ONOS O-team

Je to opravdu síla, člověka to vezme za kožuch a trhne. Trvá to chvíli, ale vzpomínka je večná. Zase jsem jednou prešel řeku Styx. Je tohle opravdu konec? Těch starých dobrých juniorských let určitě. Nemůžu se dočkat co se stane zítra, až se ráno probudím. Neopařím se čajem, ale promnu si oči a kouknu na svět těma vrásčitýma očima starce a řeknu si: „Tak a konečně jsem dospěl!“ No upřímně kluci nahoře, ať kterýkoli z nich, by tu rotaci země na momentík mohli pozastavit a dát mě ještě pár let, nebo aspoň hodin k dobru. Bylo mě dobře, tak proč to měnit? Bohužel to jinak nejdeL Je to krajně smutné, ale musím zůstat silný, ikdyž ani jedno oko nezůstane suché. Končí období dětských hrátek a začíná tvrdá realita, jen krev, pot a slzy! A nekončící prohra? Možná, určitě! Tuhle hru o mladí jsem prohrál už teď a nic s tím nenadělám. Neprohraje jen ten, co nehraje a ani odříkání a veškerá snaha tomu nezamezí.
Proč to tady všecko bleju na ten internet? Protože ač mě to bolí a je to mrzutost sama,dohrál jsem. Dnes, 17. října 2009, jsem naposledy vyběhl do lesa s juniorským číslem na hrudi a teď zbývá jen zestárnout udělat nějaký ty děti a odejít nadobro. Pro poslední závod jsem si nemohl zvolit líp. Silva Junior Cup finále v okolí Falunu. Tady to totiž všechno začalo. Před dvěma lety pořádala Stora Tuna OK nedaleko odsud Silva Junior Cup finále, Gyllbergsloppet. To byl můj první a musím uznat hned řádně ostrý start do mé švédské juniorské kariéry. Dneska jsem zpět na místě činu. Falun a SJC finále. Co se za tu dobu změnilo? Všechno. Tehdy jsem s autobusem českých dorostenců a juniorů dorazil na shromaždiště a cítil se jako ve velkém profesionálním světě sportu. Poprvé oblékl dres číslem na prsou i na zádech a koukal po těch pestrobarevně oděných závodnících jako na své nové spolužáky v první třídě. Akorát s tím rozdílem, že bych byl o rok urychlený. Respekt trvá do teď, protože tihle zabijáci si ho bezesporu zaslouží. Jsou to pořád ti stejní, ke kterým jsem tehdá vzhlížel. Neobyčejná švédská O-generace. Byli mími spolužáky po celou tu dobu a já dokázal po kouskách jejich náskok mazat, jak jsem se od nich dokázal učit. Trpělivost byla důležitá, bez ní to nikdy nejde. Dneska se mi moji spolužáci ze střední snadno postrácejí v moři jmen a osobností vysoké a já budu odkázán zase trochu víc na sebe sama. Ti kluci mě tehdá naložili snad 25 minut a já šel s úsměvem na rtu a vizí na mysli vzpřímeně za lepšími zítřky. Dneska jsem si šel hlavně užít. Nálada byla prostě kosmická. S čím se taky dá jít do posledního odstavce jedné velké a šťavnaté kapitoly? Znovu s úsměvem. Doběh jsem si zasněně užil. Ruce nad hlavou, jásot a výskoky. Byla by chyba se s těmahle štastnýma časama loučit nějak ponuře. Svoji radost jsem rozhodně neskrýval a prodal ji lacino všem okolo. Doba se změnila a já se cítil úplně jinak než tehdy. Nebylo to jako tehdy, kdy to bylo, jako když se béčkař probojuje na mistrovství světa a jen hltá tu atmosféru a ani vlastně neví co se děje. Tentokrát jsem se cítil opravdu jako na konci té druhé třídy, kde už se člověk taky pokažké znova neptá, jak to funguje. Přirozenost. Z toho koláče ztráty jsem řádně ujedl a dnes zůstal po dvanácti kilometrech tvrdé dřiny na třech minutách odstupu. Věci se mění a to je dobře! Přeci jen tohle se nedá dělat do nekonečna.

Celý tento text bych chtěl věnovat všem mladým se vzkazem: „ Opravdu si užívejte dokud to jde! Hrajte si, pokud vám to situace dovolí! A dělejte to pořádně!!!“

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří mě pomáhali projít tímto nádherným obdobím. Lidem, kteří si zaslouží ten největší obdiv a poklonu. Především rodině, kamarádům, spolužákům, spoluběžcům, trenérům, vedoucím, učitelům. Všem dívkám a ženám.

„I přes vodopády řeky plynou dál, svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá… Utřu slzu v mím oku a půjdu dále. ..Budu chytat štěstí a nechám padat vodopády.“