Mexická mise

Poslední dny v Mexiku si místní kulturu vychutnávám opravdu se vším všudy... jako dnes, kdy jsem se těšila na koncert huapangos ve vzdálenějším městečku Xochitlan... na velkou slavnost, která tu proběhne jednou v roce... Byla jsem domluvená se třemi mými studenty, že na koncert pojedeme společně. Na dopolední sraz ale nikdo nepřišel... Musím říct, že mě to ani tak moc nepřekvapilo, vzhledem k mnoha podobým zkušenostem z minula. Chystala jsem se tedy vyrazit sama, ale náhodou šel kolem známý, který řekl, že do Xochitlanu jede odpoledne autem a nabídl se, že mě vezme... Naivně jsem to přijala. Hodinu předtím, než jsme měli vyrazit, mi oznámil, že nikam nejede. Pro mě už ale bylo pozdě se tam tři hodiny dopravovat místními autobusy... Nu což, i tohle je to pravé Mexiko.

Po osmi měsících výuky v Cuetzalanu jsem si myslela, že své studenty už celkem dobře znám. Po testech jsem ale zjistila, že mě pořád mají čím překvapit. Překvapením pro mě byl hlavně jejich způsob uvažování, který zpochybnil to, co jsem v Čechách považovala za samozřejmost.

Více či méně šťastní studenti po testech. Zleva: Miguel, paní učitelka, Minerva, María Luisa, Alvaro

Vzhledem k tomu, že tři studenti testem neprošli a jedna studentka se ke zkouškám vůbec nedostavila, považovala jsem za samozřejmé, že tyto nešťastníky zařadím do méně pokročilých kurzů, aby nezdržovali ostatní ve skupině, kteří test zvládli, a aby si pro své vlastní dobro látku znovu zopakovali a lépe zažili. Jeden z těchto studentů, který je shodou okolností prezidentem Tosepanu, odjel na tříměsíční stáž do Španělska, takže si látku bude muset zopakovat tak jako tak, a další se v kurzech už neukázal. Třetí studentce, Amelii, jsem navrhla, aby chodila do skupiny, která je jen o něco málo pozadu za její původní skupinou (Kaltou), protože studentům v této skupině jde učivo trochu pomaleji. Amelia souhlasila. Ještě jsem ji ale pozvala na jednu hodinu s její původní skupinou, kde jsme společně probírali výsledky testů. Když se ostatní ve skupině dozvěděli, že by s nimi Amelia neměla už pokračovat, začali hlasitě protestovat. Prý jim nevadí, že neudělala test a že bude ve skupině zdržovat, oni jí přece rádi budou pomáhat. Nastala nečekaná situace, kdy jsem věděla, že z hlediska efektivity výuky bude lepší pro Amelii i pro Kaltu, když si Amelia některé učivo zopakuje v pomalejším kurzu, ale zároveň bylo zřejmé, že bez Amelie se studenti nebudou na hodiny už těšit a výuka je nebude tak bavit, což v důsledku bude mít vliv i na tu efektivitu. Amelia nakonec v Kaltě zůstala a dostává dočasně individuální hodiny, aby si látku lépe zažila.
Amelia se svou skupinou

Ještě větší dilema jsem ale řešila se studentkou Betty z kurzu pro budoucí učitele, která ke zkouškám bez omluvy nedorazila, protože byla na návštěvě rodičů ve městě Puebla. Ano, byly zrovna dvoutýdenní velikonoční prázdniny, nejen pro děti, ale i pro Betty, učitelku prvního stupně základní školy Montessori. Nicméně zkouška se s ohledem na tyto prázdniny konala poslední den prázdnin, studenti o ní věděli dlouho předem a sami si tento termín zvolili. Podle pravidel Betty už neměla v kurzu pro budoucí učitele pokračovat. Kdo nepřijde na zkoušku a nemá k tomu nějaký opravdu závažný důvod, nemůže pokračovat ve stejné skupině se studenty, kteří všichni na test přišli a prošli jím. Jenže Betty je v kurzu nejtalentovanější studentka. Navíc je to jediná učitelka z tosepanské školy, která ani v návalu pracovních povinností kurz nevzdala, a dokonce skvěle zvládá i vysoké tempo a nároky kurzu pro budoucí učitele. Pokud by do tohoto kurzu přestala chodit, na škodě bude nejen ona sama, ale i děti v tosepanské škole, kterým nebude mít kdo předat základy angličtiny.
Tři neúnavné studentky: María Luisa, Rosy a Betty. Nyní v roli matek zpívajících svým dětem k dětskému dni.

