ONOS O-team

Zatímco zkouším svoje střeva při vytáčení těch nezkrotných zatáček, přemýšlím, že mě to vlastně snad už ani nevadí, jen tak kroužit dokola po té červené eliptické nádheře. Stačilo pár návštěv a hned se na svět rychlosti dívám jinak. Ono to není na škodu trochu si zařádit, nechat vítr zahrát na háro. Teď, den po poté, sedím v komoře nožky mám nahoře a přemýšlím, jak asi odsekám zítra těch 21 kilásků s takhle tuhýma lýtkama. Ale což, když jsme byli ještě malí a roztomilí ,to jsme se těhle hrátek taky nebáli, i přesto že jsme si nakonec vždycky dali na hubu. Stačí pořádně ochutnat a napříště už se ti od tý misky s tartanem nebude chtít odsednout. Neříkám, že to takhle cítí každej, ale já mám prostě pocit dobře vykonaný práce, pokaždé když si doma sednu ke své sklenici Restartu a projíždím křivky z hodinek. Proč mě nenapadlo dřív, že dráha nemusí být můj nepřítel. Napadá mě, je to jako Liška z Malého prince. Přijdeš jednou, podruhé, potřetí a zachvíli si ji ochočíš. Ona neodmítá, ale musíš to zkoušet.
No vidím, že tohle nikam nevede takže se zkusím dostat vlastně tam kam jsem původně chtěl, když jsem šolichal nadpis. Až se dráha příští rok zeptá, tak už snad bude moje.

Zatímco nám Ďunďa včera odletěl potrápit ty klucí blonďatý do Finspangu na Junior cup, zbylí tři dikouši si už brousí hřeby na vysočinský mech. Zatímco Biči s panem Havlíkem nebudou mít cestu na vrchol až tak trnitou, tak Libe si poprvé troufá na pořádnou porci eliťáckého ultralongu. A nebudu mluvit jen za sebe když tvrdím, že tam jedeme jen pro aurum. Svrateckým kočičkám bych doporučil, aby si vyzkoušely techniku svého omdlévání, protože se na vaše hvozdy už nesmlouvavě řítíme.

Bič