My OperaTak, kde že jsem to skončil...?
Tuesday, May 4, 2010 12:42:22 AM
U hokeje! Takže…byl únor, počasí připomínalo spíše jaro než zimu a já se mohl chlubit tváří opálenou od sluníčka hezky do hněda. Ano, již v únoru. Olympijské počasí přálo jak sportovcům (až na sníh) tak i všem obyvatelům a návštěvníkům Vancouveru. Teploty kolem 10°C, docela bez deště, no idylka. A v tento čas se rozjížděl olympijský hokejový turnaj.
V Kanadě to nemohlo a ani nenechalo nikoho chladným! Hokej je tady národním sportem No.1. O tom žádná! A tento turnaj nenechal chladným ani nás, české rodáky. Občas jsem zabrousil na internetové stránky, kde se daly sehnat lístky a nevěřícně kroutil hlavou nad jejich cenami. Již ceny lístků na první kola základních skupin šplhaly přes $100 a mnohem výše. Samozřejmě v závislosti na atraktivitě místa k sezení na stadionu. Ale bavme se o lístcích, jejichž majitel se posadí do sedadla vzdáleného od hrací plochy poměrně daleko (ale se stále dobrým výhledem). Ceny vstupenek na zápas CZE týmu (a samozřejmě i na další repre týmy) se lišily podle atraktivity soupeře. Pokud mne paměť neklame, tak na Lotyše se dal lístek sehnat za 110 dolarů, na Rusy kolem 200 a na Slováky kolem 160 dolarů. Co vám budu povídat, peněz to není málo. Na základní skupiny!!! Tak jsme s L pořád váhali, zda na nějaký zápas jít či nejít. Dopadlo to, jak to dopadlo, a my se vydali s lístky za 160 dolarů na zápas se Slovenskem.
Koupili jsme si CZ vlajku a malovátka na tváře. Zápas začínal v 9 večer místního času a tak jsme ke stadionu vyrazili asi v 7. Neměli jsme to daleko. Pár zastávek autobusem a několik zastávek SkyTrainem, který nás dovezl až ke stadionu. Tak jsme se stali účastníky několikatisícového davu (dovolím si říct převážně českých a slovenských) fanoušků. Před vstupem do bezprostřední blízkosti stadionu jsme museli projít důkladnou bezpečnostní kontrolou. Ta zabrala nanejvýš 5 minut a to i s čekáním v řadě. Šlo to neuvěřitelně rychle a to hlavně díky tomu, že stánků s lidmi provádějícími tyto kontroly bylo minimálně 100 a vše bylo perfektně zorganizováno. Všude kolem pobíhalo velké množství dokonale vyškolených dobrovolníků podávajících informace kudy se kam dostat atd. Nebylo možné se někde ztratit.
U stadionu to vřelo napětím, očekáváním a nesmírně dobrou náladou. Někde hrála česká hudba, někde slovenská a všichni se bavili. Organizátoři usměrňovali lidi do řad a díky tomu nebylo žádným problémem se za pár minut dostat do útrob obrovské hokejové svatyně domácích Vancouver Canucks – GM Place (v té době přejmenované na Canada Hockey Place).
U vstupních dveří nám byla zkontrolována vstupenka a my vstoupili dovnitř. Všude kolem davy lidí v českých a slovenských dresech, angličtina byla v tento večer na tomto místě bezmála vymazána a myslím, že prodejci piva nikdy předtím nevydělali tolik peněz jako nyní. Kdo z Čechů nebo Slováků jde na hokej a nedá si pivo?! Málo! No taky jsem dostal na jedno točené chuť, jak jinak, po těžkém dnu v práci. Máte představu, kolik stálo pivo?! Asi ne. Tak tedy…8 kanadských dolarů/330 ml!!! V obchodě s alkoholem se dá koupit 6 takovýchto piv za 14 dolarů. Ale budiž, člověk je jednou v kanadě na hokeji a tak…proč si malinko neužít. Na tohle pivko jsem si zašel až po první třetině. Co mě zajímalo po vstupu do stadionu více, bylo samotné jádro, myslím tím kluziště a tribuny. Hnali jsme se tedy do části stadionu, kde na nás čekaly červeným plátnem potažené sedačky. U vstupu na tribunu nás přivítal další z dobrovolníků a dovedl nás na naše místa. Možná jsem mu ani nepoděkoval a to jen proto, že jsem byl unesen pohledem na vnitřní prostory tohoto gigantu, které byly obrovské. Nevím, jak tohle více popsat. Není to jednoduché. Byl jsem tak nadšený, že se můžu tohoto hokejového představení zúčastnit, až mi běhal mráz po zádech.
