Mexická mise

Sedím ve vyvýšené jídelně jak na rozhledně a kolem dokola, skrze prosklené stěny, se skýtá výhled na zalesněné svahy i na malebnou nahuaskou vesničku se dvěma věžičkami kostelů tyčícími se nad tmavými střechami. Ani po měsíci mi tento výhled nezevšedněl, pokaždé ve mě podněcuje touhu znovu vyrazit po blátivých, kamenitých cestách do okolních kopců. Pěší stezky byly ještě před třiceti lety jedinými spojnicemi se sousedními vesnicemi, teprve až ke konci osmdesátých let zde Tosepan začal stavět asfaltové silnice, které umožnily průjezd motorových vozidel, díky nimž se malí indiáni už nemusejí denně vláčet do školy několik kilometrů pěšky a vesnice jsou mnohem lépe zásobeny potravinami a jiným zbožím. Nicméně staré dobré cesty, nazývané „královské“, se zachovaly, protože je den co den, jen tak pro radost, stále ještě prošlapávají někteří místní na cestě do práce, a já takřka bezcílně, taky pro radost. Místní krajinu s ostře řezanými kopci protkává množství říček a potoků ženoucích se přes balvany a na mnoha místech jejich silné proudy padají z útesů úchvatným vodopádem. Voda prosakuje i do podzemí, v němž vytváří různé jeskynní útvary pronikající do velkých hloubek.

Na povrchu se mezi hustým zeleným porostem tu a tam objeví pozůstatky starodávných sídel indiánů totonaků, kteří tento kraj obývali před šesti sty lety, z nichž nejzachovalejší je v blízkém okolí bývalé obřadní centrum Yohualichan. O několik desítek kilometrů dále se pak rozkládá známější a rozlehlejší Tajín. Mexickým obřadním centrům dominují pyramidy, které kdysi sloužily jako podstavce pro chrámy, v nichž se konaly důležité náboženské rituály. Chrámy byly však všechny zničeny Španěly ve jménu katolické víry, podobně jako většina ostatních hmotných projevů aztéckého náboženství.

Kultura zdejších obyvatel ale naštěstí nezanikla se zbořenými svatostánky, žije dále především v srdcích zdejších lidí - ve vytrvalosti matek, které dosud zpracovávají těsto na tortily na kamenné prohnuté stoličce zvané metate a odmítají chodit obuté, dokonce i v dešti a blátě, přestože by si díky příjmům i lásce svých dospělých dětí mohly dopřát několik párů bot; v trpělivosti, s níž drobní pěstitelé na nedělních trzích v potrhaném oblečení a s úsměvem na tváři vyčkávají kupce, a pokud nepřijde, smění si vzájemně své výrobky s jinými prodejci, jako za starých časů; v razanci, s níž tanečníci v barevných maskách brání vlastním tělem autu, aby projelo mezi svátečním průvodem vesničanů, kteří hudbou a rituálním tancem ve světle svící a v oparu kadidla oslavují svatého ochránce obce.


Náboženské oslavy vždy byly ústředním bodem života indiánů, dalo by se říci, že indiáni pracují, aby mohli poté slavit. Na náklady spojené s oslavami padnou veškeré jejich úspory, často se kvůli nim i zadluží. Přípravám věnují mnoho úsilí a času, dbají na každý detail. Indiáni, kteří sami často nemají co jíst, v den slavnosti bohatě vyzdobí své domácí oltáře, položí před ně květiny, ovoce, navařené pokrmy a napečené sladkosti, ať už je připravují pro zemřelého příbuzného v den svátku všech mrtvých, nebo pro nějakého katolického svatého, který často zároveň představuje některé z předkolumbovských božstev. Oslavy mají pro místní silný emocionální náboj a duchovní význam a jejich hodnota se nedá měřit penězi. O jejich významu svědčí i skutečnost, že spořitelna Tosepanu zřídila speciální druh účtu, který je určen výhradně pro úspory na oslavy.

V den svátku všech zemřelých, který tu trvá tři dny, jsou výše popsané oltáře v každé rodině, přičemž každý den se navaří znovu, neboť se hostí pokaždé jiná skupina mrtvých (první den jsou to zemřelé děti, druhý den dospělí a třetí den ti, co skonali při nehodě). Jídlo zůstává před oltářem a od otevřených domovních dveří k němu vede cestička z okvětních lístků, aby mrtví snáze našli cestu k hostině. Co „zbyde“, sní pak rodina druhý den k obědu.

