My OperaPo malé odmlce opět píšu!
Sunday, February 21, 2010 6:11:21 AM
Nejprve se krátce rozepíšu o tom, jak jsem nečekaně potkal Olympijskou pochodeň (nebo taky možná ona potkala mě).
Stalo se tomu asi před týdnem a pár dny, přesně si již nepamatuju, který to byl den, ale určitě to bylo jen pár dnů před oficiálním zahájením Olympijských her 2010. Tato slavná pochodeň prý putovala svou zatím nejdelší trasu v celé historii OH. Aby taky ne, proputovat druhou největší zemi na planetě zabere nějaký čas. A právě v onen pro mě šťastný den doputovala pochodeň do Langley (tak se jmenuje jedno z měst na východ od Vancouveru). A já se svými spolupracovníky v tomto městě pracoval. Pokrýváme tam střechy na nových domech.
Už to mám, bylo to pondělí!!!
A tak jsme v toto pondělní ráno vylezli na střechu domu, který se nachází jen kousek od hlavní cesty, vesele začali pracovat a všimli si, že se kolem této cesty začínají shlukovat skupinky lidí v kanadských hokejových dresech, bundách, čepicích, mávající kanadskými vlaječkami. Nejprve jsme nevěděli, o co se jedná, ale netrvalo dlouho a bylo nám vše jasné.
Všichni dělníci ze stavby se odebrali rovněž přihlížet této události, od hostesek vyfasovali vlaječky a měli dejme tomu placenou pauzu. To já takové štěstí neměl, zůstal s kolegama na střeše a podával dál šindele.
Bylo asi půl 10, když jsme z dáli uslyšeli hudbu. Pochodeň se blížila. Jejím předvojem byla policejní auta kontrolující pořádek. Poté následovali auta hlavních sponzorů. Jedním takovým byla dodávka Coca-Coly s upravenou korbou pro potřeby takovýchto akcí. Úpravami mám na mysli spoustu reproduktorů a místa pro tanečníky (spíše tanečnice), kteří mají za úkol vytvořit báječnou a veselou atmosféru.
Když bylo tohle auto v naší blízkosti, přestali jsme pracovat a ze střechy pozorovali, co se bude dít. Výběr hudby nebyl špatný, tanečnice se kroutili hezky do rytmu a tak jsem se k nim na začátku týdne pln energie ze střechy přidal. Začal jsem sebou houpat do rytmu, mával rukama a v tom si mě všimla slečna, přítomná na tomto autě, s mikrofonem v ruce. Ukázala na mě prstem a do mikrofonu říká něco v tom smyslu jako – Look at that guy on the roof (podívejte se na toho kluka na střeše)! A v tom se na mě otočila celá ulice! A moji šéfové taky, neboť předtím nevěděli, co dělám (seděli na střeše pode mnou). Tak se začali smát a celá ulice s nimi. Nemohl jsem přestat tancovat, byl jsem v ten moment středem pozornosti. Možná jsem ještě přidal do rytmu. Když se auto pomalu začalo vzdalovat stejná slečna na mě opět křičela – OK buddy, be careful now (OK chlape, a teď už buď opatrný)! Zamávala mi a byla fuč. Z dalších aut na mě občas někdo zamával nebo ukázal zdvižený palec.
Takových aut projelo ještě několik a nakonec se objevil menší autobus s olympijskými barvami, z něhož vystoupil chlápek (běžec) s pochodní v ruce. Nezapálenou! A z dáli se k tomuto chlápkovi blížil běžec s pochodní, která již zapálená byla. Ještě pln energie doběhl k autobusu, zapálil pochodeň dalšímu běžci a ten se hrdě rozběhl s plápolajícím olympijským ohněm. Víte, jakou trasu uběhl, než zapálil pochodeň dalšímu běžci?! Asi tak 400 metrů! Na to jsem s prominutím čuměl jako tele na nová vrata! Každý, kdo běží s pochodní, uběhne jen takový kousek! Věřte mi! To jsem netušil a ani nečekal. Vždy jsem si myslel, že musí utíkat docela kus, než svůj oheň předají dál. Vše je jinak! Proto ten autobus! Běžců je potřeba na zdolání trasy přes jedno město…hodně.
