Zden-Alovi stránky...

Už párkrát jsem byl písemně pohlavkován kamarády a čtenáři mého bloku za to, že jsem již delší dobu nepřidal žádný nový příspěvek. Mají pravdu, nepřidal. Proto jsem se dnes (neděle 22. 11. 2009) rozhodl zasednout k mému laptopu a sepsat pár příhod, které se staly od příspěvku minulého.
Jako první se míním o mé nové práci, která NEvyšla (ačkoliv jsem z počátku neviděl důvod, proč by neměla). Jak jsem dříve napsal, odjel jsem jednoho nedělního dopoledne s Luckou do Cypress Mountain, kde se konal JobFair na všechny možné pracovní pozice, které se dají v lyžařském středisku nalézt. Od vlekařů až po kuchaře a umývače nádobí. Já jsem byl díky svým zkušenostem ze SUBWAY (i když velmi malým) vybrán na pozici maníka, který bude vyrábět a prodávat sendviče (mělo to být na full time) a Lucka byla vybrána na kasu (part time). Všechno vypadalo v pohodě, podepsali jsme (i když ne moc závazně) smlouvu (předběžnou) a měli jsme čekat na email od zaměstnavatele, ve kterém jsme měli obdržet informaci, kdy se bude konat první training. Mělo to být 4. -5. 11. 2009. Čekali jsme asi 2 týdny. Na konci října došel Lucce mail, že má training 5.11. Psala mi to ráno do práce. Byla nadšená, že se ozvali a myslela si, že email došel i mě. Já samozřejmě taky. Ovšem jen do té doby, než jsem se vrátil večer z práce, zasedl k PC, otevřel mail a viděl…nic. Žádný email mi nedošel. Byl jsem trochu zklamán, na druhou stranu jsem si říkal, že toho mají hodně a určitě mi napíšou v jednom z následujících dnů. Tak jsem čekal a čekal. Ale nic! Lucka napsala email zaměstnavateli s otázkou co se děje, proč mě nikdo zatím neinformoval anebo informoval, ale email mi nedošel. Odpověď mi došla 3. 11. večer! Psal mi zaměstnavatel a ptal se, zdali mi došel první zvací email. Taky proč jsem mu nezvedal telefon, když mi volal a oznámil mi, že mám training 4. 11. Čili následující den. Mé odpovědi mu byli jasné. První email mi nedošel, telefon jsem nezvedal, protože s sebou mobil na střechu nenosím a když jsem mu po práci volal zpět, tak mi nikdo mobil nezvedal. A na training 4. 11. jsem přijít nemohl, protože jsem musel jít do mé současné práce. Mohl jsem se na to vykašlat a simulovat třeba nemoc, ale věděl jsem, že musíme rychle dodělat jednu střechu a šéf by asi nebyl nadšený. Tak jsem napsal, že z jistých důvodů přijít nemůžu a zdali by bylo možné dostavit se na training o den později (to tam šla i Lucka). To bych si to v práci domluvil a neviděl jsem větší problém, proč bych nemohl trénovat o den později. Jednou jsem s nimi něco podepsal, první email mi nedošel a tak jsem doufal, že budou trochu vstřícní a pozvou mě na další den. Jenže ouha. Spletl jsem se.
Na můj email už mi nikdo nikdy neodpověděl. Taky jsem poprosil, zdali by mi někdo mohl v průběhu dalšího dne zavolat, že u sebe mobil tentokrát mít budu. Taky nic. Volal jsem tedy já. A to konkrétní osobě Adamovi. Ten měl na starosti asi všechny trainingy. Poprvé mi telefon nezvedal, tak jsem mu nechal vzkaz v hlasové schránce. Volal jsem podruhé, zvedla to operátorka, která mi řekla, že Adam teď nemá čas a že mu můžu nechat vzkaz a že se mi později určit ozve. Tak jsem mu vzkaz nechal, ale….ano, tušíte správně…Adam se neozval. Volal jsem ještě v den trainingu, ale zase bez odezvy. A měl jsem chuť se na to vy…t. Na druhou stranu jsem o tuto práci moc stál. Tak jsem se dokopal napsat další email, ve kterém jsem vysvětlil vše, co se stalo, a poprosil jsem, jestli by se našel nějaký způsob, jak se k práci na horách dostat. Opět bez odezvy!!!
A to byl konec. Už jsem neměl chuť se někoho dále doprošovat a něco vysvětlovat. Myslím, že jsem udělal, co jsem měl a co jsem považoval za správné. Výsledek se ovšem nedostavil. Co s tím teď nadělám. Nic. Dodnes nevím, co se stalo, kde vznikl problém, ale už to řešit nebudu. Stalo se.
Lucka na hory jezdí jednou nebo dvakrát za týden. Je spokojená, má volné lístky na sjezdovky (snad pro mě taky nějaký zůstane, i když je to psáno na její jméno), slevy na snowboardové vybavení a tak…
Takže jsem pořád na střechách a užívám si každodenního deště a větru. Začíná to být adrenalin! Ale jak říkám…PRACUJU!
Tento týden se mi stala docela zajímavá příhoda, díky níž jsem si dal nechtěně jeden den volna. Tady je.
Minulé pondělí jsme nepracovali, neboť jsme čekali, až nám dostaví barák. Takže mi v neděli psal můj spolupracovník Roman (kterému volal šéf), že máme v pondělí volno. OK tedy, nepracoval jsem. Úterý, středa jsme pracovali, ale ve středu večer mi došla zase zpráva od Romana, že máme následující den volno, tedy ve čtvrtek. To se mi ale zdálo divné, protože jsme měli práce nad hlavu. Obě smsky mi došli z čísla jeho spolubydlící (Báry), protože on nemá kredit. Tak jsem mu na tuto druhou sms odepsal otázkou, proč nepracujeme? A odeslal jsem to na číslo Báry. Taky se mi zdálo, že jsou si obě smsky docela podobné, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Čekal jsem na odpověď. Ta ale nepřišla. Myslel jsem si, že nechce plýtvat Báře kredit. Tak jsem se smířil s tím, že zase nepracujeme.
Druhý den ráno cca v půl 8 mě vzbudil zvonící mobil. Volal mi šéf. Rozespalý jsem to zvedl a ptám se, co se děje. Šéf se mě ptá, kde jsem. Říkám, že dnes přece nepracujeme. On na to WHAAAT (CO)?!?! A kde jsem na to došel. Tak jsem mu řekl, že mi psal Roman sms, že není práce. Odpověď byla jasná – Roman sedí za mnou v dodávce a o ničem neví. A na to zase já WHAAAT?! Tak nastala chvíle ticha, protože jsme oba nechápali, co se stalo. Já teda vůbec ne! Poté řekl BYE a zavěsil. Já chvíli stál a přemýšlel, co to jako bylo?! Jestli ještě spím, nebo už jsem vzhůru. Jestli ta sms od Romana byla sen nebo skutečnost. No byl jsem z toho mimo. Tak jsem se podíval do zpráv a znova si tu zprávu přečetl. Fakt tam byla. No podivné.
Dodnes mi není jasné, co se stalo. Napadají mě jen 3 vysvětlení. Buď mám něco s mobilem a ukázal mi stejnou zprávu dvakrát (i když v rozmezí několika dnů) nebo se ta zpráva zamotala někde v místních komunikačních sítích a došla mi podruhé anebo mi ji prostě Bára nevědomky poslala ještě jednou. To ale Roman odmítá.
Příští den v práci jsem šéfovi vysvětloval, co se stalo, ale ten to nemohl stále pochopit. Asi si myslí, že lžu anebo mi taky řekl, že jsem byl já nebo Roman pod vlivem alkoholu. Což jsme ani jeden nebyli. Kdo mi tohle dokáže vysvětlit?!?! Jsem snad paranoidní?!? Snad ne!

