Z nohova deníčku

Prostě reklama, která chytne.

Jedeme v tom s nima!!!

toho maliho mišáka algernona sem si dycki představoval jako mišku teda jako holku. sem bil docela překvepenej že je to klučičí jméno. ale to neva vono to stejně neni poznat esly je to kluk nebo holka jako na první pohled. Sem čet jen povidku ve vlaku takže sem vlastně ani nebyl dojatej, přeci jenom na těch pár stranách se jeden tak nesžije. Ani to zamilování do učitelky Kinianové není takový jaký bi mohlo být při čtení románu. Na druhou stranu prosvištět si tím tobogánem přerodu prosťáčka Charlieho v génia a zase zpět za zhruba hodinku času ve vlaku má taky svoje do sebe. Na vrcholu jste však jen chviličku. Poté, co jste přivykli hrubkám a chybějící interpunkci v psaném projevu retardovaného Charlieho s IQ 68, jste konfrontování se sofistikovaným pravopisem génia s IQ nad 200, jeden odstavec čtete několikrát, abyste skutečně pochytili souvislosti a myšlenky psané komplikovaným jazykem, nesrozumitelným mimo akademickou půdu špičkového výzkumu. Ale to trvá jen chvíli, už zase jedeme dolů. Stejně jako pokusná myš Algernon, u které se operace zvyšující inteligenci projevuje a upadá rychleji než u člověka, i Charlieho IQ nad 200 brzy opouští. Vzbuzuje lítost, vrací se do fabriky umývat hajzlíky. Už neumí psát na stroji, už neumí ani jaziky ztrácí přehled o času. Algernon pohřbil v mejdloví krabičce na dvorku a nosí ji tam kytki. Nejni to ale stejnej Charlie přece jenom ta chvilka kdy bil chitrej ho zmněnila. zjistil i jaký to je mejt strach vo to abi o svou chytrost nepřišel vo to to je horší. Bude muset zmizet pač tadi ho fšichni znaj a nepochopěj to musíjit někam priš. Třeba dyž bude číst a pomůže mu tlapka a desetnk pro štěstí bude vo trochu chitřejčí neš před voperací. Snad někdo vobčas když bude mit přiležitost dá nějakí kytky tam co má Algernon hrob na dvorku...
Daniel Keyes, Růže pro Algernon, poprvé vyšlo v The Magazine of Fantasy and Science Fiction v dubnu 1959


Na závěr si neodpustím: Co vidíte na obrázku?
Rorschachův test povídkou provází jako ariadnina nit.

Heh, koukám na data, koukám na to, co jsem naposledy vyplodil a koukám, že jsem pěknej flákač, no a? Každej jsme nějakej.
Jenom jsem se tak zamýšlel nad tím, jak končí blog. Viděl jsem nějaké konce, blogy s označeným posledním postem, blogy, které byly autory přestěhovány, často neznámo kam.
Ale nakonec shledávám dvě věci.
První je, že oznámené konce blogů, najmě potom ty, o kterých autoři nechávají hlasovat na forech. To jsou houby konce, povím vám. Dokonce to jsou žádný konce, takový ty ukecávačky, kde se autoři nechají přemlouvat, že mají psát dál.
Druhá věc je totiž ta, že správnej mrtvej blog, prostě uschne, nikdo na něj nesáhne, jednoduše čekáte, kdy přijde další příspěvek a ono nic.
No a když už ani nečekáte, dlouhé pípnutí kardiografu oznamuje exitus.
Tak to tu zkouším a ještě jsem to nezapomněl, tak fajn, dokud se píše, ještě se neumřelo.

A ještě tu koukám, co jsem tu nebyl, ono je to tu v češtině!!!

"Bratrství, rovnost, svobodu, ta hesla láska nesla..." pějí prdelatí andělíčkové nastoupení před Pánembohem a holubicí prolétající před duhou rozklenutou na pozadí blankytu. "Co si může kdo víc přát? Z našich řad se rodí řád." pějí aleje stromů ve spartakiádní formaci. A ta o tom, že srdce, že je nalevo, protože je červené, to je taky hit. A to celé na pozadí prvních kapitol Geneze.

