Zden-Alovi stránky...

Dne 13.7.2010 se chystáme spolu se 6ti dalšími členy naší výpravy opustit zcela dobrovolně půdu Vancouveru. Očekávaný návrat zpět je 28.7. Znamená to tedy, že budeme na cestách cca 2 týdny.

V plánu máme projet křížem krážem celou Britskou Kolumbii, navštívíme i Albertu a Spojené státy americké (cca 6000 km). Cesta to bude dlouhá a náročná se zastávkami v mnoha národních parcích, hlavně v pohoří Rocky Mountains, které se táhnou přes celou Britskou Kolumbii, Albertu až do severní provincie Yukon (ke které se přiblížíme snad na dostřel).

Lehce nastíním pár zastávek:
- Whistler
- Kelowna
- Calgary
- Banff
- Prince George
- Prince Ruppert
- Kamloops
- Seattle (USA)

Po návratu se budu snažit co nejdříve roztřídit a naházet na blog nějaké fotografie. Buďte trpěliví. A držte nám palce!

S pozdravem

Zden-Al

Znovu a naposled připomenu, že ve Vancouveru letos nebyla zima. Mám na mysli zimu se sněhem. Ono vlastně ani co se teplot týče, nebyla moc zima. Nejnižší teploty klesly přes noc na minus 5°C. Nic moc. A kvůli nedostatku a sněhu a olympiádě, jsme se dostali přes zimu na hory jen jednou. A to je kurňa málo, když si člověk pořídí nové vybavení a je v Kanadě! Proto jsme se rozhodli vyrazit na výlet.

Naše volba, kam jet za sněhem, byla jasná. Několikrát jsme slyšeli o lyžařském středisku zvaném Big White od naší paní domácí (jezdí tam s manželem každou zimu) a taky od místních obyvatel. Toto středisko je vyhlášené a řadí se nabízenými službami, kvalitou sněhu, a všemi možnými hodnotícími kritérii k nejlepším v Severní Americe. Dočetl jsem se, že by mohlo být i nejlepší. Pro zajímavost – před olympiádou právě sem odjela trénovat česká snowboardová výprava.
Rozhodli jsme se vyrazit první víkend v březnu. Museli jsme tedy zarezervovat hotel (ten nejlevnější) a taky auto. Nechtělo se nám tahat autobusem a auto nevyšlo extra draze. A hlavně je to nesrovnatelně komfortnější cestování.

Auto jsme vypůjčili z kategorie menších, ale ne zas moc a méně žeroucích. Konkrétně se nám tedy do myslí zapsal jako naše první a jediné auto v Kanadě Nisan Ventra. Tento brouček má jak jinak než automatickou převodovku. V Severní Americe jen tak lehce nenarazíte na auto s manuálem. Jen hodně ojediněle. Ale vůbec ne v půjčovnách. Byla to tedy moje první zkušenost s automatem. Občas jsem hledal levou nohou spojku (při startování) a nebo pravou rukou řadící páku. Ale vždy jsem si rychle uvědomil, v čem že to sedím. Řídit takovéto auto je ovšem nuda. V městském provozu je to výhoda, ale mimo město hrůza. Opravdu nuda.

Big White se nachází cca 450 km od Vancouveru, nedaleko města zvaného Kelowna (vinařská oblast), ale je naprosto jednoduché se tam dostat. Celou cestu jedete, jak se říká, rovně. Vyrazili jsme v pátek ráno. Počasí bylo slunečné, nebe bez mráčku, nádrž plná, snowboardy naleštěné.

Vymotat se z Vancouveru na dálnici nebyl problém a poté, poté jsme jeli a jeli a sledovali krajinu, dělali fotky, zastavili na odpočívadle, zase jeli a jsme asi po 5ti hodinách dorazili na místo.
Středisko to bylo ohromně veliké. Hotel vedle hotelu, vše vypadalo jako nové, sněhu asi jako tuto zimu v ČR a všude hodně lidí. Kanadští školáci měli zrovna v tuto dobu jarní prázdniny.
Snažili jsme se co nejdříve najít náš hotel, ubytovat se, koupit skipasy a vyrazit na to! Nemohli jsme se dočkat, až se konečně svezeme na pořádném sněhu a kopci.