Teď bych se ještě zmínil, jak to tady chodí s alkoholem. Pro mě, jako pro příslušníka a občana ČR, jsou místní zákony něčím jako bůček pro vegetariána (při vší úctě k vegetariánům). Jednoduše je tady alkohol potírán, jak jen to jde. Možná už jsem se o tomhle tématu zmínil, nejsem si jistý, ale opakování je matka.
Alkohol se zde dá koupit jen ve speciálních prodejnách, tzv. Liquer Storech. Nikde jinde! Dost často je tento obchod spojen s hospodou, docela logicky. Ceny alkoholu jsou dost dost dost vysoké (v poměru s cenami našimi). Pivo v plechu vyjde asi na $5, točené na $6-7. A pivo to někdy moc nepřipomíná, nehledě na další skutečnost, že to není ani půllitr. Taky je zakázáno pořádat doma oslavy, při nichž se pije alkohol, bez dovolení. Ovšem tohle pravidlo se dá dost dobře obejít, pokud však vše probíhá v tichosti a nedojde k nějakým problémům. Pokud někdo pořádá oslavu, svatbu, či cokoliv jiného, pronajme si tzv. Community Hall, požádá o povolení město a taky zmíněný Liquer Store a pokud získá tato povolení, může zde konzumovat alkohol. Ovšem s tím, že převezme veškerou zodpovědnost za to, co se stane a za zúčastněné. To jsou praktiky milí ČEŠI!!!!! To by u nás asi neprošlo. Holt…vítejte ve vyspělé zemi! Jak podotkl můj spolubydlící…hlavně, že jsou tady povoleny psí zápasy!!!
Marihuana je zde logicky zakázána! Nesmí se kouřit na veřejnosti. I když kouření v parku a na pláži není trestáno, myslím nějak tvrdě. V Downtownu je taky jak jinak než Holandská hospoda, ve které je kouření marihuany povoleno. Není divu, že mají stále plno!
Vánoce přicházejí a jde to vidět. Prosklené výlohy obchodů hýří vánoční výzdobou, upoutávkami na slevy a vším, co je s Vánocemi spojeno. Ale tohle je, myslím, naprosto stejný obrázek, jako u nás.
Co se mi však líbilo, byl dopis od zdejší poštovní služby (Canada Post), ve kterém byla uvedena data, kdy mají lidé nejpozději poslat vánoční balíky do všech koutů světa tak, aby došly před Štědrým dnem. Docela užitečná informace!
V autobusech a vlastně všech veřejných dopravních prostředcích se začali objevovat kanadští atleti, respektive sportovci, kteří budou reprezentovat svou zemi na blížících se ZOH. Samozřejmě tam nejsou osobně, jen jejich podobizny na plakátech. Jde samozřejmě o hokejisty, rychlobruslaře, lyžaře atd. A o všech píšou, že jsou světovými šampiony a samozřejmě své disciplíny vyhrají. Už se nemůžu dočkat, až například Martina Sáblíková natrhne všem rychlobruslařkám…víte co!
O hokejistech ani nemluvím. Myslím kanadské. O těch se mluví, jakoby už OH vyhráli. Sranda! Prostě Kanada je jednoznačně nejlepší, pak dlouuuho nic, poté možná Finsko, Rusko, možná Švédové a zase dlouho nic. O ČR ani zmínka. Jak bych si přál, aby naši kluci kanadský hokejový sportovní klub porazili!
Ona ani NHL není něco extra. Od naší extraligy se zas tak neliší! Ale teď fakt kecám. Je to hokej úplně o něčem jiném, než na co jsme zvyklí u nás. Rychlý, dynamický, proložený parádičkami, skvělé zákroky brankářů,… Rád se na NHL dívám, třeba takhle u večeře. To je trochu relax! A když skóruje odchovanec českého hokeje, chutná mi večeře o dost víc!
Dnes končím, snad se zase brzo rozepíšu.
Mějte se všichni pěkně!
S pozdravem
Z

Neváhám a píšu další příspěvek. Nebude zaměřen jen na jedno téma, ale pokusím se zabrat témat více. Let’s go!

Náš apartmán – stále přebýváme na stejné adrese a jsme moc spokojeni. A naše paní domácí (Lita) je s námi taktéž spokojena. Ideální stav! Spokojenost na obou stranách.
Sama se nám přiznala, že když se rozhodla pronajímat tento byt (její nejoblíbenější) a začali se jí ozývat zájemci, pečlivě vybírala, komu ho pronajme. Při vybírání vsadila na to, jak na ni zapůsobí zájemci PO TELEFONU! Z naší malé české skupiny byla volající Lucka z předem jasných důvodů. Její angličtina je suverénně nejlepší. A jelikož bydlíme, tak nějakým způsobem zapůsobila A MY JÍ ZA TO DĚKUJEM! Lita je především ráda, že se o byt staráme sami. Sami si uklízíme (až na vysávání) a udržujeme pořádek. Už několikrát pronesla, že je moc šťastná, že je byt tak čistý. A to je taky důvod, proč si nevysáváme. Vlastně jsou dva. Lita nám chodí vysávat více méně za odměnu, že se o byt staráme a taky proto, že pro nás nemá vysavač, tedy nemáme svůj vlastní. Vždy vezme svůj a luxuje. Ale nám by bohatě stačilo, kdyby nám ho jen půjčila!

Konečně sportuju – David (spolubydlící) si zde jako fotbalista, v ČR kopající za svou rodnou vísku, připadal nevybitý a koupil si kopačky spolu s kopačákem. Chce tady začít hrát fotbal. Jen tak mimochodem – za nové kopačky značky UMBRO dal $100 (cca 1700 Kč). Na netu pak vysledoval, že by za ně dal u nás kolem 4500 Kč.
No, a když už měl kopačák, šli jsme na nedaleké volně přístupné fotbalové hřiště. Přibrali jsme ještě dva Čechy, kteří jsou Davidovi spolupracovníci a bydlí ve stejném domě jako mi. Jen pár pokojů od nás. A taktéž s námi šli dva Mexičani, spolubydlící oněch dvou Čechů. Já byl v týmu s klukama mexickýma. Docela jsme si zahráli a získal jsem novou přezdívku. Bylo pro ně, jakož asi pro všechny cizince, obtížné vyslovit moje jméno. Tak mi začali říkat Santana (prý je to mexický fotbalista a já jim ho připomínal). Docela dobrá přezdívka. Lepší než ta, kterou mi říkají pro změnu kluci indičtí na střechách. Tam jsem prostě Nek, namísto Zdenek. Ale zvykl jsem si.

