My OperaBig White, Kelowna, Mission Hill, Merrit
Tuesday, May 4, 2010 12:44:37 AM
Znovu a naposled připomenu, že ve Vancouveru letos nebyla zima. Mám na mysli zimu se sněhem. Ono vlastně ani co se teplot týče, nebyla moc zima. Nejnižší teploty klesly přes noc na minus 5°C. Nic moc. A kvůli nedostatku a sněhu a olympiádě, jsme se dostali přes zimu na hory jen jednou. A to je kurňa málo, když si člověk pořídí nové vybavení a je v Kanadě! Proto jsme se rozhodli vyrazit na výlet.
Naše volba, kam jet za sněhem, byla jasná. Několikrát jsme slyšeli o lyžařském středisku zvaném Big White od naší paní domácí (jezdí tam s manželem každou zimu) a taky od místních obyvatel. Toto středisko je vyhlášené a řadí se nabízenými službami, kvalitou sněhu, a všemi možnými hodnotícími kritérii k nejlepším v Severní Americe. Dočetl jsem se, že by mohlo být i nejlepší. Pro zajímavost – před olympiádou právě sem odjela trénovat česká snowboardová výprava.
Rozhodli jsme se vyrazit první víkend v březnu. Museli jsme tedy zarezervovat hotel (ten nejlevnější) a taky auto. Nechtělo se nám tahat autobusem a auto nevyšlo extra draze. A hlavně je to nesrovnatelně komfortnější cestování.
Auto jsme vypůjčili z kategorie menších, ale ne zas moc a méně žeroucích. Konkrétně se nám tedy do myslí zapsal jako naše první a jediné auto v Kanadě Nisan Ventra. Tento brouček má jak jinak než automatickou převodovku. V Severní Americe jen tak lehce nenarazíte na auto s manuálem. Jen hodně ojediněle. Ale vůbec ne v půjčovnách. Byla to tedy moje první zkušenost s automatem. Občas jsem hledal levou nohou spojku (při startování) a nebo pravou rukou řadící páku. Ale vždy jsem si rychle uvědomil, v čem že to sedím. Řídit takovéto auto je ovšem nuda. V městském provozu je to výhoda, ale mimo město hrůza. Opravdu nuda.
Big White se nachází cca 450 km od Vancouveru, nedaleko města zvaného Kelowna (vinařská oblast), ale je naprosto jednoduché se tam dostat. Celou cestu jedete, jak se říká, rovně. Vyrazili jsme v pátek ráno. Počasí bylo slunečné, nebe bez mráčku, nádrž plná, snowboardy naleštěné.
Vymotat se z Vancouveru na dálnici nebyl problém a poté, poté jsme jeli a jeli a sledovali krajinu, dělali fotky, zastavili na odpočívadle, zase jeli a jsme asi po 5ti hodinách dorazili na místo.
Středisko to bylo ohromně veliké. Hotel vedle hotelu, vše vypadalo jako nové, sněhu asi jako tuto zimu v ČR a všude hodně lidí. Kanadští školáci měli zrovna v tuto dobu jarní prázdniny.
Snažili jsme se co nejdříve najít náš hotel, ubytovat se, koupit skipasy a vyrazit na to! Nemohli jsme se dočkat, až se konečně svezeme na pořádném sněhu a kopci.
Ubytování bylo rychlé, vše proběhlo v nejlepším pořádku, honem vybalit věci, obléct a jde se! Na páteční lístek jsme dostali slevu, protože byl prostě pátek a na víkendové lístky dostala Lucka slevu, protože pracovala ve Vancouveru na Cypress Mountain a tady ta dvě střediska spolu asi nějakým způsobem spolupracují. To bylo moc milé.
Nasedli jsme se na nejbližší vlek a nechali se vyvézt na kopec, ze kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Nazout prkna a jede se. Konečně.
Bylo to úžasné. Výborný sníh, dobře upravené sjezdovky, na večerním lyžování ne mnoho lidí a s tím spojené žádné fronty u vleků. Ideál. Jezdili jsme, co to šlo, ale po dlouhé cestě jsme byli docela unavení. A chtěli jsme pošetřit síly na další dny.
Sobota byla opět slunečná a tak jsme na kopci strávili skoro celý den. Snažili jsme se vyzkoušet všechny možné sjezdovky, ale bez šance. Není možné za den, ani dva projet všech cca 100 sjezdovek. A vlastně na některé jsme ani nechtěli. Převážně černé. To je o život. Sklon asi 80 stupňů a převážně boule. To není to, co bychom vyhledávali. I když nějaké jsme si zkusili. Sjet se to dalo, ale bez většího prožitku. To radši modrou, která by byla u nás podle mě označená jako černá, anebo zelenou (tady začátečnickou, ale u nás by rozhodně pro začátečníky nebyla). Charakteristika kopce a jeho označení u nás a tady se hodně liší.