Ubytování bylo rychlé, vše proběhlo v nejlepším pořádku, honem vybalit věci, obléct a jde se! Na páteční lístek jsme dostali slevu, protože byl prostě pátek a na víkendové lístky dostala Lucka slevu, protože pracovala ve Vancouveru na Cypress Mountain a tady ta dvě střediska spolu asi nějakým způsobem spolupracují. To bylo moc milé.

Nasedli jsme se na nejbližší vlek a nechali se vyvézt na kopec, ze kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Nazout prkna a jede se. Konečně.
Bylo to úžasné. Výborný sníh, dobře upravené sjezdovky, na večerním lyžování ne mnoho lidí a s tím spojené žádné fronty u vleků. Ideál. Jezdili jsme, co to šlo, ale po dlouhé cestě jsme byli docela unavení. A chtěli jsme pošetřit síly na další dny.

Sobota byla opět slunečná a tak jsme na kopci strávili skoro celý den. Snažili jsme se vyzkoušet všechny možné sjezdovky, ale bez šance. Není možné za den, ani dva projet všech cca 100 sjezdovek. A vlastně na některé jsme ani nechtěli. Převážně černé. To je o život. Sklon asi 80 stupňů a převážně boule. To není to, co bychom vyhledávali. I když nějaké jsme si zkusili. Sjet se to dalo, ale bez většího prožitku. To radši modrou, která by byla u nás podle mě označená jako černá, anebo zelenou (tady začátečnickou, ale u nás by rozhodně pro začátečníky nebyla). Charakteristika kopce a jeho označení u nás a tady se hodně liší.

V sobotu večer jsme oba málem padli. Opravdu jsme na svahu strávili hodně času a tak jsme po večeři zalehli k filmu a odpočívali. Čekala nás neděle, kdy jsme chtěli ještě zajezdit, sbalit věci a vyrazit domů. Po cestě se však zastavit na předem vytypovaných zajímavých místech, udělat krátkou procházku po okolí, nějaké fotky a jet dál.

Z Big Whitu jsme tak vyjížděli kolem 1 hodiny odpolední a naše cesta směřovala do Kelowny a do vyhlášené vinařské oblasti Misson Hill s krásnými vinicemi. Zde jsme si dovolili zakoupit lahvinku vína za velice rozumnou cenu. A vínko chutnalo vítečně! Doporučuji.
Odtamtud jsme zamířili do malého městečka s názvem Merrit. Hned po příjezdu jsem ho přejmenoval na město duchů. Nikde nikdo, ulice prázdné, domy vypadaly naprosto stejně, jak je známe z amerických kovbojek a westernů. Místní hospoda mně naprosto učarovala. Ta byla jako z filmů oVinnetouovi. Jen před ní neřehtali přivázaní koně a po cestě se neválela kola slámy. Zašli se si na kafe do místní kavárny nebo jak to nazvat, kde nás přivítala slečna jako hrom. Taková rázná vesničanka dalo by se říct. Ramena velká, poprsí jí přetékalo z upnutých šatů, a když jsme si poprosili o kafe, z očí jí šlehaly plameny. Měla totiž již umytý kávovar a chystala se zavřít krám. Navzdory tomu nám kafe připravila a popřála hezký pobyt v Merritu.

To už jsme ale nemysleli na nic jiného, než na cestu domů. Začalo se docela rychle smrákat a vypadalo to na déšť. A nás čekalo ještě asi 300 km cesty lesy a přejezdy přes horské hřebeny.
Samozřejmě, jakmile jsme dorazili do hor, spustil se hustý déšť. Pardon, nejprve sníh. To nebylo moc příjemné. Doprava ještě nebyla tak hustá, ale představte si, že jedete s malým autem, jako jsme měli my a kolem vás projede docela rychle obrovský kamion, ještě větší než největší jaký jste kdy u nás v ČR viděli. Všechen sníh a voda nás vždy ohodily tak, že stěrače nestačili stírat a auto se nám zatřáslo jako při malém zemětřesení. Uf to byla jízda. Za denního světla to šlo, ale za tmy nic moc. Do opravdu hustého deště se ještě přidala hustá mlha a v ten moment jsem snad používal všech 5 smyslů, abych se udržel na cestě. V divočině, mimo města, to byla doslova a do písmene divočina. Ale dojeli jsme! Žádný problém. Sice to byla makačka, ale někdy je makačka i řízení u nás a nemusí tolik pršet. Stačí vzpomenout na stav našich komunikací.

Nejprve se krátce rozepíšu o tom, jak jsem nečekaně potkal Olympijskou pochodeň (nebo taky možná ona potkala mě).

