Sesivany's blog

Jsou to tři roky, co jsem se přihlásil jako dobrovolník na Mistroství světa v klasickém lyžování v Liberci. Tenkrát jsem to bral jako zajímavou zkušenost a nyní musím říct, že se mi 100% vyplnilo. Zajímavá zkušenost to opravdu je. Už jsem tu desátý den a pořád mě to baví.
Původně jsem chtěl být atašé nějakého týmu, ale nakonec jsem dal přednost teplému místu v akreditačním centru. O co vlastně jde? Každý účastník Mistroství potřebuje akreditaci, což je karta, na které je fotografie, pozice, střediska, kam může, zóny, do kterých může. Účelem akreditace není povolení vydávat, o to se musí starat příšlusný úsek, náš úkol je jen danou osobu identifikovat, vyfotit ho, zparovat čip a vytisklou kartu zalaminátovat. Samozřejmě to je ideální stav. V praxi je to tak, že mnoho lidí v systému třeba vůbec není. Pak se musí řešit, jestli opravdu mají právo akreditaci dostat, která osoba jim to může potvrdit atd. Když k tomu připočítáté to, že k vám chodí lidi šedesáti národností a každý má jinou jazykovou vybavenost, je o zábavu postaráno. Navíc se člověk potká s celou řadou zajímavých lidí, chodí se jednotliví sportovci (měli jsme tu třeba Bauera či Jandu), novináři, prezidenti významých společností.
Jeden den jsem si na pár hodin vyzkoušel i ticketing, kdy jsem dostal vyloženě kvalifikovanou práci - ukazovat lidem, jak se strká lístek do čtečky a prochází se turniketem. Jelikož umím slušně anglicky, byl jsem nyní převelen z hlavního akreditačního centra, které je v Tipsport Aréně, do pobočky na Harcově, kde bydlí sportovci. Tam si musím poradit sám, pač tam bývá jen jeden pracovník.
Ubytovaní jsme na kolejích ve Vesci, asi kilometr od lyžařského areálu. Obytování je v pohodě. Kvůli Mistroství byla kolej zrekonstruovaná. Štěstí jsem měl i na pokoj, zatímco jinde bydlí lidi i po šesti, já mám momentálně pokoj jen pro sebe, protože jsem byl na dvoulůžáku a Tomáš včera odejel. Méně potizivní je, že tam není ani přes původní sliby internet. Naštěstí v práci děláme na počítačích a na Harcově můžu dělat i na vlastním počítači.
Máme tu plnou penzi, snídaně a večeře na koleji a obědy na pracovišti. Mimo to jsou na pracovišti k dispozici také nápoje a svačiny. Snídaně jsou dobré. Ale zatímco sportovcům servírují na oběd a večeři samá zdravá a lehká jídla, my dostáváme klasickou českou kuchyni. UHO (univerzální hnědá omáčka) a knedlíky už mi lezou krkem. Vzhledem k tomu, že musím do závodů shodit 2kg, není to moc dobrý jídelníček.
Jako dobrovolníci máme volný vstup na všechny závody. Navíc jsme dostali vstupenky i pro známé. Zatím jsem se byl podívat na 10 km žen klasicky a na skiatlon můžu. Hlavně na tom druhém, který byl v neděli a startoval Bauer, to byl docela hukon, odhadem 25 tisíc diváků a především Norové se činili. U nich to je očividně národní sport, takže jich je tu fakt hodně. Nejlepší je jejich kapela, která je oblečená do národních krojů, má podivné nástroje a v průběhu závodu se posiluje uzeným lososem a nějakou jejich samohonkou.
Byl jsem se podívat i na skocích, areál na Ještědu fakt pěkný a třešinkou na dortu celého údolí je hotelovysílač na vrcholu.
Škoda, že Mistroství nevzali za své místní. Ti se k němu staví rezervovaně a skoro se dá říct, že je Liberečákům navzdory. Mezi samotnými pořadateli je však atmosféra přátelská a docela hledím, kdo všechno tu šel dobrovolničit. Nejstarší dobrovolník má 87 let, nejmladší o 71 méně.
Původně panovaly obavy, že nebude sníh, nakonec jsme měli problém opačný, bylo ho až příliš. Dojel jsem v sobotu 14.února a pár hodin již sněžilo. Pak ale sněžilo další týden v kuse. Někteří novináři psali, že je tu metr a půl sněhu, což je blbost, ale takových 60 čísel tu je. Ve čtvrtek jsme se byli podívat v Harrachově a tam je více než metr. Nyní však sníh už taje. Zatímco na Moravě byly teploty hluboko pod nulou, tady jsou už dva, tři dny nad nulou a dneska docela výrazně.
Zítra je poslední den, který tu musím dělat, abych splnil podmínky dobrovolníka. Potom se rozhodnu, zda zůstanu až do neděle nebo pojedu zpátky do Prahy. Už jsem ale téměř rozhodnutý. Je to přece skvělá zkušenost a už teď uvažuju nad tím, že bych se přihlásil jako dobrovolník za dva roky do Osla. Život musí být barevný, šedých dnů práce a školy mám víc než dost.