V sobotu večer jsme oba málem padli. Opravdu jsme na svahu strávili hodně času a tak jsme po večeři zalehli k filmu a odpočívali. Čekala nás neděle, kdy jsme chtěli ještě zajezdit, sbalit věci a vyrazit domů. Po cestě se však zastavit na předem vytypovaných zajímavých místech, udělat krátkou procházku po okolí, nějaké fotky a jet dál.
Z Big Whitu jsme tak vyjížděli kolem 1 hodiny odpolední a naše cesta směřovala do Kelowny a do vyhlášené vinařské oblasti Misson Hill s krásnými vinicemi. Zde jsme si dovolili zakoupit lahvinku vína za velice rozumnou cenu. A vínko chutnalo vítečně! Doporučuji.
Odtamtud jsme zamířili do malého městečka s názvem Merrit. Hned po příjezdu jsem ho přejmenoval na město duchů. Nikde nikdo, ulice prázdné, domy vypadaly naprosto stejně, jak je známe z amerických kovbojek a westernů. Místní hospoda mně naprosto učarovala. Ta byla jako z filmů oVinnetouovi. Jen před ní neřehtali přivázaní koně a po cestě se neválela kola slámy. Zašli se si na kafe do místní kavárny nebo jak to nazvat, kde nás přivítala slečna jako hrom. Taková rázná vesničanka dalo by se říct. Ramena velká, poprsí jí přetékalo z upnutých šatů, a když jsme si poprosili o kafe, z očí jí šlehaly plameny. Měla totiž již umytý kávovar a chystala se zavřít krám. Navzdory tomu nám kafe připravila a popřála hezký pobyt v Merritu.
To už jsme ale nemysleli na nic jiného, než na cestu domů. Začalo se docela rychle smrákat a vypadalo to na déšť. A nás čekalo ještě asi 300 km cesty lesy a přejezdy přes horské hřebeny.
Samozřejmě, jakmile jsme dorazili do hor, spustil se hustý déšť. Pardon, nejprve sníh. To nebylo moc příjemné. Doprava ještě nebyla tak hustá, ale představte si, že jedete s malým autem, jako jsme měli my a kolem vás projede docela rychle obrovský kamion, ještě větší než největší jaký jste kdy u nás v ČR viděli. Všechen sníh a voda nás vždy ohodily tak, že stěrače nestačili stírat a auto se nám zatřáslo jako při malém zemětřesení. Uf to byla jízda. Za denního světla to šlo, ale za tmy nic moc. Do opravdu hustého deště se ještě přidala hustá mlha a v ten moment jsem snad používal všech 5 smyslů, abych se udržel na cestě. V divočině, mimo města, to byla doslova a do písmene divočina. Ale dojeli jsme! Žádný problém. Sice to byla makačka, ale někdy je makačka i řízení u nás a nemusí tolik pršet. Stačí vzpomenout na stav našich komunikací.
Naše volba, kam jet za sněhem, byla jasná. Několikrát jsme slyšeli o lyžařském středisku zvaném Big White od naší paní domácí (jezdí tam s manželem každou zimu) a taky od místních obyvatel. Toto středisko je vyhlášené a řadí se nabízenými službami, kvalitou sněhu, a všemi možnými hodnotícími kritérii k nejlepším v Severní Americe. Dočetl jsem se, že by mohlo být i nejlepší. Pro zajímavost – před olympiádou právě sem odjela trénovat česká snowboardová výprava.
Rozhodli jsme se vyrazit první víkend v březnu. Museli jsme tedy zarezervovat hotel (ten nejlevnější) a taky auto. Nechtělo se nám tahat autobusem a auto nevyšlo extra draze. A hlavně je to nesrovnatelně komfortnější cestování.
Auto jsme vypůjčili z kategorie menších, ale ne zas moc a méně žeroucích. Konkrétně se nám tedy do myslí zapsal jako naše první a jediné auto v Kanadě Nisan Ventra. Tento brouček má jak jinak než automatickou převodovku. V Severní Americe jen tak lehce nenarazíte na auto s manuálem. Jen hodně ojediněle. Ale vůbec ne v půjčovnách. Byla to tedy moje první zkušenost s automatem. Občas jsem hledal levou nohou spojku (při startování) a nebo pravou rukou řadící páku. Ale vždy jsem si rychle uvědomil, v čem že to sedím. Řídit takovéto auto je ovšem nuda. V městském provozu je to výhoda, ale mimo město hrůza. Opravdu nuda.
Big White se nachází cca 450 km od Vancouveru, nedaleko města zvaného Kelowna (vinařská oblast), ale je naprosto jednoduché se tam dostat. Celou cestu jedete, jak se říká, rovně. Vyrazili jsme v pátek ráno. Počasí bylo slunečné, nebe bez mráčku, nádrž plná, snowboardy naleštěné.
Vymotat se z Vancouveru na dálnici nebyl problém a poté, poté jsme jeli a jeli a sledovali krajinu, dělali fotky, zastavili na odpočívadle, zase jeli a jsme asi po 5ti hodinách dorazili na místo.
