Výkop měl být ve dvě odpoledne. Nebyl, a to hned z několika důvodů. Předně jeden ze čtyř týmů vůbec nepřišel. Ostatní neměli dostatek hráčů, protože turnaj kolidoval s velkou demonstrací proti zavádění školného. Pranic mě to nerozhodilo - během své krátké kariéry v házené jsem zažil i situaci, kdy pro nás nepřijel autobus, protože trenér zapomněl, že o víkendu hrajeme. Stačily dvě hodiny čekání a několik telefonátů, aby se vytvořily dvě jedenáctky schopné nastoupit do zápasu: naše fakulta společenských věd proti mezinárodním studiím.

Pozdní začátek bohužel neměl žádný vliv na počasí. Pořád bylo pětatřicet ve stínu. K tomu jsme nafasovali rozlišováky vyrobené z jakési celty, takže teplota rázem stoupla ke čtyřicítce v konečníku. Svorně jsme usoudili, že 90 minut prostě nemůžeme přežít, a tak jsme se domluvili na dva poločasy po 25 minutách. Jak už jsem říkal, pivo nebylo, museli jsme si vystačit s kýblem vody u postranní čáry.

K obligátnímu falšování registraček kupodivu nedošlo, přesto složení našeho manšaftu vydá na samostatnou kapitolu. Indové, jak známo, kopané příliš nehoví, a tak páteř naší jedenáctky tvořili především Nepálci a východní Bengálci. Zcela klíčoví však byli dva podhrotoví hráči: dvoumetrový Nor a dvoumetrový Nigerijec. Indické občanství vlastnil snad jen náš koncový útočník s postavou i herním projevem Tomáše Skuhravého. S balónem se moc nekamarádil, ale pokud k němu doletěl až ve vápně, vždycky ho dokázal dotlačit do sítě. Tímto zabijáckým instinktem byl zřejmě proslulý i mezi dívkami, neboť atmosféru zápasu dotvářely čtyři divačky, které si přišly na svého býčka freneticky zavýskat.

Gólmana jsme samozřejmě neměli, a tak jsme do brány strčili nejmenšího v naději, že soupeř nebude moc střílet. Já jsem byl postaven na levé křídlo jakožto hráč na papíře nejběhavější. Co ovšem platí na papíře, to neplatí na hřišti, zvlášť když na něj vyběhnete tři dny po otravě jídlem. Takže mi zle zatápělo nejen sluníčko a břicho, ale i eritrejský protihráč, kterému jsem se po jeho prvním kontaktu s míčem málem vysmál. Naštěstí naše obrana pracovala znamenitě a do šaten, tedy do stínu, jsme šli za příznivého stavu 1:0.

O poločase si náš kapitán zapálil a prohlásil, že to takhle nejde a že musíme přidat. Tak jsme trochu přidali, protože sluníčko mezitím ubralo, a zaslouženě zvítězili v poměru 3:1. I já jsem se konečně trochu rozběhal a stal se platným hráčem. Dokonce jsem založil akci na náš třetí gól a vysloužil si závěrečnou pochvalu. Bohužel po této zkušenosti už do zítřejšího finále nenastoupil ze základu skoro nikdo a naše rezerva neměla šanci. Tak aspoň že tu trofej za druhé místo jsme dostali.