ONOS O-team

I tak by se dalo nazvat toto malé nedopatření, ze kterého se vyklubala skutečně luxusní historka. V neděli ráno jsem byl jako jediný dobrovolník vybrán na pozici řidiče Ko4kova auta, trénink se měl odehrávat v stejném lese jako páteční trénink a tak jsem předpokládal, že i parkoviště bude na stejném místě. Vyjíždíme od Lesního hotelu, jedu jako poslední, cestou v Doksech pouštím na přechodu duchny a kočárek . Ztrácím zbytek aut, ale tak co, cestu si pamatuji, takže oukej. Dojíždím na parkoviště a ouha, kde nic tu nic. Naštěstí, těsně před odjezdem jsem do batohu hodil mobil a tak zkouším všechny čísla v telefonu, ale bohužel jsem asi jediný, kdo si vzal mobil. Tak zkouším jet dál po silnici, která záhy končí vesnicí. Otáčím to a jedu zpátky, že to zkusíme z druhé strany lesa po nějaké cestě. Zahýbám na první doleva a končím v JZD. Dávám výstražný blinkry a čekám, až mi posádka sežene číslo na Ko4ku. Číslo máme tak hurá zavolat. Někdo vytočí číslo a podává mi telefon, že to mám vyřídit. Tú - tú, někdo zvedá telefon, tak zpustím "Ahoj Kočko". Jenže ouha, ze sluchátka se ozve "To je pěkný, že mi říkáš kočko, ale já jsem důchodkyně, smích ", já:" aha tak to se omlouvám to bude asi omyl ". Pokládám telefon, zbytek auta smích . Ten někdo, totiž na konci místo 6 dal 9. Naštěstí mezitím Mirek Hadač si na mě sehnal číslo a tak po chvíli úspěšně dorážíme na místo určení. Ostatní, smích .
A co já na to, smích a paleček .

Vrchol sezony se blíží!!! DLOUHÁ TRAŤ..

