Mise Mexiko

Milí přátelé, po delší pauze se opět dostávám k napsání článku. Omlouvám se za zpoždění, ale pořád se něco dělo a na psaní jsem upřímně neměla skoro pomyšlení. Ale napravím to:)

Výuka angličtiny je v plném proudu, i přesto, že to neklape vždy tak, jak by si člověk představoval. Svádím zde každodenní boje, které práce dobrovolníka na chudém mexickém venkově obnáší. Jiná mentalita, jiné pracovní tempo, složitější podmínky, …vyučovat v cizí zemi není žádná procházka růžovou zahradou, přesto se mi práce hodně líbí a baví mě.
Po všech těch organizačních schůzkách a úvodní hodině se mi podařilo ve finále vytvořit 3 skupiny. První skupina, kterou vyučuji, tvoří hlavně dospělí od 20 let a výše. Ženy a muži z vesnice, každý z nich pracuje, má rodinu a své povinnosti. I tak si našli čas a chuť naučit se něco nového, udělat něco pro své vzdělání a rozhodli se navštěvovat mé kurzy. V této skupině mám 12 lidí a jsou opravdu snaživí. Postupně jsem se i já trochu „otrkala“ a v hodinách vládne přátelská a uvolněná atmosféra. Ne že by se nám podařilo začít vždy přesně v danou hodinu:), ale na to už jsem si tady zvykla. Naštěstí zpoždění nebývá velké a většina se naučila chodit na čas. Což je opravdu úspěch.
Druhou skupinu tvoří děti ve věku 11 až 15 let. Původně jsem tuto věkovou skupinu vůbec učit neměla. Plán byl přijímat do kurzů lidi starší 16 let.
Na první hodinu přišli v počtu 14 lidí. Ale jak už to tady chodí. Počáteční nadšení brzy opadne. Zvlášť když zjistí, že výuka je hodně intenzivní a musí pracovat a dělat úkoly. Což je pro většinu nepřekonatelný problém:). Takže postupně dost lidí odpadne, ale člověk nezmůže nic, i když s nimi mluví a vysvětluje jim, jak důležité je dneska umět anglicky. Zvlášť pro ně, protože jsou mladí a většina z nich chce jít studovat dál.
Poslední skupinu mám ve vedlejší vesnici. Je to malá vesnička cca 5 km od Rio Mansa, která se jmenuje Cerro Chango ( v překladu něco jako „opičí les“). Má asi 60 obyvatel a je to komunita dost uzavřená. Je to moc pěkné a zajímavé místo, hlavně taky proto, že zde mají svůj vlastní ekoturistický projekt. Lidi, které nebaví trávit pořád stejnou dovolenou v hotelech, restauracích a na plážích mohou přijet sem do džungle a „žít“ nějaký čas s místními obyvateli. Podniknout výlety do džungle, do hor pozorovat pestrou faunu a floru, hlavně opice nebo krokodýly. Lidé zde mluví téměř výhradně svým původním jazykem chinanteko. Projekt výuky angličtiny uvítali s nadšením. Zejména proto, že chtějí svůj projekt rozšířit dál a nalákat více zahraničních turistů. Na první hodině se mi nahlásilo cca 20 studentů všech věkových kategorií. Od malých dětí až po babičky. Takže skupina dost nevyvážená. Malé děti většinou pak pobíhají po třídě a chtějí si hrát a jsou zvědaví na tu „bledou tvář“ před tabulí. Často přiběhnou, jen aby se mě dotkli, a rychle se utíkají schovat:). Je to srandovní, ale také dost zajímavé poznávat se navzájem. Dvě odlišné kultury, dva odlišné světy. Bohužel i v této skupině to pár lidí vzdalo a postupně se vytvořilo „zdravé jádro“ cca o 8 lidech. Hodně lidí přijde na první hodiny jen ze zajímavosti. Tady v Cerro Changu někteří starší lidí neumí moc psát španělsky, protože navštěvovali jen první stupeň základní školy. Takže je to pro ně dost obtížné učit se nový cizí jazyk. A taky mají svou práci doma nebo na poli a nemají čas navštěvovat kurzy.
Každou skupinu mám 2krát týdně a lekce trvá 2 a půl hodiny. Na takhle intenzivní výuku je málokdo z nich zvyklý. Proto také vydrží jen ti, co mají opravdu velkou motivaci a zájem.
Výuku vedu podle plánů, které nám připravili kolegové z Community Inspiration. Všichni dobrovolníci máme stejné osnovy a podle nich učíme. Vyučujeme stejnou metodou, na kterou jsme byli před odjezdem proškoleni. Je to důležité zejména proto, aby další dobrovolníci, kteří přijedou na projekt po nás, mohli bez problémů navázat a pokračovat ve výuce. Lekce jsou zaměřené hlavně na konverzaci. Výuka je hodně interaktivní a musí se do ní zapojit všichni ve třídě.Nestane se že by někdo nemluvil. Každé nové slovíčko nebo gramatika se vždy hned procvičuje a studenti musí tvořit nové věty a mluvit ve dvojicích. Důležitou součástí jsou také hry. Ty baví studenty nejvíc. Naučí se u nich hodně nových slovíček a zapamatují si je mnohem lépe. Jeden kluk ze Cerro Changa mi po první hodině řekl, že se v první hodině semnou naučil víc než za celý rok ve škole. Což mě potěšilo, ale zároveň i překvapilo. Jak pak vypadá úroveň výuky ve školách? Obecně, co jsem vyslechla od lidí z vesnice i mých studentů tak systém výuky v Mexiku není příliš efektivní. Hlavně výuka cizích jazyků hodně vázne. Podrobně ovšem situaci školství Mexika neznám.

