ONOS O-team

Poslední juniorské závody mě ještě v odpočinkovém období donutily potrénovat, proto jsem nechtěl být jen do počtu, ale zároveň jsem výsledek už moc neřešil. Ubytování v moderně zařízených chatkách přímo pod skokanskými můstky ve sportovním areálu Lugnet ve Falunu. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Obrovský komplex, úzce spojen s Dalarnskou vysokou školou a jejím střediskem vrcholového sportu. pro praktikování, podle oficiálních údajů, 67 sportovních odvětví. Je tu hala téměř na všechno, stejně jako atletický stadion a atletická dráha v hale. Ve Švédsku (a troufám si tvrdit že se konkurence bude těžko hledat i ve světě) nemá areál rovného soupeře.
Silva Junior Cup finále, tentokrát s hromadným startem. Systém farstování nebyl před startem oznámen. Teplota se zdá být v devět ráno při startu relativně příznivá, něco nad nulou, ale jsem téměř jediný na startu bez rukavic, což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Vybíháme na 12km dlouhou trať a já hned projíždím celou trať a koukám co je za systém rozdělení. No deme dva okruhy s výměnou mapy a průběhem přes shromaždiště, ale žádnýho motýlka nevidím, tak to vypadá jen na čtyři části, po dvou v každým okruhu s uzlovkou. Kouknu do popisů a zhruba uprostřed je radio. No a je to jasný. Míjíme startovní lampión a já se snaží zjistit kdo jde se mnou. Jsem schovanej lehce nazpátek a doufám, že vydržím alespoň chvíli. Cestou na jedničku vládne chaos. Není jasný žádný proud závodn´íků, tak jdu to svoje, ale přeci jen mě Johan Runeson strhává trochu doleva. Razí kontrolu, která nemůže být rozhodně moje. Kouknu doprava a vidím vcelku dost chalanů tak sedmdesát až sto metrů daleko. To musí být moji kluci. Zaměřím se na Kent Ohlsona, kterýho dobře ze Stockholmu znám a vím, že ho jednak bez problémů i s touhle formou uvisím a jednak, že tenhle borec téměř nechybuje. Trochu se snažím dupnout na plyn a dotahuju se blíž, což má ale trochu negativní účinek a po dotáhnutí se mě začíná cestou na trojku dýchat lehce ztěžka. Pořád mám lehkou nezírku na ty nejrychlejší. Vybíháme na pasečku těsně před dvojkou a já se potkávám s ostrým ranním sluncem. Oslepen šátrám rukama před sebe a snažím se nahmatat někoho nebo kontrolu. Nakonec se mě to podaří a na cestě ku trojce se zase lehce dotahuju. Dostávám se před pár pomalejší lidí a stahuju Kenta a Gustava Bergmana, juniorského mistra světa z klasiky, těsně po náběhu do hustníku. To bylo sakra důležité říkám si. Dobíváme se na čelo. Je tu Ole Boström, Rasmus Anderson, Jerker Lysell... Pohoda jsou tu všichni. Ale evidentně nějaká chybička. Lysell se jde mrknout vem z hustníku, zatímco ostatní organizují rojnici. Nakonec byla Lysellova varianta přeci jen úspěšnější a po 90-ti sekundové chybě kontrolu nachází. Pokračujeme až do sedmičky, rozčleňovací kontroly, kam dojíždíme zároveň s druhou větví. Celé se to spojí a pokračuje jedním směrem. Míjíme kontrolu, kterou rozhodně nemám, ale někteří ji razí. Bergman je hned přede mnou a bez povšimnutí taky pokračuje. Super jen uviset Bergmana a dobrý umístění je na světě. Dost se odchylujem od směru našeho postupu a na devítce zase trochu váháme. Dohromady tak třicetpět vteřin. Bergman s Lysellem vedou můj směr, ale Gustav se zdá lehce nesvůj i tak za obrovského jásotu přivádí mou skupinu na průběh jako první.

