My OperaSilvestr...aneb co se do Vánoc nevešlo...
Monday, January 18, 2010 10:45:02 PM
Po Vánocích, jejichž průběh jsem popisoval v předchozím článku, jsme chodili do práce. Já teda vlastně jen jeden den, protože staveniště, na kterých pracujeme, byla zavřená. Všechna pracovní síla si vzala dovolenou a tak jsme si museli vzít dovolenou i my. A renovace starých střech se konat nemohly, neboť jim počasí nepřálo. Bylo škaredě. Pršelo, foukalo.
Lucka pracovala od 25. až do 31. prosince. Pekárna byla v tomto období zákazníky velmi navštěvovaným místem a tak musel manažer využít všech pracovních sil. A k tomu měla Lucka ještě nějakou službu na horách.
V tomto období jsme také oba sháněli snowboardové vybavení a těšili se, až konečně vyrazíme na pořádný kanadský kopec. Já hledal spíše na internetu, neboť koupit zbrusu nový snowboard odpovídající svou velikostí mé postavě, by vyšlo poměrně draho. A nakonec se povedlo. Sehnal jsem prkno přesně pro mě značky MORROW za 70 babek. Výborná cena. Boty a vázání jsem si však koupil úplně nové. Důvod je na světě. 26. prosince je v anglicky mluvících zemích označován jako Boxing Day a následující týdne jako Boxing Week. A právě v těchto dnech jsou pořádány obrovské výprodeje všeho možného zboží. Nakonec slevy dosahujíc až cca 80%. A tak jsem si koupil vázko i boty za slušný peníz. Celkově jsem za celou sestavu zaplatil asi 220 babek.
Lucka si koupila celou sestavu novou za více méně stejné peníze jako já. Pak už bylo potřeba počkat jen na den, kdy budeme mít oba volno a hlavně počasí bude pro snowboarding alespoň trochu přívětivé.
Tento den přišel minulou neděli (10.1.). Rozhodli jsme se vyrazit kam jinam, než do Cypress Mountain a to hned z několika důvodů. Lucka jako zaměstnankyně těchto hor má skypass zdarma, dá se tam dojet poměrně lehce pomocí místní MHD a taky jsme si chtěli vyzkoušet kopce, na kterých se budou za necelý měsíc prohánět atleti účastnící se olympiády. Vyrazili jsme na večerní lyžování, protože cena lístku pro toto denní období byla nejpřijatelnější. Teda cena lístku pro mě. Bohužel to na CM nefunguje tak, že by mi Lucka dala jeden ze svých lístků co má k dispozici. Může si vzít na jeden den jen jeden lístek.
Tak jsme po obědě sedli na bus a jeli. Za hodinku jsme dorazili na místo a s lítostí zjistili, že na horách prší. Ale co se s tím dalo dělat?! Samozřejmě nic a tak jsme tento diskonfort přešli a po zakoupení a vyzvednutí skypassů jsme nasedli na lanovku a vydali se vstříc našemu prvnímu snowbordění na kanadských svazích. Na přání Lucky jsme poprvé vjeli na kopeček menší, pro začátečníky, abychom si osahali naše nová prkna. Ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad. První jízda bývá vždy nejhorší a pro mě byla obzvlášť. Mám nové prkno trochu jinak vykrojené než to, co mám doma a tak jsem se hned několikrát polaskal s matičkou zemí. Ostuda!
Ovšem druhá jízda byla zcela o něčem jiném. Prkno mě začalo poslouchat a tak jsem se rozjel jako za starých časů. To byla paráda. Ovšem stále jsme byli na kopci pro začátečníky (u nás by bylo možná označeno jako pro pokročilé). Co mě ale nejvíc pobavilo, byla skupinka mladých Indů, kteří s námi na tomto kopci jezdili. Všichni se vždy jako závodníci postavili na vrcholu kopce do jedné řady a začali řvát RACE! RACE! (Závod). Když jsem je viděl takhle řvát poprvé, říkal jsem si, že se na tyhle závodníky podívám, že když závodí, určitě umí dobře jezdit a třeba se něco přiučím. Jenže…jakmile se tihle závodníci rozjeli, neuběhlo snad ani 10 sekund a všichni leželi na sněhu hezky poskládaní vedle sebe. Jezdit teda moc neuměli, ale hlavní bylo, že se dokázali pořádně vyřádit a pobavit se. Takhle padali skoro celý kopec a myslím, že pro ně bylo vysvobozením, když se dostali bez újmy na zdraví až k lanovce.