Tak tohle jsou mé skupiny. Jak si každý z nich vede a jejich pokroky budete moci vidět již brzy, až vytvořím fotogalerii s jejich výsledky.

Musím říct, že první organizační schůzka byla trochu zklamáním. Přestože jsme s Filipem dva dny obcházeli vesnici a všude rozhlašovali, že bude probíhat opět výuka angličtiny a všichni nadšeně přikyvovali, že přijdou, ve smluvenou hodinu tam nebyl kromě nás dvou a tří malých dětí nikdo.

Docela mně to překvapilo. Myslela jsem, že to bude všechno probíhat úplně jinak. Že kurzy budou domluvené už dávno a já jen přijedu a začnu učit ve své třídě. To sem si to ale představovala všechno moc jednoduše. Zvyklá na náš styl výuky a přístup studentů, mi tady přišlo všechno pomalé a bez zájmu. Tak to ale chodí holt v cizích kulturách a cizích zemích.

Proto se lidi pouští do svých „dobrodružných výprav“, aby poznali jiný život a zvyky obyvatel cizích zemí. Kdyby to všude bylo stejné a fungovalo stejně, nebylo by co objevovat a poznávat, nebylo by pro co cestovat, …a prostě byla by to nuda.

Čekali jsme, co se bude dít. Po hodině čekání se začali scházet lidi a nakonec se schůzka a organizace kurzů přece jen konala. Mentalita je tady opravdu jiná a nic nefunguje tak jak si člověk myslí, že bude fungovat. Ale takový je život. Nicméně jsme se domluvili, že zahájíme první lekci další den, protože bylo už dost pozdě. Stmívá se tady pravidelně o půl osmé a během několika minut je úplná tma. Na cestě samozřejmě není žádné osvětlení, takže cesta zpátky je opravdu zážitek. Ještě, že jsem si vzala svoji čelovku. Když jsem se balila, říkala jsem si, na co mi to bude, ale člověk fakt nikdy neví, co se mu všechno bude hodit.