Jedu na konci téhle skupiny. Vím, že se musím držet s Gustavem a Jerkerem, protože jen oni a ne další asi čtyři koumáci mají stejné pokračování. Nehorázně se smaží a jsem rád že držím alespoň konec týhle skupiny. Krátce po restartu se jednoznačně odděluje skupinka a přede mnou se vytváří mezera tak 12 sekund na čelo. Snažím se držet odstup a pokud možno se přiblížit. Ač to z bíle mapy a časů nevypadá, většina lesa je pokryta nepříjemnou kamenito-vřesovitou podložkou, která není přehnaně vysoká, takže nezpomaluje příliš postup, ale vyžaduje ohromný tlak na běžeckou techniku. No trochám si tvrdit, že by tady asi padlo hodně vetchých českých kotníčků. V lese je dost mokro, protože tu v průběhu týdne dost pršelo, a tak jsou bažiny dost drsné, k mému překvapení jsou bažiny místem kde se mě drží nejsnadněji. Zpět k závodu. Po oražení dvojky už je skoro mám a na chvíli lehce ukolébán polevuji. Trošku mě cuknou a já se snažím jít zase zpět. Jerker na to reaguje po svém a snaží se mě a nemastnému Bergmanovi cuknout, čímž se vytvoří mezera jak mezi mnou a Gustavem, tak mezi nimi. Jerker trochu znejistí a Gustav ho chytne. Já jdu zas tak deset vteřin po nich ale jak zase jednou zvednu oči nevidím je. Kouknu do mapy, jo musím do hustníku po týhle cestičce. Vylezu ven a jsou ještě o kousek dál. To bylo to zaváhání před hustníkem. Před trojkou vidím obíhačku bažiny zleva, ale zároveň i Jerkera kterej jde zprava. Bleskově se rozhodnu následovat. Chvílema je ještě vidím, než mě definitivně zmizí v průběhu proběhu tím zeleným pahorkem v bažině. Koukám směrem ku kontrole, ale už prostě nejsou. Zpomaluju a snažím se nechybovat. Nacházím kontrolu a otáčím se. Jdou po mě. Jede tam stíhací skupina vedená Olem Boströmem, vítězem celé letošní série junior cupů. Na postupu na čtverku se nechávám dojet. Kromě Oleho je tu ještě Rasmus Anderson, Carl Wiking a lehce plápolající "švédský" ir Nick Simonin, kterému cukáme zanedlouho v hustníku. Celkem bez problému pokračuju s těmahle třema chlapíkama. Cestou na sedmičku se odchylujeme a lehce váháme v závěru. Stálo nás to celou minutu na nejrychlejší mezičasy. Na rozdělovačce razím kousek za touhle skupinou. Kouknu do směru příběhu z druhého loopu, ale ukazuje se že jsem na to sám. V dobrých mezičasech a bez chyb finišuju nadšeně pro patnácté místo, jen 2:30 za prvním. Ukázalo se, že se Bergman a Lysell spojili se skupinou z druhého směru a zároveň Ole díky kratší farstě tohle taky dojel a kromě o 40s se utrhnuvšího Runesona finišovala obrovská skupina o další pozice. Následovali dva, tři borci lehce odpadlí z téhle šílené závěrečné hecovačky a pak už já.

Zajímavé je, že v holčičích kategoriích je s téměř železnou pravděpodobností vyrovnanější závod právě ten intervalový. Mass-starty jim pane zrovna neříkají. 10minut ztráty stačí v pohodě na umístění v desítce? a v D18 6 minut na třetí flek? no tak to mi ho teda vyndej...

