Pavel Vaněk

Určitě to všichni znáte. Kamarád nebo soused si pustí nějakou hudbu, která mu připadá naprosto skvělá, je jako v tranzu. Ale s vámi to nic nedělá a v duchu (ti odvážnější i nahlas) si říkáte: "No tak to teda nevím, co na tomhle může vidět!"
Ale to je úplně normální. Jak se říká: "Sto lidí, sto chutí." Vždyť, nemyslíte, že by to byla trochu nuda, kdyby se všem lidem líbilo to samé? Jistě, měli byste jistotu, že když přinesete nějaké CD, tak pro všechny to bude parádní nářez. Byli byste ale ochuzeni o ten zážitek objevovat nové kapely napříč různými žánry. Nebo jste snad jeden z těch duševně nerozvinutých lidí, kteří do světa křičí "....... the best, ostatní suxXx největší!" ?
Každý asi prošel nějakým tím hudebním vývojem. Já kupříkladu jsem kdysi taky poslouchal jen metal, nic jiného. To byla samá Metallica a Nirvana. Celé dny pak pokojem znělo Smells Like Teen Spirit, The Unforgiven apod. Postupem času jsem nějak přešel do takového toho popíku a diska, prostě hudby, kterou bylo slyšet z rádia, z televize, na kterou jste mohli zajít na diskotéku. Tak to má asi každý mladý člověk. Jenže s přibývajícími lety jsem přešel ke stylu zvanému rock. A to k rocku ve všech podobách, od táhlých rockových balad až po pořádné nářezy, se kterými si může člověk vykřičet hlasivky. Kdybyste se mě dnes zeptali na oblíbené kapely, asi bych vám řekl The Rasmus, Guano Apes, Green Day, Horkýže Slíže ad. Rád si ale i zavzpomínám a pustím si Nirvanu, z popu třeba Kelly Clarkson, Lindsay Lohan, stejně jako si i rád poslechnu nějaký kvalitní setík od DJ Tiësta, nebo se zaposlouchám do písniček Čechomoru. Prostě, v každém žánru si dokážu najít interpreta mi blízkého. A jak jste na tom vy?