Vracel jsem se zrovna na Packou, když mě napadlo, jak bych si ještě před půl rokem nedokázal představit naběhat na běžkách 70 km. Nešlo o nohy, šlo o hlavu. Běhat furt dokola na sněhu?! Tam mě dřív dostali maximálně na krátké koulovačky či 5 kilometrový sjezd, ale abych tam chodil pravidelně na dlouhé běhy, třeba Karlovskou 50 a Třeštík den po sobě? By mě ani nenapadlo. Jsou takové milníky v tréninkovém vývoji o kterých třeba dopředu víte, ale příliš jich ani nechcete dosáhnout. Třeba když v dorosteneckém věku koukáte na skluznici nějakého Rudly a tam vidíte fluorové vosky zdaleka přesahující cenu 100 s hromadou prášku. Cože??? A za pár let je tam máte taky (až na ten prášek) a přitom vám ani nepříjde, že byste mazali nějak víc. Bariéra nenápadně spadla. Nemám namysli prolomení nějakého cíle, jakože třeba uběhnout Krkonošskou 70, ale spíš dosažení stavu, kdy už ti nepřijde vůbec divné K70 pravidelně běhat. Každá z takových bariér je v podstatě nějaký extrém, přes který mě obvykle přenesl výrazně lepší tréninkový parťák. Pravda, že s postupem času se hledá hůř a hůř.
Někdy zas stačí malinko přeladit myšlení. Třeba jdeš odpoledne na bečku, přestože si ráno odběhl tolik, co by ostatní "přizabilo". Tam pak v duchu počítáš každou jedničku do konce. Pak si ale představíš nějaké "světové eso", třeba Rudlu, ve své situaci. Myslíš, že by "on" tady takhle chcípal, ptáš se sám sebe? A jedeš znovu naplno, jakoby nohy ten den ani metr neuběhly.

Neříkám, že takovýhle posun v tréninku vám nutně přinese lepší výsledky, ale tak nějak víc poznáš sám sebe prolomením jistého extrému.

Read more...

Tak se podívejte a sdělte mi do komentářů své názory. Líp to bohužel teď z Nágpuru nenahraju, tohle jsou jenom náhledy posílané na marketingovou radu.




A ještě jeden návrh vytvořený na koleně v paintbrushi. V hlavě mám ještě pár sofistikovanějších.