My OperaPutování za vinnou stezkou
Sunday, April 15, 2007 12:53:32 PM
5.dubna kdesi v horách
Budík si vesele zvoní opět v 7:30. Pro můj životní organismus je takovéto raní vstávání poněkud nepříjemným zážitkem a ostatní se ještě k tomu posmívají mé prvotní zpomalenosti. V 9 hodin už jsme na cestě.
Oblast, za kterou jsme se vypravili nese název Alto Douro Vihnateiro a je památkou UNESCO. Na nějakou dálnici či větší silnici tady můžete zapomenout. Cesty se tady neusále klikatí, strmé srázy jsou ideální tak na sekok padákem. Já neřídit, tak zvracím. Pozvolna se nám dařilo směřovat za naším cílem průměrnou rychlostí 30km/h, až do té doby, než nám cestu přehradila nepěkně vyhlížející autonehoda. Rozhodli jsme se překážku objet. Po několika kilometrech však zjišťujeme, že naše mapa 1:600 000 je pro tuto oblast poněkud nevhodná a navigátor Láďa jen nechápavě kroutí hlavou. Silnice jsou menší a menší, vesničky nejsou vůbec značené. Asi po půl hodině jsme si uvědomili, že nevíme kudy kam. Proto jedem, kam nás napadne. Najednou dojíždíme na širší silnici, která se mi zdá poněkud povědomá. Nakonec se opět objevujeme před již známou autonehodou. Zkoušíme to jinudy, objížďka tentokrát trvá asi 2 minuty a překážka je zdárně za námi. Za jednou z mnoha zatáček se nám konečně otevírá neskutečný pohled.
Obrovké udolí s ostrými zářezy vinných políček a někde pod námi již poměrně široká řeka Douro. Takhle to zde mohlo vypadat i před více než 250 lety, kdy vihno do Porto vlastně vzniklo. Projíždíme uprostřed ještě, na první pohled, spících vinic. Chceme zastavit a pokochat se pohledem, ale je to prakticky nemožné. Daří se nám to asi dvakrát, podruhé je to v bohem zapomenutém městě Pinhao, kde je taky jeden z mála mostů. Proti naší vůli jsme opět pro místní lidi atrakcí. Jedna místní trhovkyně mě nutí ochutnat Portské, které dělá jen ona, ale jelikož řídím, tak nemůžu. Ještě mi nabízí ubytování v horním patře, ale zdvořile odmítám. Nakupujeme nezbytné věci na cestu jako klobásy(pro mě)vodu a jablka pro ostatní. Po přejetí řeky stoupáme na druhý svah a odjíždíme ze srdce všech vinic. Ještě zastavujeme na poslední foto u jednoho závodu, kde nepřekonatelně voní víno.
Dále jsou v plánu tři menší vesničky Vila Nova de Foz Coa, kde má být obrovský archeologický areál. Jde o naleziště asi 2000 nástěných maleb rozmístěných v okloí vesnice. Prohlídka je z průvodcem, ale jsme odmítnuti z důvodu velkého zájmu již předem objednaných lidí. Pokračujeme tedy dál na Figueira Castelo de Rodrigo a poté děláme jěště asi 70 km okruh po okolí. Malá městečka nám zde připadají, jak na konci světa. Většinou se zde nachází nějaký kostelík, u kterého vysedávají místní sněmy (většinou dědkové v čepicích s holemi nebo babky v čeném - taky s holemi)a na vrcholu se tyčí nějaký castel(hrad), protože se pohybujeme u západních hranic se Španělskem.
Po dokončení okruhu s krásnou krajinou se už za tmy vracíme do Vila Nova de Foz Coa, kde se ubytováváme na krásné Poussade. Večer i přes únavu neodoláme a vyrážíme do místní hospůdky na vinho do Porto, které mě uvádí do stavu blaženého.
Budík si vesele zvoní opět v 7:30. Pro můj životní organismus je takovéto raní vstávání poněkud nepříjemným zážitkem a ostatní se ještě k tomu posmívají mé prvotní zpomalenosti. V 9 hodin už jsme na cestě.
Oblast, za kterou jsme se vypravili nese název Alto Douro Vihnateiro a je památkou UNESCO. Na nějakou dálnici či větší silnici tady můžete zapomenout. Cesty se tady neusále klikatí, strmé srázy jsou ideální tak na sekok padákem. Já neřídit, tak zvracím. Pozvolna se nám dařilo směřovat za naším cílem průměrnou rychlostí 30km/h, až do té doby, než nám cestu přehradila nepěkně vyhlížející autonehoda. Rozhodli jsme se překážku objet. Po několika kilometrech však zjišťujeme, že naše mapa 1:600 000 je pro tuto oblast poněkud nevhodná a navigátor Láďa jen nechápavě kroutí hlavou. Silnice jsou menší a menší, vesničky nejsou vůbec značené. Asi po půl hodině jsme si uvědomili, že nevíme kudy kam. Proto jedem, kam nás napadne. Najednou dojíždíme na širší silnici, která se mi zdá poněkud povědomá. Nakonec se opět objevujeme před již známou autonehodou. Zkoušíme to jinudy, objížďka tentokrát trvá asi 2 minuty a překážka je zdárně za námi. Za jednou z mnoha zatáček se nám konečně otevírá neskutečný pohled.
Obrovké udolí s ostrými zářezy vinných políček a někde pod námi již poměrně široká řeka Douro. Takhle to zde mohlo vypadat i před více než 250 lety, kdy vihno do Porto vlastně vzniklo. Projíždíme uprostřed ještě, na první pohled, spících vinic. Chceme zastavit a pokochat se pohledem, ale je to prakticky nemožné. Daří se nám to asi dvakrát, podruhé je to v bohem zapomenutém městě Pinhao, kde je taky jeden z mála mostů. Proti naší vůli jsme opět pro místní lidi atrakcí. Jedna místní trhovkyně mě nutí ochutnat Portské, které dělá jen ona, ale jelikož řídím, tak nemůžu. Ještě mi nabízí ubytování v horním patře, ale zdvořile odmítám. Nakupujeme nezbytné věci na cestu jako klobásy(pro mě)vodu a jablka pro ostatní. Po přejetí řeky stoupáme na druhý svah a odjíždíme ze srdce všech vinic. Ještě zastavujeme na poslední foto u jednoho závodu, kde nepřekonatelně voní víno.
Dále jsou v plánu tři menší vesničky Vila Nova de Foz Coa, kde má být obrovský archeologický areál. Jde o naleziště asi 2000 nástěných maleb rozmístěných v okloí vesnice. Prohlídka je z průvodcem, ale jsme odmítnuti z důvodu velkého zájmu již předem objednaných lidí. Pokračujeme tedy dál na Figueira Castelo de Rodrigo a poté děláme jěště asi 70 km okruh po okolí. Malá městečka nám zde připadají, jak na konci světa. Většinou se zde nachází nějaký kostelík, u kterého vysedávají místní sněmy (většinou dědkové v čepicích s holemi nebo babky v čeném - taky s holemi)a na vrcholu se tyčí nějaký castel(hrad), protože se pohybujeme u západních hranic se Španělskem.
Po dokončení okruhu s krásnou krajinou se už za tmy vracíme do Vila Nova de Foz Coa, kde se ubytováváme na krásné Poussade. Večer i přes únavu neodoláme a vyrážíme do místní hospůdky na vinho do Porto, které mě uvádí do stavu blaženého.