Však, kdo by neznal "Milujte se a množte se." přerušené Ďáblovým "Perte se a žerte se!" adresované tvorstvu právě dohnětenému z hlíny života?
Musím říct, že osobně, když jsem poprvé shlédl Stvoření světa (1957), stvořené na sklonku 50. let. Ucvrkával jsem blahem, coby mladistvé robě, civěl jsem na rytmické písně, vtipně inteligentní veršovánky pronášené moudrým hlasem Jana Wericha. Celé to barevné kreslené, citlivě karikované a roztomilé, no zkrátka něco, po čem blaží duše dětského diváka.




A proč o Stvoření světa vůbec píšu? Protože jsem tenhle film sehnal kdesi za oněch 49,- v bláhové naději v edukaci potomstva ve vědomostech biblických. Když jsem si to však pouštěl svým mozkem v letech, takřka již kristových, nikoli sotva náctiletých, žasnul jsem nad tím, jak je možné ideologie stojící v těch letech na protilehlých stranách barikády, spojit v dílo tak obecně přijímané, ba dokonce roztomilé či zábavné. A to nemluvím o spojení francouzského buržoazního kreslíře karikátora a československých socialistických umělců v padesátých letech, pravděpodobě i pan Effel měl srdce velmi nalevo.

Jednoduše mne to překvapilo. Z dětství mám na tento kreslený film svoje vzpomínky a nyní jsem byl v šoku, dokonce jsem už pochopil, proč se rodiče nějak netvářili, když jsem vyžadoval sledování tohoto uměleckého počinu.
Příběh pěkný, totalitní balast si člověk může odmyslet, dnes se mu i zasmát. Rozhodně to však není film pro lidi, kteří nemají rádi věřící a komunisty, což se navzájem tak trošku vylučuje.
Jeden klad ale Stvoření světa přiznávám: Takovou krásnou neanorektickou Evu se širokými boky, v současné tvorbě, aby jeden pohledal.

Pro mladší ročníky: Harmasan je druh toaletního papíru, něco mezi smirkovým papírem a výtiskem Rudého Práva. Nicméně i na tenhle produkt se svého času stávaly fronty. V jednom ze zdejších jarních článků jsem informoval o tom, že jsem cosi načmarykal a že by to mohlo být k vidění na hrdých hrudnících antikomunistů. Včera mi píše žena, že se to prodává v dekomunizačním eshopu Potěšilo mne to, ne že ne. Tak nakupujte

Přestože v hlavní roli tohoto animáku vystupuje plechový robot, který nakonec jak jinak nic menšího než zachrání civilizaci, zmiňuji jako hlavní hrdinku rostlinu. Většina recenzentů a komentujících diváků totiž hledají i přes nadšení z filmu chybu v jeho “zeleném” poselství, které označují za prostoduché, prvoplánovité a laciné. Možná bych také tak hodnotil, kdyby záchrana rostliny byla opravdu jedinou myšlenkou tohoto dílka (samozřejmě vyjma kybernetického lovestory). Děj i diskuze si můžete vygooglit jinde, já si dovolím předestřít svůj pohled na Vall-Iho ze svého subjektivního hlediska, proto spíš pro ty, co jej viděli či jsou informováni o čem to je.

Read more...

Některé zdroje označují objev orgiastického bodu "G" někde kdesi na palec od poševního vchodu za jeden z nejvýznamnějších objevů minulého století. Na jednu stranu není divu. Po feminně nepříznivých érách středověku, novověku, o starověku nemluvě přišla doba sexuální revoluce, emancipace, feminizace a další ...ace. Karta se prý i začíná obracet, píše se v humanisiticky orientovaných časopisech, strážkyně krbu prý podle některých známek začínají mít navrch před lovci a sběrači. Ti tak mají co dohánět, hledat mužský bod "G", ale kde?

Read more...

Žabí stehýnka jsem jedl již kdysi dávno, někdy v polovině devadesátých let. Býčí koule taky tak nějak. Šneky asi před dvěma měsíci na své narozeniny. Mořské potvory jako chobotnice a další fujtajblíci patří mezi mé oblíbené. Ústřici jsem už taky vysrknul. Tatarák je obnošená vesta.
Jeden by si až řekl, že mému gurmánskému jazýčku už nic nechybí, ale mety tu ještě jsou. Ještěrka, had, pavouk, termiti, červíci, kobylky...