Na úvod bych se rád zmínil, jak vůbec tato akce vznikla. Na juniorském mistrovství v Itálii mi dánský soupeř-kamarád Marius Thrane Odum nabídl účast na jednom z jejich soustředění v terénech letošního MSJ. Během našeho rozhovoru jsem si v hlavě zaškrtl políčko možná se zúčastním této události, i když jsem si při vybavení map ze spring cupu říkal, že to snad ani nebude potřeba, vždyť terény v Dánsku jsou celkem lehké, podobné těm naším. Z tohoto omylu jsem se vyvedl na letním zájezdu, kdy jsme na severu Jutského poloostrova strávili celý týden a uživatele „jemné kudrlinky písečných dun“ jsem si jako svého přítele na facebooku po tomto soustředění nepřidal. Místo toho jsem rozhodil sítě s úmyslem vytížit jedno osobní auto a využít tak dánskou nabídku. Zájem byl však poměrně velký a tak jsem po jičínských družstvech mohl Mariusovi sdělit, že přijedeme plně obsazenou dodávkou, kterou nám zapůjčí Petr Mádle. S klidnou hlavou jsem mohl plánovat detaily, protože mě hřála jistota, že potvrzených zájemců je hodně, dokonce i náhradníci by se našli. Tento klid mě však začal opouštět týden před odjezdem, kdy zlá paní chřipková epidemie začala kosit mé plány. V jednu chvíli to vypadalo hodně špatně, díky flexibilitě pár jedinců jsme ale nakonec přeci jen v neděli 29. 11. brzy ráno vyrazili na dlouhou cestu směr Dánsko ve složení Miloš Nykodým, David Procházka, Filip Hadač, Jan Petržela, Terka Novotná, Adélka Indráková a Áďa Jakobová.
Cesta proběhla v celku poklidně a do městečka Fjerritslev, 50 km západně od Aalborgu jsme dorazili kolem sedmi večer. Ihned po příjezdu nás čekala 2 příjemná překvapení. Jednak to bylo výborné ubytování v propůjčeném domě, který překonal veškerá naše očekávání. A za druhé to bylo zjištění, že kousek od nás je ubytovaná skupina přibližně deseti norských juniorů, kteří se vypravili na podobnou akci a my jsme tak měli možnost první 3 dny potrénovat a porovnat se nejen s Dány ale i se špičkou norských talentů. Tuto dobrou náladu mírně zakalila Terezka Novotná, která si hned na prvním tréninku nešťastně vyhodila kotník a soustředění tím pro ni prakticky skončilo. Ostatní z naší výpravy pokračovali odpoledním tréninkem znovu na mapě Vester Torup, kterou jsme měli hned za domem. Po výživném rozmapování a rozběhání (nebo spíše rozlézání) pomocí krátkých postupů, nás čekal v úterý ráno první rychlý trénink na mapě Blokhus. Dvojice běžců vyběhla na trať dlouhou přibližně 1,5km (6 kontrol) s náskokem jedné a půl minuty před početným polem pronásledujících. Dvojice musela pomocí toaletního papíru označit všechny kontroly, pronásledující měli za úkol dvojici doběhnout. Takhle bylo postaveno 5 úseků. Tento trénink byl zaměřen na správném rozhodování se (roznesení kontrol) ve stresu a samozřejmě na běhu v členitém terénu v absolutní rychlosti. Odpoledne jsme si „odpočinuli“ na mapě Bulbjerg, kde jsme měli připravenu trať s volbami postupů. S norskou výpravou jsme se rozloučili při okruzích v dunách nedaleko Blokhusu. Po odpoledním volnu následoval ve čtvrtek ráno trénink nedaleko Aalborgu, kde jsme na dvou okruzích mohli poznat les podobný tomu, v němž se v létě poběží štafety MSJ. Tento trénink se podle mě jako jediný mírně nepovedl (místo lampionků byli na kontrolách rozneseny neviditelné hliníkové tyčky). Mírnou nespokojenost jsme si však vynahradili na odpoledním tréninku, kde jsme si až do tmy užívali členitého terénu Bulbjergu. Soustředění vyvrcholilo v pátek dopoledne, kdy jsme opět na Blokhusu běželi měřený middle. Tento trénink nás mírně rozdělil na dva tábory. Někdo byl spokojený s pocitem, že si s těžkým terénem začíná rozumět, někoho už to věčné prolízání hustníkama mírně rozladilo. Poté už následovaly jen dva tréninky na „naší“ mapě Vester Torup, rozloučení se s přátelskými Dány a cesta domů, která sice nebyla lehká (celou dobu pršelo a teplota okolo bodu mrazu taky na klidu nepřidala), naši řidiči to až na malé mouchy (nebo radši psy?) bravurně zvládli a tak jsme v neděli brzy v noci dorazili zpět do naší české kotliny.
Se soustředěním jsem byl maximálně spokojen. Určitě se nám všechny naběhané kilometry budou hodit. Ukázalo se tam však několik věcí, nad kterými se budeme muset zamyslet, pokud budeme chtít v tak technických terénech uspět.

1) Silná psychika a vůle – bez ni to prostě nepůjde. Kdo má rád běhání v rovinatých čistých lesích, tak v „lesích“ na severním pobřeží Dánska nemá nárok. Většinu běhu jde jen o neustále podlézání, přelézání, přeskakování, padání, vstávání, rozhrnování, vytahování noh z děr apod. Pro všechny to ale bude stejné, všechny ty větve bolí stejně. Prostě nás to nesmí ani před, ani v průběhu závodu zlomit.

2) Neustálá koncentrace – v lese je dost cest, jakmile se však z nějaké cesty rozhodnete seběhnout, musíte okamžitě zapnout koncentraci na nejvyšší stupeň. Jakmile se v těchto oblastech, kde kromě pár drobných dun není nic jiného než tmavě zelená barva, přestanete na chvíli soustředit, riskujete ztrátu nejen pár desítek sekund. Jakmile se v tom prostoru jednou zamotáte, téměř není možné se najít. Vše vypadá stejně atd.. Většinou musíte někam vyběhnout a z cesty to zkusit znovu. Několikrát jsme se shodli, že třeba do půlky trati jsme běželi naprosto perfektně, bez jediné chyby. Následovala drobná ztráta koncentrace, nepochopení mapy a pětiminutová chyba byla na světě. Jde hlavně o to, že je všude špatná průběžnost. V Česku se dá oběhat nějaký prostor a vždy se o něco chytíte, popř. kontrola v čistém lese zasvítí. Tam nic takového čekat nemůžete.