Další den v neděli se téměř celá vesnice schází při ranní mši. Jak je známo, tak v Mexiku i v celé Latinské Americe je vysoké procento Katolíků. Lidé jsou tady opravdu hodně věřící a slaví všechny svátky opravdu velkolepě a se svým pověstným temperamentem. Překvapilo mne, že v tak malé vesnici jako je Rio Manso jsou snad tři kostely. Kromě katolického jsou tady ještě Adventisté a Protestanti.
Ve vedlejší vesnici jsou zas pro změnu svědci Jehovovi nebo Mormoni. Holt celá Latinská Amerika je prostorem, kde snad každá církev má své misionáře a „loví“ své ovečky. Jaké dopady mělo a má celé to staleté evropské pokřesťanšťování na zdejší kultury, obyvatele, tradice a současnou celkovou situaci nebo úroveň rozvoje je na dlouhou debatu a každý na to má svůj názor.
V mnoha regionech se způsoby oslav křesťanských svátků mísí s prvky původních tradičních náboženství a rituálů.

Odpoledne se chystáme na první hodinu. Byla jsem hodně nervózní. V životě jsem neučila. Nedokázala jsem si představit učit u nás, natož vysvětlovat gramatiku a všechno ve španělštině! Přemýšlela jsem, jak tohle všechno zvládnu. Měla jsem pocit, že jsem se zas po hlavě vrhla do něčeho, o čem nic nevím a co je nad mé síly. Teď už ale nebylo cesty zpět. Takže jsem musela zatnout zuby a pustit se do důkladné přípravy.

V šest odpoledne se scházíme opět u kostela. Nachází se tady budova, kde se organizují různá setkání nebo kurzy. Jen pro představu, nejde o nějakou plně vybavenou třídu se stoly, židlemi, okny nebo dalšími věcmi, které pokládáme za samozřejmost. Je to víceméně jen takový přístřešek, kde jsou rozděleny čtyři malé místnosti. Každá má tabuli a pár plastových židliček. Žádné okna, žádné dveře. Jsou to otevřené místnosti, takže učím de facto pod širým nebem. Když začne pršet tak to stojí za to. Abychom nezmokli, všichni se musíme namačkat doprostřed místnosti a přes šílený hluk bubnujícího deště na sebe skoro řvát abychom se slyšeli. Občas ještě ve vedlejší místnosti probíhá současně výuka skupinové hry na kytaru. Takže moje hlasivky dostávají opravdu zabrat. Prostě ideální podmínky pro vyučování.


Ale zpět k první hodině. Filip se ujal slova. Vysvětloval fungování projektu, účel a cíle organizace Community Inspiration, jak pracujeme a proč jsme tady. Většina lidí, zejména starších, se zájmem naslouchali. Je to pro ně skvělá příležitost naučit se něčemu novému, naučit se světový jazyk, využít jej pro svou práci, pro rozvoj turismu ve vlastním regionu. Málo kdo z nich měl možnost chodit dál do školy nebo navštěvovat nějaké kurzy angličtiny. Na rozvoj malých vesnic a tradičních venkovských oblastí se bohužel moc nepamatuje.

Po vyřešení organizačních záležitostí, jsem zahájila první hodinu.
Na úvod jsem začala nejdůležitější frází: „Mi espaňol es muy mal“. Vysvětlila jsem jim, že já jsem jejich nová učitelka angličtiny a oni jsou na oplátku mými učiteli španělštiny. To všechny moc pobavilo a s radostí souhlasili. Po několika minutách ze mě tréma úplně spadla a začala jsem si vyučování užívat. Přestože jsme nestihli projet všechnu naplánovanou gramatiku pro první den, výuka proběhla poměrně dobře.
Tempo je tady opravdu jiné než u nás a práce se studenty taktéž. Proto se člověk musí přizpůsobit jejich stylu a snažit se jim podat věci jiným způsobem. Není důležité dodržet plán na 100%, důležité je, aby si z toho něco odnesli a měli chuť učit se a přijít znovu. Když na další hodinu přijdou znovu je to tady opravdu úspěch.
Na konci se všichni loučili právě naučeným „see you later“ a odcházeli zpět do svých domovů. Já jsem se loučila s Filipem, protože se chystal na odjezd zpět do Mexico City a odtud pak do své komunity. Byla jsem ráda, že mi pomohl se začátkem mého pobytu tady. Bylo to pro mě o dost snazší a pomohlo mi to se trochu aklimatizovat. Vyměnili jsme si pár posledních rad, popřáli štěstí a adios…teď už jsem na to zůstala úplně sama.

