Propadlo se to
Thursday, 29. May 2008, 20:11:43
Koalice naživo
Tuesday, 27. May 2008, 07:38:54
Autor: Jan Keller
Tři politici vládní koalice včera veřejně předváděli, jak málo u nás stačí k vládnutí.
Alexandr Vondra (ODS) to zkoušel zpočátku s průhlednou demagogií: Je třeba radar odsouhlasit co nejdřív, později už po nás budou Američané chtít, abychom za něj platili. Takhle to budeme mít úplně zadarmo.
A podobný jeho argument: V průzkumech lidé uznávají, že je třeba se starat o svoji bezpečnost. Chce to opravdu hodně silný žaludek obhajovat stavbu radaru právě výsledky průzkumů.
Vondra se doplňoval s Martinem Bursíkem (zelení). V debatě o radaru, prohlásil Bursík, je příliš mnoho emocí. A od nich se musíme oprostit. „Až dopadne raketa na Prahu,“ zvolal do toho Vondra, snad aby předvedl, jak se od emocí oprošťuje. Když ani tento argument nezabral, Vondra strávil zbytek besedy urážením občanů a okřikováním publika.
Bursík argumentoval zcela věcně, a činil tak pořád dokola. Používal jen dva argumenty. Tato vláda nemohla od počátku nic dělat, protože ji do radaru namočili sociální demokraté. Člověku přišlo až líto, jak málo svobody má tato vláda a nakolik je v rozhodování závislá na nenáviděné ČSSD.
Podle druhého Bursíkova argumentu se NATO na svém summitu v Bukurešti přihlásilo k radaru jako k celoevropské záležitosti. Je zvláštní, co všechno dokáže předseda zelených vyčíst z neslaného a nemastného, silně frázovitého usnesení. Kdyby četl tak bystře program vlastní strany, vyčetl by z něj, že zelení nesouhlasí s instalací zařízení, jehož tlačítka bude ovládat americký velící důstojník.
Cyril Svoboda (KDU-ČSL) pojal celé představení jako kabaret. Poučil nás, že musíme svoji bezpečnost chránit ve spojenectví s dalšími, nejlépe se spojenci. Ujistil, že připravovaná smlouva bude výhodnější než okupace vojsky Varšavské smlouvy. A prozradil občanům země, kde proti radaru jsou dvě třetiny obyvatelstva, že v demokracii je nutno respektovat rozhodnutí přijaté třeba jen většinou jednoho jediného hlasu.
Vondrova arogance, Bursíkovo pokrytectví a Svobodovy gagy – tak snadný je recept na vládnutí.
Tři politici vládní koalice včera veřejně předváděli, jak málo u nás stačí k vládnutí.
Alexandr Vondra (ODS) to zkoušel zpočátku s průhlednou demagogií: Je třeba radar odsouhlasit co nejdřív, později už po nás budou Američané chtít, abychom za něj platili. Takhle to budeme mít úplně zadarmo.
A podobný jeho argument: V průzkumech lidé uznávají, že je třeba se starat o svoji bezpečnost. Chce to opravdu hodně silný žaludek obhajovat stavbu radaru právě výsledky průzkumů.
Vondra se doplňoval s Martinem Bursíkem (zelení). V debatě o radaru, prohlásil Bursík, je příliš mnoho emocí. A od nich se musíme oprostit. „Až dopadne raketa na Prahu,“ zvolal do toho Vondra, snad aby předvedl, jak se od emocí oprošťuje. Když ani tento argument nezabral, Vondra strávil zbytek besedy urážením občanů a okřikováním publika.
Bursík argumentoval zcela věcně, a činil tak pořád dokola. Používal jen dva argumenty. Tato vláda nemohla od počátku nic dělat, protože ji do radaru namočili sociální demokraté. Člověku přišlo až líto, jak málo svobody má tato vláda a nakolik je v rozhodování závislá na nenáviděné ČSSD.
Podle druhého Bursíkova argumentu se NATO na svém summitu v Bukurešti přihlásilo k radaru jako k celoevropské záležitosti. Je zvláštní, co všechno dokáže předseda zelených vyčíst z neslaného a nemastného, silně frázovitého usnesení. Kdyby četl tak bystře program vlastní strany, vyčetl by z něj, že zelení nesouhlasí s instalací zařízení, jehož tlačítka bude ovládat americký velící důstojník.