Věděla jsem, že vědomostně je Betty minimálně na stejné úrovni jako ostatní studenti, takže z praktického hlediska by v kurzu pokračovat mohla, ale proti tomu podle mého názoru výrazně mluvil fakt, že jiná studentka, Lizbeth, se kvůli testům vrátila o den dříve z prázdnin, takže by to vůči Lizbeth nebylo fér. Jenže moje perspektiva není perspektivou mých mexických studentů. A ráda bych zdůraznila „tosepanských“, protože lidé v Tosepanu zdaleka nereprezentují průměrné Mexičany. Měla-li být otázka pokračování Betty v kurzu otázkou SPRAVEDLNOSTI vůči ostatním studentům - jak bychom to vnímali my Češi – rozhodla jsem se navrhnout studentům tajné hlasování o tom, zda má Betty dostat ještě šanci. Ale jak už asi tušíte, celou záležitost jsem takto složitě řešila úplně zbytečně. Studenti se začali sami od sebe Betty zastávat a omlouvat její nepřítomnost u zkoušky a jednohlasně se vyslovili pro její setrvání v kurzu. Betty si tedy dodatečně napsala test, udělala ho výborně a v kurzu pokračuje dál.
Na obou případech je krásně vidět odlišný přístup Čechů a Mexičanů v Tosepanu. V Čechách klademe veliký důraz na spravedlnost, protože jsme schopní si vzájemně závidět a neradi dopřejeme druhému výhodu, kterou sami nemáme, a na efektivní, rychlý pokrok a individualismus, protože výkon jednotlivců a jejich profesní růst je pro nás důležitější než solidarita s ostatními či pomoc slabším. Tosepané ale žádné křivdy necítí a mají pro druhé pochopení. Soudržnosti skupiny a vzájemných vztahů si váží víc než individuálního pokroku. Může to mít pochopitelně svá pro i proti, ale musím říci, že studenti tentokrát dali lekci mně, protože rozbili mé stereotypní vnímání situace a rozšířili jej o nový rozměr, poněkud lidštější.

Omlouvám se za velkou prodlevu v blogování, chuť a vůle byla, ale bohužel času moc nezbývalo. Největší novinkou je, že v Mexiku navzdory původnímu plánu zůstávám i nadále, další půlrok až do září. Možnost zůstat déle mi nabídl Álvaro (jen pro připomenutí, Álvaro je v podstatě „duchovní otec“ Tosepanu), který si dobře uvědomoval, že neustálé střídání učitelů výuce ani studentům zrovna neprospívá. O nabídce jsem moc dlouho nemusela přemýšlet, protože jak asi vyplývá z mých blogů, v Cuetzalanu jsem našla svůj druhý domov. Když toto rozhodnutí odsouhlasilo i vedení Community Inspiration, čekal mě náročný boj s mexickými úřady o získání víza.

Vlekl se tři měsíce, stál mě několik dní práce strávených nad překladem mého vysokoškolského diplomu, několik cest na úřad až do Puebly, vzdálené odsud čtyři hodiny jízdy, a nespočet nervydrásajících telefonátů s úředníky s nulovým výsledkem, protože se vydání rozhodnutí zdržovalo déle než bylo zdrávo. Nadešla chvíle, kdy jsem si už musela změnit datum zpátečního letu i zaplatit pojištění na další půlrok, a přitom jsem nevěděla, zda tu budu moct zůstat. Jednoduché to neměl ani Tosepan, který musel dodat nesmyslné množství nejrůznějších dokumentů a také mi pomohl s uhrazením nákladů s celým procesem spojených. Nakonec vše dobře dopadlo, vízum jsem získala, a tak teď můžu opět v klidu sedět na střeše Kalty a pokračovat v blogu o mexických zážitcích.