Usadili jsme se a v tom hlasatel oznámil začátek rozbruslení, tzv. Warm Up. Nejprve se na ledě objevili slovenští hokejisté, které jejich fanoušci přivítali bouřlivým pozdravem. Za nimi se na led dostali hokejisté s lvíčkem na prsou. A pozdrav českého publika se rozhodně nenechal zahanbit.
První třetina byla odpískána, kluci se na ledě dřeli a publikum se skvěle bavilo. Zanedlouho začala stadionem obíhat mexická vlna (ze které museli mít mexičtí diváci sedící v řadě pod námi obrovskou radost).
Chvíli fandili Slováci, poté my, ale pořád to nebylo takové povzbuzování, jaké jsem si představoval. Ani z jedné strany. To mě docela mrzelo. Slováci se snažili do doby, než začali prohrávat, pak jako by se po nich slehla zem. Češi se snažili více, ale pořád to nebylo ono. Hold na fanoušky Komety Brno nemá široko daleko nikdo!
Já s Luckou jsme se snažili fandit, co to šlo, ale na tak velikém stadionu jsou dva hlásky jako plácnutí do vody. Nečekaně se k nám začali přidávat oni zmiňovaní Mexičané sedící pod námi a řvali Cesi, Cesi… a fandili proto, že se jim hra našich kluků líbila více a protože – JÁGR. Toho kluka zná asi celý svět. Když četli jeho jméno v zahajovací sestavě, celý stadion začal skandovat jeho jméno. Když vstřelil gól, na kostce nad ledem se objevil jeho portrét s komentářem, že ještě nezapomněl, jak se hraje dobrý hokej. A to opravdu nezapomněl. VY, kdo jste hokej sledovali v TV, mi dáte určitě zapravdu. Občas si dělal na ledě doslova, co chtěl. Jako velký učitel kolem sebe vodil slovenské mladíky a ti nevěděli, kde jim hlava stojí. Taky komentáře k Jágrově hře ze strany dvou Kanaďanů sedících po boku Lucky byly hodně pozitivní. Nemohli věřit, že v jeho věku hraje takový hokej. A že hraje v Rusku!
A tak jsme vyhráli! 3:1. Ale Česká hymna, na kterou jsem se tak těšil, nezazněla! To jsem byl upřímně zklamán. Asi neměli páni pořadatelé čas. A čas jsou peníze. A peněz není nikdy dost.
Ze stadionu jsme se dostali stejně rychle jako dovnitř. Fronty se pohybovaly rychle, žádné mačkání a předbíhání, nikdo se nikam netlačil, hezky v klidu. Jako na procházce. Za pár minut jsme stáli na zastávce SkyTrainu, kde vše řídili místní policisté, a jeli domů.
Po cestě ze stadionu jsem poslouchal rozhovor (neslušně!) mladého kluka, Kanaďana, se Slovenským příznivcem, mužem středního věku. Mladík mu povídal, že kdyby se spojili český a slovenský nároďák, byl by nejlepším na světě. To, co mu onen slovenský fanda odpověděl, nebudu publikovat ani v angličtině. Vyjádřil se o Češích takovým způsobem, že jsem měl chuť mu jednu natáhnout. Asshole!
Jak dopadl náš národní tým, všichni víme. Nebudu to dále rozepisovat. Uvedu jen pár skutečností pro zajímavost.
Cena lístku na finálovou hru v blízkosti lední plochy se vyšplhala na 2000 dolarů! Nechápu, kdo tohle může zaplatit.
Pamatujete na zápas CZE vs. RUS a na moment, kdy byl Jágr doslova sestřelen Ovečkinem?! Tak tento okamžik byl vysílán snad i v programech pro děti. Tady z toho měli doslova Vánoce.
Po výhře Kanadských hokejistů proběhla v Downtownu jedna obrovská párty. Sešly se tam sta tisíce lidí a společně slavili. Jenže bez alkoholu. V průběhu hokejových utkání, byly obchody s alkoholem zavřeny (nařízení vlády).