3) Silová připravenost – souvisí se silnou vůlí a psychikou. Jak jsem řekl, většinu závodu jen podlézáte, přelézáte atd., proto je nutné si zvyknout na běh na těžkém podkladu. Ideální jsou běhy v horském lese (podle mě nejpodobnější terén) nejlépe s hrubou mapou aby si nohy zvykly i na něco jiného než na lesní cesty.

4) Volby postupů – co jde, to oběhnout. Nevíme, jak budou vypadat mapy přímo na MSJ. Podle tréninkových map je však jasné, že i světle zelený hustník znamená hodně velké zpomalení (občas narazíte na místo, které opravdu ani nejde prolézt). Na starých mapách prostoru na middle i klasiku je však víc bílé barvy než na všech tréninkových mapách dohromady. Takže uvidíme, jak to s tou průběžností bude. Pokud tam však bude víc čistého lesa, je tam nebezpečí, že závod bude mnohem rychlejší a v drobných dunách se budou dělat chyby z nepochopení mapy..

Ňuf.

Od té doby, co jsem ten rádoby reprezentant jsem začal pracovat na vlastním osobním webu.
A právě před chvílí jsem ho úvodním článkem ze sobotní vytrvalosti pustil do světa.
Neznamená to, že na Onos úplně zanevřu. Články ze společných oddílových a Onosáckých akcí budu duplikovat na oba weby. Tak mě please při první příležitosti neukamenujte a koukněte na moji novou stránku: http://www.hajci.cz/daniel.

Bye

Organizátoři skvěle připraveného oddíláče zřejmě mysleli na každou naši volnou chvilku už tak programově bohatého víkendu, když vybrali ubytko v hotelu s jedním neodolatelným a pokrokovým fotbálkem. Můžete posoudit sami. Dík patří Honzovi za zachycená okamžiků ultimate zápasu ONOS vs. AHA, při kterém se celý ztichlý stadion dostával tepem k maximálce a k laktátu. Normální cigareta by bezpečně pomohla sklidit emoce, které tou dobou hýbaly snad všemi, ale pro upřesnění fotky; špílmachr Štěpa reprezentoval mimo ONOS v tuto chvíli ještě slavnou Pomáádu. Gólem v prodloužení víc štěstí nakonec utrhl ONOS. Na fotce chybí ke kompletnímu týmu ještě Dan, který se pohyboval celý víkend k nerozeznání od Dannyho alias Travolty! A jeho věrohodně severské reportáže jsou samozřejmě stále pod fotkami.

Poslední juniorské závody mě ještě v odpočinkovém období donutily potrénovat, proto jsem nechtěl být jen do počtu, ale zároveň jsem výsledek už moc neřešil. Ubytování v moderně zařízených chatkách přímo pod skokanskými můstky ve sportovním areálu Lugnet ve Falunu. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Obrovský komplex, úzce spojen s Dalarnskou vysokou školou a jejím střediskem vrcholového sportu. pro praktikování, podle oficiálních údajů, 67 sportovních odvětví. Je tu hala téměř na všechno, stejně jako atletický stadion a atletická dráha v hale. Ve Švédsku (a troufám si tvrdit že se konkurence bude těžko hledat i ve světě) nemá areál rovného soupeře.
Silva Junior Cup finále, tentokrát s hromadným startem. Systém farstování nebyl před startem oznámen. Teplota se zdá být v devět ráno při startu relativně příznivá, něco nad nulou, ale jsem téměř jediný na startu bez rukavic, což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Vybíháme na 12km dlouhou trať a já hned projíždím celou trať a koukám co je za systém rozdělení. No deme dva okruhy s výměnou mapy a průběhem přes shromaždiště, ale žádnýho motýlka nevidím, tak to vypadá jen na čtyři části, po dvou v každým okruhu s uzlovkou. Kouknu do popisů a zhruba uprostřed je radio. No a je to jasný. Míjíme startovní lampión a já se snaží zjistit kdo jde se mnou. Jsem schovanej lehce nazpátek a doufám, že vydržím alespoň chvíli. Cestou na jedničku vládne chaos. Není jasný žádný proud závodn´íků, tak jdu to svoje, ale přeci jen mě Johan Runeson strhává trochu doleva. Razí kontrolu, která nemůže být rozhodně moje. Kouknu doprava a vidím vcelku dost chalanů tak sedmdesát až sto metrů daleko. To musí být moji kluci. Zaměřím se na Kent Ohlsona, kterýho dobře ze Stockholmu znám a vím, že ho jednak bez problémů i s touhle formou uvisím a jednak, že tenhle borec téměř nechybuje. Trochu se snažím dupnout na plyn a dotahuju se blíž, což má ale trochu negativní účinek a po dotáhnutí se mě začíná cestou na trojku dýchat lehce ztěžka. Pořád mám lehkou nezírku na ty nejrychlejší. Vybíháme na pasečku těsně před dvojkou a já se potkávám s ostrým ranním sluncem. Oslepen šátrám rukama před sebe a snažím se nahmatat někoho nebo kontrolu. Nakonec se mě to podaří a na cestě ku trojce se zase lehce dotahuju. Dostávám se před pár pomalejší lidí a stahuju Kenta a Gustava Bergmana, juniorského mistra světa z klasiky, těsně po náběhu do hustníku. To bylo sakra důležité říkám si. Dobíváme se na čelo. Je tu Ole Boström, Rasmus Anderson, Jerker Lysell... Pohoda jsou tu všichni. Ale evidentně nějaká chybička. Lysell se jde mrknout vem z hustníku, zatímco ostatní organizují rojnici. Nakonec byla Lysellova varianta přeci jen úspěšnější a po 90-ti sekundové chybě kontrolu nachází. Pokračujeme až do sedmičky, rozčleňovací kontroly, kam dojíždíme zároveň s druhou větví. Celé se to spojí a pokračuje jedním směrem. Míjíme kontrolu, kterou rozhodně nemám, ale někteří ji razí. Bergman je hned přede mnou a bez povšimnutí taky pokračuje. Super jen uviset Bergmana a dobrý umístění je na světě. Dost se odchylujem od směru našeho postupu a na devítce zase trochu váháme. Dohromady tak třicetpět vteřin. Bergman s Lysellem vedou můj směr, ale Gustav se zdá lehce nesvůj i tak za obrovského jásotu přivádí mou skupinu na průběh jako první.