My jsme se na další jízdy vydali již na kopečky vyšší a delší. Strašně jsem se těšil, až se poženu dolů kopcem a bude za mnou odletovat sníh, ale když jsem vyjel na vrchol kopce, vůbec se mi nechtělo dolů. Ne, že bych byl…že bych se bál…, ale pohled, který se mi naskytl, byl dech beroucí. Z jedné strany svítil celý Vancouver, jeho přístavy, lodě a z druhé strany se leskla hladina oceánu, kterou místy, přes mraky, osvětloval měsíc. No romantika jako blázen! Tak jsem se chvíli pokochal, zapnul boty do vázání a vyrazil s Luckou dolů kopcem. Vzhledem ke špatnému počasí nebylo na horách mnoho lidí, a tak jsme měli celou sjezdovku skoro sami pro sebe. To bylo úžasné. Kopec dlouhý jako týden před výplatou, místy hodně prudký, z toho zase mírnější. Super. Později jsme si vybrali zase jinou sjezdovku, na které jsme opravdu jezdili jen my dva. Ta byla označena jako modrá. U nás by byla označena minimálně jako černá! To jsme si jistý. A když jsem viděl černou sjezdovku tady…těžce jsem polkl a uznal, že na tu mám ještě čas!
Po asi 4 hodinách jezdění jsme toho oba měli plné zuby, nohy bolely a tak jsme si zašli na jídlo do restaurace, ve které Lucka pracuje. A to se vyplatilo, samozřejmě. Na kase měla své kamarády a tak jsme za hamburger, hranolky a pití zaplatili asi $1,25 (namísto asi $12). Je dobré mít dobré známé na správných místech. Tak už to chodí.
A teď už o Silvestru, respektive o dávání sbohem roku 2009 a vítání roku 2010. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, co že vlastně budeme v tento den dělat. Jestli a) zůstaneme doma a pozveme známé, b) nebo se vydáme do centra Vanu a shlédneme veřejné oslavy příchodu nového roku a nebo c) my navštívíme naše známé. Ještě ráno platila varianta b), ale po příchodu Lucky z práce se varianta b) změnila na c).
Vyrazili jsme tedy ke známým od Lucky z práce. K Morgan a jejímu příteli domů, kde mělo být ještě asi 6 lidí. Tam jsme měli pobýt do půlnoci a pak vyrazit do centra a navštívit některý místních klubů. Cesta k Morgan domů nám však zabrala asi o hodinu déle, než jsme předpokládali. Důvodem tohoto zpoždění byl návrat asi z půlky cesty domů, protože jsme si samozřejmě s sebou nevzali žádný doklad potvrzující naši plnoletost (v našem případě pas, neboť naše občanské průkazy jsou tady zcela bezcenné). Bez takovéhoto dokladu není možné se do klubu dostat. A nejlepší je mít průkazy dva!
Po dlouhé cestě jsme tedy konečně k Morgan dorazili a seznámili se s dalšími lidmi. Byli vesměs všichni Kanaďané a stále se zajímali o naši zemi. Hlavně David, který by se k nám chtěl někdy vypravit. Samozřejmě se popíjelo všechno možné. My jsme s sebou vzali vše potřebné na výrobu českého svařáčku. U Morgan jsme ho uvařili a pohostili všechny přítomné. A myslím, že jsme s touto dobrotou slavili úspěch. V průběhu večera jsme kecali, hráli stolní hry, které se tak nějak točili kolem alkoholu a které byly označeny jako KANADSKÉ! Musel jsem však ony Kanaďany uvést v omyl a sdělit jim, že právě jednu hru, kterou jsme hráli, znám z vysokoškolských kolejí VUT. Takže…jaképak Kanadské! Popíjí se všude!