Měl jsem radost, že jsem mohl vidět něco tak populárního, čím Olympijská pochodeň spolu s ohněm rozhodně jsou. A dokonce to pro mě byla taková malá One Man Show!
Minulou neděli (14. 2 2010) jsme se s Luckou vydali do centra olympijského dění, které, podle organizátorů, vítá celý svět. Přímo do centra Vancouveru, tzv. Downtownu. Chtěli jsme se podívat na výzdobu, udělat pár fotek, shlédnout čínské oslavy příchodu Nového roku, koupit českou vlajku a zajet na letiště, abychom si mohli přerezervovat letenky domů.
Tak hezky postupně!
Čínský Nový rok tedy začal 14.2. a protože je ve Vancouveru Číňanů jako soli v moři, pořádají každoročně přehlídku všeho, co je s těmito oslavami v jejich zemi spojeno. Popravdě řečeno, o čínské kultuře tohoto mnoho nevím, neznám jejich zvyky a tradice a samozřejmě neumím číst jejich písmo. Proto mi tyto oslavy moc neřekly a taky mě nějak extra neuchvátily. Každopádně ke zhlédnutí bylo mnoho lidmi nesoucích draků a dráčků, tanečních a hudebních skupin. Celý průvod se táhl několika ulicemi a místní policejní sbor měl asi co dělat, aby proběhlo vše v pořádku. Číňané jsou podle mě strašně zvědaví lidé. U všeho musí být přímo, vše musí vidět, slyšet a pokud možno si i sáhnout. A tak neustále přelézali a podlézali zábrany a tlačili se do ulice mezi účinkující. To mě trochu štvalo, neboť tak kazili výhled ostatním přihlížejícím lidem a mě taky.
Jakmile jsme byli nasyceni těmito čínskými radovánkami, rozhodli jsme se projít k centru hokejového dění, tedy k hale domácích Canucks (GM Place), pro potřeby olympiády přejmenované na Canada Hockey Place. Účel byl jasný! Zjistit situaci kolem této obrovské haly, trochu se zorientovat mezi zábranami a ploty a to všechno protože!!! jsme měli lístky na hokejové utkání našich reprezentantů s hokejisty Slovenska! O tom potom.
Opět jsme udělali pár fotek a dokonce se mi podařilo vyfotit se na policejní motorce! Pan policista byl velmi milý a nabízel svůj stroj k vyfotografování všem kolemjdoucím a se všema si povídal. Tady asi neplatí pro sbor policistů jen Pomáhat a chránit, ale taky buď milý a rozdávej radost. Určitě se jednou dočkáme i u nás!
Z Canada Hockey Place jsme se rozhodli vyrazit na letiště. Cesta nám pomocí SkyTrainu linkou Canada Line zabrala asi 20 minut a podařil se nám velmi milý úlovek. Při čekání na nástupišti na tento spoj jsme potkali Tomáše Vernera s dalšími lidmi, oblečenými v barvách české země. Samozřejmě jsme ho (je) požádali o foto a toto přání se nám splnilo. Nebyl v tom žádný problém. Tomáš jel z Downtownu do Olympijské vesnice, která je jednou ze zastávek Canada Line.
Docela mi vyrazil dech jeden z Tomášových společníků. Když jsme nastupovali do vagónu SkyTrainu otočil se na mě a říká: ,,Ty jsi Zdenek, že?! A ty jsi Martina‘’ otočil se na Lucku. Tak jsem přitakal, že já Zdenek opravdu jsem, ale s Martinou, že se sekl. Že jméno slečny, která mě doprovází, je Lucka. Tak se omluvil a říká: ,,Jo jo jasně, Lucka’’. Byli jsme z toho docela v rozpacích. Úplně cizí člověk zná naše jména, jak to?! Tento milý člověk mi pak na pozdrav podal ruku a představil se jako Michal, který čte můj blog a ví o nás dvou úplně vše. Prý je ve Vancouveru 2 měsíce (myslím) a než odjížděl, zjišťoval si, jako všichni, nějaké informace. Tak narazil na můj blog a stal se jeho čtenářem. To mě moc potěšilo a zahřálo na srdci. Dostal jsem přímý důkaz toho, že se moje psaní někomu hodilo a tím pádem splnilo svůj účel.