Já s Lukášem Bauerem v akreditačním centru

V pátek jsem se po náročném zkouškovém a vlastně po celém podzimu dočkal dovolené. Z Vídně jsme letěli do Sofie, kde máme strávit šest dní. Letiště v Sofii je na hlavní město opravdu malé. Doletěli jsme před třetí hodinou odpoledne a ten den mělo přiletět už jenom pět letadel, což je v porovnání s Prahou, kde ve špičce přistává jedno letadlo za minutu, opravdu málo. Ihned po příletu se na nás vrhli taxikáři. Jeden byl obzvlášť agresivní, nejdříve to na nás zkoušel s 30 eury za cestu do hotelu (hotel nám psal, že to obvykle stojí 6 euro). Nakonec slevil na 10 eur, ale raději jsme zvolili jednu dopravní firmu, která nám zařídila mikrobus do hotelu za 18 eur, což je hodně pohodová cena vzhledem k tomu, že to byla cesta přes celé město.
Ihned před letištěm jsme se setkali s místním koloritem, volně běhajícími psy. Ti jsou všude, v Sofii je jich údajně kolem 50 tisíc. Typický sofijský pes vypadá jako něco mezi ovčákem a nějakým menším podvraťákem. Naštěstí to nejsou psi agresivní. Po cestě jsme prožívali trochu šok. I když jsme jeli po hlavních městských tazích, kličkovali jsme po zablácené cestě mezi obrovskými děrami. Místní sídliště jsou taky poetické. Napadlo mě při pohledu na ně slovo Chánov. Jistě, nejsou tak hrozné, v Chánově jsou některé bloky průhledné, ale stařím a stavem se jim docela blíží. Navíc hrají vším možným. Tady asi nefungují nějaké stavební a architektonické komise, takže tady si může k paneláku přistavit cokoliv. Nebyl to ale problém jen sídlišť, celá řada budov vypadá tak, jakoby do nich 50 let nikdo neinvestoval a nechal je jen chátrat. Slušně omítnutý barák je tu fakt luxus. Co nás ale překvapilo nejvíc je nekončící bordel. Jakoby tu ani nefungovaly odpadkové koše, odpadky jsou všude, dvorky a zahrady domů jsou zaházené harampádím. Ono to asi není o penězích, např. české vesnice v Rumunsku jsou ještě mnohem chudší, ale čisto tam je, na to člověk nemusí být bohatý.
Samotný hotel je v pohodě, je to takový průměr a nestojí tolik - dvoulůžák 66 leva za noc (1 leva = 14 Kč). Po úvodní cestě jsem ani nedoufal v internet, ale byl tu. Bohužel wifi síť chce heslo, což na recepci neví nebo nechtějí říct, a trial connection trvá jen tři hodiny denně. Jelikož má hotel české majitele, jsou tu i české stanice ČT1 a Prima přes satelit.
Jídlo je tu taky levné. V bufáči člověk dostane jídlo s pivem za tři leva. V dobré restauraci v centru jsem platil za jídlo a dvě piva asi 12 leva. Snídaně máme na hotelu, ale jsme tam snad jediní, kdo tam opravdu snídá. Bulhaři si vezmou noviny, kávu a hulí. Lidi tady kouří výrazně víc než u nás, zákaz kouření v restauracích by tu pravděpodobně způsobilo národní rebelii. Známé značky cigaret (Camel, Marlboro atd.) tu ale běžně nekoupíte, jen nějaké jejich značky.
