Tomáš Dlabaja

Před tím než se sever Norska zahalí na 7 měsíců sněhem, vyrazili jsme na druhé soutředění do Trondheimu, abychom se naučili triky a fígle terénů příštího MS.

První soustředění jsme absolvovali letos v červenci. Pro mnohé z nás to byla první ochutnávka. Druhou možnost k tréninku využila bohužel jen malá skupinka reprezentantů. Soustředění to bylo hodně přínosné, protože oproti tomu prvnímu jsme navšívili mnohem drsnější terény a snad si tak udělali mnohem lepší představu, co nás za rok čeká. Když bych to porovnal s terény okolo Stockholmu, kde ze severských terénů nejvíc běhám, řekl bych, že Švédsko je těžké převážně mapově, Trondheim je k tomu místy "neběhatelný". Jsou sice místa, kde letíte po bažině rychlostí téměř 4 min/km, ale jen o pár desítek metrů dále jste nuceni skákat po lese jak opice a zranění hrozí na každém kroku.

Věřím, že při pohledu na tuhle mapu se ve vás neobjeví kousek respektu k dané trati, ale tahle "dětská" 9 km klasika nás dost zlomila (nejlíp Bet za 74 minut). Hodně nepříjemné bylo, že v Trondheimu poslední měsíc hodně pršelo a tak se ony rychlé suché bažiny změnily v nemilosrdné pasti na kolena A v ostaních částech terénu jsem nevěděl, kam pokládat nohy, abych si něco neudělal. Drsný zážitek. Který byl potřeba. Člověk se brzy přizpůsobí a učí se, jak v takovém terénu běhat.



O den později jsme si malinko spravili chuť. Na programu byly štafety. Na obyčejném oblastním mistrovství Trondheimu to vypadalo jako na MS. Za zmínku stojí 5 štafet švýcarské reprezentace, 3 franouzské, nechyběli samozřejmě Švédové, Dáni ani domácí Norové. Běželo se v terénu, který už jsme měli ošahaný. V lese plném bažin. Zaostali jsme jen o 3 minuty.




Bořili jsme se pěkně, přesto se běželo 5 min/km...

A další 3 dny jsme trénovali, trénovali, testovali postupy atd.

Prezentace orientačního běhu na Světových hrách v Kaohsiungu se blíží ke konci. Po sprintu a "sprintovém" middlu zbývají jen mix štafety (2 kluci a 2 holky).


Kdo již zažil mistrovství světa v Japonsku v roce 2005, dokáže si představit útrpný boj s horkem a vlhkem, který zažívají závodníci na tratích. Po 4 letech opět smekám před těmi, co tehda v Japonsku odběhli klasiku. Jak dnes prohlásil Šéďa, dokud v tomhle klima člověk neběží závod, nedokáže si představit, jak náročné to je. A to se naštěstí běží na Taiwanu jen krátké disciplíny.

Významným rozdílem Světových her oproti MS v Japonsku je ale perfektní organizace. Vše funguje jak má a závody mají úroveň i atmosféru. Tratě jsou spíše jednodušší, ale doběhnout do cíle je vždy vysvobozením, protože po pár minutách se tělo přehřeje a rychlost běhu je pryč, následuje vnitřní boj s tělem a touha to mít co nejdřív za sebou.
SPRINT
Sprint se běžel v rovinatém parku. Nepříliš těžký orienťák, jedna zajímavá volba postupu k 5. kontrole, na které si mnozí nevšimli pěšinky v nepřekonatelné bažině těsně před kontrolou. To se bohužel stalo i mně a znamenalo to ztrátu kolem 10 vteřin. Jak jsem již zmínil, největším protivníkem bylo ale vedro. Ne každý ho snáší dobře. Mně osobně se podařilo vydržet v plném nasazení po celý závod, ale rychlost byla nic moc. Boj o zlato se opět zúžil v klání dvou můžu - Hubmana s Khramovem. Tentokrát vyhrál o 1 vteřinu Andrey.