Díky Michale (a pokud budeš chtít, ozvi se mi na mail, najdeš ho na blogu)!!!
Michal potkal Tomáše někde venku a nabídl mu, že ho s jeho skupinou doprovodí do Olymp. vesnice. Tak jsme všichni spolu cestovali, povídali, vyzvídali (my od Tomáše a on od nás taky) a při loučení jsme popřáli Tomášovi do závodů hodně štěstí (které, jak dnes již víme, neměl! Snad příště!!!).
Na letišti jsme s Luckou nepochodili. Kancelář British Airways byla zavřena až do odpoledních hodin a my bychom museli na její otevření čekat přes 2 hodiny. Tak jsme se vydali zpět do Downtownu, koupit vlajku.
To byl docela oříšek! Prošli jsme několik obchodů a obchůdků a stále nic. Obchodníci nabízeli vlajky všech možných krajin, ale naši ne. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my narazili na obchůdek v podchodu (nebo jak to nazvat) kousek od Canada Place, v současné době domova všech televizních a rozhlasových reportérů z celého světa. Vlajku nabízeli za 20 babek. Samozřejmě jsme ji koupili. A v tomto podchodu, kousek od obchůdku, byla na stěně připevněna televize, ve které zrovna běžel závod rychlobruslařek, samozřejmě s naší Martinou Sáblíkovou. Kolem televize se nacházela docela početná skupina Kanaďanů, kteří sledovali svá ženská želízka v ohni. Jenže po té, co Martina odjela své kolo a kanadské závodnice za ní zaostávaly, se z tváří Kanaďanů vytrácel úsměv. Naopak na tvářích mé a Lucky se úsměv objevoval a z neúspěchu domácích závodnic jsme měli radost. To místní moc nechápali a ptali se nás, odkud jsme. Když jsme jim prozradili naši rodnou zem, jen se usmáli, popřáli hodně štěstí a odcházeli. To mělo svůj závod ještě odjet několik závodnic a my se rozhodli jít se podívat do Gastownu, v jehož těsném sousedství jsme se nacházeli, a navštívit pár obchůdků se suvenýry za docela přijatelnou cenu. S vědomím, že i zde jisto jistě na nějakou televizi s přímým přenosem z rychlobruslení narazíme. A stalo se. A to v obchodě, ve kterém byla naše vlajka za babek 10. Udivilo mě, že je cena poloviční oproti obchodu, ve kterém jsem ji koupil já a rozhodl si ji koupit. Starou jsem šel samozřejmě vrátit a – no problem. Tady to prostě funguje. Tady můžete věci kupovat a vracet pořád dokola.
Když jsme se po tomto obchodě procházeli, zahlédl jsem, jak v televizi někdo skáče štěstím. Hned mi blesklo hlavou, že by mohl být konec závodu a věřil, že tou slavící osobou je Martina. Rychle jsem přiběhl k televizi a ujistil se, že jsem měl pravdu. Martina byla právě v tento moment zlatá! Začal jsem na Lucku řvát skoro pře půl obchodu, ať za mnou rychle jde. A tak jsme spolu sledovali smutek kanadských závodnic, ale bohužel ne štěstí závodnice české. Kanadské televize se výhradně věnují atletům kanadským, ať už jsou první, či poslední. Občas však Martinu ukázali a my se radovali a radovali. Celý obchod si o nás musel myslet, že jsme blázni. Ale co?! Měli jsme k oslavám důvod! Hned jak jsem vyšel z obchodu, vlajku jsem rozbalil a přehodil si ji přes záda! Celé město je ověšeno vlajkami kanadskými, všichni na sobě nosí oblečení s kanadskými znaky, tak jsem byl taková malá výjimka.
