Radek Mališ

Sticky post

Vítejte

Thursday, September 6, 2007 11:56:53 PM

Vítám Vás na stránkách věnovaných mému studiu v Catánii

Před odletem do Catanii jsme rozhodovali, zda nejít pro začátek na kolej. Zuzka chtěla docela jít, ale já s Danielou jsme byli jiného názoru. Přece musíme v malé Catánii najít bydlení rychle a jednodušše. Jenže tomu tak nebylo, nachodili jsme milióny kilometrů, v životě jsem v Praze tolik nenachodil a nejen v Praze. Když jsem zjistili, že nabídky na sloupech jsou nedostupné, neaktuální, nejasné či nedovolatelné, šli jsme koupit noviny, že tak budeme úspěšnější. Úspěšnější jsme byli, téměř pokaždé jsme se dovolali, ale co nám to bylo platné, když na druhé straně sluchátka nic jiného než „PRONTO, NON PARLO INGLESE!“ Ale ani tak jsme se nevzdávali. Napsali jsme si takový malý rozhovor a že nám snad budou rozumět, když jim to řekneme v jejich jazyce. Hadáte správně – nerozuměli nebo neměli zájem. Naštěstí nás zachránil Giovanni, který nelenil obvolal pár čísel a našel dvě nabídky. První byla docela ucházející, ale chybělo tam vybavení, tak jsme ji odsunuli na nejnutnější řešení. Zapomněl jsem dodat, že jsme u Giovanniho mohli zůstat pou ze dvě noci a ty už uběhly...takže buď něco najdeme a nebo bychom se museli poohlídnout po nějakém utulném mostu. Druhá nabídka naštěstí předčila naše očekáváni. Byl nám ukázán nadherný dvoupatrový byteček. Nebylo o čem rozhodovat, brali jsme ho ihned. Giovanni nám ještě usmlouval nižší cenu a mohli jsem se nastěhovat. Už nám ani nevadilo, že jsme museli pěšky přestěhovat 20ti kilové kufry a deseti kilové baťohy na zádech přes celou Katánii. Nový byteček nás hnal kupředu, zpátky ni krok! Takže bydlení jsme našli a mohli jsme myslet už jen na večerní erazmáckou sešlost v jednom klubíku v centru.

Giovanni

Thursday, September 27, 2007 7:28:37 PM

Neskutečný týpek. Viděl nás poprvé v životě, ale srdečně nás přivítal, ubytoval nás zadarmo, pomohl nám zařídit bydlení a to všechno těsně před závěrečnými státnicemi. Byla s ním zajímavá domluva. Neuměl anglicky, takže jsme používali moderní techniku – překladatele textu v jeho noťasu. Spali jsme u něj dvě noci, propůjčil nám dva pokoje, mohli jsme se umýt a nic za to nechtěl! Prostě skvělej člověk. Místo učení nám pomáhal v hledání bydlení, ze svého telefonu obvolával nabídky, protože s námi Italové anglicky nemluvili a italsky nám to moc nešlo a chyběla tam ochota pomoct či nabídnout bydlení někomu cizímu, né Italovi.
Dokonce těsně před státnicema domlouval dvě prohlídky a hledal další možnosti. Já být v jeho kůži, tak se na nás z vysoka...! Ale on ne. Naštěstí zkoušku úspěšně zvládl!! Kdybychom na něj nenatrefili, tak bychom si asi museli hodit mašli!! Díky němu jsme sehnali parádní bydleníčko...! Giovanni díky!!!

Odlet a přílet

Thursday, September 27, 2007 7:25:25 PM

Odlet začal už v letištní hale, kde přišlo neodkladné loučení s nejbližšími a hurá na pasovku, tam se slečna na pasovce zasmála nad mou fotkou, kde mám ještě vlasy česaný na prdelku!

Podle letového řádu jsme měli odletět před dvanáctou hodinou, ale ve skutečnosti jsme zvlétli až po půl jedný. Prý si něco vyřizoval pilot s letuškama v pilotní kabině, že prý rychlé proškoleníčko!!

Let byl poklidný, občas nějaká turbulence. A přistání hladké...! Letiště v Catanii je docela malý, takže jsme bezpečně na dvakrát našli pás s našimi zavazadly, které se neztratili, a tak nikdo nemusel plašit a shánět letištní personál! Hned po převzetí kufrů jsme vyrazili vstříc informačnímu centru, těšili jsme se na srozumitelné informace. Ale nedočkali jsme se jich. Angličtina na úrovni Vietnamce v tržnici a když už něco řekli tak jsme to od nich přes tlusté sklo neslyšeli, obdrželi jsme mapu, která ukazovala jen centrum, takže byla na dvě věci...! Vylezli jsme z letištní haly a vydali se hledat nějaké spojení do centra. Hledání bylo intenzivní a dokonce jsme se i ptali okolojdoucích, jenže oni že prý jako jen italsky, že proč by se anglicky učili! Naštěstí jsme po chvíli jsme natrefili na jednoho šarmatního pána – typicky vypadajícího Itala, který nám zařídil odvoz zdarma až do centra. Řekli jsme si, že je snad nejhorší za námi a že horší to být nemůže. Jenže mohlo. Dojeli jsme na centrální nádraží a tam hrůza, špinavo, rozpis s jízdními řády nikde, cedule na autobusech bez informace, takže zase nic. Naštěstí se objevil pán policajt a vysvětlil nám dobrou italštinou, kam máme jet! Pochopili jsme to snad na popátý. Ale pochopili. Holky co měli zajištěné ubytko na kolejích, odjeli busem směr residence Carraciolo a my se vydali hledat budku, abychom se spojili s Danieliným kámošem, který nám jistě pomůže najít nějaké ubytko. Jenže jsme se mu nedovolali. Jediné co nám zbývalo, bylo číslo na nějakého neznámého Itala, který prý nabízí nějaké ubytko. Takže jsme mu volali, on chudák anglicky téměř vůbec, ale svolil, že můžeme dorazit. Jenže jak? Ulice San Paolo někde v pr... a jízdní řád žadný...! Zbyla varinta, usmlouvat taxika na rozumnou cenu a nechat se tam svézt. Taxikář – podsaditý postarší pán s černým mercedesem nám nabídl lidovou cenu, tak jsme jeli. Sedl jsem si dopředu, že holky tam nejdou, co kdyby náhodou...! Takže jsme vyjeli. Vyvezl nás bezpečně z centra nejkratší cestou a bylo naprosto jedno, že to bylo přes čtyři zákazy vjezdu a v protisměru. Pro jistotu na každém rohu zatroubil a projížděl červenou. Ale dovezl nás v pořádku. Přijeli jsme do ulice a doufali jsme, že popisné číslo bude patřit k nějakému pěknému baráku. Mýlili jsme se! Barák byl neobývaný značně rozpadlý...! Ale nic jiného nám nezbývalo. První noc byla tam. Nemohli jsme si vybírat, ale je pravda, nepršelo na nás a to ohořelé vedení elektriky nás tolik nerozhodilo.