MIDDLE
Druhým závodem byl middle. Běželo se v takovém lesoparku kolem velkého jezera. Netradičně na mapě 1:5000. Ačkoliv se citelně ochladilo, tak se přiznám, že jsem toho měl dost už na 7. kontrole a zbytek závodu jsem sotva pletl nohama. Usměvavě pak vypadá pohled na mezičasy, který dává přesně opačný dojem a podobně závod okomentoval i zdálky od počítače Béďa: "Tomáš Dlabaja začal pomaleji, v závěru se zlepšoval a nakonec se těsně nevešel do první desítky, se ztrátou tří minut skončil na 11. příčce."
Není se co divit téhle mylné interpretaci. Klima je fakt drsné, trápí se téměř každý a soupeři zpomalují podobně jako vy. Ztráta 3 minut na takové trati by znamenala za normálních podmínek jedno z posledních míst, dnes neuvěřitelné 11.




Zatím nejlepšími výsledky výpravy je 6. místo Dany Brožkové na middlu a dobytí Tuntex Sky Tower, jedné z nejvyšších budov světa.


Po modelovém tréninku v centru města. V tropickém klimatu to nebude o rychlosti ale o síle bojovat.

Závěrečný den - štafety
Štafetový závod se běžel ve stejném prostoru jako závod middlu a podle očekávání se opět běžel jednoduchý orienťák již v proběhaném prostoru. Český tým běžel ve složení Dlabaja - Duchová - Šedivý - Brožková Dana. Radka se štafety vzdala, protože ji místní klima dělá opravdu potíže. Bylo jasné, že se současnou výkonností nepatříme k favoritům, ale bylo naší snahou maximálně zabojovat a předvést co nejlepší výkon. A o podobnou věc se v poslední den soutěžení snažilo i sluníčko, a tak bylo k vidění opět několik nádherně nepochopitelných chyb a to především na divácké a sběrné kontrole, k radosti diváků Naštěstí ne v podání našeho týmu.
Já jsem závod rozbíhal. Naštěstí se začalo v přijatelném tempu, ale i tak se skupina brzy roztrhala a to zásluhou zajímavého fárstování na prvních třech kontrolách, kde se rozdíl variant blížil až jedné minutě. Zbytek trati se běžel už takřka po jedné linií. Přestože to byl dost běžák a neustále jsem viděl na závodníky přede mnou, raději jsem držel "klidné" tempo a naplno běžel jen úplný závěr, protože riziko přehřátí bylo fakt vysoké a nechtěl jsem dopadnout jako o den dřív.

Na druhém úseku si nečekaně šáhla na dno Iveta, přestože horko v předchozích dnech snášela docela dobře, a tak pár minut ztratila.

Že je to tady jak na houpačce se přesvědčil Šéďa, kterému se naopak poprvé běželo dobře.

Na posledním úseku už Dana s výsledkem nemohla příliš udělat, žádné týmy nebyly na dosah. Přesto si užila při závodě alespoň jeden zajímavý moment, když na této jednoduché trati málem doběhla Švédku, která startovala celých 6 minut před ní a jen 10 vteřin za vedoucí Ruskou.

Po bronzové příčce z Německa to tentokráte bylo 9. místo.


Koho by zajímalo moje zhodnocení:
Co se týče mých výsledků, určitě jsou daleko za mým očekáváním. Ačkoliv World Games nepatří k nijak důležitým závodům (platí pro českého běžce, naopak v některých zemím se dají získat za výsledky velké finanční odměny), chtěl jsem na nich uspět. Myslím si, že jsme zvolili vhodnou taktiku přijet na závody až na poslední chvíli, což je jedna ze dvou doporučovaných variant (buď dlouhá aklimatizace nebo v podstatě žádná). Navíc se závody se běžely v orientačně lehkých terénech, takže se nebylo potřeba sžít s terénem (jako třeba na MS v Japonsku). Delším pobytem na Taiwanu jsme taky nechtěli narušovat přípravu na MS v Maďarsku a vyšší prioritu dostalo i soustředění v Trondheimu. Ačkoliv jsem již začal s intenzivními tréninky k vystupňování formy pro sprint, tak závody na Taiwanu nebyly ani tak o rychlosti (tou jsem dokázal běžel jen pár prvních minut) ale spíš o odolnosti na horko a vysokou vlhkost. Na to by se určitě dalo připravit v domácích podmínkách, na druhou stranu by to zas mohlo uškodilo přípravě na MS. Navíc jsem předpokládal, že při krátkých závodech se tyto problémy neprojeví.

Domácí "bojovníci" z Taiwanu, ačkoliv daleko za ostatními stále makají naplno