Dirty people – v mém posledním příspěvku jsem se zmínil o lidech, kteří žijí na ulici a ne výjimečně jsou uživateli drog. Dnes jsem opět pracoval na místě, kde tito lidé jsou. A přiznám se, po prve jsem viděl, jak si někdo píchá drogy do žíli. Byla to mladá holka, vypadající docela slušně, ale když jsem viděl, jak si píchá jehlu z boku do dlaně, byl to zvláštní pocit. Byla opřená zády o zeď domu v divné póze a nevnímala okolní svět. Procházeli kolem ní další lidé, ale ona se pevně soustředila na svoji dávku. A nebyla jediná, koho jsem dnes viděl takhle si užívat.

Cypress Mountains – CM je název hor, respektive lyžařského střediska, ve kterých budou probíhat některé z disciplín Olympijských her. Jde o snowboarding a sjezdové lyžování. Možná ještě něco navíc. A právě do těchto hor jsme s Luckou ještě z ČR posílali životopisy na různé pracovní pozice. A právě v těchto horách byl tento víkend tzv. JobFair. Tzn. nábor nových zaměstnanců. Jedná se zejména o pozice ve stravovacích zařízeních, vlekařů, prodavačů lístků a spousta dalších. Tak jsme tam s Luckou jeli, už s upravenými životopisy a zkusili štěstí. Já, jelikož jsem měl v životopise uvedeno, že jsem pracoval v SUBWAY, jsem dostal nabídku na full time (plný úvazek) do kuchyně, nebo něco podobného, teď ještě nevím. Lucka dostala nabídku na part time (částečný úvazek) taky do kuchyně. Mezi obrovské výhody tohoto zaměstnání v horách patří zejména volný skipass na celou sezonu!!! To je prostě bomba. Denní lístek pro dospělého vyjde cca na $70. Takže člověk ušetří jako prase! Další výhodou je 50% sleva v půjčovnách lyžařského vybavení. Nevýhodou je docela dlouá dojezdová doba. Něco kolem hodiny a více. A dojíždět do práce na 7 hodin ráno, hmm. A práce to taky není nijak extra placená, ale dá se to. Začínat by se mělo asi v půli listopadu, tak je ještě nějaký čas na rozmyšlenou. Teď fakt nevím, ale čas ukáže.

MHD – městská hromadná doprava je zajišťována především autobusy a SkyTrainem. To je něco jako metro, ale nejezdí pod zemí, nýbrž nad zemí. Je to dobrý nápad, alespoň má člověk povědomí, kudy projíždí. A co navíc, je to bez řidiče, prostě tam není. Tak to asi ovládají odněkud odjinud. Více jsem po tom nepátral. Ovšem pokuty, ty jsou extrémně vysoké. Třeba jízda SkyTrainem načerno může vyjít na $500 (to je asi 8 500 Kč)!!! To si asi člověk rozmyslí, jestli si jízdenku koupí, nebo ne. Měsíční dvou zónová legitka vyjde na 100 babek, jedno zónová asi na 72 babek.
Řidiči jsou hodně milí. Každou osobu vstupující do busu pozdraví a na oplátku jim každá osoba vystupující poděkuje za zastavení. Stačí tedy zavolat THANKS (děkuji) a je to. Upozornění řidiče, aby zastavil, je řešeno moc hezky a jednoduše. Podél bočních stran uvnitř autobusu je nataženo žluté lanko, za které stačí zatáhnout a řidič ví, že má na další zastávce zastavit. So easy!!!

Vážení pozorovatelé mého blogu,

omluvte prosím moji neschopnost přihodit další postřehy ze života ve Vancouveru!!! Tato neschopnost vyplývá z nedostatku volného času a nedostatek volného času vyplývá z mého nového zaměstnání. Přestal jsem pracovat v SUBWAY a makám na střechách, většinou více než 8 hodin denně. Více o tom napíšu v příštím příspěvku. SNAD BRZO! Snad už zítra (pro čitatele z Evropy pozítří). Opravdu na to myslím!

Do té doby

Bye Bye

Drazí přátelé,

omlouvám se, že jsem dlouho nevložil žádný příspěvek do placu, ale nějak jsem asi neměl čas a řešil jsem jiné záležitosti.

Od mého posledního příspěvku se stalo pár docela důležitých věcí, tak se je budu snažit ve stručnosti popsat. Jedná se hlavně o to, že jsme si našli práci!

Začnu od úplného začátku. Jak jsem se již zmínil v mém prvním příspěvku, bylo nám doporučeno slečnou z agentury, abychom kývli na každou práci, co nám přijde pod ruku. Že se pak naskytnou práce lepší. OK tedy, řekl jsem si. A vyrazil, i s Luckou, hned po našem přestěhování se do nového bytu, obcházet s balíkem životopisů v ruce všechny možné i nemožné restaurace, obchůdky i obchody, řeznictví a uzenářství, pekárny i rychlá občerstvení.

Nejprve jsme šli do obrovského nákupního centra – Metrotownu, asi 30 minut autobusem od našeho bydlení. Obchody, které právě nabírají lidi, mají ve výloze vloženu cedulku s nápisem HIRING (najímání). Tak jsme se zaměřili hlavně na ně. Lucka zkoušela především obchody s oblečením a já většinou s jídlem, jako výpomoc do kuchyně a podobně. Občas jsme nechali životopis i tam, kde zrovna nenabírali (člověk nikdy neví). A tak ho nechala Lucka v jedné menší pekárně, kde nyní pracuje. Ale k tomu se více dostanu později.

Ještě musím podotknout, že i na post umývače nádobí musí osoba žádající o tuto práci dojít vyfiknutá, jako by se šlo do dobré společnosti. Tak jsem, naštěstí vybaven oblekem a jednou košilí z domu, žádal o všechny možné práce v obleku manažera.

P.S. Jedna košile byla málo, tak jsem si šel koupit další. Za dvě parádní košile jsem nechal v obchodě asi $10 (170 Kč), to by myslím šlo!

Dále jsme se zaměřili na obchodní centrum blíže našeho bytu – Brentwood. A opět obcházeli ty stejné obchody. Ano, i McDonald, KFC a jiné, místními obyvateli oblíbené stravovací provozy. Je to práce jako každá jiná. Co prodávám, z čeho je to vyrobeno a kdo to jí…to jsem neřešil. Řešil jsem to, že potřebuji mít za co jíst a bydlet. A taky mluvit anglicky!

Takže jsme rozdávali další a další životopisy a čekali, kdo se ozve. Při takovémto hledání práce jsme nemohli opomenout okolí našeho bytu. Tak jsme opět navštěvovali restaurace atd atd atd.

Samozřejmostí bylo hledání práce na internetu! Bez toho by to opravdu nešlo! Takže nekonečné posílání životopisů přes email a nekonečné čekání na odpověď od zaměstnavatele.

Zde bych ještě vložil pár postřehů, týkajících se odměn za práci. Nevím, kolik si vydělá ředitel společnosti, asistentka nebo manažer. Vím jen, kolik si vydělá umývač nádobí, uklízeč, kuchař a profese těmto podobné.

Nejlépe jsou na tom asi uklízeči. Ti mají cca $10 – 12 na hodinu, pak kuchaři s $10 na hodinu, prodavači na pultech obchodů a nějaké pomocné síly. Zapomněl jsem na práci ve skladech. Ta je placena docela dobře, kolem $12 – 15 na hodinu. Takovou práci bych si přál. Odpověděl jsem na nespočet takových inzerátů na internetu, zatím nic!

