něco z duše

Vidím tě všude,
v kapkách rosy.
V červeném víně v mojí sklence.
Ukrytou ráno pod podnosy,
schovanou ve skleněnce.

Tvé oči vidím v čokoládě,
stejně tak teplé, stejně sladké.
Tvé vlasy vidím,
jsi mé mládě.
Které si ochočím,
Které si zkrotím.

Tvé dlaně cítím,
jak mě hladí,
když položím se do polštáře.
Když vztáhnu ruku
tak tě chytím
a zavřu si tě dovnitř snáře.

Touha, jak vzdáleně to slovo zní,
když někde v hlavě rozezní se zvon.
Když on mi ve snu říkat smí,
věty tolik přízemní,
tak plné lží a přitom sladké.
Mosty k srdci jsou tak vratké
a je těžké najít cíl.

V dlani kámen pro štěstí,
snad zažene to neštěstí,
které cítím, vnímám o němž vím,
že je stínem tvým, když se loučíš.
Minuty prosím, proklínám,
čas němým kouzlem zaklínám.
Když prosím, zůstaň se mnou.

Kde zůstala má hrdá tvář?
Jsem motýl v dlani, ty sedmilhář .
Zas křídla něžná zlámeš.
Jak hračku starou rozbitou
Zas zahodíš mě pokrytou,
polibky a taky blátem.

Pošeptala mi láska,
pošeptala mi do ucha,
že kdo na ni čeká, ten se i dočká,
jen není záruka,
zda bude to zítra,
za rok, či za padesát let,
až ze mě bude bába a z tebe kmet.

Že ale příjde, to prý ví jistě,
potkám ji někde, na hezkém místě.
Vezme mě za ruku,
zamává mi z tlakem,
vystřelí mě do výšek,
kouzelným prakem.

Pak bude mi do zpěvu,
večer i zrána.
Podlehnu úsměvu, milého pána.
Bude mi lehce, na těle i duši.
Jen, kdy to bude ?
Jen Láska tuší.

Princezna zakletá do bílé paní,
strašívá po nocích, pohled je na ni,
veskrze žalostný, smutná je asi,
pro samý zármutek, zkracuje vlasy.

Pramínek za něhu, pramínek za lásku,
které už nepozná, neboť je zakletá.
Pramínek za slunce, za kousek oblázku,
za štěstí za dotek, stříhá ta prokletá.

Zaklel ji zaklel, čaroděj kdysi,
má smutné oči, strhané rysy.
Vlasy má kraťoučké, po hradbách bloudí,
za staré prohřešky, tma ji teď soudí.

Čaroděj bezcitný, zaklel tu krásnou,
do stínu ve tmě, za můru prázdnou.
Za to, že nebyla dobrou mu ženou,
za to ji lidi teď, holí pryč ženou.

Nefňukej princezno, nech dorůst vlasy
počkej si na prince, na věčné časy.
Čaroděj čaruje, nezná pravou lásku,
počkej si na prince, až promění tě v krásku.

Ztratila jsem tě na louce
a nebo někde v poli ?
Ptáci zpívali tichounce
a srdce mě teď bolí.

Ztratila jsem tě z večera
a nebo to bylo až k ránu ?
Když přemohla nás nevěra,
v myšlenkách, byla v plánu.

Opustila jsem tě v neděli,
v tu přesváteční chvíli,
ptáci na stromech seděli
a ty jsi byl moc milý.

Nechala jsem tě na mostě,
vzpomínko na lepší časy.
Nač stále jenom vzpomínat
a rvát si při tom vlasy?

Tak jsem tě zkrátka zavrhla
a nechala tě na tom mostě,
nit lásky už se přetrhla,
tak ať si někde jinde roste.