Na půlnoc jsme se všichni poobjímali, popřáli si vše dobré a ještě lepší a úplně nejlepší a jak bylo v plánu, vyrazili do centra. Autobusy a SkyTrain tento večer fungoval úplně skvěle a tak jsme asi za půl hodiny stanuli v Downtownu a klubovou scénou ošlehaní Kanaďané nás s Luckou vedli do klubu, který prý patří k těm lepším. Pro nás to byla taková malá premiéra a byli jsme plni očekávání. Co že na takovém klubu bude jiného než v naší domovině.
Před klubem jsme si museli vystát frontu, ve které jsme čekali asi 15 minut. U vchodu nás přivítala banda bodyguardů. Jeden větší než druhý, připomínající boxery, gangstery a nájemné vrahy! Jako z filmu. Jeden z nich nám oznámil, že nás vstup bude stát 40 babek na hlavu. To se mi má hlava málem zatočila a Lucce asi taky. Trochu nám zamrzl úsměv, ale naštěstí naši průvodci, přesněji řečeno ženská polovina našich průvodců, vysmlouvala vstupné nižší a to 25 babek. To se dalo. Každého nás prošacovali od hlavy až k patě, zkontrolovali legitimace a byli jsme vevnitř.
Můžu říct, že tak velký klub jsem ještě neviděl a to jak byl zařízen, taky ne. Nádherné bary, stoly, boxy, vše naleštěné…opravdu na úrovni. Jen bylo hodně plno a prodrat se někam byl trošku problém. Prvně jsme zamířili k baru, trošku se osvěžit. Panák tequily za 8 babek žádný problém. A pak se prodrat na taneční parket. Našli jsme si místo pro naše kabáty a začali pařit. Asi s tisícem dalších lidí. Nálada byla vynikající, o inspiraci v tanečních kreacích se staraly slečny ve velice úsporných šatech vystupující na tzv. stupíncích (nebo taky molech). Tak jsme pařili, občas něco vypili a bylo to fajn.
Docela mě zaskočil neznámý muž, když mě a Lucce vrazil do ruky sklenici se šampaňským a se slovy šťastný nový rok. Tak jsme si s ním přiťukli, popřáli to samé, vypili a šli zase tancovat.
Klub zavíral kolem 4, ale my vyrazili směrem domů dřív, protože jsme chtěli stihnout noční bus, jedoucí směrem k našemu domovu. Ten jsme stihli jen tak tak a od řidiče se dozvěděli, že jede jen asi na půl cesty. To znamenalo, že bychom museli pěkný kus domů pěšky. Jenže se stalo něco, na co nejsme z našich krajin a krajů zvyklý. Řidič onoho autobusu nás zavezl dál, než musel. Sedělo nás v buse asi 4, a když jsme ho poprosili, jestli by nemohl jet ještě dál, po chvíli váhání řekl, že by mohl. Předtím se nás ještě zeptal, kolik prý máme peněz, že to nebude zadarmo. To bylo ovšem jen ze srandy. A tak jel a jel a vůbec nemusel. Prostě byl Nový rok a on nám chtěl udělat radost. Sice nás nezavezl až domů, ale i tak nám ušetřil pěkný kus cesty. Se slovy, že se omlouvá a že už to fakt musí otočit a jet zpět zastavil, my mu poděkovali a šlapali za ranního rozbřesku propršeným Burnaby.
Ráno, po probuzení, se mi zdálo, že je něco v nepořádku. Stále jsem nevěděl co, ale přišel jsem na to. Náš pokoj nesmrděl jako velký popelník!!!, jak tomu bývá zvykem po návratu domů z našich klubů. Já nesmrděl, oblečení mi nesmrdělo a ani pokojík nesmrděl. Neuvěřitelné! Nezvyklé! Tady se totiž v klubech, hospodách atd. kouřit nesmí! Jen venku! A klub měl tak skvělou klimatizaci, že se člověk nezpotil a vzduch byl bez problémů dýchatelný. Opět, ne jako u nás, kde po hodině ztrácíte z cigaretového kouře vědomí, a oči pálí a slzí tak, že musíte dříve nebo později vypadnout!
