KaterinaSvec@seznam.cz

Vždy, když jsem udělala věc, o jejíž správnosti jsem nebyla stoprocentně přesvědčená, nikdy nedopadla dobře, dřív nebo později následoval neúspěch. V této souvislosti bych proto chtěla otevřít otázku víry . Víry v sebe, ve správnost svého vlastního počínání.
Může se stát, že se dostanete na vysokou školu, jenže vzápětí zjistíte, že váš vztah k danému oboru je více než vlažný, že postrádáte jakoukoli motivaci ke studiu, že nedokážete naplnit vlastní motto o víře v to, co děláte . . .
Máte dvě možnosti: Dotrápit to do konce a žít s pocitem, že „takhle jste to přece nechtěli“ nebo svou chybu napravit tím, že školu ukončíte a podstoupíte tak riziko případné bezprizornosti.
Asi bych už měla přestat psát v druhé osobě množného čísla . . . Fajn. Vybrala jsem si variantu číslo dvě. Zbavila jsem se sice jedné psychické zátěže, ovšem hned nato vystavila druhé. Nikdo mi totiž nezaručí, že se vysokoškolským studentem opět stanu. Čili vznikla situace, kdy se znova upínám k větám v nadpisu. Bylo z mé strany učiněno maximum k úspěšnému zvládnutí přijímacích zkoušek? Dovolím si říct, že ano. Jsem si jistá, že nově zvolený obor je už konečně ten pravý? Určitě. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si počkat. A počítat s tím, že výsledek, i přes všechnu snahu a víru v happyend, může být negativní. Jasně, ale neúspěchy je třeba si připouštět teprve ve chvíli, kdy nastanou. Jak řekl jeden moudrý člověk: „Ještě se nikdy nestalo, aby to nějak nedopadlo.“
Věřte.

Téma dnešního příspěvku působí přinejmenším neatraktivně, ale protože jsem měla tu čest setkat se s tímto zvířátkem téměř tváří v tvář, věnuji mu pár následujících řádků . . .
Náhoda tomu chtěla, abychom si s mlokem vybrali pro fartlek totožnou trasu. Určitě mě nechtěl vyděsit, nicméně se mu to povedlo . (Nejspíš důsledek tzv. vystrašující výchovy v dětství: „Ne abyste někde sahali na mloky! Jsou jedovatý a mohli by vás ušknout!“ Jako kdyby největším životním snem předškolního dítěte bylo pomazlit se s mlokem . . . ). Aspoň vidím, že stereotypy z dětství mám zažity opravdu důkladně .
No nic, běžím dál, dokonce i tepová frekvence, podstatně zvýšená díky způsobenému šoku, se vrátila zpátky do normálních hodnot. Jen už žádné mloky prosím . . . Asi po pěti stech metrech poznávám, jak bylo mé přání naivní – dva kroky přede mnou zase mlok! Vsadila bych se, že je to ten samý co před chvílí. Ne, vážně nemám ráda černožlutá zvířata . . . Jak je ale možné, že ten plus minus půlkilometr uběhl rychleji než já? Přiznávám, že běžím poměrně volně, ale může stejným nebo rychlejším tempem běžet mlok? Že by mi na hodinách biologie bylo zatajeno, že obojživelníci jsou nadstandardně běžecky vybaveni? Takže co říká o mlocích odborná literatura :

-předběhl mě konkrétně mlok skvrnitý, latinsky salamandra salamandra ( )
-mnozí mají jedové žlázy na temeni, jed je natolik silný, že může usmrtit malé savce (i dítě?!)
-mloci moc potravy nepotřebují, protože se pohybují pomalu (???)
-živí se pomalými živočichy jako jsou plži, červi, žížaly (nemám se taky začít živit pomalými živočichy?)
-svědčí mu čisté životní prostředí - dožívá se totiž až pětadvaceti let, což je na obojžívelníka hodně, dospívá ve čtyřech letech života, jeho žití jde tedy zjevně podobným tempem, jakým se sám pohybuje po zemi (nevěřim . . . )
-je silně ohroženým druhem, všechny u nás žijící druhy se dostaly do seznamu živočichů chráněných zákonem (přísahám, že se soupeři nemstím, když prohraju)

Tak to byla moje osobní válka s mloky, doufám, že nadsázka, kterou tento článek obsahuje, byla pochopena .