Ciudad de México, jedno z nejrozlehlejších měst světa, které leží na náhorní plošině ve výšce 2200 metrů. Žije zde přibližně 25 – 30 miliónů obyvatel. Tyto údaje se samozřejmě liší podle různých zdrojů. Před příchodem Španělů se zde rozkládalo hlavní město Aztécké říše Tenochtitlán.

Po šťastném přistání mě čekala série různých kontrol na letišti. Měla jsem z toho docela obavy. Čekala jsem, co se bude dít a jak jim budu vysvětlovat mou chabou španělštinou, co tady vůbec pohledávám. Kupodivu šlo všecko velice hladce a po několika razítkách jsem bez problémů mohla vstoupit na půdu Mexika. „Bienvenido a México“, usmál se na mě jeden z celníků.
S Helen jsem byla domluvená, že mne přijde vyzvednout na letiště. Jenže nepočítala s tím, že projdu pasovou kontrolou tak rychle. Takže jsem trčela na tomto obrovském letišti sama a zmateně pobíhala tam a zpátky jestli jsem nepřistála náhodou u jiného terminálu, než jsem psala. Poté, co jsem celé letiště oběhla snad čtyřikrát, jsem se zoufale vrátila zpátky a doufala, že si pro mě někdo přijde. Naštěstí se Helen nakonec objevila.

Vydali jsme se tedy směrem k bytu, kde bydlí Tomáš, další zakladatel CI, který žije v Mexiku již 3 roky a vede zde projekty na mikrofinance. Tady jsme měli strávit 2 až 3 dny, abychom se aklimatizovali a dořešili vše potřebné k naší práci. Helen mi oznámila, že pojedeme metrem. Brala jsem to v pohodě, ale to mi ještě nedocházelo, že metro v Praze a metro v Ciudad de México je podstatně velký rozdíl. Zmožená únavou, špatným ovzduším a ověšená zavazadly jsem se potácela z jedné zastávky na druhou. Bloudili jsme různými linkami, až jsme konečně po 2 hodinách dojeli tam kam jsme měli. Upřímně jsem si cestu metrem vůbec neužila a nedokázala jsem vstřebat nic kolem sebe. Byla jsem tak unavená, že jediné na co jsem se těšila, byla sprcha a postel. Navíc člověk, který cestuje s kufrem a batohem, k tomu běloška, mimo turistické oblasti města, působí dost jak pěst na oko a proto jediné co v tu chvíli řeší je, aby se bezpečně dostal tam, kam potřebuje.



Co se týče bezpečnosti, není Ciudad de México zrovna „oázou klidu“. Je to město velkých rozdílů, na jedné straně města obrovské bohatství a honosné vily, na druhé straně slumy, kde žije v chudobě a bídě obrovské množství lidí. Únosy turistů zde nejsou ničím neobvyklým. Každý běloch je zde považován za „gringa“ neboli amíka, a toto oslovení se neřadí zrovna k těm lichotivým. Od naší organizace jsme dostali podrobný bezpečnostní manuál, který jsme si měli před odjezdem povinně přečíst. Když jsem dočítala poslední stránky, tak jsem měla pocit, že jedu snad do nejnebezpečnější země světa. Dřív jsem znala Mexiko spíše jako turisticky atraktivní zemi, kam jezdí spousta lidí za památkami, na krásné pláže a za zdejší pestrou kuchyní. Ale jet do hotelu s bazénem a ochrankou u vchodu je docela jiná věc než jet sama do oblastí, kde jediným „turistou“ během celého roku jste vy.
Naštěstí (nebo naneštěstí ) nejsem typ člověka, který by své dovolené trávil v hotelech a bazénech, takže mne „bezpečnostní manuál“ od mé cesty neodradil:). Samozřejmě je potřeba říct, že hodně věcí je nadnesených a Mexiko určitě nepatří mezi nejnebezpečnější země. Avšak být opatrný a připravený na všecko se vždy vyplácí.