Read more...

Znáte ho? Chcete ho? K nám jeden přišel. Vím, že je to téma spíše na Halloween, ale ten neslavíme, a navíc Nožka u nás taky není každý den. Tak ho zařazuji tady a teď v létě. V tom pozitivním období, kdy sklízíme plody všeho možného, v období, kdy odpočíváme za hranicemi všedních dnů a přesně v období, kdy Nožka oděn v masku krysího smrtě prohlásil: Tatííí, já si přeju, abych umřel. To potom budu oplavdickej kostlivec.
V následující debatě na téma život a umírání vzal potom zpátečku, ale přesto se mu v kůži krysího smrtě líbilo. Prý v tom půjde na karneval. Budeme se těšit.
Došlo k tomu tak, že jsme koukali na animované Těžké melodično, kde krysí smrť vystupuje ve vedlejší, leč významné, roli. Když ho Nožka uviděl prohlásil: "Tati, kterej chceš být? Já budu tenhle..."
No a potom jsme si hráli na krysí smrť...

Qízová otázka pro znalce Těžkého melodična, Pratchetta obecně a mé maličkosti: Kterej jsem chtěl být já?

A NEW BABY WAS BORN!!!

* 3.6.2008
Prožívání, radosti a city, asi nejsem schopen nějak vměstnat do postu, který by tu měl co pohledávat. Snad s odstupem.

Civilně se jmenuje Vítek, ale jakej my mu dáme NICK?

Již dlouho vím, že děti nenosí čáp. Navíc právě teď žiji v období, kdy jsem cele zatažen do problematiky zrození života (tzn. buď pracuji nebo "rodím" ) a nedá mi to. I já se vydávám do vod nejistých, takřka plodových, kde se řeší to, jak moc nechat rozhodovat přírodu a jak moc nechat osud dítěte v péči lékařů. Možná jste se teď lekli, že to bude na hodně dlouho. Nebojte se, já se taky lekl, když jsem si uvědomil, co všechno bych musel napsat, abych přiklonil váhy tím směrem, který považuji za správný, a tak se krotím.

Při přemítání o partnerovi u porodu, a při nejrůznějších povídáních o tom, jak vykachlíkované fabriky na industrializovaně technologické vytahování děti z břich pacientek, vulgo "porodnice", ukradly matkám porody a dětem zlatý okamžik příchodu na svět, jsem si v duchu kladl jednu otázku.

Čím to, že partneři u porodu líbají své ženy/partnerky rodičky v drtivé většině na čelo?

Scéna z porodního sálu:

• Narodilo se krásné, zdravé dítě a porod proběhl bez komplikací.
• Rodina má to štěstí, že je pohromadě a dítě není v inkubátoru.
• Zpocená a strhaná rodička a její zelený manžel na pokraji omdlení drží v náručí dítě.
• Všichni mají prožívat okamžik vrcholného štěstí, neboť jejich vztahy se začínají naplňovat.
• Chemie funguje na plné obrátky a mix adrenalinu, endorfinu a oxytocinu v těle zúčastněných by se mohl prodávat na Václaváku jako kapičky zaručeného uspokojení a úlevy.
• Slova se hledají těžko, proto nezbývá než vydat se z té lásky dotyky a gesty, slzami v očích a touhou vyjádřit svým nejbližším jedno velké "miluji!"
• Z toho celého zbyde nakonec jeden víceméně letmý polibek na čelo čerstvé matky. Schválně to někdy pozorujte ve filmech, dokumentech, zeptejte se známých. Jaká byla jejich intimní chvilka po porodu.
• Polibek na čelo. Tak málo na vyjádření toho velkého "miluji!"

