LOLásek

Hurá!! Opět vyrážím na závody, abych všem předvedla své orientační (ne)umění. Tentokrát jsme zamířili směr Rokycany do malého kousku naší planety zvaného Hůrky. Vyrazili jsme kolem půl desáté a celá cesta s naším novým pejsánkem probíhala vážně skvěle (pozvracela mě jen jednou).
Když jsme dorazili na místo začalo seznamování oddílových psů (Jičín a Doksy) , hledání popisů a posléze i TOIek a nakonec BORských BORců . Když bylo všechno uděláno a hotovo začala jsem se pomalounku chystat do lesa (tak pomalounku, že jsem na start musela běžet ). Ale přiběhla jsem včas, tak jsem mohla hodit krátký pokec s BigPéťou a Davidem. Pak se ale objevil můj startovní čas a já se vydala směr les. Ale co se nestalo! Hned na jedničku degení chyba! Postup dobrej, ale asi bych si měla ujasnit co je pravo a co je levo . Ale to nebyla jediná volovina, co jsem v lese udělala. Nebylo by to ono, kdybych nespáchala své oblíbené zastavení tesně před kontrolou se slovy "Kurňa tady to musí bejt!", či velmi inteligentní hledání význačného stromu pod význačným stromem . Když jsem se konečně vymotala z lesa doufala jsem, že mě spoluzakladatelka Ještědských J-Elit potěší slíbeným bagrem a já se budu moct někde zahrabat . Jenže mi oznámila, že bagra s sebou vzít nemohla, ale nejen to, neměla ani pitonou lopatu!!! Nakonec jsem na to hodila bobek a rozprávěla s "milouškými lidiškami"
Později odpoledne Pekka zavelel k odjezdu a my se vydali spolu s Matem, Šimonem a Domčou do "luxusního" hotelu. (Rozhodně to bylo lepší než v Jihlavě )
Ačkoliv jsme měli hospodu přímo pod nosem, vydali jsme se do daleké nedaleké pizzerie. Hloupej nápad podle mě. Jelikož mi ve čtvrtek doktorka určila bezlepkouvou dietu, myslela jsem, že budu opět ohladu. Nakonec sem si ale řekla, že půl pizzi mě nezabije. A opravdu! Vše vypadalo v pohodě. Zaplatili sme a došli zpět bez jakýchkoli problémů. Mezitím přijeli kluci z Rokycan a mě a Domču zvali na chlastačku u nich na pokoji. Nechtěly sme se nudit na pokoji tak sme pozvání přijaly. Chyba! Zezačátku vše vypadalo dobře (Já nechlastala!!!) až na to, že se mi z tý mouky udělalo tak blbě že sem se málem zeblila. Pak to ale nabralo obrátek, a já nestihla kontrolovat kolik toho do sebe lejou. Skončilo to tím, že jeden člen (nechci jmenovat) se zcákal tak, že byl naprosto mimo sebe. Tak tím to pro mě skončilo. Naštěstí jsem nemusela hlídat tak dlouho. Ale i tak sem toho naspala málo a psychická příprava na závod byla taky v troubě. To se na něm taky dost významě podepsalo. Myslím, že stačí když řeknu, že místo na jedničku jsem běžela na dvojku a místo na osmičku na devítku. No zkrátka sociál největší!!!
Naštěstí (ke vší smůle?!) chtěl táta odjet brzo a tak jsem se se všemi rozloučila a mile ráda opstila tyto hororové závody!!