Cyril Svoboda (KDU-ČSL) pojal celé představení jako kabaret. Poučil nás, že musíme svoji bezpečnost chránit ve spojenectví s dalšími, nejlépe se spojenci. Ujistil, že připravovaná smlouva bude výhodnější než okupace vojsky Varšavské smlouvy. A prozradil občanům země, kde proti radaru jsou dvě třetiny obyvatelstva, že v demokracii je nutno respektovat rozhodnutí přijaté třeba jen většinou jednoho jediného hlasu.
Vondrova arogance, Bursíkovo pokrytectví a Svobodovy gagy – tak snadný je recept na vládnutí.
Last Day Of Our Acquaintance
Tuesday, 6. May 2008, 19:19:38
Regulační poplatky u lékařů pomáhají (ale lepší by bylo rákoskou přes prsty)
Thursday, 24. April 2008, 14:24:43
Autor: Jan Sova
Narodil se v roce 1985 v Kutné Hoře. V současné době studuje v Praze na FEL ČVUT kybernetiku a zajímá se především o zpracování řeči (obecněji pak o strojové vnímání). Pracuje také jako programátor.
Ještě před pár dny jsem si myslel, že jednak poplatky ve zdravotnictví nepomáhají (tak jak jsou teď zavedeny) a jednak nejsou regulační (k tomu jsem dospěl po analýze systému. Výtisk deníku metro ze dne 23. 4. 08 mě na své titulní stránce v článku s nadpisem: "Lékaři: poplatky nerušte" a podnadpisem: "Praktikům se líbí, že mají čas na opravdu nemocné" několika slovy v zevrubné analýze vyvedl z omylu.
Lékařka Jana Uhrová (která je zároveň místopředsedkyní Sdružení praktických lékařů) zde uvádí, že dříve měla v ordinaci tak padesát lidí, dnes prý průměrně třicet. Těm se tak může věnovat téměř dvakrát déle. Deník Metro není jediný, který přináší podobné zprávy. Ve zdroji (2) jsme informováni, že "Na pohotovosti, kde se platí poplatek 90 korun, přišlo proti loňsku v letošním prvním čtvrtletí o 45 procent pacientů méně. Receptů se vydalo o čtyřicet procent méně."
Dále se dovídáme potěšující zprávu (1), že se naštěstí "Už nyní nestávají ani případy, kdy maminka přišla do ordinace s nemocným dítětem a druhé zdravé nechala pro jistotu prohlédnout také."
Podle pana Neugebauer (2) by celé regulaci zásadně uškodily výjimky: "Výjimky oslabují efekt regulace. Myslím, že většina rodičů problém s poplatky u dětí nemá. Výjimky by měl řešit sociální systém a ne lékař v ordinaci."
Ve zdroji (3) jsou uvedeny přesvědčivé informace, že poplatky nemají sloužit k obohacování lékařů, lékárníků a nemocnic, ale mají efekt pouze a pouze regulační. Lékař mluví o penězích vybraných na poplatcích: "Rozhodně to není patnáct, dvacet tisíc měsíčně. Ta suma se pohybuje v tisících korun měsíčně," řekl Pavel Neugebauer, předseda Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost. "Nové mercedesy, jak se psalo, si za to nenakoupíme." Tak vidíte, ani na splátky hypoték to není.
Starostliví soukromí lékaři, v zájmu našeho zdraví, pomáhají vymyslet nové poplatky za zatím nezpoplatněné službu a tak zkvalitnit péči. V budoucnu možná půjde o tzv. horkou linku (uvažuje se o názvu "Nápověda po telefonu"). Cituji z (1): "Určitě jsme zaznamenali větší snahu vyřešit náznaky nemoci nejprve telefonem," popisuje lednové zkušenosti dětských praktických lékařů předseda jejich sdružení Pavel Neugebauer. "Dříve rodiče rovnou zabalili dítě a přijeli," dodává. To je stále zdarma. Tento regulační poplatek zamezí obtěžování lékaře přes telefon zdravými lidmi (a simulanty). Poplatky mobilnímu operátorovi se neukazují jako dostatečně regulační.
Po přečtení těchto zpráv a komentářů, jsem už zcela přesvědčen o korektnosti a oprávněnosti poplatků. Naopak! Jestli chceme svému zdraví napomoci, měli bychom usilovat o zvýšení regulačních poplatků. Například 250Kč za návštěvu lékaře. Mé odhady jsou takové, že snížil-li se nyní počet pacientů o 40 procent, bude to po tomto poplatku až o 70 či 80 procent.