Tak jsme tedy strávili kanadského silvestra, ale oba se těšíme na toho příštího, našeho, českého v kruhu přátel a známých!
Lucka pracovala od 25. až do 31. prosince. Pekárna byla v tomto období zákazníky velmi navštěvovaným místem a tak musel manažer využít všech pracovních sil. A k tomu měla Lucka ještě nějakou službu na horách.
V tomto období jsme také oba sháněli snowboardové vybavení a těšili se, až konečně vyrazíme na pořádný kanadský kopec. Já hledal spíše na internetu, neboť koupit zbrusu nový snowboard odpovídající svou velikostí mé postavě, by vyšlo poměrně draho. A nakonec se povedlo. Sehnal jsem prkno přesně pro mě značky MORROW za 70 babek. Výborná cena. Boty a vázání jsem si však koupil úplně nové. Důvod je na světě. 26. prosince je v anglicky mluvících zemích označován jako Boxing Day a následující týdne jako Boxing Week. A právě v těchto dnech jsou pořádány obrovské výprodeje všeho možného zboží. Nakonec slevy dosahujíc až cca 80%. A tak jsem si koupil vázko i boty za slušný peníz. Celkově jsem za celou sestavu zaplatil asi 220 babek.
Lucka si koupila celou sestavu novou za více méně stejné peníze jako já. Pak už bylo potřeba počkat jen na den, kdy budeme mít oba volno a hlavně počasí bude pro snowboarding alespoň trochu přívětivé.
Tento den přišel minulou neděli (10.1.). Rozhodli jsme se vyrazit kam jinam, než do Cypress Mountain a to hned z několika důvodů. Lucka jako zaměstnankyně těchto hor má skypass zdarma, dá se tam dojet poměrně lehce pomocí místní MHD a taky jsme si chtěli vyzkoušet kopce, na kterých se budou za necelý měsíc prohánět atleti účastnící se olympiády. Vyrazili jsme na večerní lyžování, protože cena lístku pro toto denní období byla nejpřijatelnější. Teda cena lístku pro mě. Bohužel to na CM nefunguje tak, že by mi Lucka dala jeden ze svých lístků co má k dispozici. Může si vzít na jeden den jen jeden lístek.
Tak jsme po obědě sedli na bus a jeli. Za hodinku jsme dorazili na místo a s lítostí zjistili, že na horách prší. Ale co se s tím dalo dělat?! Samozřejmě nic a tak jsme tento diskonfort přešli a po zakoupení a vyzvednutí skypassů jsme nasedli na lanovku a vydali se vstříc našemu prvnímu snowbordění na kanadských svazích. Na přání Lucky jsme poprvé vjeli na kopeček menší, pro začátečníky, abychom si osahali naše nová prkna. Ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad. První jízda bývá vždy nejhorší a pro mě byla obzvlášť. Mám nové prkno trochu jinak vykrojené než to, co mám doma a tak jsem se hned několikrát polaskal s matičkou zemí. Ostuda!
Ovšem druhá jízda byla zcela o něčem jiném. Prkno mě začalo poslouchat a tak jsem se rozjel jako za starých časů. To byla paráda. Ovšem stále jsme byli na kopci pro začátečníky (u nás by bylo možná označeno jako pro pokročilé). Co mě ale nejvíc pobavilo, byla skupinka mladých Indů, kteří s námi na tomto kopci jezdili. Všichni se vždy jako závodníci postavili na vrcholu kopce do jedné řady a začali řvát RACE! RACE! (Závod). Když jsem je viděl takhle řvát poprvé, říkal jsem si, že se na tyhle závodníky podívám, že když závodí, určitě umí dobře jezdit a třeba se něco přiučím. Jenže…jakmile se tihle závodníci rozjeli, neuběhlo snad ani 10 sekund a všichni leželi na sněhu hezky poskládaní vedle sebe. Jezdit teda moc neuměli, ale hlavní bylo, že se dokázali pořádně vyřádit a pobavit se. Takhle padali skoro celý kopec a myslím, že pro ně bylo vysvobozením, když se dostali bez újmy na zdraví až k lanovce.