Městská doprava je tu parádní, to především díky tomu, že je zdarma. Tedy zdarma není, ale bylo nám řečeno, že tu revizora prakticky nepotkáte a kdyby jo, tak pokuta činí jen 10 leva, takže jezdíme zadarmo, stejně jako většina místních. Nechápu, kdo to tady financuje. Na druhou stranu při pohledu na vozový park už začínám tušit. Sice naši linku do centra obsluhují nové autobusy, které jsou srovnatelné s těmi v Praze, ale zbytek je fakt na rozpadnutí. Autobusy Ikarus a tramvaje ČKD už mají desítky let provozu za sebou. Metro jsme nezkoušeli, za to se prý platit musí. Docela obvyklým způsobem dopravy tu stále jsou povozy s koňmi. Mašírujete si to po nejvyhlášenějším sofijském bulváru a vedle vás se najednou proženou cikáni s koňským povozem.
Nákupy se tu moc nevyplatí. Oblečení a elektronika tu je stejné drahá nebo dražší než u nás. Včera jsme měli taky štěstí, že jsme v autobuse narazili na studenta, který nás ochotně provedl po městě, za což jsme mu potom zaplatili oběd. Ne každý je tu však dobře smýšlející. Dnes málem okradli moji sestru. Stála v řadě na ulici u bufetu a už se jí hrabali v baťohu, naštěstí si toho všiml její přítel a odehnal je. Posléze jsme ale viděli, jak na té samé ulici v dálce bezostyšně okradli jednu starší paní.
Zítra máme trochu oddychový den, plánujeme zkusit bulharský Burger King, což je taková moje malá fastfoodová slabost Jinak tu vaří docela dobře, bulharská kuchyně je dobrá a dobré jídlo jde sehnat i v bufáči, i když raději zajdu do restaurace. Pivo tu taky není zlé. Hodně rozšířený je tu Staropramen, ale piva jako Zagorka (opravdu to nemá nic společného s naší populární zpěvačkou ) nebo Kamenitza jsou v pohodě. V úterý plánujeme lyžování na Vitoshy, což je dva tisíce metrů vysoký masív přímo nad Sofií. Půjčení lyží je za hubičku a denní permanentka stojí 35 leva.

Chrám Alexandra Něvského, největší kostel v Sofii

Další foto zde.

Ach ta naše Česká pošta. V posledních dnech mi zase pěkně pije krev. Minulý týden jsem si objednal sportovní výživu na letošní sezónu. Týden nic a po týdnu se e-mailem dozvím, že balík došel nazpátek. Dneska byl poslaný znovu, tak kdoví, kdy se ho dočkám, jestli vůbec. Od pondělka mi jde taky knížka o Ubuntu, která mi byla zaslaná jako spoluatorovi, pořád nic. Na poště o ní nic neví, bohužel nemám žádné podací číslo, takže vůbec netuším, kde by mohla být.
Ještě hůře je na tom spolubydlící. Minulý čtvrtek si nechal poslat od rodičů pracovní mobil, který si zapomněl doma. Aby to šlo rychle, zaplatil si nějakou dražší zásilku, která ho stála přes 200 Kč. Mobil už jde z Plzně (do Prahy hodina cesty) 8 dní. Poslední tři dny však leží v logistickém centru v Praze-Malešicích, aspoň má ale podací číslo, takže ví, kde ta zásilka "spěchá" na místo určení. Já nevím ani to
Jen s nostalgií vzpomínám na rychlé a bezchybné zásilky UPS a Fedexu v USA.

