LOLásek

Dnes Vám, mí drazí čtenáři, budu vyprávět příběh o Velkém Blbci (blbce). Smozřejmě se nejedná o nikoho jiného, něž o vaši oblíbenou hrdinku Lůcu Hrady . Ale začneme pěkně odzačátku...
Jen co jsem opustila výtvarný kurz ve Vysokém nad Jizerou, začala jsem s psychickou přípravou (buď v klidu holka, to bude dobrý...), tak to pokračovalo celou noc(zabrala jsem až o půlnoci).
Ráno budíček kolem 6. hodiny, a tak jsem s pandím ksichtem dobalila poslední drobnosti a v půl osmé jsme vyrazili směr MČR. Vše vypadalo slibně, dokud jsme nemuseli brát benzin, a až na tu odpornou chybu na dohledávce. Na schromážďo jsme tedy dojeli v 9 hod. Naprosto skvělí, protože na start to bylo skoro 3km a můj startovní čas 08 mluvil za vše. Poté co mi několik lidí prozradilo, že fakt nestíhám a po horečném strojení a hledání "sicher", jsem konečně vyrazila směr start. Kupodivu jsem fakt běžela, a tak jsem dorazila poměrně brzo. Jen co jsem se ocitla v lese, přišel menší kotlík na 1, ale nic tak vážného, jak by se na první pohled mohlo zdát. Suprer mega chyba přišla, až když jsem potkala sestřušici Janču. měli jsme stejnou kontrolu, a tak jsme dali hlavy dohromady. I přes to, že jsem byla skoro u ní, jsem se nechala strhnout a běžela neznámo kam za, podle mě, lepší mapařkou. Kotééééééééééél!!! (sorry Jančo). Ani tím však závod nekončí a já si radostně pokračovala dál. Pouze s malými sem tam chybkami na dohledávce jsem se dostala až na před před sběrku okolo které sem kroužila, jako kolem totemu. Mno dopadlo to tragicky, 11. místo v rozběhu C, ale i tak jsem se ku podivu dostala do Béčka.
Po velmi krátkém zevlení jsme se přesunuli směr Bohnice , kde vše vesele pokračovalo až do 16:15(moooře času). Přidali se k nám i Ančička s Terezkou a tak byly J-Elita kompletní:D Po přihlouplém nápadu jít na skákací hrad (Hradec tam byl před náma(kdyby sme tam šly)), snědení několika nanuků a přečtení Sluníčka se Ještědka odvázala a vypůjčila si míč od Hradce. Po istruktáži co všechno se sním nesmí dělat (nesmí se do něj: kousat, kopat,...apod.) a po mé jasně najevo dané nelibosti (vždyť se šíleně bojím MÍÍÍÍÍČŮŮŮŮ ) se většina odebrala hrát volej a my s Terčicou osaměly . To už ale pomalu přicházel můj startovní čas a já se začala chystat do prostor Bohnic (o tom jak na mě to místo působylo raději pomlčím). Jelikož jsem běžela 21C, (nechtějte vědě jak jsem k tomu přišla (prostě debil)) měla jsem start mnooohem dál než ostatní vrstevnice . Vážně se mi to moc líbilo až na dva super kotle. Mohla jsem to dát o tři míny líp...no asi bych musela přidat i fyzicky, ale to se vsákne pak už nás čekalo jen povzbuzování a focení známích (No fotila spíš Janďula a David) no a nakonec jak už to u závodů bývá...vyhláško. Velká gratulace patří mému drahému otci, který vybojoval 3. místo, a díky kterému chodím po táhle planetě . Moc díky !!! No jelikož matka s otcem chtěli konečně dom, musela jsem se rozoloučit a už se pouze těšit na nedělní dopoledne...
Ráno mě mamucha tahala z postele v půl sedmí.Všechno jsem jen naházela do tašky a byla defakto připravená. To jsem ještě netušila, že mě čeká den blbec. Už ráno v koupelně mi z náušnice spadlo skleněné cikrle a vlivem Zemské přitažlivosti se roztříštilo o podlahu. V tu chvíli jsem si řekla "Fajn, střepy jsou štěstí!" No sami posoudíte, jak velké štěstí mi přinesly.
Tentokrát jsme dorazili poměrně brzo, ale tím, že jsem musela stát neúměrně dlouhou frontu na TOIky se doba mého zevlení značně zkrátila. Na záchod jsem si nakonec stejně nedošla, a tak jsem s plným močovým měchýřem a s Jančou vyrazila do lesa vstříc novým zážitkkům A že jich bylo požehnaně. Hned primitivní postup na první kotrolu byl naprosto perfektní. Strávila jsem na něm pouhých 29 minut!!! Ani se neptejte jak (jednoduše sem si otočila mapu). Tregédování ale pokračuje. Když už jsem konečně nabrala správný směr, střihla jsem to přes bažinu, kam sem se zabořila po kolena. Když už jsem se tak nějak vyhrabala ven přišel kámen v bažině, který měl velmi milého souseda, díky kterému jsem hodila šílenou držku a rozsekla si ruku (nebylo to naštěstí na šití). V tu chvíli jsem začala uvažovat nad, tím zda to náhodou nedisknout, ale pak jsem si řekla, že nemám ani jednu kontrolu, a tak si to alespoň oběhnu. Pokračovalo to docela dobře (tak, jak to může jít, když jste od bahna a z ruky vám crčí krev přímo na mapu), dokud nepřišla osmička. Tahle malá potvůrka spečetila můj osud. Roztrhla se mi bota a já si řekla, že tragédění bylo dost a nabrala přímy kurz sběrka. V cíli jsem se rychle odebrala k BORu a šla hledat Nikolu a Janču. Jen jsem je našla, totálně jsem se psychicky zhroutila. Moje nálada a sebevědomí byly tak hluboko, že jsem potřebovala buldozer, abych je znovu vyhrabala. Naštěstí jsem kolem sebe měla Janču a Nikču a Elču a jiné borkyně a borce, kteří mi s tím rádi pomohli . Toť nejspíš vše z mého hororového víkendu. Doufám, že se něco podobného již v budoucnu nebude opakovat a nazdááár na dalších závodech