Asi po dvou, nebo třech dnech obcházení obchodů se Lucce ozval majitel pekárny v Metrotownu (viz výše). Má se za ním prý dostavit na pohovor. Tak samozřejmě kývla! Domluvili se na dni a čase, popovídali a Lucka měla práci. To byla středa 23. 9. 2009. Po cestě na tento pohovor se ještě stavila v SUBWAY (řetězec rychlého občerstvení, který je v ČR myslím jen jeden a to v Praze) a nechala tam svůj životopis. Když se vracela z pohovoru, volal jí majitel SUBWAY. Chtěl ji pozvat na pohovor. Tak mu sdělila, že už práci má, že nepřijde. Obratem se jí zeptal, zdali nemá někoho známého, kdo hledá práci. Vzpomněla tedy na mne a domluvila mi schůzku na čtvrtek dopoledne.

Tak jsem tam naklusal přesně na čas, pěkně oblečený a čekal jsem na majitele. Lucka mě předem upozornila, že měla velký problém mu v telefonu porozumět, co říká. To mě moc neuklidnilo! Má angličtina se za týden pobytu o moc nezlepšila, tak jsem šel na tento pohovor s obavami.

Seděl jsem v SUBWAY a čekal na bosse! Najednou se ke mně přiřítil statný muž, asi tak 50 let, Ind, a začal na mě něco mluvit. Věděl jsem, že je zle. Mé obavy se naplnily. Rozuměl jsem mu tak každé páté slovo.

Co dělat v takovém případě?! Dojdete žádat o práci a nerozumíte svému zaměstnavateli. Utéct?! Omluvit se a utéct?! Sedět a čekat?! Já seděl a čekal. Všechny mé smysly jsem soustředil na něj a poslouchal jen jeho. Kdyby vedle mě vybuchnul granát, asi bych si toho nevšiml. Začal jsem mu rozumět více a více, ale ne všechno. Dal jsem mu životopis, on si ho prohlédl, ptal se mě na nějaké věci kolem víz, řekl mi, co bych měl dělat atd. Pak jsem se ho ptal já a na nějaké věci ne jen jednou! Jeho angličtina modulovaná na rodný indický jazyk (punjabi?!) nebyla to pravé ořechové pro mé uši.

Abych to shrnul => chtěl po mně, abych pracoval na nočních směnách. To znamená od 5pm do 12pm (17-24 hod). Prý mě někdo zaučí a po nějakém čase budu dělat sám. To mě moc nepotěšilo. Při představě, že budu v naprosto cizím městě sám v obchodě prodávat do půlnoci lidem sendviče a starat se o kasu, mi běhal mráz po zádech. Chápete?! Na druhou stranu, žádnou jinou nabídku na práci jsem neměl! Tak jsem musel kývnout! Chtě nechtě.

Na mou první šichtu jsem nastoupil ještě týž den, ve čtvrtek večer. Zaučovala mě mladá slečna jménem Shekiba. Je v Kanadě již 9 let, studuje angličtinu a pochází z Afghánistánu. Mluví strašně rychle, ale není to nejhorší. To nejdůležitější jí snad rozumím. Do 8pm tam s námi ještě zůstala Karamcheet. Mladá žena z Indie, mluvící jazykem punjabi. Ta si mě vzala pod svá křídla a ukazovala mi, jak se dělají sendviče. Máme jich na výběr asi 20 druhů ve dvou velikostech. Zákazník dojde, řekne, jaký chce sendvič, do jakého chleba ho chce naservírovat a až je sendvič připraven má na výběr velké množství zeleniny a omáček, kterými lze sendvič dochutit.

Tak jsem se pomalu zaučoval. Večerní šichta obnáší hlavně uklízení a chystání ingrediencí na další den. Zelenina, chleby, omáčky, cookies (malé sladké koláčky), …

První den jsem však se Shakibou nekončil ve 12, ale dřív (asi v 11), neboť jsme neměli moc zákazníků. Cesta z práce mi trvá busem asi 15 minut. Říkal jsem si, že bych mohl chodit pěšky (asi 30 minut), ale to mi nebylo doporučeno. Prý to není o půlnoci moc bezpečné. Tak projíždím dolary. Do práce ale chodím pěšky. Je to pěkná procházka.

Takhle jsem se zaučoval od čtvrtka do soboty a pak až v pondělí. Boss mi každý den volal, jestli už jsem schopný pracovat sám. Dobrý ne?! Já měl problémy úplně se vším! Rozumět co zákazník chce, umět mu to připravit, někteří si ještě hodně vymýšlejí, jak chtějí co připravit. A další problém – pokladna. Jde o prachy a nerad bych si urval nějaký průser. Nikdy jsem takovouto práci neměl a tak to bylo o to těžší. A hlavně ještě moc nerozeznám mince a tím pádem mi docela trvá, než spočítám, kolik mi zákazník dal peněz a kolik a jak mu mám vrátit. To se ale zlepší.

V pondělí (28. 9. 2009) jsem usoudil, že bych mohl zkusit v úterý pracovat sám. Ale asi to bylo brzo! Moc vesele se mi v úterý do práce nešlo. Pracovat sám v noci v cizím prostředí – hodně věcí se mi honilo hlavou. Nakonec ale vše dopadlo dobře. Naštěstí. Žádný větší problém.

Jeden problém se však vyskytl. Ještě v pondělí. Došel zákazník, pán asi tak 60 let, vizáž jaderného fyzika. Objednal si, ale začal si vymýšlet něco ohledně chlebů. Moc jsem mu nerozuměl, co přesně chce. Pořád se mě vyptával na chleby, vymýšlel si, který chce, a já z toho začal být tak zmatený, že jsem úplně zapomněl, který je který. Kolaps! Dopadlo to tak, že se sebral a odešel. Ještě nezapomněl přihodit pár poznámek na mou adresu a zabouchl za sebou dveře. Shekeeba mi pak řekla, že je tak trochu blázen. Nemilá zkušenost, ale zkušenost. Docela mě to mrzelo, ale co už!

Včera (30. 9. 2009) se tento pán vrátil. Už jsem pracoval sám. Bylo něco po desáté večer. Když jsem ho uviděl a on mě – těžko byste na našich tvářích našli úsměv. Pán vstoupil, já ho zdvořile pozdravil a omluvil jsem se mu za mé předchozí nedorozumění. Řekl jsem, že jsem nový, že mám problémy s angličtinou a teprve se zaučuju. Na to mi odpověděl, že si myslí, že je velice dobrý zákazník, že je ohleduplný a že teda OK. Tak OK. Zeptal se mě, odkud jsem. Když jsem mu řekl, že z ČR, tak se pousmál a povídal mi, že v ČR byl, připomněl jsem mu hlavní město, dodal, že zná Bratislavu a jen tak prohodil slova DĚKUJI a BŮH. To mě potěšilo. Trochu jsme se zasmáli, dostal, co si objednal, pojedl a odešel. Konec dobrý, jako v pohádce!

