Tomáš Dlabaja

Vracel jsem se zrovna z tréninku, když mě napadlo, jak bych si ještě před půl rokem nedokázal představit naběhat na atletickém stadionu 20 km. Nešlo o nohy, šlo o hlavu. Běhat furt dokola na 400 metrovém kolečku?! Tam mě dřív dostali maximálně na krátké úseky či 5 kilometrový test, ale abych tam chodil pravidelně na dlouhé běhy, třeba 3x5km po 3:15/km? By mě ani nenapadlo. Jsou takové milníky v tréninkovém vývoji o kterých třeba dopředu víte, ale příliš jich ani nechcete dosáhnout. Třeba když v dorosteneckém věku koukáte do tréninkovém deníku nějaké eliťáka a tam vidíte týdenní součty zdaleka přesahující číslo 100 s hromadou intenzity. Cože??? A za pár let je tam máte taky a přitom vám ani nepříjde, že byste běhali nějak víc. Bariéra nenápadně spadla. Nemám namysli prolomení nějakého cíle, jakože třeba uběhnout maratón, ale spíš dosažení stavu, kdy už ti nepřijde vůbec divné maratóny pravidelně běhat. Každá z takových bariér je v podstatě nějaký extrém, přes který mě obvykle přenesl výrazně lepší tréninkový parťák. Pravda, že s postupem času se hledá hůř a hůř.
Někdy zas stačí malinko přeladit myšlení. Třeba jdeš odpoledne na oddílový trénink, přestože si ráno odběhl tolik, co by ostatní "přizabilo". Tam pak v duchu počítáš každou minutu do konce. Pak si ale představíš nějaké "světové eso" ve své situaci. Myslíš, že by "on" tady takhle chcípal, ptáš se sám sebe? A jedeš znovu naplno, jakoby nohy ten den ani metr neuběhly.

Neříkám, že takovýhle posun v tréninku vám nutně přinese lepší výsledky, ale tak nějak víc poznáš sám sebe prolomením jistého extrému.