Důvody, které jsem si k tomu domyslel jsou na bíledni: Těžko prožít intimní chvilku se ženou, když se v ní "tam dole" ještě kdosi vrce a cosi tam šije. Těžko prožít intimní chvilku, když kolem běhá porodní asistentka číslo jedna, porodní asistentka číslo dvě, dva medici, gynekolog-porodník, konající službu, gynekolog-porodník přebírající službu, vrchní sestra s rozpisem služeb hledající primáře, dětská lékařka, uklízečka čekající až opustíte sál, další matka čekající v pořadí a její manžel s pěstěnými bicepsy a kérkou netrpělivě nahlíží dovnitř, kdy už vypadnete... A to nemluvím o tom, jak prožít intimní chvilku s kanylou, nebo raději dvěmi, jak prožít intimní chvilku se ženou pod vlivem opiátů a jak prožít intimní chvilku mezi zelenými kachliky, při chlorovém oderu a s operačními světly žhnoucími do očí?
Nikdo z nich není vinen, ale všichni jsou společnými zloději krásné chvilky té rodiny. Zloději porodu, a mimo to i zloději možná mnohem krásnějšího a hlubšího projevu lásky, který partner věnuje té, jež mu právě porodila dítě.

Z tohoto scénáře by se mohlo zdát, že děti nenosí čáp, ale nosí je jezinky co mají mastné vlasy, bradavice a smrdí jim z huby. Takový to může být strašný zážitek. A přitom je to úplně jinak.
Děti nenosí čáp ani jezinky. Nosí je ženy, které milujeme a ty je porodí v těžké chvíli, která však nemusí být nutně traumatizující, ale může být oslavou ženství, lidství a tělesnosti. Lze jít ještě dál. Ke krásnému, orgasmickému zážitku, který jakkoli to zní neuvěřitelně, není fikcí ani demagogickou agitkou porodních alternativců. Prostě je. A u takového porodu jezinky nemají místo. Nechte se inspirovat.

It is most intimite and powerful experience woman can have...
Je to nejintimnější a nejsilnější zkušenost, kterou může žena prožít.

[trailer k filmu Orgasmic Birth]

...jsou jednoduše silné. Které vznikly za zvláštních okolností a které mne, jako vizuálního člověka se slabostí pro výtvarné umění, jednoduše fascinují. Patří k nim například
Tank man z čínského náměstí Tien an Men (Jeff Widener 1989),
Portrét Che (Alberto Korda 1960).
Burning Monk (Malcolm Browne 1963). Jistě bychom našli i další a třebas se k nim někdy vrátíme, (anebo taky ne, jak to u bloggerských slibů bývá).
Naposledy jsem četl o Vztyčení vlajky na Iwodžimě (Joe Rosenthal 1945). Ta fotka mne fascinovala již léta, a to jsem nevěděl nic o jejím vzniku. Prostě mi přišla zajímavá. Ty napjaté paže, tolik rukou snažících se být co platných právě "při tom", ledabyle elegantní uniformy, zvící spíše tenkých prošíváků, nežli současných high-tech US army oblečků. Síla okamžiku na podmračeném nebi. Je mi jedno, že ta vlajka je americká. Ctím estetickou hodnotu toho díla a síla, která z ní čiší, je velmi inspirující.

Jak říkám: Inspirující, bylo to velmi příjemné si tu fotku překreslit. Na cestě ve vlaku. Není na ní digitálně upravovaného pixelu, vyjma autorizace dole. Což mne po dlouhé době také potěšilo, v tom věčném sezení u kompjůtru, konečně pravověrná ruční práce.

Jasně, dělám tu chytrýho, samozřejmě, že Jindru Hrnčíře známe pod jménem Harry Potter. Ačkoli je to již nějaký pátek co vyšel v Češtině, já jej slousknul až minulý týden. Bylo to uchvacující čtení. A zajímavé.

Read more...

Přináším text z Prosince roku 1900 otištěný v dámském časopise Ladies' Home Journal v USA, předpovídající na základě tehdejších vědeckých analýz, jak bude vypadat svět za sto let (Tedy před osmi lety).

Read more...

K tomuhle jen pár věcí:
1. Poloha vypnuto není o moc slavnější než poloha zapnuto.
2. Nápis na vypínači "cti otce svého i matku svou"
3. Nechápu a nejsem sám, kdo to mohl v dobré víře takhle vydyzajnovat a nedomyslet dvojsmyslné konotace.
4. Zajímalo by mě, a opět nejsem sám, kde se to dá sehnat.
5. Nechci se rouhat, ale takhle to má být jako: "já jsem světlo světa"?
6. Existuje i názor, že to je tak dělané schválně, tento názor odkazuje na ouchylný Ježíšův výraz a směrování dětských pohledů do jednoznačných partií. Žeby recese?

