At Loss for Words

A pak to přijde. Tupá intenzivní bolest někde uprostřed lebky. Svírání a houpavé dojmy z oblasti žaludku jsou v daný okamžik tím nejmenším. Pomyslné střepiny v lýtku vyvolávají vzpomínku na půlnoční křeč, po jejímž původu nemám nejmenší chuť pátrat. Bolí mě za krkem. V držce jako po přestřelce, vyprahlo a kovová pachuť jako bych včera žvýkal zábradlí.

První pokus o pohyb prozrazuje, že rozhodně neležím ve své posteli. Odvahu otevřít oči jsem ještě nenašel. Dýchám zhluboka a opatrně, abych udržel obsah žaludku, ať už je to cokoliv. Levou tváří dřu nepříjemný hrubý koberec, zbytek těla necítím. Vlastně jo, cítím že jednu nohu mám zamotanou v prostěradle, nebo je to možná jen ponožka, a nic víc na sobě nemám. Snažím se moc nemyslet, protože to bolí. Vzpomínám si pouze na poněkud divoký erotický sen, o kterém ale nevím nic víc, než že byl divoký a erotický.

Nacházím odvahu otevřít oči, ale vzápětí toho lituji. Ke všemu se přidává závrať a všechno se se mnou točí. Dávám si na čas. Až na druhý pokus zkoumám, kde to vlastně jsem, a začínám si vybavovat, co se včera vlastně dělo. Potemnělý podkrovní pokojík, za zataženými žaluziemi praží slunce, okolo mě se točí růžové skřínky, růžové dekorace, panenky a plyšáci, a na protější straně místnosti visí diplom pro devítileté děvče za umístění ve sportovní gymnastice.

Zmatené myšlenky ale vydrží jen chvíli, vzpomínám si na kamarádovo pozvání na párty, při příležitosti odjezdu rodičů a malé sestry k moři. Slíbena byla bečka a pár septimánek z blízkého gymnázia. Nakonec se ukázalo pět mladých, hezkých a na svůj věk překvapivě rozumných dívek. K ničemu však určitě nedošlo, protože jsme s klukama, jako už zoufale pravidelně, příliš rychle podlehli vábení sudu s pivem. Vybavuju si vyprovázení kluků ke zjevně pořádně otrávenému taxikáři, a to, že jsme s kámošem zůstali s holkama sami. Od zítřka nepiju! Výčitky, předsevzetí, tentokrát ještě znásobené nevyužitou příležitostí k sexu, a údiv že mě kámoš nechal přespat v pokoji své sestry.

Škrábu se na postel, na které jsem nepochybně původně ležel. Sakra! Podle stavu v jakém je, směsice pachů a fleků, tak předcházející noc asi nebyla až tak nevinná jak jsem si ještě před chvílí myslel. Ten sen nejspíš nebyl tak docela sen... škoda, že si z toho vůbec nic nepamatuju.

Potřebuju se opláchnout a napít čisté vody, abych zahnal neskutečnou žízeň a tu příšernou železnou pachuť. V rámci možností pak i zjistit, co jsem v noci všechno dělal, a hlavně se kterou. To ale znamená vstát, obléct se, dojít ke dveřím, sejít po schodech, dojít do koupelny ...a myslet. Je mi vedro a přesto mám husí kůži, ledové ruce, potím se, je mi špatně, a bolest v hlavě je úžasně vytrvalá. Abych mezi směsí oblečení na zemi našel své kalhoty, potácím se k oknu s úmyslem pustit do místnosti trochu denního světla. Po postavení do vzpřímené polohy přidala bolest na intenzitě a celý pokoj se točí dokola. Ale zvládám to. Jednou nohou v domečku pro panenky a napůl slepý kousek otáčím tyčkou žaluzií. Chyba! První sluneční paprsek mě oslepuje a jako ostrá čepel mě bodá skrz oko až do týla. Neskutečné. Vytryskly mi slzy, málem jsem omdlel, horko se mnou doslova praštilo o zem, a vzal jsem při tom s sebou nějaké psací potřeby a panenky ze stolu. Sbírat to v tomhle stavu rozhodně nehodlám. Vrací se mi zrak, tak se plazím po čtyřech zpátky k posteli. Cestou nacházím jak kalhoty, tak svoje černé brýle, které si okamžitě nasazuji a ulevuji tak očím.

Sedím zpátky na posteli. Mám na sobě černé brýle a jednu ponožku. Něco mi říká, že trenky budou poblíž, tak odhrnuji peřinu jen abych vzápětí strnul v šoku. Nacházím své trenýrky, ale jsou, stejně jako prostěradlo a peřina, potřísněné od zaschlé krve. Že bych byl její první? A které vlastně? Do žádné z holek bych to vůbec neřekl, ale tak už to bývá. A na řezníka bych si snad ani v takovém stavu nehrál. Praštil jsem s sebou na postel, rozdýchávám to a dávám si na čas. To je na jedno ráno příliš mnoho podnětů.