Stalo se tomu asi před týdnem a pár dny, přesně si již nepamatuju, který to byl den, ale určitě to bylo jen pár dnů před oficiálním zahájením Olympijských her 2010. Tato slavná pochodeň prý putovala svou zatím nejdelší trasu v celé historii OH. Aby taky ne, proputovat druhou největší zemi na planetě zabere nějaký čas. A právě v onen pro mě šťastný den doputovala pochodeň do Langley (tak se jmenuje jedno z měst na východ od Vancouveru). A já se svými spolupracovníky v tomto městě pracoval. Pokrýváme tam střechy na nových domech.

Už to mám, bylo to pondělí!!!

A tak jsme v toto pondělní ráno vylezli na střechu domu, který se nachází jen kousek od hlavní cesty, vesele začali pracovat a všimli si, že se kolem této cesty začínají shlukovat skupinky lidí v kanadských hokejových dresech, bundách, čepicích, mávající kanadskými vlaječkami. Nejprve jsme nevěděli, o co se jedná, ale netrvalo dlouho a bylo nám vše jasné.
Všichni dělníci ze stavby se odebrali rovněž přihlížet této události, od hostesek vyfasovali vlaječky a měli dejme tomu placenou pauzu. To já takové štěstí neměl, zůstal s kolegama na střeše a podával dál šindele.

Bylo asi půl 10, když jsme z dáli uslyšeli hudbu. Pochodeň se blížila. Jejím předvojem byla policejní auta kontrolující pořádek. Poté následovali auta hlavních sponzorů. Jedním takovým byla dodávka Coca-Coly s upravenou korbou pro potřeby takovýchto akcí. Úpravami mám na mysli spoustu reproduktorů a místa pro tanečníky (spíše tanečnice), kteří mají za úkol vytvořit báječnou a veselou atmosféru.
Když bylo tohle auto v naší blízkosti, přestali jsme pracovat a ze střechy pozorovali, co se bude dít. Výběr hudby nebyl špatný, tanečnice se kroutili hezky do rytmu a tak jsem se k nim na začátku týdne pln energie ze střechy přidal. Začal jsem sebou houpat do rytmu, mával rukama a v tom si mě všimla slečna, přítomná na tomto autě, s mikrofonem v ruce. Ukázala na mě prstem a do mikrofonu říká něco v tom smyslu jako – Look at that guy on the roof (podívejte se na toho kluka na střeše)! A v tom se na mě otočila celá ulice! A moji šéfové taky, neboť předtím nevěděli, co dělám (seděli na střeše pode mnou). Tak se začali smát a celá ulice s nimi. Nemohl jsem přestat tancovat, byl jsem v ten moment středem pozornosti. Možná jsem ještě přidal do rytmu. Když se auto pomalu začalo vzdalovat stejná slečna na mě opět křičela – OK buddy, be careful now (OK chlape, a teď už buď opatrný)! Zamávala mi a byla fuč. Z dalších aut na mě občas někdo zamával nebo ukázal zdvižený palec.

Takových aut projelo ještě několik a nakonec se objevil menší autobus s olympijskými barvami, z něhož vystoupil chlápek (běžec) s pochodní v ruce. Nezapálenou! A z dáli se k tomuto chlápkovi blížil běžec s pochodní, která již zapálená byla. Ještě pln energie doběhl k autobusu, zapálil pochodeň dalšímu běžci a ten se hrdě rozběhl s plápolajícím olympijským ohněm. Víte, jakou trasu uběhl, než zapálil pochodeň dalšímu běžci?! Asi tak 400 metrů! Na to jsem s prominutím čuměl jako tele na nová vrata! Každý, kdo běží s pochodní, uběhne jen takový kousek! Věřte mi! To jsem netušil a ani nečekal. Vždy jsem si myslel, že musí utíkat docela kus, než svůj oheň předají dál. Vše je jinak! Proto ten autobus! Běžců je potřeba na zdolání trasy přes jedno město…hodně.

Měl jsem radost, že jsem mohl vidět něco tak populárního, čím Olympijská pochodeň spolu s ohněm rozhodně jsou. A dokonce to pro mě byla taková malá One Man Show!