Jedu na konci téhle skupiny. Vím, že se musím držet s Gustavem a Jerkerem, protože jen oni a ne další asi čtyři koumáci mají stejné pokračování. Nehorázně se smaží a jsem rád že držím alespoň konec týhle skupiny. Krátce po restartu se jednoznačně odděluje skupinka a přede mnou se vytváří mezera tak 12 sekund na čelo. Snažím se držet odstup a pokud možno se přiblížit. Ač to z bíle mapy a časů nevypadá, většina lesa je pokryta nepříjemnou kamenito-vřesovitou podložkou, která není přehnaně vysoká, takže nezpomaluje příliš postup, ale vyžaduje ohromný tlak na běžeckou techniku. No trochám si tvrdit, že by tady asi padlo hodně vetchých českých kotníčků. V lese je dost mokro, protože tu v průběhu týdne dost pršelo, a tak jsou bažiny dost drsné, k mému překvapení jsou bažiny místem kde se mě drží nejsnadněji. Zpět k závodu. Po oražení dvojky už je skoro mám a na chvíli lehce ukolébán polevuji. Trošku mě cuknou a já se snažím jít zase zpět. Jerker na to reaguje po svém a snaží se mě a nemastnému Bergmanovi cuknout, čímž se vytvoří mezera jak mezi mnou a Gustavem, tak mezi nimi. Jerker trochu znejistí a Gustav ho chytne. Já jdu zas tak deset vteřin po nich ale jak zase jednou zvednu oči nevidím je. Kouknu do mapy, jo musím do hustníku po týhle cestičce. Vylezu ven a jsou ještě o kousek dál. To bylo to zaváhání před hustníkem. Před trojkou vidím obíhačku bažiny zleva, ale zároveň i Jerkera kterej jde zprava. Bleskově se rozhodnu následovat. Chvílema je ještě vidím, než mě definitivně zmizí v průběhu proběhu tím zeleným pahorkem v bažině. Koukám směrem ku kontrole, ale už prostě nejsou. Zpomaluju a snažím se nechybovat. Nacházím kontrolu a otáčím se. Jdou po mě. Jede tam stíhací skupina vedená Olem Boströmem, vítězem celé letošní série junior cupů. Na postupu na čtverku se nechávám dojet. Kromě Oleho je tu ještě Rasmus Anderson, Carl Wiking a lehce plápolající "švédský" ir Nick Simonin, kterému cukáme zanedlouho v hustníku. Celkem bez problému pokračuju s těmahle třema chlapíkama. Cestou na sedmičku se odchylujeme a lehce váháme v závěru. Stálo nás to celou minutu na nejrychlejší mezičasy. Na rozdělovačce razím kousek za touhle skupinou. Kouknu do směru příběhu z druhého loopu, ale ukazuje se že jsem na to sám. V dobrých mezičasech a bez chyb finišuju nadšeně pro patnácté místo, jen 2:30 za prvním. Ukázalo se, že se Bergman a Lysell spojili se skupinou z druhého směru a zároveň Ole díky kratší farstě tohle taky dojel a kromě o 40s se utrhnuvšího Runesona finišovala obrovská skupina o další pozice. Následovali dva, tři borci lehce odpadlí z téhle šílené závěrečné hecovačky a pak už já.