Odpoledne navštěvujeme utkání ve florbale, házené, ledním hokeji i bandy (lední hokej na fotbalovém hrišti s balónkem a bez výstroje). Mládež se jde pobavit na diskotéku. My se připravujeme komorněji. Mladí (a někteří juniorkapáci, asi hodinu po doběhu) běželi v sobotu první část tradičního závodu dvojic Daladubbeln.Klasické dvojčlenné štafety midlovaté délky. V neděli se rozbíhá ještě klasičtější část tohoto závodu. Patrull tävling. Dvojčlenné hlídky a dlouhá trať. Vše se nakonec sečte a vyhlásí nejlepší. Zároveň probíhá soutěž masek, které má více než polovina dvojic na sobě. letos vyhrála dvojice oblečená jako Dalarnský kůň.

v tomhle bych fakt běžet nechtěl:)

dost dobrej převlek s hlavou v krabici

a nebo jeli libo hon na losa?
Já jsem nevěděl, že budeme zůstávat do neděle, tak jsem si nesháněl parťáka a na místě už jsem ho taky nesehnal, tak jsem se přihlásil do nejdelší open kategorie - 12km. V sobotu se to hemžilo extrémně silnou konkurencí, tak jsem vyčkával co bude dnes. Start byl volný, tak jsem startoval ve stejné minutě jako Oskar a Chrille a cestou k mapovému startu s Oskarem uzavřel dohodu. Ten kdo bude později v cíly platí druhému po závodě hamburgare. Pravda měli sice o dva kiláky navíc(jak se později ukázalo o hodně drsný dva kiláky), ale zase jsou dva a oba top ve Švédsku. Vyběhl jsem s lehkou trémou, která ze mě ale velice rychle spadla. Cestou na dvojku jsem si úplně neporozuměl s mapou a domapovával konec hodně opatrně poté co jsem se nechal strhnout první plošinou už před tím vrcholkem. Náásledovala malá chybka na trojku, ale cítil jsem, že jsu dost rychle. Takhle dobře fyzicky jsem sám dlouho neběžel. Od sedmičky vidím odbíhat borce z Linköpingu, kterýho dobíhám o tři. Tihle švédi mě většinou nakládaj a teď je dobíhám já? super. Na cestě na desítku ho dorážím a ujišťuju se v tom, že je to ten samej týpek co mě loni na SM klasika doběhl o šest minut. Pokračujeme více méně spolu až do cíle a já neskrývám nadšení. Jsem dokonce rychlejší než včera. Je mě jasný, že tady ještě kluci být nemůžou.. Pro jistotu se ptám, ale nakonec dobíhají až dvacet minut po mě. porážím je na všech společných postupech. Běžel jsem fakt jak za mlada. Páté místo a přede mnou jen samá esa. Vítězí Pavlo Ushvarok z velkýho tuňáka (Stora Tuna) a naděluje mě jen 3 a půl míny. Jen dvě minuty je přede mnou švédský reproš Wiliam Lind (oba o týden později získali medaile na SM v nočním). Nechávám za sebou celou řadu zabijáků z první stovky rankingu. O pět minut třeba porážím letošního jasného vítěze mistrovstí na klasice v osmnáctkách, z před třech týdnů, Rickarda Ohlsona. Oskar doklopítá do cíle a gratuluje mě k senzačnímu závodu a k hamburgare. Škoda jen, že ani jeden ze závodů se do rankingu nepočítal, protože by mě zvláště nedělní závod katapultoval ohromě vysoko.