Docela dost lidí se mě ptalo, co že to mám na sobě za vlajku. Když jsem jim vysvětlil, že českou a důvod, proč ji na sobě mám, všichni do jednoho mi pogratulovali k Martininu vítězství, podpořili v tom, že máme důvod slavit a popřáli hodně štěstí do dalších závodů. Jeden pán na nás začal mluvit rusky, protože si myslel, že v ČR rusky mluvíme. To je zde ale běžné. Podle místních, vše co je na východ od Německa mluví rusky. No nemůžou tady vědět všechno, pochopitelně!
Plni emocí jsme se odebrali domů, se zastávkou v japonské restauraci. Rozhodli jsme se okusit pokrmy z jídelníčku této pro nás exotické východní země. Hlavně nás zajímalo pravé japonské sushi. Jen co jsme se usadili, byli jsme obdarováni japonským čajem. Zadarmo (běžná věc)! Na jídlo jsme si vybrali polévku a 2 talíře jídla, na kterých se nacházelo tak nějak od všeho trochu. K mé smůle, názvy jídel, které jsem ochutnal, si nepamatuju. Je to docela složitá věc. Jen vím, že jsem jedl sushi a kuřecí maso s omáčkou teryiaki. Zbytek – omluvy veliké, ale nevím! A mé dojmy?! Děkuji, že jsem Evropan a chutná mi vše od rohlíku po masnou tlačenku. To všechno, co jsem zkusil, mělo příchuť ryby, bylo to sladké, anebo to chutnalo po něčem, co jsem nikdy dříve nezkusil a tedy nemůžu blíže identifikovat. Čeština pro takovou chuť snad ani nemá slovo (já ho ve svém slovníku nenašel). Všechno bylo takové zvláštní a myslím, že se mi po tomhle jídle určitě stýskat nebude. I když na sushi si jisto jistě zajdu, to se dá dost dobře jíst!
A o hokeji…příště!
Stalo se tomu asi před týdnem a pár dny, přesně si již nepamatuju, který to byl den, ale určitě to bylo jen pár dnů před oficiálním zahájením Olympijských her 2010. Tato slavná pochodeň prý putovala svou zatím nejdelší trasu v celé historii OH. Aby taky ne, proputovat druhou největší zemi na planetě zabere nějaký čas. A právě v onen pro mě šťastný den doputovala pochodeň do Langley (tak se jmenuje jedno z měst na východ od Vancouveru). A já se svými spolupracovníky v tomto městě pracoval. Pokrýváme tam střechy na nových domech.
Už to mám, bylo to pondělí!!!
A tak jsme v toto pondělní ráno vylezli na střechu domu, který se nachází jen kousek od hlavní cesty, vesele začali pracovat a všimli si, že se kolem této cesty začínají shlukovat skupinky lidí v kanadských hokejových dresech, bundách, čepicích, mávající kanadskými vlaječkami. Nejprve jsme nevěděli, o co se jedná, ale netrvalo dlouho a bylo nám vše jasné.
Všichni dělníci ze stavby se odebrali rovněž přihlížet této události, od hostesek vyfasovali vlaječky a měli dejme tomu placenou pauzu. To já takové štěstí neměl, zůstal s kolegama na střeše a podával dál šindele.
Bylo asi půl 10, když jsme z dáli uslyšeli hudbu. Pochodeň se blížila. Jejím předvojem byla policejní auta kontrolující pořádek. Poté následovali auta hlavních sponzorů. Jedním takovým byla dodávka Coca-Coly s upravenou korbou pro potřeby takovýchto akcí. Úpravami mám na mysli spoustu reproduktorů a místa pro tanečníky (spíše tanečnice), kteří mají za úkol vytvořit báječnou a veselou atmosféru.