Velmi příjemnou změnou v novém roce byl příjezd nových kolegů z Čech. Radek, zkušený učitel a rozený bavič, který tu pobyl od ledna do března, se ihned stal miláčkem všech svých studentů a svým brzkým odjezdem zlomil nejedno dívčí srdce. S Radkem jsem objevila nové pochoutky na místním trhu včetně výborného místního ovocného likéru, které jsem z obav z přílišného experimentování dříve přecházela bez povšimnutí, a také jsem najednou začala na ulici i za denního světla vídat opilé Indiány, které jsem tam nikdy předtím neviděla. Čím to asi bude? ;-)

Jeden z důvodů může být ten, že místní opilci se chovají jinak než ti evropští. Nehulákají, jsou naprosto tišší, mají jen skelný pohled a nehýbou se, případně se trošku motají. Pití alkoholu tu má úplně jiný význam než v Evropě, dokonce i než v okolní mexické mestické (míšenecké) kultuře. Zatímco u nás je pití společenská záležitost, zkrátka občas zajdeme s kamarády na pivo či víno, aniž bychom se nutně opili, tak tady, když se pije, tak do němoty. U nás se pilo odedávna a máme v pití, takříkajíc, dlouhou tradici, ale Indiánům přinesli alkohol až Španělé v šestnáctém století a jejich tělesná konstrukce na něj není moc zvyklá. Jejich tolerance alkoholu je velice malá a k tomu, aby se opili, jim stačí velice málo. Slovo alkohol tu má velmi negativní význam, dokonce i na pivo je tu pohlíženo jako na nebezpečnou „ohnivou vodu“.

Na druhou stranu, Indiáni na svých fiestách alkohol k dobré zábavě nepotřebují. Je na nich vždy dostatek dobrého jídla i pití, živá hudba, na kterou se neostýchají tančit, a různé roztomilé rituály jako je „piňata“ (soutěž o roztržení zavěšeného panáka plného sladkostí), zaboření oslavencovi tváře do dortu, zpívání, schování panáčků v upečené buchtě (kdo dostane buchtu s panáčkem, musí příště pro všechny navařit slavnostní jídlo)... zkrátka na mexické oslavě se nenudíte.

U Aztéků v době před příchodem Španělů bylo pití alkoholu přísně zakázáno a bylo povoleno jen kněžím během určitých náboženských rituálů, kdy měla konzumace alkoholu přesná pravidla a sloužila pouze náboženským účelům. Po usídlení Španělů se alkoholismus u Indiánů nesmírně rozšířil a velmi je decimoval. I v pozdějších dobách, po vyhlášení nezávislosti Mexika v devatenáctém století, kdy Indiáni pracovali jako nádeníci pro bohaté statkáře, využívali statkáři alkohol jako nástroj pro udržování moci. Často se stávalo, že Indiánům místo peněz či jídla platili za jejich dřinu panákem kořalky. A v současné době je alkohol v Mexiku až podezřele levný... Tosepan se chce od těchto praktik rázně distancovat, a proto na jeho oslavách, ale i na soukromých oslavách jeho pracovníků, alkohol téměř nikdy neuvidíte, a pokud ano, tak ve velmi malé míře.

Ale to jsem trochu odbočila od událostí v Cuetzalanu. Teď je tu se mnou dobrovolnice Dáša, zkušená cestovatelka se zajímavými příběhy z cest, která stejně jako já miluje chození po horách, takže toho o víkendech využíváme. Navíc to vypadá, že už konečně dorazilo tolik očekávané jaro a s ním i lepší počasí, více slunce a méně mlhy a zimy. Se studenty budeme po Velikonocích psát další kolo testů, za jejichž úspěšné složení dostanou certifikáty od Community Inspiration. V dubnu tu budu mít návštěvu z Čech a vezmu si tři týdny dovolené, abych se pak v květnu s nově načerpanou energií mohla pustit do dalšího cyklu výuky.