Od úterý teda pracuju sám. Asi tak od 7 večer. Udělám si svou práci, ve 12 zavřu a jedu domů. Doma jsem kolem půl 1, sprcha, kontrola mailu (co kdyby nějaká lepší práce) a spát. Každý den mě v práci překvapí něco nového. Hlavně zákazníci, kteří si vymýšlí něco extra. Buď jim moc nerozumím, nebo nemůžu jejich přání vyplnit, protože nevím jak. Nikdo mi to předtím neukázala a tak se omlouvám a omlouvám. Někteří to berou v pohodě, chápou, že jsem nový, ale někteří ne!!! Ti, co to chápou a ještě mi třeba pomůžou, poradí, ode mě dostanou jeden cookie. Usmějeme se na sebe a vše je OK. Takoví lidi jsou mi sympatičtí.

Hodně lidí se mě ptá, odkud jsem. Většina si myslí, že jsem z Ruska!!! Opravdu, tak 90%. Vědí, že je nějaká Evropa, možná Anglie a Německo a pak Rusko. A vše podle nich kolem Ruska. Neznalci!

Jednou došel mladý kluk. Jen jsem se na něj podíval a hned se mě ptal, jestli nejsem z Německa. To mě docela dostal. Tak jsem mu řekl, že ne, ale že je hodně blízko. Když jsem řekl ČR, dodal, že to byla druhá možnost, co chtěl říct. Nevím, jak to poznal!!! Máme my Evropané snad něco vyryto ve tváři?! Netuším!

A včera jsem si udělal mého prvního kamaráda! Je to pán ve věku asi tak 35 – 40 let. Takový trochu černoch. Došel, objednal si a ptal se mě, jestli vím, že zítra (1. 10. 2009) začínají Canucks sezónu?! Řekl jsem, že ano a že hrají venku v Calgary (jsem si to předtím studoval doma na netu). Mé znalosti ho potěšily a hned se mě ptal, komu fandím! Nemohl jsem říct nic jiného, než Canucks! Ptal se mě, odkud jsem. Po mé odpovědi dodal dlouhé YEAAAH. Zeptal jsem se, jestli zná českého hokejistu. Řekl, že máme perfektní brankáře. Hašek, Turek, ale jeho největší hvězda je prý Jágr! A znal taky Langa. Ptal se mě, kde teď chytá Hašek, jestli taky odešel do KHL. Řekl jsem, že ne, že chytá u nás. Ptal se mě na jeho výkony, protože si prý myslí, že už je Hašan starý, aby chytal dobře.

Pak mi podal ruku, představil se mi, já jemu a dodal, že za mnou bude chodit častěji, že jsem jeho nový kamarád. Milé! Cookies ale nedostal, nemůžu to dávat každému!

Před odchodem ještě dodal, že se mám těšit na olympiádu. Hlavně na hokej. Prý to bude mazec (něco v tom smyslu). Kanada, USA, Česko, Finsko…krásný hokej. Dal jsem mu za pravdu, rozloučili jsme se a byl pryč.

Ještě bych chtěl dodat, že mám v práci jídlo zadarmo, pití také a podobně je na tom Lucka v pekárně. To je výborné! Ušetříme docela dost peněz, protože, jak jsem už psal v některém z předchozích příspěvků, jídlo je tady hodně drahé. A Lucka toho ještě hodně donese domů (můžete shlédnout ve fotkách). Výhoda prací, které děláme! Ale zase na úkor jiných věcí, o kterých se mi nechce psát. Nechci si stěžovat. Musím být rád, že mám práci a že si něco vydělám!

Tímto pro dnešek končím, myslím, že o práci toho už bylo dost. V dalším příspěvku mám v plánu popsat, jak jsme si vyřizovali účet v bance (a udělali si tam přítele, který nám posléze docela pomohl) a taky bych rád popsal náš výlet do nedalekých hor – Burnaby Mountains. Fotky jsou již k dispozici. Článek bych chtěl napsat co možná nejdřív, tak sledujte můj blog.

S pozdravem

Zden-Al

P. S. Nestíhám dělat korekturu textu. Omluvte případné chyby. Thank you!

Rodiče, sestro, přátelé, kamarádi,

po dlouhých šesti dnech jsem si našel chvilku, abych Vám všem mohl napsat pár slov o pobytu mém a mé přítelkyně Lucky ve Vancouveru. Jak jsem již napsal, jsme tady šestý den a ve zkratce popíšu všechny tyto dny, čímž vytvořím malý příběh začínající úterým (15. 9. 2009) a končící dneškem (20. 9. 2009).

Den první – úterý 15. 9. 2009
Tento den, spíše brzké ráno, odstartoval naši dlouhou cestu do Vancouveru (už budu psát jen Van => Vancouver je příliš dlouhý).

Tento den jsme vstávali v brzkých ranních hodinách, přesněji v půl 2. Odjezd autem z Olomouce do Vídně, odkud jsme letěli do Londýna, byl naplánován na 2 hodinu. Rychlé ranní osvěžení v koupelně vystřídala rychlá snídaně, a jelikož už jsme měli kufry sbalené a srovnané v autě, mohli jsme vyrazit na cestu.
Do Vídně nás vezl brácha (Marek) a děda (Vašek) Lucky. Ještě jednou oběma díky!!!

Marek jakožto zkušený řidič a děda (navigátor) ošlehaný zkušenostmi dálkového řidiče autobusu v dobách nedávno minulých, nás po malém zabloudění v ulicích Vídně (neboť prý Vídeň v dobách nedávno minulých vypadala malinko jinak) bezpečně dopravili na Vídeňské letiště. Tam jsme se s nimi rozloučili a vydali se k odbavení. Letadlo nám letělo v 7.55, na letišti jsme byli něco málo před šestou hodinou (ideální čas). Odevzdali jsme kufry, letištní zaměstnanec byl moc milý a ochotný. Poté jsme chvíli brouzdali po letišti, najedli se v Olomouci vyrobených bagetek (děkujeme babičce Lucky za vynikající kuřecí nugety) a vydali se k letištní bráně, od které nám mělo odlétat letadlo. Před bránou probíhala klasická bezpečnostní opatření. Tzn.: sundat bundu, pásek v kalhotách, vyndat notebook z brašny, sundat hodinky a vytáhnout vše z kapes. Tyto všechny věci položit na pás a nechat ozářit dávkou rtg záření (ale jen velmi malou). Poté jsme prošli branou, a jelikož nebylo slyšet žádné písknání, vše bylo v pořádku. Za bránou jsme na sebe naházeli všechny věci a čekali na letadlo. Z Vídně jsme letěli Airbusem společnosti British Airways, docela velké letadlo, ale ne zas tak moc. V letadle jsme se usadili, shlédli letušky předvádějící bezpečností pokyny pro případ nouze a čekali na rozlet. Odlepení se od země proběhlo v pořádku, občas sebou letadlo škublo, poskočilo, ale nic hrozného. Pohled na Rakousko z výšky asi 9 km byl zajímavý, leč krátký. Obloha byla zatažená a nebylo vidět vůbec nic. Myslím tím směrem k zemi, nad mračny krásně svítilo sluníčko! Nádherný pohled.

