Z nohova deníčku

Národní muzeum má můj "klobouk dolů". Když výstava o Nohou, tak i s tím, že jdete do kopečka i s tím, že se pod nohama laskavého vnímavého návštěvníka střídají různé materiály. S tím, že musíte koukat pod nohy, abyste nešlápli třebas na žraločí ploutev, stojíte-li zrovna na hladině expozičního oceánu a nakonec i s takovou vychytávkou jakou je lavička, kde mohou spočinout Nohy znavené. Výstava, kde si prohlédnete expozici nejen toho, jaxe to stalo, že ťapkáme tímhle světem po dvou, ale i co s těma dvěma dosáhneme, co se jim může stát, když se o ně nestaráme. No a samozřejmě i vedlejší produkty, které nám historie přinesla spojené s nohami: španělská bota, ševcovský verpánek, amputační sada, různé nožní bižu, a zajímavosti jako dřeváky pro mnichy. Typ Ipponha Geta, sloužící k tomu, aby jejich nositel kráčející v hluboké meditaci nešlápl na živého tvora, říkáte si: "nemožné?". Já si to také myslel, než jsem šel na tuto výstavu. Výstava na které si uvědomíte, jaká všechna možná přísloví a úsloví o Nohou vypouštíme z úst a kde můžete zanechat svoji pomíjivou stopu v pěnovém molitanu. Výstava pro všechny bez rozdílu věku, vyznání a pohlaví.

I na Nohy Kristovy dojde, ano, ty ruce tam jsou jaxi navíc, ale shovívavě promíjím. Já to tu tvrdím pořád, tedy zejména v mojí Noží galerii, že Nohy jsou nedoceněny. Ostatně. Shlédněte přiložený klip a zjistíte to také...

Případně shlédněte oficiální stránky výstavy, (nezapomeňte se potom ale vrátit:eyes: zpět na moji Kristovu Nohu) anebo víte co? Zajeďte si do Prahy, do Národního muzea (máte šanci do konce června), pořádně si to tam prohlédněte, ať víte, oč kráčí. Jediné, co mi na výstavě vadilo, byla již popsaná návštěvní kniha, taky tam mohli dát novou, vedle té staré.