Moje skupiny studentů jsou už poměrně malé (průměrně mám 6 lidí ve skupině), ale zato zůstali studenti s opravdovým zájmem, se kterými se velmi dobře pracuje a kteří postupují už poměrně rychle. Největší radost mi dělá skupina budoucích učitelů, kteří už umí například přítomný, budoucí i minulý čas, několik modálních sloves a rychle postupují i v nabírání slovní zásoby, kterou teď potřebují ze všeho nejvíc. Při hodinách už s nimi mluvím jenom anglicky (kromě vysvětlování gramatiky) a běžně spolu konverzujeme o různých tématech. Jsem ráda, že tu v budoucnu budu mít šikovné nástupce.

Pico de Orizaba - nejvyšší hora Mexika
V sobotu po Vánocích jsem v Pueble nasedla do Mayolova polorozpadlého auta, jehož kapotu drželo pohromadě několik provázků, a vybaveni skvělou sbírkou kvalitní etnické hudby z celého světa jsme se vydali po stopách starobylých mayských civilizací do bujné džungle slunného jihovýchodního Mexika. Jak jsme sestupovali stále níže a jižněji, krajina se čím dál tím vyrovnávala, teplota stoupala a přibývalo vlhkosti. Po mnohahodinové jízdě jsme večer zastavili ve městě Villahermosa se špinavou řekou, na jejíž březích se chaoticky mísily různé hudební styly vyřvávající ze stánků s občerstvením a kde se potulovalo množství pouličních děvčat, z nichž jedno mě šokovalo tím, že nabídlo své služby i mně, a to i přesto, že jsem šla v doprovodu kamaráda.

Druhý den jsme se přesunuli ke kouzelnému mayskému městu Palenque ve státě Chiapas, které se později stalo středobodem naší cesty, protože jsme se do něj z nostalgie i strategických důvodů neustále vraceli. Nejdříve nás přivítalo příjemné ubytování v podobě ekoturistických chatek s výbornou snídaní a s netradičními hosty ve stylu květinových dětí i jamajských rastamanů. Samotné Palenque pak ve mně zanechalo hluboké dojmy, byla to cesta do minulosti velkolepého města, jehož centrální náměstí obklopovaly elegantní štíhlé pyramidy s rituálními a obětními prostory na vrcholu, kde se dosud zachovaly mnohé rytiny zachycující významné události, které hýbaly životem tehdejších mayů, a to vše uprostřed vysokého, hustého porostu deštného pralesa. Zvláště zajímavá byla pyramida skrývající bludiště chodeb, jež vedly k monumentální hrobce velkého mayského panovníka Pakala. Posezení na vrcholu jedné z pyramid s výhledem na město a představou, jak se jím dříve procházeli panovníci, kněží, vojáci i obyčejní poddaní, stálo za to.

Hřiště na míčovou hru - hrála se lokty a boky míčem z kaučuku a symbolizovala každodenní boj slunce a hvězd s temnotou
Mayské písmo
Večer na mě čekalo milé představení v baru u našeho ubytování, kde bohémský majitel celého podniku vytáhl kytaru a v doprovodu bubeníků začal vyluzovat kubánské rytmy. Poté následovala tradiční hudba z Veracruzu, tzv. jarocho, která svými svěžími, radostnými melodiemi všechny přítomné naprosto pohltila. Někteří neodolali a předvedli skvělá taneční sóla.

