LOLásek

Školní rok za námi, prázdniny před námi. Co víc si můžeme přát? Leháro do oběda a pak jen taký zevlení a poflakování do včera...
Tak tohle si asi říká každý obyčejný T-Neger. Bohužel, či bohu dík, my orienťáci (nebo alespoň ti, co se o orienťák pokoušejí) to máme jinak. Vesměs až po okraj nadupané programy nejrůznějšíma závodama a jen málokteří najdou den volný (ne můj případ). Ani já moc nezahálím (zatím), a tak jsem hned první víkend prázdnin vyrazila na Oblasťáky do Jablonce.
Jelikož jsem se sbalila a oblíkla hlavně podle toho, jak bylo v Doksech, a moc nepřemýšlela nad tím, že ne všude v republice je jako u nás, zůstala jsem po výstupu z auta pouze zírat jako pablb (to mi de). Ne že by tam byl sníh, to se říct nedá, ale rozhodně to nebylo na krátký bavlněný šaty a plátěnky. No ale moc dlou ho jsem se rozkoukávat nemohla, páč sem byla vyslána odprezentovat za malý nadějný oddíl (plný veteránů ) OK Doksy. Tentokrát jsem sice nepotřebovala na záchod, ale nemohu ani říct, že bych byla nějak nadšená z toho, že stojim v zimě a v šatech na místě, kam nepáchne skorec nikdo, pochopte, byla jsem úplně nadšená... naštěstí brzo dorazil můdrý otecko a zachránil mě před jistou smrtí...unuděním a umrznutím . Najednou jsem měla moooře času, a tak jsem vyrazila směr startovka a popisy. Noa na koho jsem nenarazila?! Proti mě si to rázuje Anča a Pája s Terkou a Marťou taky nejsou daleko. Brzy jsme celá parta a můžeme začít s výměnou cenných informací . No a jak tak koukám na nohy, ruce, no zkrátka na úbory všech děvčat, dospěju k "nečekanému" zjištění. Horské počasí je opravdu nevyzpytatelné, jelikož a protože nikdo na sobě neměl oblečení, odpovídající Jabloneckému počasí (krom Jablonečáků samozřejmě, ale i někteří znich trochu přebrali). No jak jsme tam tak stáli a klábosili, dostali jsme vskutku skvělý nápad. Konečně se podíváme na startovku . No v podstatě to bylo zbytečné. Jen jsme zjistili, že máme asi ještě o hodinu prodlouženou čekací dobu, no a kdy startujem, ale to je celkem nepodstatná věc
Když se náš čas rapidně přiblížil, bylo na čase, se nastrojit a vyrazit směr strat. Konečně les! A ještě ke všemu v kopcích! Kupodivu se mi i docela dařilo. Škoda jen té chybky na trojku, kdy jsem seběhla moc brzo, ale pohoda. V cíli sme se potkaly s Ančou, a tak jsme daly hlavy dohromady a zamyslely se nad tím, co budeme dělat do sprintu a co budeme ísť. Na plné čáře vyhrál nápad jít do Jablonce a dát si pizzu . Tak jsem se šla pozeptat skvělých mladých nadějných Tatraňáckých pořadatelů , kde tu mají nejbližší pizzerii. Ti mě ovšem velmi zklamali. Prosradili mi, že nejbližší pizzerka je až někde stráááášně daleko a jít tam pěškobusem se nám vážně nechtělo a navíc sme na to neměli čas. Na řadu tedy přišel plán "P" (párek v rohlíku ). Ten sice moc nezasytil, ale alespoň něco. Nakonec sjme se ještě dojedli skvělým koláčem, jenž byl v nabídce provizorního bufíku s velmi milou obsluhou . Pak přišlo na řadu trávení a ... (chvilka napětí) NÁKUPYYYY . Jelikož, jak jistě všichni víte, jsem si roztrhla svoje milované kotníkovky na MČR na krátký, tak tatínek slíbil, ba byl dokonce nucen, že mi koupí nový . Na sprint jsem tedy běžela v nových, abych si je prošlápla do Maďarska. Sprint šlapal dobře (jen jsem byla pro jistotu víc oblepená než obvykle), ale pak přišel super kotel. Místo toho abych běžela na 6 běžela jsem do cíle. Magor! Od tý doby jsem to kazila co to šlo. Tím sem se posunula o doooost níž než jsem byla . Takže když jsem si myslela, že ze mě smůla spadla, opak byl pravdou. Ale co, bralůa jsem to jen jako malé potrénování před Hungaria cupem. Tak jsem tedy posečkala do vyhlášení sprintu, abych zatleskala těm, kteří si to zaslouží a pak už jen hajdy dom a připravovat se na Ďunďovu klasiku .
Ráno, poučena podivným horským počasím, jsem na sebe natáhla dlouhý džíny, mikinu a bundu. No ale i přes to mi to nedalo a tak jsem si přibalila i šaty, pro jistotu. A udělala jsem dobře. Ani jsem nemusela vystoupit z auta a věděla jsem, že je vedro na padnutí. Tak jsem se tedy s batohem dovalila až na schromážďo a společně s chytrou Ančou (taktáž v dlouhejch kalhotech ) nadávaly na hnusný počásko. Za malou chvilku jsme na to však zapoměly, poněvač jsme spatřili Páju. Den před tim nám oznámila, že už konečně bude na holo (hlava), tak nám zvědavost nedala a jali jsme se jí okukovat . Popravdě řečeno nevypadala vůbec špatně, ale je to zvláštní, když holka nemá vlasy. Ani já, bych se tý svý hnusný slámy, který se ni nedá říkat vlasy, nikdy nezbavila . Brzo se kolem Pájušky seskupila veškerá Ještědská J-Elita a obdiv nebral konce . Mno ale jelikož my dívky, jenž spolu kamarádíme, jsme startovali mnohem dřív než v sobotu a na start to bylo oproti sobotě taky docela daleko, začali jsme se strojit, obvazovat, lepit a co já vim co všechno. No a pak už jen huráááá na Ďunďovu klasiku. Moc sem tomu nedala. Pochopte, z toho vedra sem byla úplně mrtvá a navíc sem si to šla jen tak, abych nezahálela, ale zase na druhou stranu abych se neoddělala před veledůležitým Maďarskem . No...na výsledku to bylo fakt hoooodně znát. Radši pomlčim, protože to bylo opravdu tragédský. Nakonec jsme si s Áňou daly alespoň oslavněrozlučkový pohár (skončila nakonec 3. cg), poněvač se dlouho neuvidíme (do pondělí je přece táááák dlouho ), ještě jsem počkala na vyhláško (nic jinýho mi nezbývalo, když jsem čekala na otce) a tradá domů balit .