Když jsme konečně dorazili na byt, padla jsem do postele, abych se konečně trochu vyspala. Potřebovala jsem se aklimatizovat a dát mému organismu trochu čas ať se vzpamatuje a zvykne si na nový režim. V Mexiku je časový posun o 7 hodin nazpátek . Takže jsem se budila ve 4 ráno místního času a nemohla dál usnout. Naopak večer kolem šesti hodin jsem byla už tak utahaná, že jsem usínala i vsedě. Během noci dorazili i další dva dobrovolníci Radek s Filipem. Míša, taky dobrovolnice, přiletěla s Helen už o dva dny dříve. Konečně jsme se tedy všichni sešli v jednom bytě nervózní, unavení, zvědaví a nedočkaví z toho co nás čeká dál.

Bohužel jsme neměli čas v Mexiku navštívit žádné památky a zajímavosti, takže nemám zatím ani žádné pořádné fotky. Potřebovali jsme nabrat síly, dořešit hodně věcí ohledně projektu a nakoupit si nezbytnou výbavu, která nám ještě scházela. Taky byla potřeba rezervovat a koupit lístky na autobus na cestu do našich komunit.

Ciudad de México má dvě velké autobusové stanoviště: Nort Bus Station a TAPO station. Obě fungují velmi dobře. Najdete zde několik různých společností vnitrostátních i mezinárodních, které jezdí téměř kamkoliv. Autobusy jsou moderní, pohodlné a klimatizované. Žádné staré karosy a jsou cenově dostupné (lístek z Cuidad de México do Plaza Vincente ve státě Oaxaca, což je cca 10 hodin cesty, vychází na necelých 600 Kč). V Mexiku je to hlavní způsob dopravy. Systém dopravy zde funguje tak, že ať se chcete dostat do jakékoli oblasti musíte jet z hlavního města. Spoje mezi jednotlivými regiony jsou velmi omezené. Takže pokud chcete jet z jednoho města do druhého, vždy musíte jet přes hlavní město, i přesto, že tyto města nejsou od sebe příliš vzdálené. Proto spoje ze Ciudad de México fungují opravdu dobře a do každé oblasti jezdí autobusy několikrát za den, ale i tak je to dost nepohodlné a časově náročné jezdit vždy přes hlavní město.
Každé z těchto autobusových stanovišť leží v jiné části města a jak naschvál, mně a Filipovi jel autobus z jednoho a Helen a Radkovi z druhého. Takže první výlet po městě jsme strávili cestováním v metru. Alespoň jsem se částečně zorientovala v tom bludišti linek a zastávek. Nakonec to není až tak obtížné jak se zdá. Navíc je to nejlevnější způsob dopravy (lístek stojí cca 4 Kč), a přes den se dá říci i nejbezpečnější. Pro turisty dokonce bezpečnější než taxíky. Pokud chcete jet taxíkem, je lepší si zavolat tzv. autorizované taxi. Ti jsou o dost dražší, ale za to by vás měli dovést tak, kam opravdu potřebujete. Pokud chytnete taxi na ulici, je to poměrně riskantní. Často se prý stává, že vás odvezou na neznámé místo a okradou, ne-li něco horšího.

Po pár hodinách jsme se vrátili zpět na byt, abychom si odpočinuli. Přece jen, špatné ovzduší, velká nadmořská výška a k tomu rozhozený spánek, je na organismus docela zátěž. Aklimatizovat se rychle na zdejší podmínky mi dělalo docela problém.



Na jídlo jsme si zašli do bistra v naší čtvrti. Musím říct, že přestože tyto části města nevypadají na první pohled nijak vábně, mají své určité kouzlo – spousta krámků, restaurací, bister, popsané zdi, pouliční prodavači snad čehokoliv, tržnice, a zvláštní zápach v ulicích. To vše vytváří zajímavou atmosféru. První věc co mi utkvěla v paměti, byli krámky s kuřaty, které byli snad na každém rohu. Na pultě byly vyskládané žluté velké kuřata. Prý jsou žluté proto, že je krmí kukuřicí. Na trhu zas můžete nakoupit obrovské množství ovoce a zeleniny, kterou u nás moc neseženete a další všemožně páchnoucí místní lahůdky. Některé z nich vypadali opravdu zajímavě. Člověk ale musí být opatrný a dávat si pozor na to co jí. Platí zde pravidla stejné jako všude při cestování v rozvojových zemích: vodu jen balenou, ovoce, které můžu oloupat, nejíst v pochybných restauracích, atd.