Trochu jinak se slaví například svatý patron vesnice, kdy veškeré přípravy nese na svých bedrech jediná osoba, jejímž úkolem je nejen vyzdobit vlastní oltář, ale zároveň pohostit celou vesnici. Tímto hostitelem je obvykle nějaká vážená osoba ve vesnici, která v rámci indiánské komunity dosáhla určitého společenského statutu. Tato povinnost je (naštěstí pro danou rodinu) jednorázová a při další slavnosti přechází na jiného vhodného adepta. Zatímco svátek všech mrtvých je intimnější oslavou v rodinném kruhu, oslavy svatého patrona se účastní celá vesnice. Doprovází ji různé tradiční tance, přičemž každý z nich má vlastní hudbu, choreografii i masky a reprezentuje určitý mýtus nebo historickou událost.

Výraznou předkolumbovskou tradicí, která se na těchto slavnostech zachovala dodnes, je rituál tzv. voladorů, neboli „létajících lidí“, kteří za zvuku bubínku a flétny vyšplhají na vysoký dřevěný kůl, na jehož vrcholu jeden z nich bez jakéhokoliv jištění tančí a nahýbá se na všechny světové strany, a poté se čtyři „voladores“ spustí hlavou dolů, přivázáni pouze za kotníky, a kroužíce kolem kůlu se pomalu přibližují zemi. Během letu ještě zvládají vyhrávat na zmíněné hudební nástroje. Jedná se o rituál s bohatou předkolumbovskou náboženskou symbolikou, na jejíž bližší vysvětlení však v tomto článku bohužel není prostor.

Neméně zajímavý než bohatý kulturní život vesničanů je také společenský život Tosepanu. Není týdne, kdy by Tosepan neuspořádal nějakou zajímavou společenskou akci, která je vždy zakončena -jak jinak než oslavou s tradiční hudbou a indiánským tancem xochipitsauak (malá květina). Jednou je to zahájení programu dostupné zdravotní péče a prevence pro indiány, jindy otevření nové pobočky spořitelny v další z vesnic, dále například zorganizování veřejné debaty se zástupci vesnic o tom, co v jejich vesnici chybí a co by potřebovali zlepšit, další třeba workshop kanadského antropologa o zdejších léčivých bylinách, či naposledy velký sjezd všech organizací sdružujících drobné pěstitele organické kávy, aby společně čelili nadnárodním korporacím a uhájili svou existenci.

Na těchto akcích se dovídám nejen o potřebách indiánů a podmínkách, v nichž žijí, ale také o možnostech, jak tyto podmínky zlepšit. Jsou pro mě nejen školou o realitě mexického venkova, ale i školou života. Mimo jiné je nesmírně inspirativní pracovní nasazení a zápal organizátorů Tosepanu pro společnou věc. V jeho vedení jsou špičkoví odborníci v oblasti zemědělství, financí, životního prostředí, vzdělání a v dalších oborech, kteří zde pracují za almužnu, ačkoliv by snadno získali velmi dobře placené funkce v bohatých nadnárodních společnostech. Zvolili ale jinak a snad proto je mi tu s nimi tak dobře.

V sobotu 10. října jsem po téměř sedmihodinové jízdě autobusem konečně dorazila do Cuetzalanu, indiánské vesničky v severovýchodní části státu Puebla, kde dosud většina obyvatel mluví kromě španělštiny také nahuatlem, jazykem předkolumbovských Aztéků. Cuetzalan je od Ciudad de México vzdušnou čarou sice vzdálený jen 300 km, ale jelikož se nachází v těžko prostupných horách, kde jsou indiánské vísky sotva propojené průjezdnými cestami a autobus v mnoha z nich staví, cesta trvá dlouho. O to zajímavější je ale průjezd místní krajinou, která z vysoko položené, ploché, polopouštní „mesety“ středního Mexika postupně sestupuje do kopcovité zeleně. Postupně přibývá vegetace i vysoké kopce, až se autobus dostane do nádherné horské džungle, položené přibližně 1000m nad mořem. V den mého příjezdu však zároveň se zelení přibývala i mlha a déšť, tak jsem si krásy místní krajiny ten den ještě moc nevychutnala. Na cestě do Cuetzalanu