V letadle jsme něco málo pojedli, asi i na chvilku zdřímli a po 2,5 hodinách jsme měli přistávat na Londýnském letišti Heathrow (na terminálu č. 5). Kapitán letadla nám však oznámil, že se nad Londýnem kazí počasí a přistaneme s malým zpožděním. Před přistáním jsme letěli asi 15 minut v černých mracích a po jejich opuštění jsme mohli shlédnout z pořádné výšky Londýn. Řeka Temže, London Eye,...atd. Přistání nebylo tak easy jako vzlétnutí ve Vídni. Nejsem pilot, nemůžu posoudit proč (snad jen kvůli počasí) jsme se posadili v Londýně na zem docela prudce, letadlo sebou trochu zamávalo, gumy podvozku zapískali a my byli na zemi. Oddech veliký! Dozvěděli jsme se, že jsme přistáli na terminálu č. 3 a na term. č. 5 budeme převezeni letištním autobusem. Dámy a pánové, něco tak velkého jako terminál č. 5 jsem ještě neviděl. Byl obrovský! Po příjezdu k term. 5 jsme prošli snad kilometr chodeb a uliček. Na konci tohoto nás čekala další bezpečnostní opatření (rtg kontrola atd.). Lidí a lidí…opravdu jako…máku! Než jsme se dostali na řadu, uběhlo hezkých pár desítek minut. Když na mě zavolala velká černoška stojící u pásu, na který se opět dávaly všechny osobní věci, ,,Next please!’’, měl jsem obrovskou radost. Kontrola opět proběhla v pořádku a my si mohli konečně někde sednout a odpočinout. Času při čekání na další let do Vancouveru jsme měli hodně, asi 4 hodiny. Další bageta, čaj, procházka, zastávka u obchodu s Londýnskými suvenýry, sledování letadel opouštějící a přistávajících na Heathrow…těchto pár aktivit nám pomohlo přečkat čas před dalším nástupem do letadla. Z obrovských televizních panelů jsme vyčetli, že let BA077 do Vancouveru odlétá z brány číslo B 10 (asi, už přesně nevím) . ,,B” znamenalo, že se musíme přesunout na trošku jinou část letiště. Drazí, k tomuto přesunu jsme použili metro! Ano, pod terminálem č. 5 jezdí metro (bez řidiče)! Přesun trval jen chvíli a my se ocitli na ne zcela zaplněné části tohoto terminálu.
Teď trochu odbočím…předem jsme věděli, že z Londýna do Vanu poletíme Boeingem 747 respektive Jumbo Jetem. Toto letadlo je…obrovské! Přepravuje lidi při zaoceánských letech, je tří palubové a přepraví cca 500 osob. Hodně jsem se na tento let těšil, právě kvůli tomuto letadlu. Když jsem tomuto ,,hovadu’’ však stanul tváří v tvář (já za sklem letištní haly asi tak ve 2. patře letiště a ONO na letištní ploše), cítil jsem úzkost. A to fakt nekecám! A nebyl jsem sám. Lucka na tom byla podobně a to má odlétáno podstatně více hodin než já. Jumbo Jet je opravdu HOVADO s velkým H. Při pomyšlení, že by se toto mělo odlepit od země, se mě zmocňoval smích. TO PŘECE NENÍ MOŽNÉ!!! Pohlédl jsem na jinou část letištěm, kde se právě jeden tento brouček zvedal od země a mířil do oblak. To mě utvrdilo, že TO MOŽNÉ JE! Řekl jsem si: OK! A za 20 minut seděl vevnitř. Prostor ve vnitř byl obrovský. Ne však prostor pro nohy cestujících v ekonomické třídě. Ale dalo se to!

Čekal nás devítihodinový let z Londýna do Vanu. Docela dlouhá doba, ne?! Ze sedadla přede mnou na mě ovšem zíral malý monitor s nápisem ENTERTAINMENT (ZÁBAVA). Takže, o zábavu během letu bylo postaráno. Filmy, hudba, televizní kanály, dokumenty,… Byl jsem spokojený.
Po usazení všech pasažérů se ozval kapitán letadla, přivítal nás, popřál hezký let. Letušky nám však nyní neukazovaly co dělat v případě nebezpečí, vše se promítalo na monitoru před námi.
Letadlo začalo rolovat po dráze, dostali jsme se na odletovou runway, 2 obrovské motory pod každým křídlem začaly burácet, letadlo nabírá rychlost, krajina za oknem se začíná rozmazávat, příď letadla se naklání k nebi a…letíme. Brouček se odlepil od země s nečekanou lehkostí. Pár záchvěvů a je klid. Jsme v letové výšce. Monitor ukazuje letovou rychlost přes 800 km/h, výška cca 9 km, doba letu 9:35, vzdálenost do cíle přes 8000 km. LETÍME!

Letušky po chvíli začnou roznášet jídlo, pití, vše co si kdo přeje.
Nezbývá mi než podotknout, že jsem byl bohužel po dobu celé cesty nemocný. Docela silné nachlazení mě postihlo den či dva před odletem a nemoc vyvrcholila právě v den odletu. A nejhorší to bylo v letadlech. Klimatizace vypouštějící suchý chladný vzduch mi opravdu nedělala dobře. Z Londýna do Vancouveru jsem seděl zakrytý pod dvěma dekama a trpěl. Zimnice a horečka se pravidelně střídaly na mém těle. Nicméně, nějak jsem to zvládnul. Televize, hudba a spánek mi pomohli překonat tyto nepříjemné okamžiky.
Let proběhl v pohodě, jen jednou jsme se nad oceánem dostaly do turbulencí. Leč, náš jistě zkušený kapitán letadla, se z nich dostal co by dup, obletěl je a bylo po vzrušení. Další turbulence už nás nepotkaly.
Let byl trasován přes Irsko, poté jsme letěli nad Islandem (těsně jsme míjeli Rejkjavík) a stáčeli to nad území Severní Ameriky. Občas se dalo shlédnout na oceán, zrovna když se mraky odklidily někde mimo naše zorné pole. Nejkrásnější pohled z okna letadla byl nad územím Kanady. Z počátku vypadala Kanada jen jako rovná deska. Žádné pohoří, jen občas jezero, cesta, písek a prach. Před Montrealem už to začínalo být zajímavější. Začaly se objevovat první pohoří a hory. Místy ještě zasněžené (nebo stále zasněžené?). To the best mělo však teprve přijít. Okolí Vancouveru! To bylo ono. Obrovská pohoří! Letěli jsme nad nimi tak nízko, že jsem měl chvílemi pocit, jakoby se jich chtěl kapitán dotknout břichem letadla. Byly tak blízko. Nádherné horské štíty ostré jako břitva, modro zelená horská jezera lemovaná sněhem a místy ledem. To by ani Josef Lada nenamaloval! V těchto chvílích jsem zapomínal na svou nemoc a užíval si pohled na tyto skvosty.

Kapitán z ničeho nic oznámil, že za 20 minut přistáváme. Najednou mi zvlhly dlaně a já byl zvědav, jaké bude přistání s Jumbem! Kapitán pomalu klesal, jakoby jen nechal unášet letadlo ve větru. Objevili se první domy, vesnice, města….Vancouver! Ještě chvilka ve vzduchu a jsme na zemi. Skoro jsem nepoznal, kdy se kola letadla dotkla země! Neuvěřitelně lehké přistání s tímto kolosem! Docela mě to překvapilo.

A konečně jsme si mohli říct…JSME VE VEANCOUVERU! DĚJIŠTI ZIMNÍCH OLYMPIJSKÝCH HER V ROCE 2010! Byl jsem nadšený, ale únava mi nedovolovala dát to na sobě znát.
Když jsme přistáli, bylo právě 15.35 kanadského času. Přidejte si 9 hodin plus a právě tolik bylo u nás, v ČR (0:35 => již jsme nespali 23 hodin).

