Tomáš Dlabaja

Před tím než se sever Norska zahalí na 7 měsíců sněhem, vyrazili jsme na druhé soutředění do Trondheimu, abychom se naučili triky a fígle terénů příštího MS.

První soustředění jsme absolvovali letos v červenci. Pro mnohé z nás to byla první ochutnávka. Druhou možnost k tréninku využila bohužel jen malá skupinka reprezentantů. Soustředění to bylo hodně přínosné, protože oproti tomu prvnímu jsme navšívili mnohem drsnější terény a snad si tak udělali mnohem lepší představu, co nás za rok čeká. Když bych to porovnal s terény okolo Stockholmu, kde ze severských terénů nejvíc běhám, řekl bych, že Švédsko je těžké převážně mapově, Trondheim je k tomu místy "neběhatelný". Jsou sice místa, kde letíte po bažině rychlostí téměř 4 min/km, ale jen o pár desítek metrů dále jste nuceni skákat po lese jak opice a zranění hrozí na každém kroku.

Věřím, že při pohledu na tuhle mapu se ve vás neobjeví kousek respektu k dané trati, ale tahle "dětská" 9 km klasika nás dost zlomila (nejlíp Bet za 74 minut). Hodně nepříjemné bylo, že v Trondheimu poslední měsíc hodně pršelo a tak se ony rychlé suché bažiny změnily v nemilosrdné pasti na kolena A v ostaních částech terénu jsem nevěděl, kam pokládat nohy, abych si něco neudělal. Drsný zážitek. Který byl potřeba. Člověk se brzy přizpůsobí a učí se, jak v takovém terénu běhat.



O den později jsme si malinko spravili chuť. Na programu byly štafety. Na obyčejném oblastním mistrovství Trondheimu to vypadalo jako na MS. Za zmínku stojí 5 štafet švýcarské reprezentace, 3 franouzské, nechyběli samozřejmě Švédové, Dáni ani domácí Norové. Běželo se v terénu, který už jsme měli ošahaný. V lese plném bažin. Zaostali jsme jen o 3 minuty.




Bořili jsme se pěkně, přesto se běželo 5 min/km...

A další 3 dny jsme trénovali, trénovali, testovali postupy atd.