My jsme se na další jízdy vydali již na kopečky vyšší a delší. Strašně jsem se těšil, až se poženu dolů kopcem a bude za mnou odletovat sníh, ale když jsem vyjel na vrchol kopce, vůbec se mi nechtělo dolů. Ne, že bych byl…že bych se bál…, ale pohled, který se mi naskytl, byl dech beroucí. Z jedné strany svítil celý Vancouver, jeho přístavy, lodě a z druhé strany se leskla hladina oceánu, kterou místy, přes mraky, osvětloval měsíc. No romantika jako blázen! Tak jsem se chvíli pokochal, zapnul boty do vázání a vyrazil s Luckou dolů kopcem. Vzhledem ke špatnému počasí nebylo na horách mnoho lidí, a tak jsme měli celou sjezdovku skoro sami pro sebe. To bylo úžasné. Kopec dlouhý jako týden před výplatou, místy hodně prudký, z toho zase mírnější. Super. Později jsme si vybrali zase jinou sjezdovku, na které jsme opravdu jezdili jen my dva. Ta byla označena jako modrá. U nás by byla označena minimálně jako černá! To jsme si jistý. A když jsem viděl černou sjezdovku tady…těžce jsem polkl a uznal, že na tu mám ještě čas!
Po asi 4 hodinách jezdění jsme toho oba měli plné zuby, nohy bolely a tak jsme si zašli na jídlo do restaurace, ve které Lucka pracuje. A to se vyplatilo, samozřejmě. Na kase měla své kamarády a tak jsme za hamburger, hranolky a pití zaplatili asi $1,25 (namísto asi $12). Je dobré mít dobré známé na správných místech. Tak už to chodí.
A teď už o Silvestru, respektive o dávání sbohem roku 2009 a vítání roku 2010. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, co že vlastně budeme v tento den dělat. Jestli a) zůstaneme doma a pozveme známé, b) nebo se vydáme do centra Vanu a shlédneme veřejné oslavy příchodu nového roku a nebo c) my navštívíme naše známé. Ještě ráno platila varianta b), ale po příchodu Lucky z práce se varianta b) změnila na c).
Vyrazili jsme tedy ke známým od Lucky z práce. K Morgan a jejímu příteli domů, kde mělo být ještě asi 6 lidí. Tam jsme měli pobýt do půlnoci a pak vyrazit do centra a navštívit některý místních klubů. Cesta k Morgan domů nám však zabrala asi o hodinu déle, než jsme předpokládali. Důvodem tohoto zpoždění byl návrat asi z půlky cesty domů, protože jsme si samozřejmě s sebou nevzali žádný doklad potvrzující naši plnoletost (v našem případě pas, neboť naše občanské průkazy jsou tady zcela bezcenné). Bez takovéhoto dokladu není možné se do klubu dostat. A nejlepší je mít průkazy dva!
Po dlouhé cestě jsme tedy konečně k Morgan dorazili a seznámili se s dalšími lidmi. Byli vesměs všichni Kanaďané a stále se zajímali o naši zemi. Hlavně David, který by se k nám chtěl někdy vypravit. Samozřejmě se popíjelo všechno možné. My jsme s sebou vzali vše potřebné na výrobu českého svařáčku. U Morgan jsme ho uvařili a pohostili všechny přítomné. A myslím, že jsme s touto dobrotou slavili úspěch. V průběhu večera jsme kecali, hráli stolní hry, které se tak nějak točili kolem alkoholu a které byly označeny jako KANADSKÉ! Musel jsem však ony Kanaďany uvést v omyl a sdělit jim, že právě jednu hru, kterou jsme hráli, znám z vysokoškolských kolejí VUT. Takže…jaképak Kanadské! Popíjí se všude!
