Sesivany's blog

Těžko se mi tomu chce věřit, ale pobyt na Bahamách se přehoupl do druhé půlky. Na dva dny se nám vytratilo slunce a zatáhlo se, přišel také velký vítr. Prý jsou to dozvuky hurikánu, který řádí v Nicaragui. Aspoň že teplota se pořád držela mezi 25 a 30. Dnes se slunečné počasí konečně vrátilo.
Mezitím se jsme stačili ještě více prozkoumat Nassau. Nejlepší je místní bleší trh, tam člověk koupí všechno od kubánských doutníků až po hodinky Rolex. Také tu platí staré dobré smlouvání. Člověk musí začít tak na 30 % původní ceny, prodávající se chvíli tváří, že je to skoro urážka, až se nakonec sejdete někde na 50-70 %. Restaurace jsou tu drahé asi jako v Kanadě. Jídla začínají na 10 dolarech, průměr je tak 20-25. Občas tu člověk narazí na zajímavé paradoxy. Dojde do restaurace, kde jsou příbory pečlivě zabaleny do bavlněných ubrousků, ale pivo dostane s tím, že ho má pít přímo z láhve.
Co jsem nepochopil vůbec, je, že místní obchody (a to i obchody pro turisty v centru) zavírají kolem 6-7 večer. Noční život tedy nulový. Asi to je tím, že je mimo sezónu a Bahamy jsou cílené spíše na americké turisty vyššího věku, proto jsou také považovány za nejdražší destinaci v Karibiku.
Doprava je také docela exotická. Na silnicích vládne na první pohled totální chaos, jakoby tu neměli žádná pravidla. Zajímavé však je, že to kupodivu jaksi záhadně funguje. Asi to je tím, že tady nikdo nikam nespěchá jako u nás.
Kvalita místního zdravotníctví je na vysoké úrovni, o čemž už jsme se bohužel mohli přesvědčit taky. Jedna Švédka z naší skupiny dostala nějakou plicní a žeberní infekci, která je provázena hodně velkou bolestí, takže nakonec musela do nemocnice. Jelikož byly večer všechny veřejné nemocnice zavřené, musela do soukromé, která má sice špičkový personál a vybavení, ale za ošetření zaplatila 750 dolarů. I když je člověk pojištěný, musí první všechno zaplatit na dřevo a až potom se může dohadovat s pojišťovnou.

Bazén v našem resortu

Od 14.12. České dráhy měnily jízdní řád a s tím přišla i úprava jízdného (rozuměj zdražení). Já jsem doteď platil se studentskou slevou 195 Kč za cestu Praha-Luhačovice (354 km). Nyní však budu platit 238,40 Kč. Ještě předloni jsem platil 182 km, to znamená 31% zdražení za dva roky. Jenže předloni ještě jezdily vlaky přes Libeň, kterou mám blíž a z které jsem platil jen 165 Kč, takže v mém případě se jedná o zdražení 44 % - no nádhera!
A to si prosím můžu oproti normálním cestujícím ještě výskat, ti totiž za stejnou cestu zaplatí 435 Kč!
Neměl bych nic proti zdražování, kdyby to kopírovalo rostoucí kvalitu cestování. Bohužel opak je pravdou, kvalita se nejenže nezlepšuje, ale dokonce zhoršuje. Minimálně na cestě mezi Prahou a Luhačovicemi. Nyní sice jezdí pět přímých vlaků mezi těmito městy, což je trochu rarita, protože do kolika pětitisícových městeček jezdí přes celou republiku pět přímých vlaků z Prahy denně, ale kvalita vagónů šla dolů. Nyní aspoň v expresu, což je lepší rychlík, byly vagóny, kde měl každý svoji sedačku a nebyly tak špinavé. Nyní ve všech pěti vlacích včetně expresů jezdí vagóny, kterým já soukromě říkám chléváky. Rok výroby je 1974-1977 a od té doby neprodělaly žádnou rekonstrukci. V kupé jsou koženkové lavice, topení buď nefunguje nebo hřeje tak, že se vám téměř roztápí podrážka u bot. Tyto vagony jsou obecně velmi špinavé, někdy tak, že přes okno téměř nevidíte. O záchodech raději hovořit nebudu.
Ano, takové je bohužel cestování vlaky v roce 2008. S Českými dráhami jezdím opravdu se sebezapřením a to z důvodů, že nemám rád cestování autobusem. Kdyby existoval jiný dopravce, tak neváhám, ale budu si asi muset počkat ještě tři roky na vlaky Student Agency. Tedy otázkou je, jestli je na železnici vůbec pustí, protože monopolní díra na peníze jménem České dráhy očividně někomu vyhovuje.

Špinavé nejsou jenom vlaky, takto pořád vypadají některá nádraží.