Zajímavé je, že v holčičích kategoriích je s téměř železnou pravděpodobností vyrovnanější závod právě ten intervalový. Mass-starty jim pane zrovna neříkají. 10minut ztráty stačí v pohodě na umístění v desítce? a v D18 6 minut na třetí flek? no tak to mi ho teda vyndej...

Odpoledne navštěvujeme utkání ve florbale, házené, ledním hokeji i bandy (lední hokej na fotbalovém hrišti s balónkem a bez výstroje). Mládež se jde pobavit na diskotéku. My se připravujeme komorněji. Mladí (a někteří juniorkapáci, asi hodinu po doběhu) běželi v sobotu první část tradičního závodu dvojic Daladubbeln.Klasické dvojčlenné štafety midlovaté délky. V neděli se rozbíhá ještě klasičtější část tohoto závodu. Patrull tävling. Dvojčlenné hlídky a dlouhá trať. Vše se nakonec sečte a vyhlásí nejlepší. Zároveň probíhá soutěž masek, které má více než polovina dvojic na sobě. letos vyhrála dvojice oblečená jako Dalarnský kůň.

v tomhle bych fakt běžet nechtěl:)

dost dobrej převlek s hlavou v krabici

a nebo jeli libo hon na losa?
Já jsem nevěděl, že budeme zůstávat do neděle, tak jsem si nesháněl parťáka a na místě už jsem ho taky nesehnal, tak jsem se přihlásil do nejdelší open kategorie - 12km. V sobotu se to hemžilo extrémně silnou konkurencí, tak jsem vyčkával co bude dnes. Start byl volný, tak jsem startoval ve stejné minutě jako Oskar a Chrille a cestou k mapovému startu s Oskarem uzavřel dohodu. Ten kdo bude později v cíly platí druhému po závodě hamburgare. Pravda měli sice o dva kiláky navíc(jak se později ukázalo o hodně drsný dva kiláky), ale zase jsou dva a oba top ve Švédsku. Vyběhl jsem s lehkou trémou, která ze mě ale velice rychle spadla. Cestou na dvojku jsem si úplně neporozuměl s mapou a domapovával konec hodně opatrně poté co jsem se nechal strhnout první plošinou už před tím vrcholkem. Náásledovala malá chybka na trojku, ale cítil jsem, že jsu dost rychle. Takhle dobře fyzicky jsem sám dlouho neběžel. Od sedmičky vidím odbíhat borce z Linköpingu, kterýho dobíhám o tři. Tihle švédi mě většinou nakládaj a teď je dobíhám já? super. Na cestě na desítku ho dorážím a ujišťuju se v tom, že je to ten samej týpek co mě loni na SM klasika doběhl o šest minut. Pokračujeme více méně spolu až do cíle a já neskrývám nadšení. Jsem dokonce rychlejší než včera. Je mě jasný, že tady ještě kluci být nemůžou.. Pro jistotu se ptám, ale nakonec dobíhají až dvacet minut po mě. porážím je na všech společných postupech. Běžel jsem fakt jak za mlada. Páté místo a přede mnou jen samá esa. Vítězí Pavlo Ushvarok z velkýho tuňáka (Stora Tuna) a naděluje mě jen 3 a půl míny. Jen dvě minuty je přede mnou švédský reproš Wiliam Lind (oba o týden později získali medaile na SM v nočním). Nechávám za sebou celou řadu zabijáků z první stovky rankingu. O pět minut třeba porážím letošního jasného vítěze mistrovstí na klasice v osmnáctkách, z před třech týdnů, Rickarda Ohlsona. Oskar doklopítá do cíle a gratuluje mě k senzačnímu závodu a k hamburgare. Škoda jen, že ani jeden ze závodů se do rankingu nepočítal, protože by mě zvláště nedělní závod katapultoval ohromě vysoko.

