LOLásek

To bylo tak...Autobus plný borců Ještědského SCMka a já (+pár dalších lidiček a na doplnění počtu) se dne 30. června 2008 vydal do nedalekého Maďarska na závody ve městě Tata (a okolí). Cesta utíkala skutečně rychle (díky zábavným filmům viz. Manituova bota ), a i přes časté přestávky, jsme stihli prezentaci . Jediná nemilá věc, co se po cestě přihodila, bylo to, že kluci rozflákali můj památeční basseballovej míček . No ale život de dál . Když Fíla úspěšně odprezentoval (s pouze Maďarsky mluvícími Maďary to šlo špatně), bylo načase se seznámit s naším týdením bydlením. Jen co jsme se s holkama koukly do našeho kutlochu, zůstaly sme ve dveřích a koukaly jak z jara . Nedalo se tomu říct ani kutloch...spíš taková komůrka na smetáky a do toho sme se měly vejít 4! Ač nám to připadalo jako Mission Imposible, přece jen sem se tam nějak poskládaly (a to nám nepomáhal ani Tom Cruise ). Do 19:30 bylo stále dosti času, a tak jsme se s Ančou vydaly na obhlídku "terénu". Když jsme hledaly cestu k vodě, shledaly jsme se s neúspěchem a při poznávačce stromů sme taky vybouchly . To už se ale přiblížil náš sraz v "divadle", a tak jsme se tam začali pomalounku šourat.
Po tom co jsme byli obeznámeni s všeobecnými informacemi, sme se vydali to Tata podél místního Mácháče . Než jsme tam došli, tak si BigPéťa okoštoval vodičku (tak ho lákala, že si ani neodložil ), když jsme pak tedy došli do Taty, tak zněj crčela voda
Abych pravdu řekla, Tata jako město mě velmi zklamala (Česká republika hadr), naštěstí obchody (Inter Spar ) byly lepší než město samo (velký výběr čokolády ). Po velkém nákupu sme nabrali směr camp a hurá do plavek Večer jsme se pak ještě byli juknout na místní discotéku, ale moc dlouho sme tam nevydrželi (není se čemu divit), a tak jsme s Ančou kluky opustily a chystaly se ku spaní, abychom byly do Budapeště čerstvé .
Ráno sme se vyprdelily z postele už v sedm hodin , protože v autobuse me měli bejt už v osm. Tak jsem se tedy poslepu oblíkla a vedená Ančou se dostala až na snídani. Byla docela dobrá, ale od maminky je od maminky . K autobusu sme se dostali ani ne moc brzo, ani ne moc pozdě (o to sme si i balily na trajnink ), a tak jsme plni očekávaní vyrazili směr Buda (Pešť byla až druhá na řadě ). Během cesty nás ještě náš Maďarský nadšenec Vojta obeznámil s cíli naší cesty a zmínil i několik bezva lokálků .