Náš druhý výlet do Kanady mířil do Ottawy a Montréalu. Jelikož jsme přece jen více očekávali od Montréalu, rozhodli jsme se nejdříve vyrazit do Ottawy a ještě ten den jet do Montréalu. V autopůjčovně jsme vyfasovali Volkswagen Passat 2.0T s 200 konmi pod kapotou. Cesta byla více než hladká, minimální provoz a jelikož Passat seděl na cestě jako prdel na hrnci, prozhodl jsem si zkusit trošku šlápnout na plyn a překonat 200 km/h, což nebyl žádný velký problém (později se nám povedlo i 210)
Do Ottawy jsme dorazili ráno a auto zaparkovali opět na proklatě drahém parkovišti a vyrazili směrem k informačnímu centru. Tam nás odkázali na stan v areálu parlamentu, kde se rozdávali lístky na prohlídky do budov parlamentu. My jsme se první dostali do levého křídla, kde až do sedmdesátých let minulého století měli kancelář premiér, místodržící a zasedačku vláda. Prohlídka nás příjemně překvapila, protože byla formou divadla, kdy jsme potkávali herce, kteří hráli jednotlivé postavy z dějin budovy a vlastně i celého Kanady. Poté následovala prohlídka hlavní budovy, kde sídlil senát i dolní sněmovna. Tato prohlídka byla delší a neméně zajímavá než první, podívali jsme se do obou sněmoven (bohužel ani v jedné se ten den nerokovalo), navštívili knihovnu a nechali se vyvést na věž s parádním výhledem na město. Po prozkoumání areálu parlamentu jsme se vydali do města, prošli pár ulic, navštívili obchody se suvenýry a zastavili se v muzeu peněz, které sídlí v budově kanadské centrální banky. Osobně mě toto muzeum překvapilo, člověk se tu dozvěděl plno zajímavých věcí a nás zahřálo na srdci, když neopomenuli zmínit, že název dolar vlastně pochází z českého tolaru. Po návratu z muzea jsme se vydali směr Montréal.
Ottawa sice stále leží v anglicky mluvící provincii Ontario, ale je téměř na hranici s francouzsky mluvícím Québecem. Také proto byla jako kompromis vybrána za hlavní město. Po překročení hranic Québecu jsme se ocitli ve francouzštině až po uši. Konečně jsem se cítil jako v opravdové cizině, protože jsem nerozumněl naprosto ničemu. Naštěstí jsme s sebou měli dvě francouzštinářky a kanadští Francouzi nejsou jako evropští Francouzi, ale každý umí slušně anglicky a bez problémů do angličtiny přepínají. Po příjezdu do Montréalu jsme byli v šoku, protože jsme si vůbec nepřipadali jako v Severní Americe, ale někde ve Francii, jak architekturou, tak mentalitou obyvatel, úzké starobylé uličky, to opravdu člověk v USA nepotká. Ubytování jsme našli až ve třetím hostelu, byl trochu z ruky, ale velmi pěkný a cenově přijatelný. Večer jsme sebrali poslední síly a vyrazili na procházku do města marně hledajíce horu Mont Royal. Druhý den jsme si udělali menší zajížďku, když jsme při hledání muzea skončili na druhém konci města, ale nakonec byl cíl zdarně nalezen a mohli jsme se projít do města. Počasí bylo nádherné a slunce svítilo ostošest, takže jsme si v přístavu připadali jako někde v Provenci. Při prohlídce města jsme samozřejmě neopomenuli navštívit shopy se suvenýry a nakonec jsme si na trávníku před vrchním soudem udělali menší piknik. Na závěr naší návštěvy jsme se rozhodli autem vyjet na onen hledaný Mont Royal, odkud byl opravdu skvělý výhled na město. To už ale nastal čas na cestu zpět, protože nás čekalo přes 400 mil. Cesta byla hladká, žádný větší provoz. Menší komplikace nastala, když jsem se prohnal konstrukční zónou 80 mil/h, z ničeho nic se za mnou objevilo blikající policejní auto. Policista byl více než naštvaný. Když viděl, že jsem cizinec (narozdíl od místních mají při pokutování cizinců policisti mraky papírování, takže to většinou končí domluvou), hodil po mně papíry nazpátek s tím, že jak mě chytí podruhé, tak mě zavře do vězení. Podle Američanů jsem měl opravdu štěstí, protože oni by na mém místě dostali pokutu odhadem 500$ a to už by zabolelo. Naštěstí zůstal výlet nezkažen a já musím konstatovat, že Montréal je zatím to nejlepší město, které jsem v Kanadě a pravděpodobně i v Severní Americe navštívil.

Fotky z výletu najdete ve fotoalbu

Asi každý z nás se občas zamýšlel nad tím, kde všude už byl, a sestavoval si seznam zemí, které navštívil. Díky serveru World66 si teď můžete tyto počty převést do vizuální podoby. Jedná se však spíše o vedlejší produkt, hlavním smyslem tohoto serveru totiž je turistický průvodce, který si uživatelé vytváří sami včetně fotografií. Samotný server přináší jen základní přehledy, často však odkazuje na další zajímavou stránku a tou je cestovatelská wiki WikiTravel, která již přináší vyčerpávající informace, zkuste se podívat třeba na stránku o Praze. Pro cestovatele znamenitá věc a výborná pomůcka při plánování cest. Ale abych nezakecal ty mapy. Na World66 si můžete vygenerovat hned několik map: států celého světa, které jste navštívili, států USA nebo Evropy, které jste navštívili. Mapy vám ukážou krutou pravdu, ač se považuji docela za cestovatele, tak jsem zatím navštívil pouze 14 států, což není ani 10% z celkového počtu. Holt budu se muset snažit, letos bych měl do seznamu přidat Kanadu, která z velké bílé plochy ukousne velký kus.