Je to opravdu síla, člověka to vezme za kožuch a trhne. Trvá to chvíli, ale vzpomínka je večná. Zase jsem jednou prešel řeku Styx. Je tohle opravdu konec? Těch starých dobrých juniorských let určitě. Nemůžu se dočkat co se stane zítra, až se ráno probudím. Neopařím se čajem, ale promnu si oči a kouknu na svět těma vrásčitýma očima starce a řeknu si: „Tak a konečně jsem dospěl!“ No upřímně kluci nahoře, ať kterýkoli z nich, by tu rotaci země na momentík mohli pozastavit a dát mě ještě pár let, nebo aspoň hodin k dobru. Bylo mě dobře, tak proč to měnit? Bohužel to jinak nejdeL Je to krajně smutné, ale musím zůstat silný, ikdyž ani jedno oko nezůstane suché. Končí období dětských hrátek a začíná tvrdá realita, jen krev, pot a slzy! A nekončící prohra? Možná, určitě! Tuhle hru o mladí jsem prohrál už teď a nic s tím nenadělám. Neprohraje jen ten, co nehraje a ani odříkání a veškerá snaha tomu nezamezí.
Proč to tady všecko bleju na ten internet? Protože ač mě to bolí a je to mrzutost sama,dohrál jsem. Dnes, 17. října 2009, jsem naposledy vyběhl do lesa s juniorským číslem na hrudi a teď zbývá jen zestárnout udělat nějaký ty děti a odejít nadobro. Pro poslední závod jsem si nemohl zvolit líp. Silva Junior Cup finále v okolí Falunu. Tady to totiž všechno začalo. Před dvěma lety pořádala Stora Tuna OK nedaleko odsud Silva Junior Cup finále, Gyllbergsloppet. To byl můj první a musím uznat hned řádně ostrý start do mé švédské juniorské kariéry. Dneska jsem zpět na místě činu. Falun a SJC finále. Co se za tu dobu změnilo? Všechno. Tehdy jsem s autobusem českých dorostenců a juniorů dorazil na shromaždiště a cítil se jako ve velkém profesionálním světě sportu. Poprvé oblékl dres číslem na prsou i na zádech a koukal po těch pestrobarevně oděných závodnících jako na své nové spolužáky v první třídě. Akorát s tím rozdílem, že bych byl o rok urychlený. Respekt trvá do teď, protože tihle zabijáci si ho bezesporu zaslouží. Jsou to pořád ti stejní, ke kterým jsem tehdá vzhlížel. Neobyčejná švédská O-generace. Byli mími spolužáky po celou tu dobu a já dokázal po kouskách jejich náskok mazat, jak jsem se od nich dokázal učit. Trpělivost byla důležitá, bez ní to nikdy nejde. Dneska se mi moji spolužáci ze střední snadno postrácejí v moři jmen a osobností vysoké a já budu odkázán zase trochu víc na sebe sama. Ti kluci mě tehdá naložili snad 25 minut a já šel s úsměvem na rtu a vizí na mysli vzpřímeně za lepšími zítřky. Dneska jsem si šel hlavně užít. Nálada byla prostě kosmická. S čím se taky dá jít do posledního odstavce jedné velké a šťavnaté kapitoly? Znovu s úsměvem. Doběh jsem si zasněně užil. Ruce nad hlavou, jásot a výskoky. Byla by chyba se s těmahle štastnýma časama loučit nějak ponuře. Svoji radost jsem rozhodně neskrýval a prodal ji lacino všem okolo. Doba se změnila a já se cítil úplně jinak než tehdy. Nebylo to jako tehdy, kdy to bylo, jako když se béčkař probojuje na mistrovství světa a jen hltá tu atmosféru a ani vlastně neví co se děje. Tentokrát jsem se cítil opravdu jako na konci té druhé třídy, kde už se člověk taky pokažké znova neptá, jak to funguje. Přirozenost. Z toho koláče ztráty jsem řádně ujedl a dnes zůstal po dvanácti kilometrech tvrdé dřiny na třech minutách odstupu. Věci se mění a to je dobře! Přeci jen tohle se nedá dělat do nekonečna.