Naše návštěva tedy začala u Budapešťské Citadely. Nebylo ani ku 12, ale bylo vedro jak já nevim kde. Nic sme na to nedbali a kochali jsme se výhledy na město v lehkém oparu. Když jsme si vše prošli a dostatečně se pokochali, byl čas vrátit se k busu. Zamířili jsme tedy přes Dunaj, kde nás nedaleko řetězového mostu vyložili. Fíla a Vojta šli ještě směnit nějaký ty money a mohlo se přes řetězák na "Budapešťský hrad" (obdoba našeho Pražskýho ). Tam jsme se stali svědky výměny stráží a byla nám nabídnuta tresčí játra z konzervy (od Fíli), to jsme samosebou odmítli a razili si to k Rybářské Baště (nejedná se o hody ). Tam jsem si povšimla velkého ptáka a jala se ho fotit zezadu . Celá Bašta byla velká bašta i bez ryb, jelikož byla vyzdobena podobiznami a sochami Jana Žižky (asi si ho nějak oblíbili ). Z Rybářské bašty jsme se šli juknout na Parlament (to už naše řady notně prořídly) a cestou jsme potkali bezva parčík s dětským hřištěm , a tak jsme tam zakotvili. Fíla vytáhnul svou Rybářskou baštu v podobě tresčích jater v konzervě . Tentokrát nám nabídl jen ten olej, ve kterém byla naložena, ale mi opět odmítli s tím, že zrovna nemáme chuť, ale jindy bysme si určo dali . No a jak říká staré a moudré přísloví "Kdo si hraje nezlobí." jali jsme se okupovati hřiště Když jsme se dostatečně vyblbli, pokračovali jsme v cestě. Poblíž Dunaje se od nás oddělil i Vojta s Péťou, potřebovali se totiž občerstvit (zbytek volného času strávit v hospě ). Vzali sme to tedy courákem přes nejbližší most až k Parlamentu (konečně). Jenže sme byli tak unavený, že sme se svalili na nejbližší lavičku a hodili bobek na parlament. Nakonec sme byli nuceni se zvednou a pomalu, opravdu pomalu, se přesunout k parkovišti autobusů . Jenže co se nestalo! Když jsme přecházeli přes náměstí zrak nám (mně a Anče) padl na dva velké nápisy: New Yorker a H&M . To bysme nebyli mi, abychom jim to tam trochu neprovětrali . Tak jsem potěšila své srdéčko (nikoli však peňěženku ) a koupila si nádherný šatičky, za které vděčím Anče (díky, že si nás seznámila ). Pak jsme radši se zavřenýma očima prošli zbytek oné třídy a dorazili ke zbytku party . Tam se dlooouho čekalu na autobus, a dokonce padlo několik, podle mě dobrých, nápadů jako např.: Že se vykašlem na trajnink, nebo že se půjdeme radši koupat. Bohužel, tyto nápady byly zamítnuty, a tak se jelo na tréninkovou mapu k "Velkému ptákovi" . Když jsme byli na místě, požádala jsme Fílu o krátký ale úderný trénink a byo mi vyhověno. Hned na 1. kontrolu jsme zjistili (byla se mnou i Anča protože se sme se čistě náhodou sběhli ), že nám odporný maďarský lesy vůbec nesvědčej a že mapa příliš nesedí . Proto sme byly rádi, když sme spalavený jako koně přiběhly na místo startu a úspěšně od Honzíka vydyndaly ledovou tříšť . Jen co jsme dorazili do Taty, nastala rychlá akce Převlíkání do plavek a sprint k jezeru (ve kterém byl mimochodem zákaz koupání ) Voda byla sice teplá, ale přesto osvěžující. Po dostatečném vyplovčení, sme se konečně odšourali (s odost menším nadšením, než sme k němu běželi) do našeho kutloušku a chystali se na véču . Po setmění sme pak ještě dali Night Swimming a pak už jen hupky do postýlek, abychom byli čerství na zítřejší 1. Etapu.
Ráno bylo ještě hnusnější, než to předešlé, poněvač se vstávalo ještě dřív a navíc sme věděli do čeho jdeme . Opakovalo se to samé jako předešlí den pouze s malou změnou :Balili sme na závody . Díky Vojtíkovi jsme museli vyjíždět už ve třičtvrtě na osm, takže sme mu všichni strášně poděkovali . Poděkovali sme mu ještě víc, když většina z osazenstva se musela ve velmi tenkém stínu stanu tísnit ještě několik hodin . V půl dvanáctý, tedy v největším parnu, sme se s Ančou začali chystat na klasiku (do lesa) . Po hledání startu (maďaři sou skrátka magoři) mi nezbylo ani trochu času na rozcvičku a tak sem šupala dolesa, s mírným strachem a velkým očekáváním. První 4 kontroly byly vážně čupr. Bylo sice vedro, ale to se dalo docela