Je to opravdu síla, člověka to vezme za kožuch a trhne. Trvá to chvíli, ale vzpomínka je večná. Zase jsem jednou prešel řeku Styx. Je tohle opravdu konec? Těch starých dobrých juniorských let určitě. Nemůžu se dočkat co se stane zítra, až se ráno probudím. Neopařím se čajem, ale promnu si oči a kouknu na svět těma vrásčitýma očima starce a řeknu si: „Tak a konečně jsem dospěl!“ No upřímně kluci nahoře, ať kterýkoli z nich, by tu rotaci země na momentík mohli pozastavit a dát mě ještě pár let, nebo aspoň hodin k dobru. Bylo mě dobře, tak proč to měnit? Bohužel to jinak nejdeL Je to krajně smutné, ale musím zůstat silný, ikdyž ani jedno oko nezůstane suché. Končí období dětských hrátek a začíná tvrdá realita, jen krev, pot a slzy! A nekončící prohra? Možná, určitě! Tuhle hru o mladí jsem prohrál už teď a nic s tím nenadělám. Neprohraje jen ten, co nehraje a ani odříkání a veškerá snaha tomu nezamezí.
Proč to tady všecko bleju na ten internet? Protože ač mě to bolí a je to mrzutost sama,dohrál jsem. Dnes, 17. října 2009, jsem naposledy vyběhl do lesa s juniorským číslem na hrudi a teď zbývá jen zestárnout udělat nějaký ty děti a odejít nadobro. Pro poslední závod jsem si nemohl zvolit líp. Silva Junior Cup finále v okolí Falunu. Tady to totiž všechno začalo. Před dvěma lety pořádala Stora Tuna OK nedaleko odsud Silva Junior Cup finále, Gyllbergsloppet. To byl můj první a musím uznat hned řádně ostrý start do mé švédské juniorské kariéry. Dneska jsem zpět na místě činu. Falun a SJC finále. Co se za tu dobu změnilo? Všechno. Tehdy jsem s autobusem českých dorostenců a juniorů dorazil na shromaždiště a cítil se jako ve velkém profesionálním světě sportu. Poprvé oblékl dres číslem na prsou i na zádech a koukal po těch pestrobarevně oděných závodnících jako na své nové spolužáky v první třídě. Akorát s tím rozdílem, že bych byl o rok urychlený. Respekt trvá do teď, protože tihle zabijáci si ho bezesporu zaslouží. Jsou to pořád ti stejní, ke kterým jsem tehdá vzhlížel. Neobyčejná švédská O-generace. Byli mími spolužáky po celou tu dobu a já dokázal po kouskách jejich náskok mazat, jak jsem se od nich dokázal učit. Trpělivost byla důležitá, bez ní to nikdy nejde. Dneska se mi moji spolužáci ze střední snadno postrácejí v moři jmen a osobností vysoké a já budu odkázán zase trochu víc na sebe sama. Ti kluci mě tehdá naložili snad 25 minut a já šel s úsměvem na rtu a vizí na mysli vzpřímeně za lepšími zítřky. Dneska jsem si šel hlavně užít. Nálada byla prostě kosmická. S čím se taky dá jít do posledního odstavce jedné velké a šťavnaté kapitoly? Znovu s úsměvem. Doběh jsem si zasněně užil. Ruce nad hlavou, jásot a výskoky. Byla by chyba se s těmahle štastnýma časama loučit nějak ponuře. Svoji radost jsem rozhodně neskrýval a prodal ji lacino všem okolo. Doba se změnila a já se cítil úplně jinak než tehdy. Nebylo to jako tehdy, kdy to bylo, jako když se béčkař probojuje na mistrovství světa a jen hltá tu atmosféru a ani vlastně neví co se děje. Tentokrát jsem se cítil opravdu jako na konci té druhé třídy, kde už se člověk taky pokažké znova neptá, jak to funguje. Přirozenost. Z toho koláče ztráty jsem řádně ujedl a dnes zůstal po dvanácti kilometrech tvrdé dřiny na třech minutách odstupu. Věci se mění a to je dobře! Přeci jen tohle se nedá dělat do nekonečna.

Celý tento text bych chtěl věnovat všem mladým se vzkazem: „ Opravdu si užívejte dokud to jde! Hrajte si, pokud vám to situace dovolí! A dělejte to pořádně!!!“

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří mě pomáhali projít tímto nádherným obdobím. Lidem, kteří si zaslouží ten největší obdiv a poklonu. Především rodině, kamarádům, spolužákům, spoluběžcům, trenérům, vedoucím, učitelům. Všem dívkám a ženám.