Minulou neděli (14. 2 2010) jsme se s Luckou vydali do centra olympijského dění, které, podle organizátorů, vítá celý svět. Přímo do centra Vancouveru, tzv. Downtownu. Chtěli jsme se podívat na výzdobu, udělat pár fotek, shlédnout čínské oslavy příchodu Nového roku, koupit českou vlajku a zajet na letiště, abychom si mohli přerezervovat letenky domů.
Tak hezky postupně!

Čínský Nový rok tedy začal 14.2. a protože je ve Vancouveru Číňanů jako soli v moři, pořádají každoročně přehlídku všeho, co je s těmito oslavami v jejich zemi spojeno. Popravdě řečeno, o čínské kultuře tohoto mnoho nevím, neznám jejich zvyky a tradice a samozřejmě neumím číst jejich písmo. Proto mi tyto oslavy moc neřekly a taky mě nějak extra neuchvátily. Každopádně ke zhlédnutí bylo mnoho lidmi nesoucích draků a dráčků, tanečních a hudebních skupin. Celý průvod se táhl několika ulicemi a místní policejní sbor měl asi co dělat, aby proběhlo vše v pořádku. Číňané jsou podle mě strašně zvědaví lidé. U všeho musí být přímo, vše musí vidět, slyšet a pokud možno si i sáhnout. A tak neustále přelézali a podlézali zábrany a tlačili se do ulice mezi účinkující. To mě trochu štvalo, neboť tak kazili výhled ostatním přihlížejícím lidem a mě taky.

Jakmile jsme byli nasyceni těmito čínskými radovánkami, rozhodli jsme se projít k centru hokejového dění, tedy k hale domácích Canucks (GM Place), pro potřeby olympiády přejmenované na Canada Hockey Place. Účel byl jasný! Zjistit situaci kolem této obrovské haly, trochu se zorientovat mezi zábranami a ploty a to všechno protože!!! jsme měli lístky na hokejové utkání našich reprezentantů s hokejisty Slovenska! O tom potom.

Opět jsme udělali pár fotek a dokonce se mi podařilo vyfotit se na policejní motorce! Pan policista byl velmi milý a nabízel svůj stroj k vyfotografování všem kolemjdoucím a se všema si povídal. Tady asi neplatí pro sbor policistů jen Pomáhat a chránit, ale taky buď milý a rozdávej radost. Určitě se jednou dočkáme i u nás!

Z Canada Hockey Place jsme se rozhodli vyrazit na letiště. Cesta nám pomocí SkyTrainu linkou Canada Line zabrala asi 20 minut a podařil se nám velmi milý úlovek. Při čekání na nástupišti na tento spoj jsme potkali Tomáše Vernera s dalšími lidmi, oblečenými v barvách české země. Samozřejmě jsme ho (je) požádali o foto a toto přání se nám splnilo. Nebyl v tom žádný problém. Tomáš jel z Downtownu do Olympijské vesnice, která je jednou ze zastávek Canada Line.

Docela mi vyrazil dech jeden z Tomášových společníků. Když jsme nastupovali do vagónu SkyTrainu otočil se na mě a říká: ,,Ty jsi Zdenek, že?! A ty jsi Martina‘’ otočil se na Lucku. Tak jsem přitakal, že já Zdenek opravdu jsem, ale s Martinou, že se sekl. Že jméno slečny, která mě doprovází, je Lucka. Tak se omluvil a říká: ,,Jo jo jasně, Lucka’’. Byli jsme z toho docela v rozpacích. Úplně cizí člověk zná naše jména, jak to?! Tento milý člověk mi pak na pozdrav podal ruku a představil se jako Michal, který čte můj blog a ví o nás dvou úplně vše. Prý je ve Vancouveru 2 měsíce (myslím) a než odjížděl, zjišťoval si, jako všichni, nějaké informace. Tak narazil na můj blog a stal se jeho čtenářem. To mě moc potěšilo a zahřálo na srdci. Dostal jsem přímý důkaz toho, že se moje psaní někomu hodilo a tím pádem splnilo svůj účel.

Díky Michale (a pokud budeš chtít, ozvi se mi na mail, najdeš ho na blogu)!!!

Michal potkal Tomáše někde venku a nabídl mu, že ho s jeho skupinou doprovodí do Olymp. vesnice. Tak jsme všichni spolu cestovali, povídali, vyzvídali (my od Tomáše a on od nás taky) a při loučení jsme popřáli Tomášovi do závodů hodně štěstí (které, jak dnes již víme, neměl! Snad příště!!!).
Na letišti jsme s Luckou nepochodili. Kancelář British Airways byla zavřena až do odpoledních hodin a my bychom museli na její otevření čekat přes 2 hodiny. Tak jsme se vydali zpět do Downtownu, koupit vlajku.