Když bylo tohle auto v naší blízkosti, přestali jsme pracovat a ze střechy pozorovali, co se bude dít. Výběr hudby nebyl špatný, tanečnice se kroutili hezky do rytmu a tak jsem se k nim na začátku týdne pln energie ze střechy přidal. Začal jsem sebou houpat do rytmu, mával rukama a v tom si mě všimla slečna, přítomná na tomto autě, s mikrofonem v ruce. Ukázala na mě prstem a do mikrofonu říká něco v tom smyslu jako – Look at that guy on the roof (podívejte se na toho kluka na střeše)! A v tom se na mě otočila celá ulice! A moji šéfové taky, neboť předtím nevěděli, co dělám (seděli na střeše pode mnou). Tak se začali smát a celá ulice s nimi. Nemohl jsem přestat tancovat, byl jsem v ten moment středem pozornosti. Možná jsem ještě přidal do rytmu. Když se auto pomalu začalo vzdalovat stejná slečna na mě opět křičela – OK buddy, be careful now (OK chlape, a teď už buď opatrný)! Zamávala mi a byla fuč. Z dalších aut na mě občas někdo zamával nebo ukázal zdvižený palec.
Takových aut projelo ještě několik a nakonec se objevil menší autobus s olympijskými barvami, z něhož vystoupil chlápek (běžec) s pochodní v ruce. Nezapálenou! A z dáli se k tomuto chlápkovi blížil běžec s pochodní, která již zapálená byla. Ještě pln energie doběhl k autobusu, zapálil pochodeň dalšímu běžci a ten se hrdě rozběhl s plápolajícím olympijským ohněm. Víte, jakou trasu uběhl, než zapálil pochodeň dalšímu běžci?! Asi tak 400 metrů! Na to jsem s prominutím čuměl jako tele na nová vrata! Každý, kdo běží s pochodní, uběhne jen takový kousek! Věřte mi! To jsem netušil a ani nečekal. Vždy jsem si myslel, že musí utíkat docela kus, než svůj oheň předají dál. Vše je jinak! Proto ten autobus! Běžců je potřeba na zdolání trasy přes jedno město…hodně.
Měl jsem radost, že jsem mohl vidět něco tak populárního, čím Olympijská pochodeň spolu s ohněm rozhodně jsou. A dokonce to pro mě byla taková malá One Man Show!
Minulou neděli (14. 2 2010) jsme se s Luckou vydali do centra olympijského dění, které, podle organizátorů, vítá celý svět. Přímo do centra Vancouveru, tzv. Downtownu. Chtěli jsme se podívat na výzdobu, udělat pár fotek, shlédnout čínské oslavy příchodu Nového roku, koupit českou vlajku a zajet na letiště, abychom si mohli přerezervovat letenky domů.
Tak hezky postupně!
Čínský Nový rok tedy začal 14.2. a protože je ve Vancouveru Číňanů jako soli v moři, pořádají každoročně přehlídku všeho, co je s těmito oslavami v jejich zemi spojeno. Popravdě řečeno, o čínské kultuře tohoto mnoho nevím, neznám jejich zvyky a tradice a samozřejmě neumím číst jejich písmo. Proto mi tyto oslavy moc neřekly a taky mě nějak extra neuchvátily. Každopádně ke zhlédnutí bylo mnoho lidmi nesoucích draků a dráčků, tanečních a hudebních skupin. Celý průvod se táhl několika ulicemi a místní policejní sbor měl asi co dělat, aby proběhlo vše v pořádku. Číňané jsou podle mě strašně zvědaví lidé. U všeho musí být přímo, vše musí vidět, slyšet a pokud možno si i sáhnout. A tak neustále přelézali a podlézali zábrany a tlačili se do ulice mezi účinkující. To mě trochu štvalo, neboť tak kazili výhled ostatním přihlížejícím lidem a mě taky.