Sidney Crosby se stal po vstřelení zlatého gólu národním hrdinou a celá Kanada pátrala po jeho ztracené hokejce.
Kvůli olympiádě podražila MHD cca až o 50 procent. Děkujeme!
Atd atd atd…
V Kanadě to nemohlo a ani nenechalo nikoho chladným! Hokej je tady národním sportem No.1. O tom žádná! A tento turnaj nenechal chladným ani nás, české rodáky. Občas jsem zabrousil na internetové stránky, kde se daly sehnat lístky a nevěřícně kroutil hlavou nad jejich cenami. Již ceny lístků na první kola základních skupin šplhaly přes $100 a mnohem výše. Samozřejmě v závislosti na atraktivitě místa k sezení na stadionu. Ale bavme se o lístcích, jejichž majitel se posadí do sedadla vzdáleného od hrací plochy poměrně daleko (ale se stále dobrým výhledem). Ceny vstupenek na zápas CZE týmu (a samozřejmě i na další repre týmy) se lišily podle atraktivity soupeře. Pokud mne paměť neklame, tak na Lotyše se dal lístek sehnat za 110 dolarů, na Rusy kolem 200 a na Slováky kolem 160 dolarů. Co vám budu povídat, peněz to není málo. Na základní skupiny!!! Tak jsme s L pořád váhali, zda na nějaký zápas jít či nejít. Dopadlo to, jak to dopadlo, a my se vydali s lístky za 160 dolarů na zápas se Slovenskem.
Koupili jsme si CZ vlajku a malovátka na tváře. Zápas začínal v 9 večer místního času a tak jsme ke stadionu vyrazili asi v 7. Neměli jsme to daleko. Pár zastávek autobusem a několik zastávek SkyTrainem, který nás dovezl až ke stadionu. Tak jsme se stali účastníky několikatisícového davu (dovolím si říct převážně českých a slovenských) fanoušků. Před vstupem do bezprostřední blízkosti stadionu jsme museli projít důkladnou bezpečnostní kontrolou. Ta zabrala nanejvýš 5 minut a to i s čekáním v řadě. Šlo to neuvěřitelně rychle a to hlavně díky tomu, že stánků s lidmi provádějícími tyto kontroly bylo minimálně 100 a vše bylo perfektně zorganizováno. Všude kolem pobíhalo velké množství dokonale vyškolených dobrovolníků podávajících informace kudy se kam dostat atd. Nebylo možné se někde ztratit.
U stadionu to vřelo napětím, očekáváním a nesmírně dobrou náladou. Někde hrála česká hudba, někde slovenská a všichni se bavili. Organizátoři usměrňovali lidi do řad a díky tomu nebylo žádným problémem se za pár minut dostat do útrob obrovské hokejové svatyně domácích Vancouver Canucks – GM Place (v té době přejmenované na Canada Hockey Place).
U vstupních dveří nám byla zkontrolována vstupenka a my vstoupili dovnitř. Všude kolem davy lidí v českých a slovenských dresech, angličtina byla v tento večer na tomto místě bezmála vymazána a myslím, že prodejci piva nikdy předtím nevydělali tolik peněz jako nyní. Kdo z Čechů nebo Slováků jde na hokej a nedá si pivo?! Málo! No taky jsem dostal na jedno točené chuť, jak jinak, po těžkém dnu v práci. Máte představu, kolik stálo pivo?! Asi ne. Tak tedy…8 kanadských dolarů/330 ml!!! V obchodě s alkoholem se dá koupit 6 takovýchto piv za 14 dolarů. Ale budiž, člověk je jednou v kanadě na hokeji a tak…proč si malinko neužít. Na tohle pivko jsem si zašel až po první třetině. Co mě zajímalo po vstupu do stadionu více, bylo samotné jádro, myslím tím kluziště a tribuny. Hnali jsme se tedy do části stadionu, kde na nás čekaly červeným plátnem potažené sedačky. U vstupu na tribunu nás přivítal další z dobrovolníků a dovedl nás na naše místa. Možná jsem mu ani nepoděkoval a to jen proto, že jsem byl unesen pohledem na vnitřní prostory tohoto gigantu, které byly obrovské. Nevím, jak tohle více popsat. Není to jednoduché. Byl jsem tak nadšený, že se můžu tohoto hokejového představení zúčastnit, až mi běhal mráz po zádech.