Celý tento text bych chtěl věnovat všem mladým se vzkazem: „ Opravdu si užívejte dokud to jde! Hrajte si, pokud vám to situace dovolí! A dělejte to pořádně!!!“

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří mě pomáhali projít tímto nádherným obdobím. Lidem, kteří si zaslouží ten největší obdiv a poklonu. Především rodině, kamarádům, spolužákům, spoluběžcům, trenérům, vedoucím, učitelům. Všem dívkám a ženám.

„I přes vodopády řeky plynou dál, svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá… Utřu slzu v mím oku a půjdu dále. ..Budu chytat štěstí a nechám padat vodopády.“

Už když jsem v sobotu potkal Wojcka a dozvěděl se že v úterý poletíme spolu do Bratislavy, tak jsem věděl že to bude nezapomenutelná cesta a to taky byla. Hned ze Skavsty (letište asi 12 švédských mil od Stockholmu) odlítáme o 10 minut později což naznačuje že asi nestihneme autobus č.61. Plánovaný přílet 16:10. Odjezd hromadné dopravy 16:18. Letadlo dosedá 16:03 zazní fanfára a zdá se že všechno klapne, to by ovšem museli otevřít i zadní dveře letadla. Další věc autobusy, které nás odvezly 20m k východu, ale pořád se zdá že stíháme. No bohužial, šofér se zavazadly zastavil 5m před výdejnou, vystoupil šel si vyleštit, na pivko a na prda. Takže autobus ujel, no co další vlak jede za hodinu. Počkáme na další bus, po nástupu nás jak facka, sejme smrad s cigaret (mám takový pocit že je v autobuse zakázáno kouřit, who know). V půlce cesty nastoupí Marián Dávidík, on si nás ale nevšiml. Hlavná stanica palťe všeci do piče, a tak jsme taky udělali, vešli do vestibulu a co naše oči nevidí, naše uši neslyší a naše koule nesvrbí. 40 minut zpoždění, Wojcek kupuje lístek a pak sháníme nějaký obchod, kde berou karty, protože eura zrovna nemáme (posledních 70 centů, který mi dal Danáč jsem utratil za lístok na MHD a ješte mě ošidil dykoš jeden), samozřejmě nenacházíme za to potkáváme ležícího spícího, zřejmě hodně dlouho čekajícího člověka na vlak, ale neměl jednu botu a měl fakt dlouhý vousy a vlasy, tak nevím. Tož směnárna to jistí, první pouze nápis, druhá dokonce funguje. Kurz nic moc, ale co už.
Vejdu dovnitř a pozdravím: "Dobrý den, chtěl bych vyměnit 10 eura za české koruny." Bohužel mám pětikilčo.
paní směnárnice:"Tak za to vám dám 18euro."
já:"Tak to nechci." A jdu si rozměnit za Wojckem, naštěstí má, tak znovu.
"Chtěl bych 10euro"
směnárnice: "Tak to bude asi něco kolem tří set"
já: "Prosím, tak to snad bude asi 265 korun." (kurz 26,50)
směnárnice:"Tak to nebude, tam jsou ještě poplatky a tak."
já:"Cože, jaký poplatky?"
směnárnice:"Tak ono to nebude přesně 10euro"
já:"A kolik to teda bude?"
k***a:" 10,92euro za 300."
já:"No tak teda jo."
TRUE STORY. Až potom zjišťuji že mě ošidila o 10 korun, dojebaná bratislavská smenárnice. Mezitím se zpoždění zvětšilo na 60 minut. Koupil jsem bagetku a šli do čekárny, zbývá nám asi 1,5 hodiny. Pomalu se začíná stmívat, a to jak venku, tak i vevnitř. Naši spoluobčané začínají čekovat, kde co by našli atd., však to znáte. Mám ještě nějaký bonbony, který jsem koupil v taxfree shopu na Skavstě, pár jich dáváme. Hodinka do odjezdu, už se odehravá v nadávkách ku***, p***, atd., odpočítáváme minuty. Konečně se objevilo nástupiště, podle počtu lidí to vypadá že bude plníčko, nebylo. Celý kupéčko pro nás, dáváme pár dílů matky. A jsme v Brně, vlak nabral ještě 10 minut zpoždění. The end. *** - und,rva,iča.
Za případné chyby, špatný vliv na malé děti a ani na funkci neručíme. Jebem na to.