Autobus měl zpoždění hodinu a půl a já s napětím očekávala, jestli mě pořád ještě bude na autobusovém nádraží Cuetzalanu někdo čekat. Když jsem vystoupila a popadla své kufry, k mému velkému překvapení ke mně přišel postarší muž s úsměvem na tváři a představil se jako Álvaro, člověk, který mi předtím slíbil doprovod do chatové oblasti organizace Tosepan, která se teď měla stát mým novým domovem. Jeho vytrvalost a odhodlání dodržet dané slovo mě dojaly. Takové dlouhé čekání by málokterý Evopan vydržel. Říkala jsem si, že tady nejsou hlavní zárukou úspěšného setkání mobilní telefony, ale to, že se tu lidé mohou na sebe vzájemně spolehnout, jsou trpěliví a zásadoví. Zatímco v západním světě je teď tolik moderní flexibilita a změna, v tradičních indiánských společnostech se cení stálost, vytrvalost, tradice. Zaradovala jsem se nad představou, že možná vydržely dodnes.
Ubytování
Álvaro mě odvezl k recepci Tosepankali, neboli k „domkům Tosepanu“ (kali znamená v nahuatlu domy, přístřešky), a rozloučil se se mnou s tím, že se druhý den uvidíme na schůzi vedení Tosepanu a zorganizujeme kurzy angličtiny. Objevil se mladý usměvavý Indián Pedro, který si s lehkostí hodil na ramena můj třiadvacetikilový kufr, druhý kufr sevřel v pravici a jako laň vyrazil do kopečka k mému pokoji. Jen tak tak jsem mu stačila. Můj pokoj byl milým překvapením. Kamenné zdi, strop obložený bambusem, celá jedna stěna prosklená, takže do místnosti vpouští plno světla, vlastní koupelna s teplou vodou, dřevěný nábytek. Na místní poměry skutečný luxus. Potěšily mě i úsporné žárovky a třídění odpadu. Álvaro mi vybral jednu z nejteplejších místností Tosepankali, která z jedné strany sousedí s dalším pokojem, z druhé strany je zastavěná do země (protože původní svah je schodovitě upravený) a její strop nese další příbytek. Jen mezi okenními rámy je plno škvír a pode dveřmi třícentimetrová mezera, kudy může v prosinci značně táhnout, nicméně zatím je tu teplo, a tak, podle vzoru místních, budu situaci řešit, až bude aktuální. Protože jsem byla po dlouhé cestě dost vyhladovělá, vydala jsem se s Pedrem do jídelny Tosepanu na večeři. Jídelna pro snídaně
Jídelna se nachází v kamenné budově, která má také knihovnu a prostory pro konání nejrůznějších schůzí, z nichž jedna místnost se poté stala učebnou pro mé studenty. Budova je poměrně vysoko položená a je odtamtud nádherný výhled do krajiny i na vesničku Cuetzalan rozprostírající se na protějším svahu, jejíž centrum je od chatové osady vzdálené asi půl hodiny chůze. V jídelně vaří výborně, exotické jídlo jsem nemohla pozřít zatím jen dvakrát, a sice když mi přinesli pekelně pálivý hovězí vývar, pozote, (neboť po pálivých jídlech mi tu bývá špatně od žaludku), a pak když se k obědu podávala vařená prasečí kůže, chicharrón, která vypadala, jako by ji před chvílí z vepříka stáhli.
Cuetzalan
Druhý den jsem se vydala pěšky do vesnice, byla to velmi příjemná procházka. Cestou jsem potkávala Indiány v bílých plátěných kalhotách, halenách a světlých slamácích, někteří byli bosí, jiní byli obuti do sandálů s koženým řemínkem ovinutým kolem kotníků. Čím více jsem se blížila do centra, tím častěji jsem potkávala Indiánky v bílých, barevně vyšívaných halenách huipili a v sukních. Nemohla jsem uvěřit, že tradiční bílé oblečení Aztéků se v Cuetzalanu udrželo dodnes, místní mi to pak ale potvrdili. Byla neděle, v ulicích bylo živo, z nejrůznějších krámků se ozývala hudba. Největší překvapení mě ale čekalo v centru, jehož uličky byly obležené Indiánkami prodávajícími nejrůznější zboží, které za uplynulý týden vypěstovaly nebo vyrobily. Věci měly většinou rozložené na dece na zemi, případně na stolku. Tak rozmanitý a barevný trh s tolika exotickými plodinami jsem ještě neviděla. Připomnělo mi to slavné aztécké tržiště Tlatelolco, nad jehož bohatostí i uspořádaností zůstával španělským dobyvatelům rozum stát, o čemž pak nadšeně rozpávěli ve svých kronikách.
Soutěž v tradiční kuchyni pořádaná Tosepanem
Na větší prohlídku vesničky jsem ale neměla moc času, protože jsem pospíchala na schůzku Tosepanu. Tosepan je organizace, která původně vznikla jako sdružení zemědělců, ale později své aktivity značně rozšířila. V podstatě se snaží nastavit pro místní lidi takové podmínky, které jim umožní co nejvíce využít jejich přirozeného potenciálu (především tradiční kultury) i přírodního potenciálu krajiny a podnebí. Vyvíjí různé projekty, například pěstování tradičních plodin za podmínek fair trade, ekoturismus, školení žen v tradičních řemeslech atd. Vedení Tosepanu mě vlídně přivítalo a hned jsme dohodli rozvrh pro pět skupin studentů, z nichž každou budu učit 2 x 2 hodiny týdně. Jelikož všichni pracují, bylo obtížné zkoordinovat skupiny tak, aby se všechny vystřídaly během večerů pracovního týdne, tak jsem jim nabídla i sobotu, čímž se vše vyřešilo. Po skončení schůze jsem se vydala hledat krámek se starými novinami, které jsem potřebovala na utěsnění značného množství škvír v prosklené stěně pokoje, jimiž ke mně občas přicházeli na návštěvu urostlí pavouci. Pod dveře jsem připevnila tvrdý karton a několik počátečních dní jsem také zasvětila šití moskytiéry. A skutečně, od té doby spím jak zabitá.