„I přes vodopády řeky plynou dál, svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá… Utřu slzu v mím oku a půjdu dále. ..Budu chytat štěstí a nechám padat vodopády.“

Už když jsem v sobotu potkal Wojcka a dozvěděl se že v úterý poletíme spolu do Bratislavy, tak jsem věděl že to bude nezapomenutelná cesta a to taky byla. Hned ze Skavsty (letište asi 12 švédských mil od Stockholmu) odlítáme o 10 minut později což naznačuje že asi nestihneme autobus č.61. Plánovaný přílet 16:10. Odjezd hromadné dopravy 16:18. Letadlo dosedá 16:03 zazní fanfára a zdá se že všechno klapne, to by ovšem museli otevřít i zadní dveře letadla. Další věc autobusy, které nás odvezly 20m k východu, ale pořád se zdá že stíháme. No bohužial, šofér se zavazadly zastavil 5m před výdejnou, vystoupil šel si vyleštit, na pivko a na prda. Takže autobus ujel, no co další vlak jede za hodinu. Počkáme na další bus, po nástupu nás jak facka, sejme smrad s cigaret (mám takový pocit že je v autobuse zakázáno kouřit, who know). V půlce cesty nastoupí Marián Dávidík, on si nás ale nevšiml. Hlavná stanica palťe všeci do piče, a tak jsme taky udělali, vešli do vestibulu a co naše oči nevidí, naše uši neslyší a naše koule nesvrbí. 40 minut zpoždění, Wojcek kupuje lístek a pak sháníme nějaký obchod, kde berou karty, protože eura zrovna nemáme (posledních 70 centů, který mi dal Danáč jsem utratil za lístok na MHD a ješte mě ošidil dykoš jeden), samozřejmě nenacházíme za to potkáváme ležícího spícího, zřejmě hodně dlouho čekajícího člověka na vlak, ale neměl jednu botu a měl fakt dlouhý vousy a vlasy, tak nevím. Tož směnárna to jistí, první pouze nápis, druhá dokonce funguje. Kurz nic moc, ale co už.
Vejdu dovnitř a pozdravím: "Dobrý den, chtěl bych vyměnit 10 eura za české koruny." Bohužel mám pětikilčo.
paní směnárnice:"Tak za to vám dám 18euro."
já:"Tak to nechci." A jdu si rozměnit za Wojckem, naštěstí má, tak znovu.
"Chtěl bych 10euro"
směnárnice: "Tak to bude asi něco kolem tří set"
já: "Prosím, tak to snad bude asi 265 korun." (kurz 26,50)
směnárnice:"Tak to nebude, tam jsou ještě poplatky a tak."
já:"Cože, jaký poplatky?"
směnárnice:"Tak ono to nebude přesně 10euro"
já:"A kolik to teda bude?"
k***a:" 10,92euro za 300."
já:"No tak teda jo."
TRUE STORY. Až potom zjišťuji že mě ošidila o 10 korun, dojebaná bratislavská smenárnice. Mezitím se zpoždění zvětšilo na 60 minut. Koupil jsem bagetku a šli do čekárny, zbývá nám asi 1,5 hodiny. Pomalu se začíná stmívat, a to jak venku, tak i vevnitř. Naši spoluobčané začínají čekovat, kde co by našli atd., však to znáte. Mám ještě nějaký bonbony, který jsem koupil v taxfree shopu na Skavstě, pár jich dáváme. Hodinka do odjezdu, už se odehravá v nadávkách ku***, p***, atd., odpočítáváme minuty. Konečně se objevilo nástupiště, podle počtu lidí to vypadá že bude plníčko, nebylo. Celý kupéčko pro nás, dáváme pár dílů matky. A jsme v Brně, vlak nabral ještě 10 minut zpoždění. The end. *** - und,rva,iča.
Za případné chyby, špatný vliv na malé děti a ani na funkci neručíme. Jebem na to.