Další zbožné kreace hraničící mezi zbožností a černým humorem, možno najít zde

Obecně se má za to, že smích je zdraví prospěšná bohulibá činnost.
Stalo se mi však v autobuse:
Stojím nad sedadly spolucestujících, když tu zaslechnu zvuk, jakoby kohosi škrtili. Takové přidušené "Chropt!" Rekognoskoval jsem terén, odkud "vítr fouká" tedy, odkud "Chropt!" a další "Chropt!" potom ještě tlumené "Heh!" a "Mwwwrgh!" přichází.

Read more...

Jsem našel článek Přeškolovací kurz pro muže. Poslal jsem ho ženě, a ta si na mě smlsla a publikovala ho tady. Tento můj post se původně měl
jmenovat "Noha vrací úder" ale proč tak militantně? Máme se přece rádi, ne? My z Marsu a vy z Venuše.

Read more...

Nebojte, nebudu si zde hrát na recenzenta(natož potom pravidelného) X faktoru, jaxe stalo módou u SuperStar či Reality Shows. Říkám tomu hrát si na Scalexe
Jsem se těšil, že uvidím X-faktor, nevím přesně co to je, TV Nova, která jej hledá zjevně také ne. Prý je to něco, co je mimo zpěv, přesto je to apriori pěvecká soutěž. Stejně jako produkce pořadu, i já věřil, že se najde v český Paul Pot (Americký talent roku 2007). Někdo, před kým zůstaneme stát s otevřenou pusou a zírat...
Nestalo se tak v díle prvním, možná později, jenom nevím, jestli najdu tu odvahu to ještě zkusit. Možná toho chci napoprvé hodně, možná je to strategie tvůrců. Jakože pravé perly teprve přijdou. Kéž by.
Pustil jsem bednu s tím, že se vědomě možná pouštím do možné dlouhodobé závislosti na tom, co Nova neděli co neděli přinese, jak už se mi mnohokrát stalo u prvních dílu čehokoli. To, co jsme však viděli v prvním díle nebyl pořad, který by mne mohl nalákat ke sledování tak dlouhodobého projektu. Prostě dlouhý sestřih hvězdné pěchoty. Naivita těch před kamerou, kteří se snažili svým výkonem zaujmout. Zvrácená odvaha produkce s tímto otravovat publikum. Já se chtěl a k televizi se přišel bavit, sledoval jsem však naprosto jiný žánr: psychopatalogickou sondu do zakomplexovaných netalentovaných duší. Bylo mi trapně za ně. Ty tři čtyři předvedené úspěchy, to zdaleka nemohly vyvážit.
Budu-li se chtít bavit tím, jaxe někdo nědke ztrapňuje pustím si například svatbu Jiřího Káry, což je video, u kterého se mi dělalo fyzicky nevolno a já objektivně trpěl. Byl jsem však na to připraven, u X-faktoru jsem naopak očekával mladickou svěžest a začátky úspěchů, ale diváctvu předhozená hodinová koncentrovaná konzerva nacpaná ztrátou soudnosti milých spoluobčanů předstoupivších před kameru a porotu mne ani nepotěšila ani nepobavila.
Dobrá zpráva, příští neděli večer mám volno.

Nejsem příznivcem laciných výroků o moderním kýči. I ten je potřeba k životu, aby bylo oceněno pravé umění.
Nejsem staromilcem, dobu ve které žiji považuji za zajímavou a spokojenou.
Nejsem nacionalistou, jsem rád, že svět je různý a barevný.
Ale pohled na Václavské náměstí a jeho Casina zpoza sochy Čechie je minimálně zneklidňující.