Na půlnoc jsme se všichni poobjímali, popřáli si vše dobré a ještě lepší a úplně nejlepší a jak bylo v plánu, vyrazili do centra. Autobusy a SkyTrain tento večer fungoval úplně skvěle a tak jsme asi za půl hodiny stanuli v Downtownu a klubovou scénou ošlehaní Kanaďané nás s Luckou vedli do klubu, který prý patří k těm lepším. Pro nás to byla taková malá premiéra a byli jsme plni očekávání. Co že na takovém klubu bude jiného než v naší domovině.
Před klubem jsme si museli vystát frontu, ve které jsme čekali asi 15 minut. U vchodu nás přivítala banda bodyguardů. Jeden větší než druhý, připomínající boxery, gangstery a nájemné vrahy! Jako z filmu. Jeden z nich nám oznámil, že nás vstup bude stát 40 babek na hlavu. To se mi má hlava málem zatočila a Lucce asi taky. Trochu nám zamrzl úsměv, ale naštěstí naši průvodci, přesněji řečeno ženská polovina našich průvodců, vysmlouvala vstupné nižší a to 25 babek. To se dalo. Každého nás prošacovali od hlavy až k patě, zkontrolovali legitimace a byli jsme vevnitř.
Můžu říct, že tak velký klub jsem ještě neviděl a to jak byl zařízen, taky ne. Nádherné bary, stoly, boxy, vše naleštěné…opravdu na úrovni. Jen bylo hodně plno a prodrat se někam byl trošku problém. Prvně jsme zamířili k baru, trošku se osvěžit. Panák tequily za 8 babek žádný problém. A pak se prodrat na taneční parket. Našli jsme si místo pro naše kabáty a začali pařit. Asi s tisícem dalších lidí. Nálada byla vynikající, o inspiraci v tanečních kreacích se staraly slečny ve velice úsporných šatech vystupující na tzv. stupíncích (nebo taky molech). Tak jsme pařili, občas něco vypili a bylo to fajn.
Docela mě zaskočil neznámý muž, když mě a Lucce vrazil do ruky sklenici se šampaňským a se slovy šťastný nový rok. Tak jsme si s ním přiťukli, popřáli to samé, vypili a šli zase tancovat.
Klub zavíral kolem 4, ale my vyrazili směrem domů dřív, protože jsme chtěli stihnout noční bus, jedoucí směrem k našemu domovu. Ten jsme stihli jen tak tak a od řidiče se dozvěděli, že jede jen asi na půl cesty. To znamenalo, že bychom museli pěkný kus domů pěšky. Jenže se stalo něco, na co nejsme z našich krajin a krajů zvyklý. Řidič onoho autobusu nás zavezl dál, než musel. Sedělo nás v buse asi 4, a když jsme ho poprosili, jestli by nemohl jet ještě dál, po chvíli váhání řekl, že by mohl. Předtím se nás ještě zeptal, kolik prý máme peněz, že to nebude zadarmo. To bylo ovšem jen ze srandy. A tak jel a jel a vůbec nemusel. Prostě byl Nový rok a on nám chtěl udělat radost. Sice nás nezavezl až domů, ale i tak nám ušetřil pěkný kus cesty. Se slovy, že se omlouvá a že už to fakt musí otočit a jet zpět zastavil, my mu poděkovali a šlapali za ranního rozbřesku propršeným Burnaby.
Ráno, po probuzení, se mi zdálo, že je něco v nepořádku. Stále jsem nevěděl co, ale přišel jsem na to. Náš pokoj nesmrděl jako velký popelník!!!, jak tomu bývá zvykem po návratu domů z našich klubů. Já nesmrděl, oblečení mi nesmrdělo a ani pokojík nesmrděl. Neuvěřitelné! Nezvyklé! Tady se totiž v klubech, hospodách atd. kouřit nesmí! Jen venku! A klub měl tak skvělou klimatizaci, že se člověk nezpotil a vzduch byl bez problémů dýchatelný. Opět, ne jako u nás, kde po hodině ztrácíte z cigaretového kouře vědomí, a oči pálí a slzí tak, že musíte dříve nebo později vypadnout!
Tak jsme tedy strávili kanadského silvestra, ale oba se těšíme na toho příštího, našeho, českého v kruhu přátel a známých!