Naše první jídlo v Mexiku – vajíčka a fazole. Vajíčka můžete mít na různé způsoby, k tomu dostanete fazole, a jak jinak než tortilly s pálivou salsou. Ti se jí opravdu všude a ke všemu. Pro můj žaludek zpočátku nic lákavého, ale člověk si časem zvykne.
Po našich nákupech a zařizování jsme se sešli všichni u Tomáše na bytě, kde jsme zakončili náročný den v novém prostředí ochutnávkou tradičního mexického nápoje „pulque“, který se dělá z agáve a je něco jak náš burčák, pořád „pracuje“. Chutnal opravdu divně, jako napoprvé spousta věcí tady, ale čím více toho ochutnáte, tím více přijdete místním lahůdkám a pokrmům na chuť, stejně jako já. Osobně jsem dala ale přednost místní tequille, která byla opravdu výborná a s našimi „tequillami“ se nedala srovnat. Připili jsme si na zdraví a na začátek našeho dobrodružství.

Další den jsme na večer vyrazili s Filipem, který mě doprovázel do mé komunity, směr autobusové nádraží TAPO odkud nás čekala desetihodinová cesta do Playa Vincente, ležící ve státě Oaxaca. Z Playa Vincente pak do San José Rio Manso. Tato vesnička leží poblíž džungle na hranicích států Oaxaca a Veracruz a od této chvíle se měla stát na nějaký čas mým domovem:)

O své motivaci:
O tom, že vyjedu někam na rozvojový projekt do zahraničí jsem přemýšlela již dlouho. O cizí kultury a třetí svět jsem se zajímala již od gymplu. To je také důvod, proč jsem si zvolila studovat Mezinárodní rozvojová studia v Olomouci. Tento obor studuji již čtvrtým rokem a musím říci, že mě tato oblast baví čím dál víc. Člověk si více a více uvědomuje, jak můžeme být šťastní za to, v jaké bohaté zemi a kontinentu žijeme. Je hodně smutné, že v naší moderní době 21. století žije více jak polovina obyvatel naší planety v chudobě. Během mých studií jsem již byla na krátkodobých projektech v Arménii a Moldávii. V obou zemích jsem strávila měsíc a musím řict, že mě to hodně obohatilo. Nyní jsem se rozhodla, že budu trochu "odvážnější" a vyjedu někam na delší dobu. Přece jen měsíc na poznání určité kultury a místních lidí je docela málo. Půlroční mise v Mexiku s Community Inspiration se mi líbí hlavně proto, že výuka angličtiny v komunitě má smysl a je pro zdejší lidi opravdu přínosem. Myslím si, že za toto období se dá udělat opravdový kus práce a poznat zdejší prostředí co nejblíž. Dochází tak k obohacení a přínosu nejen zdejších obyvatel ale zejména nás dobrovolníků, kteří nabydou plno zkušeností a mohou tohle všechno předávat dál. Je opravdu důležité zapojovat do takovýchto projektů i obyvatelé naší země, jelikož stále velká většina z nás má o chudobě, jiných kulturách a možnosti pomáhat minimální ponětí a zájem. Community Inspiration právě na tomhle zakládá své projekty, což si myslím, je velmi zajímavé a přínosné. Nejdůležitější ze všeho je, že tento projekt má opravdu dlouhodobé přínosy pro zdejší obyvatelstvo. Naučený jazyk mohou využít ve všech oblastech a výrazně tak přispějí k rozvoji své komunity. Doufám, že svou prací a úsilím přispěji k tomuto projektu co nejlépe a že se nám podaří dojít k vzájemnému obohacení.