vydržet (běžela sem tak rychle, až mě ten vzduch chladil ). Ale pak přišel kotel na 5. Deset minut!!!! Nevim jak se mi to povedlo, ale prostě si to běžim pocestě a vůbec mi nevadí, že to údolí, který má bejt vedle mě souběžně s tou cestou, je na druhý straně, ještě ke všemu kolmo na tu cestu. . Prostě totální Macho . Když sem se konečně našla byla sem pěkně daleko, a tak po několika nadávkách jaká sem to a nebo tamto sem se otočila o 180° a rvala to přes kopřivy na tři hnusný jámy (Maďarská specialita) . Když sem je teda našla, snežila sem se zrychlit, ale pak sem si řekla, že je to stejně na nic a vrátila sem se zase ke starýmu tempu. Dokonce jsem už žádnou chybu neudělala, ale o to víc sem byla naštvaná (asi bych byla tak jako tak) a navíc to vedro ...Normálně sem se pokoušela vybavit si sjezdovku, ale nešlo to . Tak sem (sme) se to snažila (snažili) vydržet do odjezdu, tedy do klimatizované karosy . Jen co sme přijeli, pádili sme do zakázanýho Maďarskýho Mácháče na koupaniko . Když sme se dost vyplavčili (tentokrát s Péťou a s Markétou (nechtěl se nám hrát volej)) zakreslily sme si postupy a ještě na chvilku šly plovat, holky pak ale odešly a já přemluvila na chvilinku Víťu, kterej pak taky odešel a bohužel...nikdo další se nenašel . Lenoši líní!!! No...nechtělo se mi plavat samotný (nedostatek magnesia (křeček )) a tak sem se vyplazila na břeh a začala psát (přece jen sem byla s LOLáskem ve skluzu ). To se ale naši volejisti vyvalili z vody, chystaje se navrátiti, a tak sem se zvedla a šla s nima. Pak nás už jen čekala, ne příliš dobrá, večeře, vyhlášení výtězů z 1. Etapy (Bobr a švyhadla forever ), rozebrání trati s Fílou a ...Night swimming , chrápanice je samozřejmostí .
Další den začal poňekud stereotypně, pouze s tou vyjímkou, že se odjíždělo až v osm. Nechali nám celou čtvrthodinu navíc . Jelikož sem opět startovala někdy k poledni, bylo to úplně stejně úžasný, jako minule . zezačátku to v lese šlo fakt báječně. Byla to klasika v podstatě v protisměru tý předešlí. Když jsem se ale dostala do "svého" místečka, dávala jsem si takovej pozor, až sem šla opět do chyby. Byla sem asi 10m od ní, ale bohužel mi ve výhledu překážel nesedící porost . Dál už to docela šlo tedy pokud vynechám chybu na 11, kde sem trochu pozměnila směr a už sem měla tak nějak úpal. To se prostě může stát jen mě . Mělo to ale jednu velkou výhodu... nemusela jsem skládat stan . Naštěstí sem to po příjezdu hned vyplavala v superteplym Maďarskym Mácháči a už se jen těšila na zítřejší sprintík.
Ten den jsme si konečně trochu pospala. Závod byl totiž v místě našeho nocování a ještě ke všemu jsem startovala hooooodně pozdě, takže jsem si mohla dovolit (konečně bez výčitek svědomí) míchaná vajíčka. Po snídani jsem se ale dozvěděla strašnou novinu. Spritn, který jsme chtěli běžet na styl, běžíme jako obyčejně. Takže ani jeden nápad ze tří (ETEREM na zadku (přeloženo jako nečum), počmáranej obličej tužkou na oči, plavky přes dres) neprošel. A to byly tak dobrý. Jinak sprint jsem vesele zarakvila už na 2. kontrole a pak to šlo čím díl tím hůř. Asi nejhorší bylo moje hledání v kopřivách na úplně jiný straně, takže půl míny stráta, ale tak to bych nebyla já, abych na sprintu něco málo moc neztratila . Snad nejlepší výhodou na závodě v místě bydliště je to, že nemusíme čekat ve vedru, v malinkatém stínu, který nesahá ani na hlavě . Po doběhu jsme se tedy vydali směr ještě teplejší rybník a čekali na start Mobile - O. Když to konečně vypuklo, celý park byl naplněn lidmi s mobilem přisátým k uchu. Vypadalo to, jako když si přišla zazávodit parta závisláků na mobailu. A když se z parku vyřítili naši závodníci, tak přes rachot našeho řevu nebylo slyšet slova v mobilu. Proto sme změnili taktiku . Když běželi naši byli sme zticha a cizincům jsme fandili z plnných plic . Smozřejmě to mělo úspěch. Bedna byla plně obsazená našimi teami . Pak nás čekalo jen vyhlášení sprintu a teplá maďarská večeře a hurá do postele.