Jakmile jsme byli nasyceni těmito čínskými radovánkami, rozhodli jsme se projít k centru hokejového dění, tedy k hale domácích Canucks (GM Place), pro potřeby olympiády přejmenované na Canada Hockey Place. Účel byl jasný! Zjistit situaci kolem této obrovské haly, trochu se zorientovat mezi zábranami a ploty a to všechno protože!!! jsme měli lístky na hokejové utkání našich reprezentantů s hokejisty Slovenska! O tom potom.
Opět jsme udělali pár fotek a dokonce se mi podařilo vyfotit se na policejní motorce! Pan policista byl velmi milý a nabízel svůj stroj k vyfotografování všem kolemjdoucím a se všema si povídal. Tady asi neplatí pro sbor policistů jen Pomáhat a chránit, ale taky buď milý a rozdávej radost. Určitě se jednou dočkáme i u nás!
Z Canada Hockey Place jsme se rozhodli vyrazit na letiště. Cesta nám pomocí SkyTrainu linkou Canada Line zabrala asi 20 minut a podařil se nám velmi milý úlovek. Při čekání na nástupišti na tento spoj jsme potkali Tomáše Vernera s dalšími lidmi, oblečenými v barvách české země. Samozřejmě jsme ho (je) požádali o foto a toto přání se nám splnilo. Nebyl v tom žádný problém. Tomáš jel z Downtownu do Olympijské vesnice, která je jednou ze zastávek Canada Line.
Docela mi vyrazil dech jeden z Tomášových společníků. Když jsme nastupovali do vagónu SkyTrainu otočil se na mě a říká: ,,Ty jsi Zdenek, že?! A ty jsi Martina‘’ otočil se na Lucku. Tak jsem přitakal, že já Zdenek opravdu jsem, ale s Martinou, že se sekl. Že jméno slečny, která mě doprovází, je Lucka. Tak se omluvil a říká: ,,Jo jo jasně, Lucka’’. Byli jsme z toho docela v rozpacích. Úplně cizí člověk zná naše jména, jak to?! Tento milý člověk mi pak na pozdrav podal ruku a představil se jako Michal, který čte můj blog a ví o nás dvou úplně vše. Prý je ve Vancouveru 2 měsíce (myslím) a než odjížděl, zjišťoval si, jako všichni, nějaké informace. Tak narazil na můj blog a stal se jeho čtenářem. To mě moc potěšilo a zahřálo na srdci. Dostal jsem přímý důkaz toho, že se moje psaní někomu hodilo a tím pádem splnilo svůj účel.
Díky Michale (a pokud budeš chtít, ozvi se mi na mail, najdeš ho na blogu)!!!
Michal potkal Tomáše někde venku a nabídl mu, že ho s jeho skupinou doprovodí do Olymp. vesnice. Tak jsme všichni spolu cestovali, povídali, vyzvídali (my od Tomáše a on od nás taky) a při loučení jsme popřáli Tomášovi do závodů hodně štěstí (které, jak dnes již víme, neměl! Snad příště!!!).
Na letišti jsme s Luckou nepochodili. Kancelář British Airways byla zavřena až do odpoledních hodin a my bychom museli na její otevření čekat přes 2 hodiny. Tak jsme se vydali zpět do Downtownu, koupit vlajku.