Predpoved pocasi slibovala na sobotni rano radne cervene nosiky a fialove rtiky. To se me ovsem netykalo, protoze jsem "nastesti" chytil luxusni predposledni usek, coz znamenalo start okolo jedne hodiny po poledni. Rano jsem nicmene v devet vstal a jal se poslouchat Pera Forsberga v radiu. Ve chvili kdy byl odpalen start (v devet hodin rano) rtut teplomeru sesplhala na krasne dva stupne pod nulou. No nechtel bych tam klepat kosu. Na prvnim radiu se nas Oskar drzi neprijemne blizko za vedoucim duem Anderson, Novikov. Vojcka uz neslysno. Stejne jako na dalsim radiu, kde se slehla zem i po Oskarovi.

Vojcek (cervena) kontroluje, prvni pozice u lampionu. Oskar (zluta) zacal opatrneji, mazacky.

Teplota se zveda, pozdejsi useky dochazeji do areny a cim dal zacina byt jasnejsi, ze si dneska nejspis zabeham s Olinem. Täby se posouvaji stale dopredu a uz to vypada na atak te vysnene TOP 15.

Predavka a rozdeleni map na prvnim paralelnim useku (3. usek). Täby nezacaly nejlepe, ale predavaji hned za finskym MS Parma (nas spolecnik az do konce zavodu) s dvanactkou a beckem Leksandu s 135.
Zleva: Jenny, Lisa, Elin a Alexandra.


Mezitim behaji dalsi a dalsi useky v rychlem sledu, hodne se to micha a dobiha navzajem.

Tady bezi napriklad Hanna z nasi treti stafety a na ceste od sberky obiha o usek stafetu Björkfors GoIF s cislem 256 a zaroven ji v pozadi dobiha oranzova jednicka Rehns BK s 89 na hrudi.


Steve zabehl skvele na sedmem za svou Attundu, ktera se vcelku drzi a nakonec, ikdyz uz to tak skoro skoncilo, se docela s prehledem uchranila toho, dostat potupne o usek od Täb. Pak dobiha 14-ti lety Jens a predava me na predposledni usek na senzacnim 16. miste, bravo, ale co ted...