Usadili jsme se a v tom hlasatel oznámil začátek rozbruslení, tzv. Warm Up. Nejprve se na ledě objevili slovenští hokejisté, které jejich fanoušci přivítali bouřlivým pozdravem. Za nimi se na led dostali hokejisté s lvíčkem na prsou. A pozdrav českého publika se rozhodně nenechal zahanbit.
První třetina byla odpískána, kluci se na ledě dřeli a publikum se skvěle bavilo. Zanedlouho začala stadionem obíhat mexická vlna (ze které museli mít mexičtí diváci sedící v řadě pod námi obrovskou radost).
Chvíli fandili Slováci, poté my, ale pořád to nebylo takové povzbuzování, jaké jsem si představoval. Ani z jedné strany. To mě docela mrzelo. Slováci se snažili do doby, než začali prohrávat, pak jako by se po nich slehla zem. Češi se snažili více, ale pořád to nebylo ono. Hold na fanoušky Komety Brno nemá široko daleko nikdo!
Já s Luckou jsme se snažili fandit, co to šlo, ale na tak velikém stadionu jsou dva hlásky jako plácnutí do vody. Nečekaně se k nám začali přidávat oni zmiňovaní Mexičané sedící pod námi a řvali Cesi, Cesi… a fandili proto, že se jim hra našich kluků líbila více a protože – JÁGR. Toho kluka zná asi celý svět. Když četli jeho jméno v zahajovací sestavě, celý stadion začal skandovat jeho jméno. Když vstřelil gól, na kostce nad ledem se objevil jeho portrét s komentářem, že ještě nezapomněl, jak se hraje dobrý hokej. A to opravdu nezapomněl. VY, kdo jste hokej sledovali v TV, mi dáte určitě zapravdu. Občas si dělal na ledě doslova, co chtěl. Jako velký učitel kolem sebe vodil slovenské mladíky a ti nevěděli, kde jim hlava stojí. Taky komentáře k Jágrově hře ze strany dvou Kanaďanů sedících po boku Lucky byly hodně pozitivní. Nemohli věřit, že v jeho věku hraje takový hokej. A že hraje v Rusku!
A tak jsme vyhráli! 3:1. Ale Česká hymna, na kterou jsem se tak těšil, nezazněla! To jsem byl upřímně zklamán. Asi neměli páni pořadatelé čas. A čas jsou peníze. A peněz není nikdy dost.
Ze stadionu jsme se dostali stejně rychle jako dovnitř. Fronty se pohybovaly rychle, žádné mačkání a předbíhání, nikdo se nikam netlačil, hezky v klidu. Jako na procházce. Za pár minut jsme stáli na zastávce SkyTrainu, kde vše řídili místní policisté, a jeli domů.
Po cestě ze stadionu jsem poslouchal rozhovor (neslušně!) mladého kluka, Kanaďana, se Slovenským příznivcem, mužem středního věku. Mladík mu povídal, že kdyby se spojili český a slovenský nároďák, byl by nejlepším na světě. To, co mu onen slovenský fanda odpověděl, nebudu publikovat ani v angličtině. Vyjádřil se o Češích takovým způsobem, že jsem měl chuť mu jednu natáhnout. Asshole!
Jak dopadl náš národní tým, všichni víme. Nebudu to dále rozepisovat. Uvedu jen pár skutečností pro zajímavost.
Cena lístku na finálovou hru v blízkosti lední plochy se vyšplhala na 2000 dolarů! Nechápu, kdo tohle může zaplatit.
Pamatujete na zápas CZE vs. RUS a na moment, kdy byl Jágr doslova sestřelen Ovečkinem?! Tak tento okamžik byl vysílán snad i v programech pro děti. Tady z toho měli doslova Vánoce.
Po výhře Kanadských hokejistů proběhla v Downtownu jedna obrovská párty. Sešly se tam sta tisíce lidí a společně slavili. Jenže bez alkoholu. V průběhu hokejových utkání, byly obchody s alkoholem zavřeny (nařízení vlády).
Sidney Crosby se stal po vstřelení zlatého gólu národním hrdinou a celá Kanada pátrala po jeho ztracené hokejce.
Kvůli olympiádě podražila MHD cca až o 50 procent. Děkujeme!
Atd atd atd…