Na letišti nás čekala první kontrola. Mladá asiatka se nás jen zeptala, co budeme v Kanadě dělat, jestli zůstaneme ve Vanu a na jak dlouho jsme přiletěli. Taky chtěla vidět papíry z ambasády ve Vídni. Dále nás nasměrovala na imigrační oddělení. Tam jsme si docela dost načekali, než na nás přišla řada. Ne, že by tam bylo tolik lidí, ale proto, že pracovní morálka imigračních úředníků byla poněkud chabá. Nakonec se ale rozjeli a vše šlapalo jak hodinky. Následovali otázky stejné jako při první kontrole, do pasu nám vložili papír, který nám umožňuje pracovat na celém území Kanady (Work Permit), popřáli hezký pobyt a my mohli po vyzvednutí zavazadel opustit letiště a vyjít do velkoměsta!

U letiště nás měl vyzvednout autobus (AIRPORTER) a zavést nás někde poblíž hostelu, ve kterém jsme měli předplaceny 3 noci. Na autobusové zastávce jsme potkali další český pár a dali se s nimi do řeči. Měli stejnou cestu jako my. Nečekaně! Airporter přijel, řidič nám okamžitě začal pomáhat s kufry a hned se nabídl, že nám řekne, až bude čas vystoupit.
Jeli jsme a pozorovali město. První dojmy byly více než dobré a jistě byly také umocněny slunečným a teplým počasím, které zde panovalo.
Po vystoupení z busu jsme se s našimi novými známými zorientovali v mapě a vydali se do hostelu s názvem SameSun Hostel. Ještě Vám představím nové známé. Jsou to David (z Vysočiny) a Radka (ze Znojma) studující v Olomouci vysokou školu. Po odevzdání diplomových prací v květnu z nich budou tělocvikáři.
Přešli jsme asi dva bloky domů (mě to trvalo déle – důvod je na místě – porouchalo se mi kolečko u kufru! PARÁDA!) a byli před hostelem. Šli se ubytovat. Dostali klíče a šli na pokoje. Já s Luckou a David s Radkou. Pokoje byli čtyřlůžkové a šestilůžkové. Po otevření dveří pokoje jsme zjistili, že už nám tam někdo spí. D s R na tom byli podobně (a ze svých spolubydlících rozhodně nebyli nadšení – všude bordel, ponožky, trenky,…). Lucka šla tedy na recepci poptat se, zdali nemají jeden volný pokoj, kde bychom byli spolu. Povedlo se! Vyfasovali jsme pokoj bez oken s velkým větrákem (abychom se v noci neudusili-nesměl se vypínat) o rozměrech asi…hmm...hmm…no máááálo! Dvě dvoupatrové postele, naše kufry a bylo plno! Nějak jsme se s tím nakonec vypořádali, vytáhli nezbytné oblečení na noc a šli si koupit večeři. Dvě malé pizzy (u nás by byly v jídelníčku označeny jako extra velké) cca za $12. Ovšem pozor! Ceny jsou v Kanadě uváděny na štítcích a tabulích (prostě všude) bez daně. Tzn., jdete-li si koupit pizzu a v jídelním lístku je napsáno $5 naúčtují Vám cca $6 (daň je asi 20%).
Pizzu jsme víceméně jen ochutnali, vyčerpáním z prvního dne jsme toho moc nesnědli a pizzu si vzali na pokoj. Druhý den perfektně zasytila.
V hostelu jsme si dali sprchu a šly spát. Po 30ti hodinách beze spánku (když nepočítám letadlové klimbání)!!! Docela nářez!
Spánek však netrval příliš dlouho. Ano…bylo to způsobeno časovým posunem. Všichni 4 jsme se na pokoji vzbudili kolem 3 ráno. Postupně šli na záchod, pokecali na chodbě, zašli na net a šli zase spát. Bylo kolem půl 5 a spánek trval cca do 7. Opět nic moc.
Organismus je v tomhle docela zákeřný! Nedovolí člověku v klidu odpočívat (když už konečně může).
Končí první den naší výpravy! Náročný, ale…byl jsem spokojen!

Den druhý – středa 16. 9. 2009
Den druhý začal poměrně brzy. Jak jsem již psal, cca v 7 hodin ráno kanadského času. V hostelu jsme měli připravenu snídani, respektive jsme si ji mohli udělat z připravených toastů, másla a asi pěti druhů marmelády. K tomu se podával čaj nebo džus. Člověk si mohl nabrat kolik chtěl. To bylo dobrý, ale ruku na srdce. Kolik je člověk schopen sníst toastů s marmeládou. První den možná víc než by čekal, ale postupem času už to moc nejde. Je to vše moc sladké.

Po snídani jsme vyrazili do města. Trochu se porozhlédnout a zkusit si koupit mobilní telefon se SIMkartou. V hostelu nám dali pár typů na mobilní operátory. Jsou to zejména Rogers, Fido a ještě asi dva (jejich názvy jsem si nějak nezapamatoval). Tyhle mob. operátory jsme prošli a vybrali si Fido. Za $50 jsme dostali SIMkartu s $25 kreditu a mobil zdarma. To jde! Co nás však zarazilo, bylo to, že se platí nejen za odchozí hovory, ale i za příchozí!!! Jinak je zde asi 1000 možností jak si SIMku nastavit. Respektive účet. Všechno tady popisovat nebudu. Určitě bych to popletl a zabralo by to moc času. Tak tedy máme s Luckou Fido a můžeme volat.
Před obědem začalo pršet, tak jsme se vrátili zpět do hostelu. Sedli k netu a hledali s Radkou a Davidem ubytování. Sem tam někam napsali, zavolali atd.

Už teď se zmíním o paní Litě. Ta nabízela 2 pokojový byt v Burnaby (nedaleko Vanu) za $1500. Když se to rozpočítá mezi 4 lidi, cena se zdá být více než dobrá. Na Vancouver! Zavolali jsme jí, domluvili se na středu na prohlídku a bylo to. Večer jsme strávili u netu hledáním dalšího bydlení a práce.
V hostelu jsme potkali zrovna se ubytovávající Čechy. Asi tak 10. Taky jsme se dali do řeči s Čechem, který už je v Kanadě asi 3 měsíce, pracuje a bydlí v hostelu. V hostelu zaplatí za týden $150. To je docela pálka, ale normální. Sdělil nám, že pokud se ráno probudíme a budeme doštípaní, nemáme se prý divit. V některých postelích se prý nachází něco jako blechy. Ale ve 3. patře, kde jsme zrovna byli my, jich prý moc není. To potěší ne?!
Ten den se už asi nic zvláštního nestalo, tak jdu na den třetí!