Nedávno mě otec požádal, zda-li bych mu na počítači nezprovoznil nějaké stahování torrentů. To není takový problém, pro Linux existuje celá řada klientů. Problém byl spíše v tom, že torrenty se obvykle stahují velmi dlouho. Například takovou DVD verzi nějaké distribuce můžete stahovat i několik dní. Nechat počítač hučet a žrát kvanta energie několik dní není to pravé ořechové, proto jsem si řekl, že bych do toho mohl zapojit domácí server, který spotřebuje mnohem méně energie, je tišší a navíc zastrčený v komoře, takže nikoho neruší. Mým úkolem tedy bylo najít program, který poběží na serveru jako démon a který je možné vzdáleně ovládat, přičemž jsem preferoval webové rozhraní před příkazovou řádkou, protože taťka by se s takovým ovládáním asi těžko vyrovnával.

Po krátkém zkoumání nabídky jsem se rozhodl pro Transmission, který je známý jako výchozí bittorrent klient pro Ubuntu. Od verze 1.33 se jedná o velmi schopného klienta, který je navíc nenáročný na systémové prostředky a má povedené ovládání přes webové rozhraní postavené na AJAXu.

Prvním problémem bylo nainstalovat nový Transmission na Debian Etch, který na serveru mám. V jeho repozitářích se totiž nacházela starší verze a za poslední rok Transmission prodělal takový vývoj, že je to téměř jiná aplikace, jednou z funkcí, které nově získal, je právě i ono ovládání přes webové rozhraní. Rozhodl jsem se ho tedy zkompilovat ze zdrojových kódů. Jenže si nerozuměl s distribuční verzí openSSH, takže jsem musel nejdříve kompilovat toto. Následně po mně chtěl novější verzi jedné knihovny, která měla hned několika závislostí. Tudy cesta nevedla, tímto stylem bych si musel zkompilovat polovinu systému. Rozhodl jsem se tedy hledat starší verzi programu, která má webové rozhraní a přitom jí stačí verze knihovny, kterou mám v systému. Tou nakonec byla verze 1.33.

Transmission jsem měl na serveru a dalším úkolem bylo, aby běžel jako démon. Původně jsem si myslel, že si budu muset dát práci s psaním spouštěcího skriptu, ale nakonec jsem na internetu jeden dobrý našel. Jeho výhodou je to, že je dobře okomentovaný a přizpůsobení vlastním potřebám je otázkou minuty. Stačí nastavit, kde bude Transmission ukládat stažené soubory, pod jakým uživatelem poběží a jaké bude uživatelské jméno a heslo pro přihlášení ve webovém rozhraní. Ostatní proměnné lze ponechat na původních hodnotách. Přímo ze zdroje ho na potřebné místo stáhnete tímto příkazem:

wget http://www.vanutsteen.nl/wp-content/uploads/2008/12/transmission-daemon -O /etc/init.d/transmission-daemon

V dalším kroku je potřeba skriptu udělit práva spustitelného souboru:

chmod +x /etc/init.d/transmission-daemon

Vytvořil jsem si uživatele transmission, pod kterým Transmission poběží:

adduser --home /dev/null --shell /bin/false --no-create-home --disabled-login transmission

Dále jsem vytvořil složku /etc/transmission:

mkdir /etc/transmission

Změnil jejího majitele na transmission:

chown transmission:transmission -R /etc/transmission

Návod, který jsem použil, navíc doporučuje vytvořit soubor s nastavením /etc/default/transmission-daemon, který obsahuje:

TRANSMISSION_HOME=/etc/transmission
 
# Slozka, kde bude Transmission stahovat soubory
TORRENTFOLDER=/media/sda11/downloads
 
# Port, ktery bude Transmission pouzivat pro spojeni s ostatnimi peery 
PORT=54318
 
# Jmeno uzivatele, pod kterym Transmission pobezi
USERNAME=transmission
 
# login a heslo pro prihlaseni pres webove rozhrani
REMOTE_USER=admin
REMOTE_PASS=password

Nakonec jsem provedl příkaz, kterým jsem zajistil, že se skript spustí po startu systému automaticky:

update-rc.d transmission-daemon defaults

Ještě bych dodal, že složka, do které chcete soubory stahovat, by měla mít majitele transmission. Když jsem měl nastaveného jiného majitele, byť s právy zapisovat i pro ostatní, dělalo to neplechu.

Webové rozhraní naleznete na této adrese http://localhost:9091/transmission/web/. Místo localhost je samozřejmě nutné zadat IP adresu serveru, pokud se přihlašujete z jiného počítače. Jak můžete vidět na obrázku dole, webové rozhraní je jednoduché a přehledné a nezadá si ani s grafickým rozhraním Transmissionu. Jedinou nevýhodu spatřuji v tom, že nelze zadat přímo adresu torrentu, ale musíte torrent stáhnout do počítače a potom ho do aplikace nahrát.

Od 14.12. České dráhy měnily jízdní řád a s tím přišla i úprava jízdného (rozuměj zdražení). Já jsem doteď platil se studentskou slevou 195 Kč za cestu Praha-Luhačovice (354 km). Nyní však budu platit 238,40 Kč. Ještě předloni jsem platil 182 km, to znamená 31% zdražení za dva roky. Jenže předloni ještě jezdily vlaky přes Libeň, kterou mám blíž a z které jsem platil jen 165 Kč, takže v mém případě se jedná o zdražení 44 % - no nádhera!
A to si prosím můžu oproti normálním cestujícím ještě výskat, ti totiž za stejnou cestu zaplatí 435 Kč!
Neměl bych nic proti zdražování, kdyby to kopírovalo rostoucí kvalitu cestování. Bohužel opak je pravdou, kvalita se nejenže nezlepšuje, ale dokonce zhoršuje. Minimálně na cestě mezi Prahou a Luhačovicemi. Nyní sice jezdí pět přímých vlaků mezi těmito městy, což je trochu rarita, protože do kolika pětitisícových městeček jezdí přes celou republiku pět přímých vlaků z Prahy denně, ale kvalita vagónů šla dolů. Nyní aspoň v expresu, což je lepší rychlík, byly vagóny, kde měl každý svoji sedačku a nebyly tak špinavé. Nyní ve všech pěti vlacích včetně expresů jezdí vagóny, kterým já soukromě říkám chléváky. Rok výroby je 1974-1977 a od té doby neprodělaly žádnou rekonstrukci. V kupé jsou koženkové lavice, topení buď nefunguje nebo hřeje tak, že se vám téměř roztápí podrážka u bot. Tyto vagony jsou obecně velmi špinavé, někdy tak, že přes okno téměř nevidíte. O záchodech raději hovořit nebudu.
Ano, takové je bohužel cestování vlaky v roce 2008. S Českými dráhami jezdím opravdu se sebezapřením a to z důvodů, že nemám rád cestování autobusem. Kdyby existoval jiný dopravce, tak neváhám, ale budu si asi muset počkat ještě tři roky na vlaky Student Agency. Tedy otázkou je, jestli je na železnici vůbec pustí, protože monopolní díra na peníze jménem České dráhy očividně někomu vyhovuje.

Špinavé nejsou jenom vlaky, takto pořád vypadají některá nádraží.