LOLásek

Nemoc, asi jako všechno, prochází různými vývojovými fázemi. 1. den: 100 stran Anny Kareniny. 2. den: časopisy, televize, dalších 70 stran Anny Kareniny. 3. den: krřížovky, sudoku, televize, házení Anny Kareniny do kouta, nehorázná nuda a postupné uvědomování si zapomenutého, dlouho zanedbávaného, ale přesto milovaného dítěte. Mého LOLáska.

Nebudu zde vypodobobňovat, co sem dělala celou tu dobu (možná sem se učila surfovat na krokodýlech, olizovala Šípový žáby a podobný kekely, a nebo sem končila a znovu tvrdě začínala s orienťákem, tancovala jako drak, abych po MS nakonec nejspíš rezignovala, učila se jak magor díky milovanému ústavu a znovupoznávala sama sebe (co je pravděpodobnější snad poznáte sami)), protože to není víc než čisté bla bla, splozené v chorém mozku pubertálního spratka. Snad jen pár slov z posledních měsíců mého úžasně zábavného a dobrodružného života.
Ponořím se až do dob dávného pravěku. Na začátek prázdnin.
Na prázdniny sem měla velké plány, ale bohužel se příliš nevydařily. První měsíc sem tam nějaká party, návštěvy apod., ale především práce (ano, tuto činnost (jako mnoho jiných) dokážu). Ani si nedokážete představit, jak sem se po takovém na ... měsíci těšila na bílé písečné pláže do... Itálie. Tentokrát bez matičky, tatíčka, bratříčka a jiných. Společnost mi dělali jen brusle, hadry, sedm párů bot a samozřejmě mé milované bloncky s rodinami. Nebudu se moc rozepisovat nad tím, co sme celých 14 dní, kromě smažení, nočního života a podobných dovolenkoparád, dělali. Pokusím se vytáhnout snad jen to nejlepší. První týden sme vyrážely ven především s B180cm90-60-90 (Terka), protože BAngelStarSIM (Péťa) měla zdravotní trable. Za zmínku toho moc nestojí. Snad jen ochutnávka vín (a buchet), což je velmi povedená akce konající se zde každý 3. týden. Spočívá to v tom, že na ulici dlouhé přibližně 500m je na každých 50m stoleček s buchtama a demižónama, ze kterých vám hodní staříci nalévají pokaždé 2dcl a do dalšího stanoviště to musíte naházet do sebe. Myslím, že nemusím říkat, že sme zatím ani jednou nedošly až do konce. Den na to sem si opálila hlavu do odstínu tmavě hnědého sametu a stala se brunetou. V neděli, dva dny na to, v pozdních hodinách odpoledních, italští chalani z vedlejší pláže ocenili naše... duše a byly nám přineseny dva naprosto výborné drinky od toho chlápka na baru (asi byl neviditelnej). Ale kromě těchto pozitivních věcí sem přihodím taky nějaké negativní. Jako například, že všichni fešáci v Itálii nejspíš vymřeli. Nevím čím to je, ale za dva týdny, sme narazily maximálně na 3 kocourky a to ještě v tom smyslu, že kolem nás profrčeli na kole, seděli v MHD anebo tam měli přítelkyni. Dokonce i Mojito beach zklamala a po dvou večerech strávených zde, sem myslela, že už nikdy, nikdy, ale vážně nikdy nepůjdu na žádnou "úžasnou" party v rytmu disca. Ale i tak to stálo za to a příští rok si to jistě dáme (tentokrát sólo) znova i s Klárkou a Fitzgeraldem.
Týden na to sme s Borskými kocourky a kočičkami vyrazili směr Seč na mé jediné prázdninové závody (rozuměj CVČ). Tuto akci bych popsala jako velmi zdařilou, i přes nepřízeň počasí a toho, že "U Letadla" bez letadla přeci jen není U Letadla a mého naraženého nosu . Jako legendární se zapsalo Disco Fénix, na které mělo navázat Disco Phoenix na ČPŠ v Pecce. Zde sem vlastně vůbec neměla být, ale díky nápadu trenéra a BigP, se kterými sem den předem vše domluvila, sem v pátek večer nasedla na vlaky směr Rychnov a po noční fázi s Posedama Tour de Rychnov ulehla na přízemním lůžku vedle fretčiny klece. Ráno mě budí příchod Terky do pokoje. Když mě zpozoruje říká "Klidně ještě spi. Času máme dost." je mi ale blbé ještě spát tak vstávám a koukám na hodiny. Měly sme půl hodiny na toasty, snídani, ofinu, zuby, zabalení a podobný vlastně nedůležitý věci. S příjezdem vlaku sme na nádraží dorazily i my. Ten den sem začala pochybovat o Terčině schopnosti reálně vnímat čas. Na schromaždiště sme dorazily téměř jako první. Peťan se neobjevoval a pomalu už sem začínala mít strach. Když konečně dorazil začal rozhovor na velice vysoké úrovni ve smyslu "Tys to nepřihlásil? Dyť si to měl na starost ty!" "Ne ne, to neni pravda. Dyť si to měla přihlašovat!". Takže asi tak. Nakonec se Péťa na start MIXů postavil ve slušivé baretce s bambulkou a povzbuzován svým rozkošným II. úsekem, v ještě rozkošnějším motýlku, Niky, a dalšími předával ve skvělém čase. Celá štafeta (skládající se ze dvou lidí) pak doběhla nahoře bez (měla sem vršek od plavek) a i přes mírné zdržení před cílovou krabičkou, skončila o půlkobříka první. A i když sme se přiznali, vyhlášení nás neminulo