Středisko to bylo ohromně veliké. Hotel vedle hotelu, vše vypadalo jako nové, sněhu asi jako tuto zimu v ČR a všude hodně lidí. Kanadští školáci měli zrovna v tuto dobu jarní prázdniny.
Snažili jsme se co nejdříve najít náš hotel, ubytovat se, koupit skipasy a vyrazit na to! Nemohli jsme se dočkat, až se konečně svezeme na pořádném sněhu a kopci.
Ubytování bylo rychlé, vše proběhlo v nejlepším pořádku, honem vybalit věci, obléct a jde se! Na páteční lístek jsme dostali slevu, protože byl prostě pátek a na víkendové lístky dostala Lucka slevu, protože pracovala ve Vancouveru na Cypress Mountain a tady ta dvě střediska spolu asi nějakým způsobem spolupracují. To bylo moc milé.
Nasedli jsme se na nejbližší vlek a nechali se vyvézt na kopec, ze kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Nazout prkna a jede se. Konečně.
Bylo to úžasné. Výborný sníh, dobře upravené sjezdovky, na večerním lyžování ne mnoho lidí a s tím spojené žádné fronty u vleků. Ideál. Jezdili jsme, co to šlo, ale po dlouhé cestě jsme byli docela unavení. A chtěli jsme pošetřit síly na další dny.
Sobota byla opět slunečná a tak jsme na kopci strávili skoro celý den. Snažili jsme se vyzkoušet všechny možné sjezdovky, ale bez šance. Není možné za den, ani dva projet všech cca 100 sjezdovek. A vlastně na některé jsme ani nechtěli. Převážně černé. To je o život. Sklon asi 80 stupňů a převážně boule. To není to, co bychom vyhledávali. I když nějaké jsme si zkusili. Sjet se to dalo, ale bez většího prožitku. To radši modrou, která by byla u nás podle mě označená jako černá, anebo zelenou (tady začátečnickou, ale u nás by rozhodně pro začátečníky nebyla). Charakteristika kopce a jeho označení u nás a tady se hodně liší.
V sobotu večer jsme oba málem padli. Opravdu jsme na svahu strávili hodně času a tak jsme po večeři zalehli k filmu a odpočívali. Čekala nás neděle, kdy jsme chtěli ještě zajezdit, sbalit věci a vyrazit domů. Po cestě se však zastavit na předem vytypovaných zajímavých místech, udělat krátkou procházku po okolí, nějaké fotky a jet dál.
Z Big Whitu jsme tak vyjížděli kolem 1 hodiny odpolední a naše cesta směřovala do Kelowny a do vyhlášené vinařské oblasti Misson Hill s krásnými vinicemi. Zde jsme si dovolili zakoupit lahvinku vína za velice rozumnou cenu. A vínko chutnalo vítečně! Doporučuji.
Odtamtud jsme zamířili do malého městečka s názvem Merrit. Hned po příjezdu jsem ho přejmenoval na město duchů. Nikde nikdo, ulice prázdné, domy vypadaly naprosto stejně, jak je známe z amerických kovbojek a westernů. Místní hospoda mně naprosto učarovala. Ta byla jako z filmů oVinnetouovi. Jen před ní neřehtali přivázaní koně a po cestě se neválela kola slámy. Zašli se si na kafe do místní kavárny nebo jak to nazvat, kde nás přivítala slečna jako hrom. Taková rázná vesničanka dalo by se říct. Ramena velká, poprsí jí přetékalo z upnutých šatů, a když jsme si poprosili o kafe, z očí jí šlehaly plameny. Měla totiž již umytý kávovar a chystala se zavřít krám. Navzdory tomu nám kafe připravila a popřála hezký pobyt v Merritu.
To už jsme ale nemysleli na nic jiného, než na cestu domů. Začalo se docela rychle smrákat a vypadalo to na déšť. A nás čekalo ještě asi 300 km cesty lesy a přejezdy přes horské hřebeny.
Samozřejmě, jakmile jsme dorazili do hor, spustil se hustý déšť. Pardon, nejprve sníh. To nebylo moc příjemné. Doprava ještě nebyla tak hustá, ale představte si, že jedete s malým autem, jako jsme měli my a kolem vás projede docela rychle obrovský kamion, ještě větší než největší jaký jste kdy u nás v ČR viděli. Všechen sníh a voda nás vždy ohodily tak, že stěrače nestačili stírat a auto se nám zatřáslo jako při malém zemětřesení. Uf to byla jízda. Za denního světla to šlo, ale za tmy nic moc. Do opravdu hustého deště se ještě přidala hustá mlha a v ten moment jsem snad používal všech 5 smyslů, abych se udržel na cestě. V divočině, mimo města, to byla doslova a do písmene divočina. Ale dojeli jsme! Žádný problém. Sice to byla makačka, ale někdy je makačka i řízení u nás a nemusí tolik pršet. Stačí vzpomenout na stav našich komunikací.