Další den jsme do auta nabrali skupinku Argentinců žijících v Mexiku, které jsme předešlý den potkali v baru, a společně jsme se vydali k pyramidám dalšího mayského města Yakchilanu. Cesta vedla nejen po silnici, ale i po řece Urubamba, po níž jsme se asi hodinu plavili motorovou loďkou. Po stříbrné řece se mihotaly odlesky slunce, jehož žár zmírňoval svěží vítr, kolem neprostupná džungle a někde před námi ruiny prorůstající mechem a trávou, skrývající tajemství starodávné civilizace, utopené v tmavém vlhkém pralese a v čase.
Palác panovníkaPohled z paláceTady jsme přespali
Následující ráno nás čekaly známé nástěnné fresky v Bonampaku, na nichž se dosud v živých barvách zachovaly obrazy detailně zachycující významné události tehdejší společnosti, jako je korunovace panovníka, válečná výprava i následná oslava. Protože jsme byli na okraji lakandonského pralesa, kde dosud žijí mayské lakandonské komunity, přála jsem si je aspoň zdálky zahlédnout, a tak jsme jen tak naslepo vyrazili pěšky do džungle. Bylo to pochopitelně naivní, neboť, jak jsem se později dozvěděla, tito indiáni nežijí pospolu v jedné vesnici, ale jsou roztroušení po pralese, aby měli kolem sebe dostatek půdy pro získávání obživy. Ale i tak jsem několik lakandonských indiánů zahlédla a v mysli mi utkvěly jejich kulaté tváře a velké dětské oči.
Bonampak
Za denního světla jsme ještě stihli dojet k vodopádům, kterým se říká Modrá voda (Agua Azul). Masivní bílé vodní prameny se tříštily o průzračnou tyrkysovou hladinu v několika mohutných schodovitých patrech. Byly obrovské a impozantní, jedny z nejkrásnějších vodopádů, jaké jsem kdy viděla.


Po této podívané nastal čas najít střechu nad hlavou. Jelikož chatová osada u vodopádů už byla plně obsazená, nezbylo než dojet do nejbližšího městečka, kterým bylo Palenque. Jako první jsme zamířili do našeho oblíbeného ubytování, kde už bylo ovšem také plno. Pořád tam ale byl ten bar, kde opět vyhrávala skupina veselých hudebníků. S vědomím, že nám zde mohou případně půjčit aspoň hamaky, jsme se nechali unést radostnými rytmy a hledání ubytování pustili z hlavy. Kolem jedenácté jsme usoudili, že nastal čas na hledání hotelu. Když nám ale v prvních pěti zařízeních sdělili tutéž informaci, a sice že jejich kapacity jsou již zcela naplněny, začali jsme se postupně smiřovat s představou noci strávené v hamakách, která ostatně nebyla nijak nepříjemná. Ale hledání přístřešku nás začalo bavit, stala se z toho jakási adrenalinová hra, při které jsme se slovy: „Nemáte volný pokoj? Postel? Židli? Lavičku?“ zkoušeli naši vlastní výdrž i reakce recepčních. Když jsme objeli asi dvacet hotelů, rozhodli jsme se hru ukončit a jeli si půjčit hamaky. K našemu překvapení se však mezitím plně obsadily i hamaky. Nezbylo nám tedy než přespat v autě, což nakonec nebyla nejhorší varianta.
Krajina v Campeche
Následující den jsme zamířili k pyramidám Calakmul ve státě Campeche. Po čtyřhodinové jízdě jsme odbočili po úzké silnici vedoucí do pralesa a po hodině jízdy hustým porostem bez jakýchkoli známek civilizace, a aniž bychom se potkali s jinými auty, jsme dorazili na místo. Předpokládala jsem, že u vchodu budou nějaké stánky s občerstvením, nebo alespoň s vodou, jak tomu zatím bylo u všech ostatních archeologických nalezišť, ale to jsem se opravdu mýlila. Calakmul je ztracený hluboko v džugli, kam se žádnému prodejci nevyplatí dojet. Jakmile jsem však vstoupila na jeho půdu, na hlad a žízeň jsem úplně zapomněla. Je to rozsáhlé starobylé mayské město, jehož jednotlivé budovy jsou od sebe poměrně dost vzdálené a dělí je neprostupný porost, v současnosti jsou ale propojené pěšinami. Toto místo je domovem jaguárů a ve vzduchu byl cítit zvířecí pach, který jsem dosud znala jen ze zoologické. Objevování pyramid, které se vždy náhle vynořily z džungle, bylo fascinující. Největší zážitek nás ale čekal po výstupu na nejvyšší z nich, která vyčnívala nad vrcholky stromů. Kam oko dohlédlo, byl jen prales táhnoucí se za obzor, na všechny světové strany, nikde ani náznak civilizace, jen nekonečná džungle...


