Mexická mise

Posledními čtyřmi měsíci v Cuetzalanu jsem proplula jako bambusová loďka unášená silnými proudy horské řeky. Občas jsem se potloukla o balvany, jindy se náhle propadla spolu s vodopádem, místy přestála silnou bouři s hromy tak mohutnými, jako by vycházely ze samotných útrob země a připomínaly prapočátek světa. Byla to však vzrušující jízda úchvatnou krajinou, poslední část putování za poznáním cuetzalanských hodnot, způsobu komunikace, smýšlení, pohledů na svět a na život. Poslední měsíce můj pohled na místní kulturu a mentalitu poznamenaly více než kterékoli jiné. Nejen proto, že se mé znalosti s přibývajícími měsíci neustále prohlubovaly, věci do sebe lépe zapadaly a já je dokázala s větším nadhledem interpretovat, ale také proto, že jsem při své práci byla poprvé odkázaná na spolupráci místních.

Na jednu stranu v Cuetzalanu téměř nespatříte hádky, neslyšíte, že by na sebe lidé zvyšovali hlas, nevidíte je stresovat se, rozčilovat se ani nepříjemně hledět. Pozorujete jen úsměvy na tvářích, vstřícnost, klid a nezměrnou míru trpělivosti, která v Evropě nemá obdoby. Na druhou stranu nenarazíte ani na náznak konstruktivní kritiky, všimnete si mnohých zbůhdarma promarněných příležitostí a asi žádný Evropan nezajásá nad dlouhými hodinami promrhaného času čekáním na cokoliv. Většinou ale potkáváte lidi spokojené a veselé, těšící se z každého dne, kdy mohou strávit příjemné chvíle se svou rodinou, zasmát se s kolegy v práci a večer si třeba pochutnat na tamales (plněných kukuřičných knedlíkách). Ke štěstí jim stačí velmi málo... a co stačí vám?

P.S.: Chtěla jsem se s vámi podělit o fotky z posledních měsíců, ale bohužel nahrávání opět nefunguje. Nahrávání fotek na idnes je příliš zdlouhavé, protože nahrání každé fotografie vyžaduje její zmenšení, a při tak velkém objemu bych u toho strávila mnoho hodin. Tak se snad opera časem ještě vzpamatuje.