V leže oblékám trenky a kalhoty. V pokoji naštěstí nikde není zrcadlo, nebo je možná vevnitř skříně. Hledat ho rozhodně nehodlám a doufám, že cestou do koupelny nikoho nepotkám. Opouštím pokoj. Mám pocit že paní z obrazu na stěně na chodbě mě sleduje. Opírám se o zeď a potácím ke schodům. Nikde nikdo, ale z kuchyně se ozývá nádobí a tiché hlasy. Holky. Opatrně scházím ze schodů s myšlenkou, že se nenápadně protáhnu do koupelny, tak aby mě nikdo neviděl. Štěstí mi ale nepřeje. Pod schody se znenadání objevuje zrovna ta nejatraktivnější ze všech dívek. Je černovlasá, bledá pleť, opravdu krásná, o několik let mladší, ani nevím co se mi na ní líbí nejvíc. Vypadá úplně v pohodě a dívá se na mě pobaveným shovívavým pohledem. Připadám si před ní jak malej kluk… a mám pocit, že si tu chvíli opravdu vychutnává. Pronese jen „Vítej“ a vypaří se zpět do kuchyně. Co jsem sakra včera vyváděl?

V tom se za mnou otevírají dveře. Zamžourám a až po chvilce poznávám kámoše. Netuším jak vypadám já, ale on vypadá přesně tak jak se já cítím. Možná hůř. Sotva stojí, je bledý jako stěna, má jen slipy, metalové triko naruby a čerstvě zkrácené vlasy má neskutečně rozcuchané. Taky má problém mě poznat, a s vypětím všech sil se zmáhá jen na „Ty vole, já sem úplně v hajzlu.“ Soustrastně kývám a něco mi říká, že od něj se toho o včerejšku moc nedozvím.

Není zrovna dvakrát nadšen když slyší, že holky jsou ještě tady. Společně opatrně scházíme po schodech dolů. Každou chvíli to vypadá že se skutálíme, ale nakonec to překvapivě zvládáme. Dveře do kuchyně jsou naštěstí přivřené, a za nimi probíhá jen nějaké šeptání a chichotání. Koupelna je hned naproti a naštěstí je dost velká pro oba. Opatrně rozsvěcím, ale už mi světlo tolik nevadí.

Kámoš si sedá na vanu. Až teď si všímám, na tom černém to není tak vidět, že má na tričku, na rameni, taky pěkný zaschlý flek od krve. Kdybych mu popsal své vstávání a začal se ho vyptávat, určitě by si i v tomhle stavu dělal prdel, jestli jsme nakonec nebyli spolu. Tohle musí počkat. Pouštím si do umyvadla studenou vodu a snažím se osvěžit, párkrát si loknout a zahnat tu strašnou žízeň. Hlava už tak nekompromisně nebolí ale pořád se nehorázně motám a nejsem schopný pořádně zaostřit na svůj obraz v zrcadle.

Je mi trochu líp a začínám přemýšlet, jako typický chlap, se kterou jsem to tak mohl být. Nedokážu stále pořádně rozlišit co byl a co nebyl sen. Nakonec, ona se asi přihlásí sama, protože dřív nebo později z té koupelny vylézt musím. Jestli si to teda pamatuje. Definitivně nechci být za hajzla, když to pro ni bylo poprvé. Z toho přemýšlení mě začíná zase bolet hlava.

Kámoš leží oblečený ve vaně a pouští na sebe sprchu. Vypadá líp než předtím. Nadává, že si udělal něco na krku, a že nahoře někde ztratil řetízek. Zvědavost mi nedává a musím se ho zeptat jestli si teda taky s nějakou užil.
„Asi jo“, povídá, bez nějakého náznaku uspokojení, „jestli ne rovnou se všema.“

No moment, se všema? To se mi přece zdálo v mém snu. Nebo? Byl to vůbec sen? Pomalu a mimo pořadí se mi vybavují některé intenzivní okamžiky ze včerejší noci.

Proběhl mi mráz po zádech. Zase mžourám do zrcadla, na krku si vidím taky pořádnou modřinu, ale můj odraz je stále rozmazanější a jakoby řídnul. Kámoše už nevidím vůbec. Na to mi ani vysokoškolská fyzika nestačí. V neblahém tušení otvírám dveře od koupelny, a vidím všech pět dívek. Jsou nahé, s rozpuštěnými vlasy, dívají se na mě, usmívají se a v očích jakoby měly jiskry.

„Vítej mezi námi“, ozve se mi hlas černovlásky přímo uprostřed hlavy.
Došlo mi, že ta krev na posteli není ani jedné z nich dřív, než do dořekly.
„Neboj, žádná z nás není panna už alespoň pět set let.“

---
Námět a fráze vypůjčeny z děl Probuzení (Blackfloyd), Anne Rice a Sam Lake.