To byl docela oříšek! Prošli jsme několik obchodů a obchůdků a stále nic. Obchodníci nabízeli vlajky všech možných krajin, ale naši ne. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my narazili na obchůdek v podchodu (nebo jak to nazvat) kousek od Canada Place, v současné době domova všech televizních a rozhlasových reportérů z celého světa. Vlajku nabízeli za 20 babek. Samozřejmě jsme ji koupili. A v tomto podchodu, kousek od obchůdku, byla na stěně připevněna televize, ve které zrovna běžel závod rychlobruslařek, samozřejmě s naší Martinou Sáblíkovou. Kolem televize se nacházela docela početná skupina Kanaďanů, kteří sledovali svá ženská želízka v ohni. Jenže po té, co Martina odjela své kolo a kanadské závodnice za ní zaostávaly, se z tváří Kanaďanů vytrácel úsměv. Naopak na tvářích mé a Lucky se úsměv objevoval a z neúspěchu domácích závodnic jsme měli radost. To místní moc nechápali a ptali se nás, odkud jsme. Když jsme jim prozradili naši rodnou zem, jen se usmáli, popřáli hodně štěstí a odcházeli. To mělo svůj závod ještě odjet několik závodnic a my se rozhodli jít se podívat do Gastownu, v jehož těsném sousedství jsme se nacházeli, a navštívit pár obchůdků se suvenýry za docela přijatelnou cenu. S vědomím, že i zde jisto jistě na nějakou televizi s přímým přenosem z rychlobruslení narazíme. A stalo se. A to v obchodě, ve kterém byla naše vlajka za babek 10. Udivilo mě, že je cena poloviční oproti obchodu, ve kterém jsem ji koupil já a rozhodl si ji koupit. Starou jsem šel samozřejmě vrátit a – no problem. Tady to prostě funguje. Tady můžete věci kupovat a vracet pořád dokola.

Když jsme se po tomto obchodě procházeli, zahlédl jsem, jak v televizi někdo skáče štěstím. Hned mi blesklo hlavou, že by mohl být konec závodu a věřil, že tou slavící osobou je Martina. Rychle jsem přiběhl k televizi a ujistil se, že jsem měl pravdu. Martina byla právě v tento moment zlatá! Začal jsem na Lucku řvát skoro pře půl obchodu, ať za mnou rychle jde. A tak jsme spolu sledovali smutek kanadských závodnic, ale bohužel ne štěstí závodnice české. Kanadské televize se výhradně věnují atletům kanadským, ať už jsou první, či poslední. Občas však Martinu ukázali a my se radovali a radovali. Celý obchod si o nás musel myslet, že jsme blázni. Ale co?! Měli jsme k oslavám důvod! Hned jak jsem vyšel z obchodu, vlajku jsem rozbalil a přehodil si ji přes záda! Celé město je ověšeno vlajkami kanadskými, všichni na sobě nosí oblečení s kanadskými znaky, tak jsem byl taková malá výjimka.

Docela dost lidí se mě ptalo, co že to mám na sobě za vlajku. Když jsem jim vysvětlil, že českou a důvod, proč ji na sobě mám, všichni do jednoho mi pogratulovali k Martininu vítězství, podpořili v tom, že máme důvod slavit a popřáli hodně štěstí do dalších závodů. Jeden pán na nás začal mluvit rusky, protože si myslel, že v ČR rusky mluvíme. To je zde ale běžné. Podle místních, vše co je na východ od Německa mluví rusky. No nemůžou tady vědět všechno, pochopitelně!

Plni emocí jsme se odebrali domů, se zastávkou v japonské restauraci. Rozhodli jsme se okusit pokrmy z jídelníčku této pro nás exotické východní země. Hlavně nás zajímalo pravé japonské sushi. Jen co jsme se usadili, byli jsme obdarováni japonským čajem. Zadarmo (běžná věc)! Na jídlo jsme si vybrali polévku a 2 talíře jídla, na kterých se nacházelo tak nějak od všeho trochu. K mé smůle, názvy jídel, které jsem ochutnal, si nepamatuju. Je to docela složitá věc. Jen vím, že jsem jedl sushi a kuřecí maso s omáčkou teryiaki. Zbytek – omluvy veliké, ale nevím! A mé dojmy?! Děkuji, že jsem Evropan a chutná mi vše od rohlíku po masnou tlačenku. To všechno, co jsem zkusil, mělo příchuť ryby, bylo to sladké, anebo to chutnalo po něčem, co jsem nikdy dříve nezkusil a tedy nemůžu blíže identifikovat. Čeština pro takovou chuť snad ani nemá slovo (já ho ve svém slovníku nenašel). Všechno bylo takové zvláštní a myslím, že se mi po tomhle jídle určitě stýskat nebude. I když na sushi si jisto jistě zajdu, to se dá dost dobře jíst!