Jens na ceste k predavce

Pri odbehu na muj nefarstovany usek na me kouc vola at pockam na MS Parmu, kterej vybiha hned za mnou. U lampionu me predbiha a ja jen hodim hacek a jedu. Instrukce znely jasne. Mysli prevazne na beh a do mapy moc nekoukej. Asi to i znelo vcelku rozumne. Me se na podzim moc nedarilo a kolem me jsou preci jen ti nejlepsi orientaci sveta a vetsinou skandinavci. Byla to pro me vyzva a tak me vubec nevadila predstava krosu a spis me to boostovalo. Preci jen moc zkusenosti se zavody kdy ja jsem v roli vesaka jsem nemel a musim rict, ze to byla neobycejna parada. Jelikoz jedine co jsem v podstate sledoval byl muj vodic a kody, tak jsem videl jake rozdily jsou mezi zavodniky a jak kdo beha. Fakt super zazitek. Kazdopadne jak to vlastne bylo? Z prvnich vet tohohle odstavce se muze zdat, ze jsem svou roli i docela splnil, no ale fakt je ze sotva na pul. Parmak, konkretne nejaky Samuli Salmenoja, zacal svizne ale akuratne i pro me. Co jsem ocenil bylo, ze na jednicku sel naprosto na jisto, jako kdyby se tam byl uz trikrat podivat. Pres zeleny bezel temer bez pohledu do mapy a na busolu. Rikam si super, tak tomu muzu fakt verit. Mapu si jeste projistotu nechavam, kdyby se me chtelo na zachod at se nemusim vytirat rampouchama, nicmene ji strcim do kalhot a i s pomoci nekolika bodyceku na kolem bezici rakvace bez obtizi visim za tim zlutomodrym finskym zadkem. Co to delas kamo, jeste nemame ani dvojku a ty uz kroutis volantem, to me nedelej kamarade. Velice opatrne se presuneme k nejblizsi kontrole a ja s rukama v bok cekam co se stane. Stalo se ta jedina vec kterou jsem fakt necekal. Ke kontrole 71 dobiha jakysi vetos asi tak o tri useky zpet a po orazeni mu Samuli sebere mapu a kouka do ni tak deset sekund (kody totiz byly natisteny u kolecek). Finsky styl! Preslapujici penzista nakonec vysupi a mapu Samickovi sebere a odbiha. Cekam v blocich na ten sileny finsky uprk smerem na kontrolu, ale nic se nekona. Ten kluk snad koukal na reklamy. Na kontrolu dochazi tentokrat tak 12leta holka a je nemene prekvapena, kdyz prijde o mapu. Samuli, ale devcatku vidi slzy na krajicku a tak radsi mapu rychle vraci. Stale stojim, kdyz sto metru vlevo vidim smazit Yuriho ze Sävedalenu. Laponec po mem boku to zmerci a jako kdyz streli vypali smerem tak aby Yurimu nadbehl a po ceste nahodou zakopava o kontrolu. Znovu se uklidnuje a pokracujeme ke trojce. Kousek pred kontrolou prekonavame maly kopecek. Ma na me tak pet metru, kdyz se ale vyskrabu hore, jako by se po nem slehla zem.
Sakra co ted. Vytahuju mapu z ponozky a koukam ze i vim kde bych moh byt. Pokracuju po vlastni ose a po horolezecke vlozce zmercim jakysi neidentifikovatelny letici predmet ritici se zprava. Na kontrole razime spolu. Parma nikde, ale mim novym partakem neni nikdo jiny nez za Vehkalahden Veikot startujici fin Tero Föhr, vitez Jukoly, svetovych poharu a medailista z MS. Ted uz jsem totalne klidny, ted uz se nemuze stat nic horsiho, nez ze me proste utece. Zase chyba, jsem to ale snilek. Ten kluk fakt leti, ale bohuzel zanedlouho zastavuje a tim jeho snaha na chvili konci, a to nez zmerci Parmaka kterej jak se pozdeji ukazalo taky moc nevedel. Momentik postavam a cekam. Tero kurna co si to za represe? Tak neco predved ne? Super uz je tu i Västeras s Andrazem Hribarem. Dobehl nas slovinec kluci! Je na case zmizet! Znovu vytahuju peclive uschovanou mapu a zanedlouho nachazim kontrolu. Andraz jde po me, ale kdyz bezim kolem Tera na petku, koukam ze finsti kluci dneska nemaji svuj den. Föhr pouze kouka do blba a Samicek predvadi cekacku ala ja na dvojce. Pouze klusam, protoze si rikam ze tu finsti mladici zanedlouho budou. Andraz se pokorne plazi za mnou. Asi je rad ze nemusi mapovat. Petka je v tyhle rychlosti malina. Kontroluju pozici za zady, ale krom slovince tam nikdo neni. Pokracuju v pohode dal. Pri jedne z dalsich otocek uvidim sileneho Tera s parmskym priveskem. Uz bylo na case kluci. Jeste spomaluju a cekam az pujdou na celo. Zarazuju se na treti pozici a sounim to za nima. Tak to uz si delate prdel ne? Dalsi chyba? Otacime se o stoosmdesat a vracime se o sto metru nazpet. Razime zrovna ve chvili kdy se tam zjevuje vyse zmineny Yury. Uz jsme skoro v pulce, tak hlavne v klidu OK? Na sedmicku se de pres dva brutalni kopecky. Tero vypada nespokojene a chova se jak utrzeny z retezu. Smazi to nehorazne a ja zacinam citit, ze tohle me asi upe nesedne. Osmicka je radio, chytim manko tak 5 sec a snazit se jit zpet. Na devitku se jde prvne kusanec po ceste a tady teprve zacina finske peklo ve stylu dva na kilak. Ve chvili kdy uz je to fakt kriticke se otacim. Za chvilu me dojede Yury, ten by nemusel tak tlacit uvidime. Uz spolecne skaceme prikop a jdeme zpet do lesa. Ale bracho tak to jsme si nedomluvili ze budes tak spechat! Dalsi dve kontroly se drzim tesne za belorusem a obavam se nejhorsiho. Postupu na jedenactku. Je vcelku dlouhy a dost bezecky, slibuje rasantni navyseni tempa. Ale kam, to v mem pripade vazne netusim, protoze uz ted arbeitim neplacene prescasy. Pane Tambasau, co takhle cigarko? Ne?! Co se da delat bojuju, ale pri ceste pres hustnik me ujizdi. A to jeste nevim jaka velka skupina je me uz v patach. Par kratsich postupu pred divackou kde dohlidnu jak na Yuriho, tak na finske duo. Trochu me to uklidnuje a tak pro jistotu tropim 15ti sekundovou
kokotinu pred prubehem.