Hned v pondělí jsem zahájila první kurzy angličtiny… ale o tom až příště.

Okolí Cuetzalanu

"Život jako průvodní slovo k něčemu jinému, čeho nedosahujeme, věčně nás od toho dělí jen jediný skok, ale nikdy ho neuděláme..." (J. Cortázar)

Před dvěma měsíci jsem učinila konečné rozhodnutí, že se vydám na půl roku mezi mexické Indiány a lekcemi angličtiny jim dám možnost, aby si zlepšili svou životní úroveň. Přestože si touto cestou splním velký sen – poznat zevnitř kulturu a smýšlení současných Indiánů, sdílet s nimi jejich radosti i starosti, žít alespoň na chvíli a alespoň částečně mimo civilizaci, ve větším souladu s přírodou a s lidskou přirozeností, poznat blíže mexickou kulturu a mentalitu, nechat se unášet životem bezstarostněji a řešit jen ty problémy, které za to stojí – přesto bylo toto rozhodnutí nesmírně obtížné.

V koloběhu a běhu všedních dní sen pomalu bledl a šedl, ubíjely mě každodenní praktické starosti, ale i časté zdravotní problémy, někdejší energie a nadšení pro cestu do Mexika se střetávaly s únavou, slabostí, strachem a mnoha pochybnostmi. Nebyla jsem si jistá, zda cestu do Mexika zvládnu, ani jestli ji ještě vůbec chci absolvovat. Byla jsem naprosto zmatená, protože jsem o ní nikdy předtím nepochybovala, a že to bylo mnoho let. V minulosti jsem se už do Latinské Ameriky vydala, úplně sama, na dva měsíce a žádné skutečné obavy jsem tenkrát neměla. Navíc jsem se nyní cítila se svým životem spokojená – mám hezký vztah s přítelem, dobré kamarády, slušnou práci, hezké bydlení – tak proč to všechno opouštět a vydávat se do neznáma? Proč riskovat kvůli jednomu zašedlému snu? Není čas přestat být naivním snílkem a žít „skutečný“ život?

Ale co je to „skutečný život“? Odpověď na tuto otázku stále hledáme a málokdy nacházíme. Nedávno jsem navštívila svého bratra, který se s přítelkyní odstěhoval na jižní Moravu. Koupili si tam polorozpadlý domeček, který společnými silami rekonstruují. Žijí tak trochu v blátě, vaří téměř na koleni a v zimě musejí denně sekat dříví do kamen, ale čas u nich plyne tak nějak jinak. Z hlavy se mi najednou vykouřily veškeré myšlenky na to, co bylo, co bude, může být nebo by mělo být. Místo toho jsem intenzivně prožívala každou chvíli a cítila se šťastná. Život mi najednou přišel strašně jednoduchý, prostý a krásný. Zní to jako kýč. Samozřejmě i takový život s sebou nese spoustu starostí. Ale od té doby už o své cestě do Mexika vůbec nepochybuju. Netvrdím, že to byl jediný rozhodující okamžik, ale byl to moment, kdy se ve mně něco vnitřne přepnulo, něco se uvolnilo a cesta do Mexika se stala zcela přirozenou součástí mojí životní cesty. Není špatné nechat aspoň někdy život více plynout, dát více prostoru spontaneitě a žít více v souladu s vlastními pocity. Tím se zmírnily i mé obavy. A docházím k závěru, že vydat se cestu, jako je tato, zdaleka není naivní. Takže se už moc těším do Mexika a vy se můžete těšit na pokračování mého blogu, na zážitky z terénu.

www.communityinspiration.com