A o hokeji…příště!

Po Vánocích, jejichž průběh jsem popisoval v předchozím článku, jsme chodili do práce. Já teda vlastně jen jeden den, protože staveniště, na kterých pracujeme, byla zavřená. Všechna pracovní síla si vzala dovolenou a tak jsme si museli vzít dovolenou i my. A renovace starých střech se konat nemohly, neboť jim počasí nepřálo. Bylo škaredě. Pršelo, foukalo.
Lucka pracovala od 25. až do 31. prosince. Pekárna byla v tomto období zákazníky velmi navštěvovaným místem a tak musel manažer využít všech pracovních sil. A k tomu měla Lucka ještě nějakou službu na horách.

V tomto období jsme také oba sháněli snowboardové vybavení a těšili se, až konečně vyrazíme na pořádný kanadský kopec. Já hledal spíše na internetu, neboť koupit zbrusu nový snowboard odpovídající svou velikostí mé postavě, by vyšlo poměrně draho. A nakonec se povedlo. Sehnal jsem prkno přesně pro mě značky MORROW za 70 babek. Výborná cena. Boty a vázání jsem si však koupil úplně nové. Důvod je na světě. 26. prosince je v anglicky mluvících zemích označován jako Boxing Day a následující týdne jako Boxing Week. A právě v těchto dnech jsou pořádány obrovské výprodeje všeho možného zboží. Nakonec slevy dosahujíc až cca 80%. A tak jsem si koupil vázko i boty za slušný peníz. Celkově jsem za celou sestavu zaplatil asi 220 babek.

Lucka si koupila celou sestavu novou za více méně stejné peníze jako já. Pak už bylo potřeba počkat jen na den, kdy budeme mít oba volno a hlavně počasí bude pro snowboarding alespoň trochu přívětivé.
Tento den přišel minulou neděli (10.1.). Rozhodli jsme se vyrazit kam jinam, než do Cypress Mountain a to hned z několika důvodů. Lucka jako zaměstnankyně těchto hor má skypass zdarma, dá se tam dojet poměrně lehce pomocí místní MHD a taky jsme si chtěli vyzkoušet kopce, na kterých se budou za necelý měsíc prohánět atleti účastnící se olympiády. Vyrazili jsme na večerní lyžování, protože cena lístku pro toto denní období byla nejpřijatelnější. Teda cena lístku pro mě. Bohužel to na CM nefunguje tak, že by mi Lucka dala jeden ze svých lístků co má k dispozici. Může si vzít na jeden den jen jeden lístek.

Tak jsme po obědě sedli na bus a jeli. Za hodinku jsme dorazili na místo a s lítostí zjistili, že na horách prší. Ale co se s tím dalo dělat?! Samozřejmě nic a tak jsme tento diskonfort přešli a po zakoupení a vyzvednutí skypassů jsme nasedli na lanovku a vydali se vstříc našemu prvnímu snowbordění na kanadských svazích. Na přání Lucky jsme poprvé vjeli na kopeček menší, pro začátečníky, abychom si osahali naše nová prkna. Ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad. První jízda bývá vždy nejhorší a pro mě byla obzvlášť. Mám nové prkno trochu jinak vykrojené než to, co mám doma a tak jsem se hned několikrát polaskal s matičkou zemí. Ostuda!