Ja pri prubehu.

Delsi postup na patnactku a uz jenom par kratkych a cil. Razim kamen a otacim se, ahoj Olafe jak je, koukam ze si vezes slusnych pet vagonku, smim se pripojit? Krom epizodky, kdy si vytvarim po narazeni hlavou do stromu dost masivni bouli (ne opravdu jsem nemapoval, ale cetl kod:) se uz nic nedeje a tak po tom nekonecnym 90sekundovym dobehu predavam Johane na posledni usek v kontaktu. Stratil jsem kotel pozic, ale Parma vybihajici se mnou byla stale na dosah. Co se stalo s Andrazem netusim, asi neakceptoval uz prvni zrychleni pred radiem. Aspon nekomu jeste utecu:). Johana bezi slusne a dovazi nas o dve mista pred Olinovym Söders s Luckou Krafkovou na 23. pozici. Proti lonsku mirne zhorseni, ale prece jen spokojenost.

Stejne jako loni vitezi Halden.

Pristi rok poradame na Kårste my, to bude parada! Vsichni urcite dorazte.

Jak u nás snad všichni ví, tento víkend nabídne řádnou dávku potu a emocí při mistrovství štafet a družstev. Snad každý z nás žabovřískačů by se chtěl vejít do první štafety, ale hlavně do prvního družstva, bohužel tento cíl pro mě zůstává v součastnosti v nedohlednu. Alespoň mám proč přes zimu makat.
Je něco neuvěřitelného být součástí tohoto opravdu "velkoklubu" jakým nejen na české poměry Žabiny jsou.
Co je důležité, krom těch dvou aktivnější družstev stavíme další tři družstva dospělích. Jsou to lidi které vždy moc rád (ať už jednou či dvakrát za sezonu) vidím, lidi kteří mě až překvapivě dost pomohli, alespoň tam kde teď jsem. Lidi ke kterým jsem často v mládí vzhlížel a kteří mě vždycky dodali novou energii pro další trénink. Síla kolektivu je nenahraditelná, to je ta nejlepší podpora, kterou člověk může mít.


O týden později se bude bojovat v okolí Stockholmu o neoficiální klubové skandinávské vavříny na tradiční 25manně. V závodě kde se potkávají budoucí, současní i mnohdy dávno zapomenutí mistři sportu, aby vybojovali nehynoucí slávu sobě i svému klubu. Jenom škoda, že je téměř nemožné dostat sem neskandinávské týmy, aby se vítězi dostalo titulu světového klubového šampióna. Atmosféra srovnatelná snad jen s českým klubovým majsteršaftem v poněkud mohutnější formě. Téměř 400 týmů, 9000 závodníků, 25 úseků, závodníci od kolíbky až po hrob...
Vítězové z nedávné minulosti: 2008 Haldens SK; 2007 Södertälje/nykvarn; 2006 Kalevan Rasti; 2005 Kalevan Rasti; 2004 Haldens SK; 2003 Södertälje/Nykvarn; 2002 Södertälje/Nykvarn; 2001 Leksands OK; 2000 Turun Suunistajat; 1999 IFK Lidingö; 1998 Delta