Den třetí – čtvrtek 17. 9. 2009
Tento den začal opět toasto-marmeládovou snídaní s čajem. Poté jsme dostali informaci, že jakási pracovní agentura dělá nábor lidí pro zimní olymp. hry. Tak jsme tam naběhli. Agentura sídlila asi ve 27. patře honosné budovy. Výhled byl skvělý. Tam jsme se však dozvěděli, že nabízejí práci jen na asi 27 dní v době konání OH. Tzn. práce jen v únoru. Nebrat! Potřebujeme práci teď.
Tak jsme zdvořile poděkovali a odešli. Na 10 hodinu jsme měli domluvenu schůzku s paní Litou ohledně bydlení. To jsme nestíhali a po domluvě s ní jsme dojeli až kolem 12. Cestu z Downtownu (centra Vanu) jsme absolvovali busem. Jeli jsme východním Vanem a to byl pohled. Špína, bezdomovci, feťáci,… Hnus! Tam bych žít nechtěl. Později jsme se dozvěděli od Lity, že všichni tihle lidi mají AIDS a že tam nemáme chodit ani náhodou. Very dangerous place!!!
Naštěstí jsme tohle místo brzy opustili a dostali se do Burnaby. Vystoupili z busu a našli dům, ve kterém Lita nabízela onen podnájem. Lita je velice milá a sympatická žena, něco kolem 40 let a pochází z Filipín.
To, co se stalo po vstupu do apartmánu, nečekal nikdo z nás! Byt – 2 velké ložnice (s manželskými postelemi, královské přehozy, obrovské skříně, zrcadla, stůl), kuchyň (plně vybavena, vše nové, krásný sporák s odpočítáváním, lednička, mrazák), obývák (podržte se…s krbem!!!!, televize, velká sedačka, rozkládací křesla, rádio, konferenční stolek s obrovskou kyticí, velké zrcadlo, obrazy) a máme taky balkon!!! Všude koberec, po kterém když jdeme tak si připadáme jako bychom šly po anglickém trávníku. Prostě luxus. Žehlička a prkno rovněž přítomno. Za ty prachy! My tomu nevěřili. A podržte se podruhé. Na dvorku je vyhřívaný bazén!!! Máme k dispozici kulečník a fotbálek!!! Je to vůbec možné?!
Já byl z tohoto všeho úplně špatný! Pořád jsem myslel, že je něco špatně! Samozřejmě jsme na tohle kývli. Stále nám však vrtalo hlavou, kde je problém!

Podržte se potřetí, ale to už mluvím o současnosti! Lita musí být anděl, kterého nám seslalo samo nebe. Povídala nám, jak ona přijela do Vanu, když jí bylo 22 let. Jak pro ni bylo vše nové a těžké, a proto nám prý chce co nejvíce pomoci. Mě je až blbé o tom psát, ale ona nám dává vše zadarmo. Veškeré čisticí prostředky, prášky na praní, kapesníky, papírové utěrky, záchodový papír a dala nám klíče od svého skladu. Prý když budeme něco potřebovat, máme si tam zajít. Věříte mi ještě?! Měli byste. Vše je pravda!
Dokonce nás vzala včera (sobota 19. 9. 2009) svým autem na projížďku okolím a vzala nás do obchodňáku. Ať si prý nakoupíme a ona nám to odveze! Je to normální?! Existují takoví lidi i u nás?! Já takového nepotkal! Dala nám každému i dolar do nákupního košíku (my jsme nikdo neměl drobné) a už ho nechtěla zpět. Prý ho zase mi někdy někomu dáme.
Setkali jste se někdy s tím, že by vám dal cizí člověk před Tescem 10 Kč do vozíku?! Sranda ne?!
Taky jsme se ptali, kde si můžeme koupit víno a ona hned že nám dá. A že nám dá taky ryby, že jich má hodně od nějakého známého. Není ona anděl?!
A navíc. Její manžel má kliniku a ona mu dělá sestru. Hned nám nabídla, že pokud budeme potřebovat doktora, máme jí dát vědět a on nás ošetří! Neuvěřitelné!!!!!!
A ještě jsem nezmínil výhled z bytu. Okouzlující. Vidíme skoro celý Van a dokonce i hory. Mrakodrapy v noci krásně svítí. Vidíme západ a východ slunce! Autobusová zastávka 1 minutu chůze. Excelentní!
Takže…jsme se dohodli, podepsali a bydlíme.

Den čtvrtý – pátek 18. 9. 2009
Já s Luckou jsme se přestěhovali v tento den navečer. Měli jsme ještě obchůzku po Vanu se slečnou z agentury a vyřizovali jsme si SIN (Social Insurance Number). Nejdůležitější číslo v Kanadě. Bez toho Vás nikdo nezaměstná a nejde si ani zařídit účet v bance.
Po přesunutí do bytu jsme se vybalili a vyčerpaní šli spát. Pořád jsme byli unaveni nejen z věčného chození, ale taky hrál stále svoji roli časový posun! Věřte nevěřte, není to prdel!

Den pátý – sobota 19. 9. 2009
Ráno se přistěhovali Radka s Davidem. Uklidili jsme si kuchyň a další místnosti. Ne, že by to bylo špinavé, ale…víte no. V poledne přišla Lita, zaplatili jsme a sdělila nám, že každý měsíc nám sem dojde uklidit uklízečka. Tak to už bylo hodně!!! Řekli jsme jí, že to nemusí, že si uklidíme sami. Na to nechtěla přistoupit. Takže…máme i uklízečku. Ale samozřejmě si uklidíme sami. Jak jsme zvyklý z domu!
Toto odpoledne nás taky vzala do obchodňáku (jak jsem už psal dříve). Večer jsem Lucce a mě udělal hamburger jak se patří a docela se mi povedl.

Den šestý – neděle 21. 9. 2009
Dnes je neděle a já skoro celý den píšu tyto řádky. Venku je krásně a tak jsme si s Luckou zašli na procházku, poznat okolí. Udělali jsme pár krásných fotek Downtownu, přístavů, hor a lesů. Vše pěkně z povzdálí, z kopečku nad naším domovem.
Po večeři nám Lita donesla víno! Francouzské! Výborné! Tak ho teď popíjím a píšu. Připadám si jako největší spisovatel. Červené víno, notebook, pohled z okna na mrakodrapy a rozsvícený Van. Idylka.
Zítra nám mají dojít zapojit internet a televizi. NHL přichází a televize bude potřeba!
Jediná starost, dost velká, kterou teď máme, je práce! Víme, že nebude lehké ji sehnat, ale jsme ochotní vzít cokoliv. Tedy alespoň já. I slečna z agentury nám říkala, že máme vzít cokoliv a stále hledat. Že přijdou práce lepší. Snad ano!

Ještě pár Vancouverských postřehů:
-hokej je prý prostě hokej (ne lední hokej)!!! Fotbal je taky prý jen fotbal a ne travní fotbal .
-Van je plný asiatů. Je jich tu fakt strašně moc! To je dáno tím, že sem došli za prací někdy kolem roku 1890 tedy v době, kdy se stavěla železnice. Jen se je pak nepodařilo dostat zpět domů.
-jídlo je hodně drahé. Dražší než u nás. A je asi tím nejdražším, co tady je!
-benzín stojí kolem $1.20 (teda cca 20 Kč). Místní říkají, že je drahý! V USA je levnější.
-ve Vanu je taky docela dost bezdomovců. To je dáno tím, že je tady mírnější počasí (docela teplé).
-když si chcete odkašlat, tak NE do dlaně, ale do ohybu lokte!!! Je to hygieničtější!
-bezdomovec má právo Vás požádat o peníze jen jednou, vícekrát je to zakázáno vládou .
-jedno velké téma – AUTA – myslím, že více než 75% aut má objem větší než 2,5 litru!!!