Nejsou obyčejné chvíle

Dneska je zase jeden z těch dní, kdy si prostě nestíhám ani dojít na záchod... buď jsem na cestě z bodu A do bodu B, nebo se snažím v jednu chvíli udělat x věcí najednou.

Mám rozbordelený pokojíček - snažím se poskládat ten prostor abych tam mohla dát věci na scrap ( a mohla zase konečně tvořit) a zároveň probírám knížky, který patří do ložnice a který tam nechám.

A do toho po mě Kubíno pořád něco chce.

"mami, já chci chlebík, chci napít, poď si kopat balónem, mami co to je? podívej co já dělám, jééé tam je pejsek... "

a tak mažu chlebík, u toho odkopávám balon, řeším telefonický hovor se svojí matkou ( ano, ano, ano..) ošetřuju si pořezanou ruku ( sem se řízla při krájení chleba), odbívám psa, který se stále snaží mě svojí obří přítomností naznačit, že MUSÍ JÍT VEN...vyměňuju prádlo v pračce a vysávám koberec plný drobků... a to všechno během asi 5ti minut.

Pak si sednu a dítě, pes a kočka se ke mně OKAMŽITĚ NAHRNOU pro svoji porci lásky...

mám chuť je všechny tři vystrčit za dveře a zamknout za nimi. Jenže pak Kubík řekne "já tě má rád" Brian si mi lehne k nohám a kočka se stulí vedle mě

Někdy přemýšlím co bylo před ND - naším dítětem... jak je možné, že jsem měla tolik času a nic jsem nestíhala? Co jsem dělala?? No každopádně - teď čas nemám žádný, kradu si ho doslova po minutách, občas padám na hubu, občas mi ujedou nervy, ale na druhou stranu - fakt, fakt se nenudím - a nikdy nevím, co bude následovat další minutu, hodinu, den.