Další ráno jsme ještě zajeli do mayského města Xpujil s neobvyklým palácem, jemuž dominovaly tři obří věže, a pak už jsme vyrazili směrem k laguně Bacalar s tyrkysovými i tmavomodrými odstíny průzračně čisté vody. Byl poslední den v roce, ale teplo jako v létě, takže silvestrovské koupání nemělo chybu. Se starým rokem jsem se pak loučila ve vlnách tmavé laguny, která téměř splývala s šerou oblohou, s dominantou měsíce v úplňku, jehož stříbrný svit propojoval podzemní i nadzemní svět.

Zatímco u nás je v prosinci soustředěna pozornost na jediný slavnostní den - někteří se těší, jiní na tento den raději odcestují do teplejších krajů, všichni se tímto dnem však nějakým způsobem zabývají a v průběhu prosince se na něj tak či onak připravují, v Cuetzalanu se prakticky slaví celý prosinec, a to zdaleka nejen Vánoce. Mikuláš tu sice nechodí, ale hned 9. prosince se svatou mší v kostele a hudbou a tancem před kostelem vzdává pocta Svaté Panně jménem Concha. Svátek připadl na pracovní den, a tak jsem hlavní část oslavy neviděla, ale na náměstí před kostelem plném voňavých dobrot a veselé hudby jsem strávila příjemný večer s přáteli.

Záhy poté (12. prosince) následoval velký svátek Panny Marie Guadalupské, svaté patronky Mexika, k jejíž podobizně se po celé zemi táhnou davy věřících, z nichž mnozí dojdou poslední úsek cesty po kolenou. Její atraktivnost je do značné míry dána tím, že kromě katolické svaté představuje tato patronka aztécké ženské božstvo Tonantzin, Matku zemi. V 16. století se Panna Marie Guadalupská zjevila indiánovi Juanu Diegovi na hoře Tepeyac, tedy na místě, kde se v předkolumbovské době uctívala Tonantzin, a od té doby se její kult nesmírně rozšířil po celé zemi. Indiánskou tvář Panny Marie Guadalupské dokonce při mši zdůrazňují i někteří katoličtí kněží. Ten den se koná velká mše a do kostela je slavnostním procesím přinesen obraz svaté patronky. Vše opět doprovází lidová část všech oslav - tradiční tance v maskách a hudba.


Tentýž den slavila narozeniny i svátek jedna z mých studentek, jíž rodiče dali do vínku jméno Guadalupe. V jejím nevelkém domově, kde se oslava konala, se za odpoledne vystřídalo asi čtyřicet hostů, pro něž maminka Guadalupe připravila tradiční mexické jídlo pozole – kuřecí vývar s nabobtnalými kukuřičnými zrny, čerstvým hlávkovým salátem, ředkvičkami a cibulí. Pochopitelně se v takovémto počtu jednalo jen o „menší rodinnou oslavu“.

V předvánočním čase se v rodinách praktikuje takzvaná „posada“. Je to symbolické připomenutí biblického putování Panny Marie s Josefem, kteří chodili od jednoho domu ke druhému a prosili o nocleh či o jídlo, ale všude je odmítali, až si nakonec ustlali v Betlémě na seně. Část rodiny vyjde za dveře a začne notovat koledu, jíž prosí o jídlo. Druhá část rodiny zevnitř zpěvem odpovídá. Po této hudební konverzaci, která netrvá nijak krátce, je rodina čekající venku konečně vpuštěna do tepla domova a následuje slavnostní večeře a všichni hosté také dostanou „výslužku“ – pytlík se sladkostmi a oříšky, podobně jako u nás na Mikuláše. Posadu může obohatit takzvaná „piňata“. To je velká dutá hvězda z papíru či celofánu naplněná bonbóny a zavěšená na provaze, do které pak děti za zpěvu koledy tlučou klackem, dokud ji neroztrhnou a všechny dobroty se nevysypou na zem. Pak se na ně pochopitelně zběsile vrhnou a cpou si kapsy jak o život.