To byl docela oříšek! Prošli jsme několik obchodů a obchůdků a stále nic. Obchodníci nabízeli vlajky všech možných krajin, ale naši ne. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my narazili na obchůdek v podchodu (nebo jak to nazvat) kousek od Canada Place, v současné době domova všech televizních a rozhlasových reportérů z celého světa. Vlajku nabízeli za 20 babek. Samozřejmě jsme ji koupili. A v tomto podchodu, kousek od obchůdku, byla na stěně připevněna televize, ve které zrovna běžel závod rychlobruslařek, samozřejmě s naší Martinou Sáblíkovou. Kolem televize se nacházela docela početná skupina Kanaďanů, kteří sledovali svá ženská želízka v ohni. Jenže po té, co Martina odjela své kolo a kanadské závodnice za ní zaostávaly, se z tváří Kanaďanů vytrácel úsměv. Naopak na tvářích mé a Lucky se úsměv objevoval a z neúspěchu domácích závodnic jsme měli radost. To místní moc nechápali a ptali se nás, odkud jsme. Když jsme jim prozradili naši rodnou zem, jen se usmáli, popřáli hodně štěstí a odcházeli. To mělo svůj závod ještě odjet několik závodnic a my se rozhodli jít se podívat do Gastownu, v jehož těsném sousedství jsme se nacházeli, a navštívit pár obchůdků se suvenýry za docela přijatelnou cenu. S vědomím, že i zde jisto jistě na nějakou televizi s přímým přenosem z rychlobruslení narazíme. A stalo se. A to v obchodě, ve kterém byla naše vlajka za babek 10. Udivilo mě, že je cena poloviční oproti obchodu, ve kterém jsem ji koupil já a rozhodl si ji koupit. Starou jsem šel samozřejmě vrátit a – no problem. Tady to prostě funguje. Tady můžete věci kupovat a vracet pořád dokola.
Když jsme se po tomto obchodě procházeli, zahlédl jsem, jak v televizi někdo skáče štěstím. Hned mi blesklo hlavou, že by mohl být konec závodu a věřil, že tou slavící osobou je Martina. Rychle jsem přiběhl k televizi a ujistil se, že jsem měl pravdu. Martina byla právě v tento moment zlatá! Začal jsem na Lucku řvát skoro pře půl obchodu, ať za mnou rychle jde. A tak jsme spolu sledovali smutek kanadských závodnic, ale bohužel ne štěstí závodnice české. Kanadské televize se výhradně věnují atletům kanadským, ať už jsou první, či poslední. Občas však Martinu ukázali a my se radovali a radovali. Celý obchod si o nás musel myslet, že jsme blázni. Ale co?! Měli jsme k oslavám důvod! Hned jak jsem vyšel z obchodu, vlajku jsem rozbalil a přehodil si ji přes záda! Celé město je ověšeno vlajkami kanadskými, všichni na sobě nosí oblečení s kanadskými znaky, tak jsem byl taková malá výjimka.
Docela dost lidí se mě ptalo, co že to mám na sobě za vlajku. Když jsem jim vysvětlil, že českou a důvod, proč ji na sobě mám, všichni do jednoho mi pogratulovali k Martininu vítězství, podpořili v tom, že máme důvod slavit a popřáli hodně štěstí do dalších závodů. Jeden pán na nás začal mluvit rusky, protože si myslel, že v ČR rusky mluvíme. To je zde ale běžné. Podle místních, vše co je na východ od Německa mluví rusky. No nemůžou tady vědět všechno, pochopitelně!
Plni emocí jsme se odebrali domů, se zastávkou v japonské restauraci. Rozhodli jsme se okusit pokrmy z jídelníčku této pro nás exotické východní země. Hlavně nás zajímalo pravé japonské sushi. Jen co jsme se usadili, byli jsme obdarováni japonským čajem. Zadarmo (běžná věc)! Na jídlo jsme si vybrali polévku a 2 talíře jídla, na kterých se nacházelo tak nějak od všeho trochu. K mé smůle, názvy jídel, které jsem ochutnal, si nepamatuju. Je to docela složitá věc. Jen vím, že jsem jedl sushi a kuřecí maso s omáčkou teryiaki. Zbytek – omluvy veliké, ale nevím! A mé dojmy?! Děkuji, že jsem Evropan a chutná mi vše od rohlíku po masnou tlačenku. To všechno, co jsem zkusil, mělo příchuť ryby, bylo to sladké, anebo to chutnalo po něčem, co jsem nikdy dříve nezkusil a tedy nemůžu blíže identifikovat. Čeština pro takovou chuť snad ani nemá slovo (já ho ve svém slovníku nenašel). Všechno bylo takové zvláštní a myslím, že se mi po tomhle jídle určitě stýskat nebude. I když na sushi si jisto jistě zajdu, to se dá dost dobře jíst!
A o hokeji…příště!