Ovšem druhá jízda byla zcela o něčem jiném. Prkno mě začalo poslouchat a tak jsem se rozjel jako za starých časů. To byla paráda. Ovšem stále jsme byli na kopci pro začátečníky (u nás by bylo možná označeno jako pro pokročilé). Co mě ale nejvíc pobavilo, byla skupinka mladých Indů, kteří s námi na tomto kopci jezdili. Všichni se vždy jako závodníci postavili na vrcholu kopce do jedné řady a začali řvát RACE! RACE! (Závod). Když jsem je viděl takhle řvát poprvé, říkal jsem si, že se na tyhle závodníky podívám, že když závodí, určitě umí dobře jezdit a třeba se něco přiučím. Jenže…jakmile se tihle závodníci rozjeli, neuběhlo snad ani 10 sekund a všichni leželi na sněhu hezky poskládaní vedle sebe. Jezdit teda moc neuměli, ale hlavní bylo, že se dokázali pořádně vyřádit a pobavit se. Takhle padali skoro celý kopec a myslím, že pro ně bylo vysvobozením, když se dostali bez újmy na zdraví až k lanovce.

My jsme se na další jízdy vydali již na kopečky vyšší a delší. Strašně jsem se těšil, až se poženu dolů kopcem a bude za mnou odletovat sníh, ale když jsem vyjel na vrchol kopce, vůbec se mi nechtělo dolů. Ne, že bych byl…že bych se bál…, ale pohled, který se mi naskytl, byl dech beroucí. Z jedné strany svítil celý Vancouver, jeho přístavy, lodě a z druhé strany se leskla hladina oceánu, kterou místy, přes mraky, osvětloval měsíc. No romantika jako blázen! Tak jsem se chvíli pokochal, zapnul boty do vázání a vyrazil s Luckou dolů kopcem. Vzhledem ke špatnému počasí nebylo na horách mnoho lidí, a tak jsme měli celou sjezdovku skoro sami pro sebe. To bylo úžasné. Kopec dlouhý jako týden před výplatou, místy hodně prudký, z toho zase mírnější. Super. Později jsme si vybrali zase jinou sjezdovku, na které jsme opravdu jezdili jen my dva. Ta byla označena jako modrá. U nás by byla označena minimálně jako černá! To jsme si jistý. A když jsem viděl černou sjezdovku tady…těžce jsem polkl a uznal, že na tu mám ještě čas!

Po asi 4 hodinách jezdění jsme toho oba měli plné zuby, nohy bolely a tak jsme si zašli na jídlo do restaurace, ve které Lucka pracuje. A to se vyplatilo, samozřejmě. Na kase měla své kamarády a tak jsme za hamburger, hranolky a pití zaplatili asi $1,25 (namísto asi $12). Je dobré mít dobré známé na správných místech. Tak už to chodí.

A teď už o Silvestru, respektive o dávání sbohem roku 2009 a vítání roku 2010. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, co že vlastně budeme v tento den dělat. Jestli a) zůstaneme doma a pozveme známé, b) nebo se vydáme do centra Vanu a shlédneme veřejné oslavy příchodu nového roku a nebo c) my navštívíme naše známé. Ještě ráno platila varianta b), ale po příchodu Lucky z práce se varianta b) změnila na c).
Vyrazili jsme tedy ke známým od Lucky z práce. K Morgan a jejímu příteli domů, kde mělo být ještě asi 6 lidí. Tam jsme měli pobýt do půlnoci a pak vyrazit do centra a navštívit některý místních klubů. Cesta k Morgan domů nám však zabrala asi o hodinu déle, než jsme předpokládali. Důvodem tohoto zpoždění byl návrat asi z půlky cesty domů, protože jsme si samozřejmě s sebou nevzali žádný doklad potvrzující naši plnoletost (v našem případě pas, neboť naše občanské průkazy jsou tady zcela bezcenné). Bez takovéhoto dokladu není možné se do klubu dostat. A nejlepší je mít průkazy dva!

Po dlouhé cestě jsme tedy konečně k Morgan dorazili a seznámili se s dalšími lidmi. Byli vesměs všichni Kanaďané a stále se zajímali o naši zemi. Hlavně David, který by se k nám chtěl někdy vypravit. Samozřejmě se popíjelo všechno možné. My jsme s sebou vzali vše potřebné na výrobu českého svařáčku. U Morgan jsme ho uvařili a pohostili všechny přítomné. A myslím, že jsme s touto dobrotou slavili úspěch. V průběhu večera jsme kecali, hráli stolní hry, které se tak nějak točili kolem alkoholu a které byly označeny jako KANADSKÉ! Musel jsem však ony Kanaďany uvést v omyl a sdělit jim, že právě jednu hru, kterou jsme hráli, znám z vysokoškolských kolejí VUT. Takže…jaképak Kanadské! Popíjí se všude!
Na půlnoc jsme se všichni poobjímali, popřáli si vše dobré a ještě lepší a úplně nejlepší a jak bylo v plánu, vyrazili do centra. Autobusy a SkyTrain tento večer fungoval úplně skvěle a tak jsme asi za půl hodiny stanuli v Downtownu a klubovou scénou ošlehaní Kanaďané nás s Luckou vedli do klubu, který prý patří k těm lepším. Pro nás to byla taková malá premiéra a byli jsme plni očekávání. Co že na takovém klubu bude jiného než v naší domovině.