Sobota a tedy i 4. etapa byli započaty a tím nám daly jasně najevo, že náš pobyt v Maďarsku pomalu končí. Tentokrát to bylo na start obzvláště daleko a to mi nijak náladu nespříjemnilo. Naštěstí jsem měla to potěšení jít na start s Markétkou, která mě velmi příjemě nabudila na mojí oblíbenou krátkou . Začalo to jako vždy dobře. Dokonce jsem ani nechybovala. Ale při cestě na 4. kontrolu mě zastavila nějaká maďarka a maďarsky (nesnášim ten jazyk) se mě zeptala, jestli nevim kde je. Jelikož já Maďarsky odmítám mluvit, a navíc to neumim, zatim ještě slušně sem jí poprosila, aby mluvila anglicky. Do toho se jí moc nechtělo ale nakonec to zvládla holka šikovná . Tim mě ale vyvedla z míry, a tak jsem hned na pětku udělala kotlik. Takhle sem radila asi ještě 3x a postupně se moje přívětivost snižovala geometrickou řadou (chudáci ty kluci, kterejm sem radila na konci). Tímto jsem nepodařené závody završila. Kdybych nepotkala ty pitomí Maďary a kdybych nedbyla tak pitomá a neradila jim, tak bych se skvěle vešla do handicapu. Když jsme to večer na tom papíře viděla, myslela jsem, že někoho rozkopu. Hodná děvčata mě naštěstí uklidnila, a tak jsme se vydali předbalovat a poslední večer jsme ukončili řádnou pařbou .
Příštího rána jsme se rozloučili s naší pidimístnůstkou a vyrazili vstříct poslednímu závodu Hungaria cupu, který pro mě skončil tím, že jsem se nedostala do Handicapu . Na start jsem vyrazila s velkým předstihem a s Marketkou, takže jsem tam asi ještě hodinu čekala, než se objeví můj čas. Ale co už mi to bylo stejně jedno, šla jsem si už jen trochu potrénovat do lesa. Dokonce jsem tam šla i s dobrou náladou, jelikož udělat z Hradecká Lucie Hardeka Lukia je nejen těžké, ale navíc to zvládnou jen Maďaři . Jenže co čert nechtěl. V lese mě opět chytla závodící múza a tak jsem se rozhodla, že se alespoň pokusím předběhnou soupeřku předemnou a dotáhnout to alespoň na 15. místo. Šlo to. Zezačátku. Jenže se mě chytla nějaká pitomá rakušanka a celou dobu se za mnou vezla. A já byla ještě tak pitomá, že jsem jí poradila. Sedmou kontrolu jsem totiž našla dřív a ona běžela úplně jinam. Tak jsem jí zavolala a na další kontrole se opakovalo to samí, jenže naopak a s lehce přeměněným scénářem. Kontrolu našla dřív ona, ale už se neobtěžovala mě zavolat. Tak nějak by asi mohla vypadat pohádka Jak chudák do ještě větší nouze přišel. Sice jsem předběhla soupeřku přede mnou, ale ta za mnou zase předběhla mě, takže mi zůstalo trapné 16. místo . Když jsme konečně doběhla tak se všichni chystali na vyhláško a já sem nezůstala pozadu. Taky jsme obsadili většinu míst . Když jsme našim favoritům dotleskali a doblahopřáli, bylo třeba se s Maďarskem nadobro rozloučit . Zastavilo se už jen v Maďarském Tescu a na povinných zastávkách, ale v 22:00 jsme již stepovali na nádraží v Turnově a tím jsem dala Maďarsku sbohem navždy .