Krásnou vánoční besídku připravily děti z mateřské školky Tosepanu. Za doprovodu kytary zazpívaly několik veselých koled a poté v roztomilých převlecích, které jim ušily maminky, zahrály divadlo o putování Panny Marie a Josefa a narození Krista. Následovala hostina pro všechny sestávající z dobrot připravených maminkami (ty se o Vánocích opravdu nenudí) a nakonec se všichni utkali v souboji s piňatou, děti, asistentky mateřské školky i vedení Tosepanu včetně paní učitelky angličtiny. Dospělí ovšem do piňaty mlátili poslepu, přičemž piňata na ně nečekala v klidu ve středu ringu, ale skákala nahoru a dolu, jak se zrovna zachtělo škodolibému tahači za provaz.


Den po besídce v mateřské školce následovala celodenní vánoční fiesta Tosepanu. Veškerá práce se ten den zastavila, jen já, nic netušíc, jsem měla naplánované závěrečné testy z angličtiny, které mírně narušovaly jinak všudypřítomnou idylu svátečního dne. Už od rána vyhrávala kapela a „Tosepané“ se oddávali nejrůznějším zábavným soutěžím, jako je například skákání v pytli, či kolektivním sportům, jako je fotbal či volejbal, kdy mezi sebou soutěžily zástupci či zástupkyně různých pracovních skupin. Večer všeobecné veselení vyvrcholilo taneční soutěží, po níž už zůstal parket plný až do konce večera. Právě v době taneční soutěže však mí nebozí studenti s potem na čele vyprávěli v angličtině o své rodině.


Poslední společný den Tosepanu před Vánocemi se konalo závěrečné shrnutí činnosti všech pracovních skupin za uplynulý rok, které bylo zakončeno slavnostní mší. Kněz přišel přímo do prostor Tosepanu, prostorného amfiteátru, jehož čelní stěnu tvoří skála, před kterou byl umístěn provizorní oltář bohatě zdobený květinami. Ačkoliv zdaleka ne všichni lidé z Tosepanu vyznávají katolickou víru, všichni mají hlubokou víru ve smysl svého snažení, a tato víra jim zpětně dává velkou vnitřní sílu.

Co se týče slavení samotných Vánoc, Mexičané si v tuto dobu mnohem více než Češi připomínají narození Krista. Na žádném náměstí, v žádném kostele, ani v žádné rodině nesmí chybět bohatý betlém. Až do Štědrého dne se v něm však všechny figurky sklánějí k prázdnému senu, protože Ježíšek se přece ještě nenarodil. Na seno se slavnostně ukládá až na Štědrý večer, přičemž se zpívá koleda k tomu určená. Oproti tomu vánoční stromek zas tak důležitý v Mexiku není, zdaleka ne v každé rodině ho zdobí. Dárky se v některých rodinách dávají pod stromek 25. ráno, ale v jiných až na Tři krále 6. ledna. Tím se čas Vánoc opět natahuje na více dní. Na Štědrý den je kromě ukládání Ježíška nejdůležitější společenskou událostí večeře v rodinném kruhu. Může se podávat krocan, kuře nebo třeba špagety, které tu platí za exotickou a vzácnou pochoutku. Poté jdou všichni společně na půlnoční mši. Nahuové v Cuetzalanu ale Vánoce příliš neprožívají, v klidu spolu povečeří, bez dárků, bez stromku i bez betléma, a pak si třeba pustí televizi. Mají přece zajímavější a důležitější svátky než jsou Vánoce... Moje Vánoce byly tentokrát také dost netradiční, ale o tom až příště.