) a pomalu se první úseky začaly připravovat ku startu. Nám rozbíhalo TPčko, které mělo naši plnou důvěru. Když za ohromného jásotu celá masa dorostenek začala valit do kopce, začalo být DGčko trochu nervózní, ale po mých vlídných slovech se začalo pomalu uklidňovat. V čase odhadnutém na příchod Terky sme se odebraly dolů, a čekaly...a čekaly...a čekaly...a čekaly hodně dlouho. Po dlouhodobém čekání se zjevila Terka, ale ne ze strany doběhu, ale ze strany naprosto jiné ...Později sem zjistila, že se vrátil starý problém s Achilovkou, a tak to na 5. kontrole vzdala . To už se ale pomalu chystala do lesa. Za chvilku přiběhla Domča a já se konečně po dlouhý době vydala do lesa...Abych pravdu řekla žádná sláva to nebyla. Jelikož sem několik tejdnů před tím vůbec netrénovala, byla to ta největší lemrovina co šla. Už po pár prvních krocích sem myslela, že vypustim duši. A co teprve mapa!...Trvalo mi hodně dlouho než sem jí opět přivykla. Ten, kdo mě potkal v lese si nejspíš pomyslel, že sem utekla z nějakýho ústavu pro duševně choré. Tak jsem tedy svůj úsek odfuněla s vidinou sladké odměny na konci (od lyžáku jsem existenčně zívislá na palačinkách). Ke konci už sem se docela rozběhla, ale stejně to byl tregédskej výkon na Entou . Po tom co sme s Jaroušem odjeli někam úplně doprčic (asi 100 km od normálních lidí) sme se s TPčkem a DGčkem šli osvěžit do sprch a tradá na večeři. Potom, co mi odmítli vydat velkého, ba i malého pěníka, jsem si tedy uraženě dala tonika a palačinku . U večeře padla pod stůl i nějaká ta oběť pro velkého Beryho, ale větší díl oběti snědl Mára a Čert. Večer sme se šli ještě s naší štaflí a s bráškou porozhlídnout po okolí. Chvíli sme se snažili najít pařbu, která snad byla úplně všude, kromě toho místa, kde sme momentálně hledali, ale pak sme to vzdali, protože to vážně nemělo cenu . Před spaním sme si teda já a Terka vymenili čísla (běžela sem totiž první úsek ), hodili pokec s Márou, namasírovaly naše borce (vlastně sem to musela udělat já, protože Terka nevěděla jak na to a Domča se žehlila)a šli na kutě. Ráno mě bohužel nevzbudil budík, ale Jarouš, kterej se zrova stěhoval do svýho mega auta. Musela sem tedy chtě nechte vstát, spakovat se a usadit se v autě... a to vše během 5 minut. Po tom co sme dorazili na schromaždiště, jsem měla ještě hodinu čas do startu. Hodila sem tedy pokec se sestruchou a ještě s pár lidma, oblíkla se svym slimejším tempem a přečetla si něco ze zemáku. Když sem konečně stála před svojí mapou, uvědomila sem si strašlivou věc a tentokrát to nebylo pouze to že sem si nevzala sportovní podprsenku. Od rána sem totiž nejdela ani nepila. Myslela sem, že to zvládnu, a tak sem se protestující žaludek snažila ignorovat. Chvilku se to dařilo, ale stjeně sem to konila, kde sem mohla. Navíc sem nemohla běžet a byla sem postupně čím dál tím víc bez energie. Když sem se konečně dostala na diváckou kontrolu myslela sem, že se hlady pozvracim. Naštěstí sem to udržela a odplazila sem se na závěrečný úsek. Když sem konečně předala štafetu DGčku, Terka přinesla pytlik medvědů, já ho šťastně zhltla a při té příležitosti mi řekla, že dneska neběží...škoda. nakonec sme ještě zafandili nejlepším a v Jaroušově skvělém autě jeli pomalu, ale jistě dom.
Dalšího týdne se pořádaly oblasťáky na druhý straně oblasti, takže sem si moc nepospala, ale to tolik nevadilo, protože sem se na všechny moc těšila. V sobotu se běželo ve vesnici B-L-O-N-D (Kámen) a závod byl velice znepříjeměn tím, že lilo jako z konve a byla strašlivá zima. Když sem se konečně dostala do lesa, moc mi to nešlo. Možná to bylo proto, že sem se bála Elišky Gorčiců, která se rozhodla běžet D18, ale spíš to bylo proto, že sem nějak neměla v postední době čas trénovat. Vrchol všeho bylo to že sem se na 7. švihla do oka smrkovou větvičkou. Asi 5 minut sem tam pod ní seděla a čuměla (v rámci možností) na ní. Radši sem se nehejbala, protože kolem byly skály a já nechtěla dopadnout jako omáčka na špagety. Se svým tragédským výkonem sem očekévala postední příčku, ale až tak katastrofálně to nedopadlo. Skončila sem 3. Nechápu. Další den se běželo nedaleko bydliště mého milovaného brášky. Tam se mi to povedlo rozhodně líp. Dělala sem jenom menší chyby na dohledávce a nebo sem zvolila pomalejší postup. Nakonec to ale bylo taky 3. místo a postup na MČR na krátký k tomu...Hurá!
Protože sem nechtěla zahálet vyrazila sem s Pánkama na ABčka na Šumavě. No a protože sem si vzpoměla hodna pozdě, tak sem běžela pouze T3, ale to mi nijak nevadilo, protože sem si mohla vybrat dobu startu (byl o mě velký zájem, ale nakonec mě lstí získala Anča). V lese to šlo báječně až do doby, kdy sem si spletla cestu a nechala v lese dva Kobříky . Po doběhu sem ještě chvíli zevlovala s Áňulí a dalšíma a mé oko padlo na hvězdu ťechle závodů...nebo alespoň pro mě to byla supernova. Byly to Salomonky v tý nejkrásnější zelený jaká kdy zářila na světě . Jelikož sem nemohla najít taťouše a jeho peněženku a čas odjezdu se neodvratně blížil (opět sme bydleli 100kiláki od normálních lidí), musela sem se snima rozloučit, ale záhy sem jim slíbila, že zítra se vrátim. Když sme tedy dorazili na místo určení, překvapení to bylo opravdu nemilé. Byla to nějaká pidi farma na konci světa, kde byla děsná zma, jídlo běhalo po čtyřech a bečelo a nejbližší hospoda byla vzdálená 1,9 km a ještě ke všemu tam nevařili (podle majitele protstě "normální" hospoda). Musel pro nás teda přijet Jarouš a odvízt nás někam kde se dá jíst. Když sme si naplnili žaludky a vrátili se zpátky, začali jsme poznávat skryté kvality tohoto místa. Dalšího rána jsem už moudrého otecka konečně našla a zavedma ho ke svým zeleným miláčkům a po nedlouhém ujišťování že je opravdu potřebuju a že se budu vážně strašně moc učit, konečně povolil. V lese to docela šlo ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu sem se nemohla soustředit, a tak se chybičky vloudily. V neděli se konečně dostavilo teplo a tak sem vyměnila nepohodlné kalhoty za o dost pohodtlnější sukni a vyrazila s Anígem fandit na doběh. Ale posádka automobilu Ing. Pepi už chtěla vyrazit tak sem se chtě nechtě musela rozloučit a frčet zpět do dalekých Doks.