Kašna pod rampou Národního muzea
je zdobena sousoším Čechie a alegorií českých řek od Antonína Wagnera. Je z r. 1890. Fontánu stejně jako celou muzejní budovu navrhl architekt Josef Schulz. Fontána je přesně v místech, kde stávala Koňská brána. Proudy vody padají přes hrany tří mramorových stupňů do spodní kamenné nádrže. Nádrže fontány jsou vyrobeny z královéhradeckého pískovce, z červené skandinávské žuly a žlutého untersbergského, tzv. pstruhového mramoru. Bronzový chrlič vody s maskou lva vyrobil litec Václav Mašek patrně podle modelu od Bohuslava Schnircha.převzato

O chvíli později vznikl i tento HDR sqost

Jest mi záhadou, proč internetové prohlížeče vzbuzují tolik vášní. Proč se internetový svět dělí na ty, co používají Operu či FireFox a pohrdají těmi, co používají MSIE, i když to bych ještě pochopil, ale proč ti, co používají buď Operu nebo Firefox cítí potřebu přesvědčovat o tom, že ta jimi zvolená cesta je tou nejlepší. Proč není tolik emocí kolem toho, zda někdo používá pro prohlížení obrázků XnView nebo IrfanView. Winamp nebo Windows Media Player pro média. Dokonce i souboj OpenOffice vs. MSOffice probíhá víceméně bez emocí. Ale v čem prohlížíme web, o tom se bude diskutovat pořád...

Read more...

A nechyběl, kdyby to tušili, že mají v Národním Muzeu na návštěvě Kristovu.Nohu (s Nohyní, samozřejmě ), přichystali by červený koberec a vybrané Šampaňské, nepřichystali. I taxe mi tam líbilo. Možná leccos na té výstavě přijde laciné, jakože se to dá spojit s nohami a pohybem... Třebas taková válka. Expozice, v níž je jen pár vojenských škrpálů a jedno rytířské brnění, zato veliký kanón a reprodukované zvuky války. Ale i to je stopa lidí.

Read more...

Prostě blbinky:

Ledvinky

Plíčky

Mandarinky

Aleš Valenta, pán co umí skočit s několika salty a výkruty.
Aleš Valenta, olympijský vítěz z roku 2002.
Aleš Valenta, partner T-Mobile, Wrigley Winterfresh, Toyoty, Nike a Red Bulla
Aleš Valenta na poštovních známkách.
Aleš Valenta, celebrita v hledáčku bulváru.
Aleš Valenta, hvězda co umí tančit.
Aleš valenta, neúspěšný moderátor Sportovce roku.
Aleš Valenta se měl stát i moderátorem zpráv na Primě, v rámci jejího omlazení PR
Aleš Valenta, co nabídku na zprávaře odmítl.
Aleš Valenta, který udělal dobře, že nabídku na zprávaře odmítl.
Aleš Valenta, od kterého bychom si zase rádi chvilku odpočinuli.
Aleš Valenta, muž o kterém se mluví, na populární vlnu naskočil zpět populritou StarDance II. Je o něj zájem, o koho bude zájem dalšího? Barboru Škrlovou?

Porůznu po bulvárních trasách proBLESKovaly zprávy o tom, že doktorka Gita končí v Ordinaci v růžové zahradě. Ne že bych to vnímal jako újmu, každopádně je to zvrat v historii české populárně naučné mýdlové opery. (Teď mne laskavý čtenář nařkne, že to není mýdlová opera, a já se s ním hádat nebudu, pro mne je.)
Je to tak, že paní/slečna Šinkorová má jakési osobní problémové důvody k tomu přestat být virtuálním nedosažitelným gynekologickým vzorem pacientek poučujícím o tom, proč se nebát antikoncepce, oživení sexuálního života a jak důležitá je prevence rakoviny děložního čehokoli (ostatně nejen děložního )
Konec je smutný, ale hlavně myslím, že použitý scénář předčí už jenom několikaleté delirium Bobbyho Ewinga v seriálu Dallas. Kdy herec odešel pro jiné angažmá, zemřel, potom se vrátil a obživl.
Prostě a jednoduše doktorka Gita dnes večer zemře, prý v Německu napadena tamními neonacisty.
Pravda, může se sice stát, že se brzy zjistí, že mrtvola vlastně třebas nebyla ona, či vstane z mrtvých...
A co vy? Vymysleli byste ještě blbější konec?

Ať tak či tak, tenhle gynekologický kabaret pro ni končí