Před klubem jsme si museli vystát frontu, ve které jsme čekali asi 15 minut. U vchodu nás přivítala banda bodyguardů. Jeden větší než druhý, připomínající boxery, gangstery a nájemné vrahy! Jako z filmu. Jeden z nich nám oznámil, že nás vstup bude stát 40 babek na hlavu. To se mi má hlava málem zatočila a Lucce asi taky. Trochu nám zamrzl úsměv, ale naštěstí naši průvodci, přesněji řečeno ženská polovina našich průvodců, vysmlouvala vstupné nižší a to 25 babek. To se dalo. Každého nás prošacovali od hlavy až k patě, zkontrolovali legitimace a byli jsme vevnitř.

Můžu říct, že tak velký klub jsem ještě neviděl a to jak byl zařízen, taky ne. Nádherné bary, stoly, boxy, vše naleštěné…opravdu na úrovni. Jen bylo hodně plno a prodrat se někam byl trošku problém. Prvně jsme zamířili k baru, trošku se osvěžit. Panák tequily za 8 babek žádný problém. A pak se prodrat na taneční parket. Našli jsme si místo pro naše kabáty a začali pařit. Asi s tisícem dalších lidí. Nálada byla vynikající, o inspiraci v tanečních kreacích se staraly slečny ve velice úsporných šatech vystupující na tzv. stupíncích (nebo taky molech). Tak jsme pařili, občas něco vypili a bylo to fajn.
Docela mě zaskočil neznámý muž, když mě a Lucce vrazil do ruky sklenici se šampaňským a se slovy šťastný nový rok. Tak jsme si s ním přiťukli, popřáli to samé, vypili a šli zase tancovat.

Klub zavíral kolem 4, ale my vyrazili směrem domů dřív, protože jsme chtěli stihnout noční bus, jedoucí směrem k našemu domovu. Ten jsme stihli jen tak tak a od řidiče se dozvěděli, že jede jen asi na půl cesty. To znamenalo, že bychom museli pěkný kus domů pěšky. Jenže se stalo něco, na co nejsme z našich krajin a krajů zvyklý. Řidič onoho autobusu nás zavezl dál, než musel. Sedělo nás v buse asi 4, a když jsme ho poprosili, jestli by nemohl jet ještě dál, po chvíli váhání řekl, že by mohl. Předtím se nás ještě zeptal, kolik prý máme peněz, že to nebude zadarmo. To bylo ovšem jen ze srandy. A tak jel a jel a vůbec nemusel. Prostě byl Nový rok a on nám chtěl udělat radost. Sice nás nezavezl až domů, ale i tak nám ušetřil pěkný kus cesty. Se slovy, že se omlouvá a že už to fakt musí otočit a jet zpět zastavil, my mu poděkovali a šlapali za ranního rozbřesku propršeným Burnaby.

Ráno, po probuzení, se mi zdálo, že je něco v nepořádku. Stále jsem nevěděl co, ale přišel jsem na to. Náš pokoj nesmrděl jako velký popelník!!!, jak tomu bývá zvykem po návratu domů z našich klubů. Já nesmrděl, oblečení mi nesmrdělo a ani pokojík nesmrděl. Neuvěřitelné! Nezvyklé! Tady se totiž v klubech, hospodách atd. kouřit nesmí! Jen venku! A klub měl tak skvělou klimatizaci, že se člověk nezpotil a vzduch byl bez problémů dýchatelný. Opět, ne jako u nás, kde po hodině ztrácíte z cigaretového kouře vědomí, a oči pálí a slzí tak, že musíte dříve nebo později vypadnout!

Tak jsme tedy strávili kanadského silvestra, ale oba se těšíme na toho příštího, našeho, českého v kruhu přátel a známých!

K dnešnímu dni, tedy sobotě 26.12.2009, registruji na mém blogu již 6.093 návštěv. Děkuji!
I register 6,093 visits on my blog up to Saturday 26.12.2009. Thank you!