Mám však v kapse návrh sociálnějšího regulačního trestu. Rákoskou přes prsty! Zatímco peníze zatěžují méně lidi s vysokými příjmy, rány bolí stejně. Pacient by si pak rozmyslel, jestli je dost nemocen na to, aby vyšetření za tu bolest stálo. Nad trestáním pacientů by samozřejmě dohlížely zdravotní pojišťovny. Lékaře nedostatečně trestající, kteří by například odmítli mrskat kojence, nebo lidi v bezvědomí by pak pojišťovny pokutovaly. Snad by to byl efektivnější a ekonomičtější postup.
Zamyslel se však někdo nad tím, že pokud vlivem včas nepodchycenému zápalu plic u zaměstnaného člověka přijde stát až o 100 000 Kč? Jsou to rentgeny, antibiotika, nemocenská, neodvedené daně atd. To pak musí k lékaři přijít nějakých 3000 lidí, aby se stejná částka opět vybrala.
Narodil se v roce 1985 v Kutné Hoře. V současné době studuje v Praze na FEL ČVUT kybernetiku a zajímá se především o zpracování řeči (obecněji pak o strojové vnímání). Pracuje také jako programátor.
Ještě před pár dny jsem si myslel, že jednak poplatky ve zdravotnictví nepomáhají (tak jak jsou teď zavedeny) a jednak nejsou regulační (k tomu jsem dospěl po analýze systému. Výtisk deníku metro ze dne 23. 4. 08 mě na své titulní stránce v článku s nadpisem: "Lékaři: poplatky nerušte" a podnadpisem: "Praktikům se líbí, že mají čas na opravdu nemocné" několika slovy v zevrubné analýze vyvedl z omylu.
Lékařka Jana Uhrová (která je zároveň místopředsedkyní Sdružení praktických lékařů) zde uvádí, že dříve měla v ordinaci tak padesát lidí, dnes prý průměrně třicet. Těm se tak může věnovat téměř dvakrát déle. Deník Metro není jediný, který přináší podobné zprávy. Ve zdroji (2) jsme informováni, že "Na pohotovosti, kde se platí poplatek 90 korun, přišlo proti loňsku v letošním prvním čtvrtletí o 45 procent pacientů méně. Receptů se vydalo o čtyřicet procent méně."
Dále se dovídáme potěšující zprávu (1), že se naštěstí "Už nyní nestávají ani případy, kdy maminka přišla do ordinace s nemocným dítětem a druhé zdravé nechala pro jistotu prohlédnout také."
Podle pana Neugebauer (2) by celé regulaci zásadně uškodily výjimky: "Výjimky oslabují efekt regulace. Myslím, že většina rodičů problém s poplatky u dětí nemá. Výjimky by měl řešit sociální systém a ne lékař v ordinaci."
Ve zdroji (3) jsou uvedeny přesvědčivé informace, že poplatky nemají sloužit k obohacování lékařů, lékárníků a nemocnic, ale mají efekt pouze a pouze regulační. Lékař mluví o penězích vybraných na poplatcích: "Rozhodně to není patnáct, dvacet tisíc měsíčně. Ta suma se pohybuje v tisících korun měsíčně," řekl Pavel Neugebauer, předseda Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost. "Nové mercedesy, jak se psalo, si za to nenakoupíme." Tak vidíte, ani na splátky hypoték to není.
Starostliví soukromí lékaři, v zájmu našeho zdraví, pomáhají vymyslet nové poplatky za zatím nezpoplatněné službu a tak zkvalitnit péči. V budoucnu možná půjde o tzv. horkou linku (uvažuje se o názvu "Nápověda po telefonu"). Cituji z (1): "Určitě jsme zaznamenali větší snahu vyřešit náznaky nemoci nejprve telefonem," popisuje lednové zkušenosti dětských praktických lékařů předseda jejich sdružení Pavel Neugebauer. "Dříve rodiče rovnou zabalili dítě a přijeli," dodává. To je stále zdarma. Tento regulační poplatek zamezí obtěžování lékaře přes telefon zdravými lidmi (a simulanty). Poplatky mobilnímu operátorovi se neukazují jako dostatečně regulační.
Po přečtení těchto zpráv a komentářů, jsem už zcela přesvědčen o korektnosti a oprávněnosti poplatků. Naopak! Jestli chceme svému zdraví napomoci, měli bychom usilovat o zvýšení regulačních poplatků. Například 250Kč za návštěvu lékaře. Mé odhady jsou takové, že snížil-li se nyní počet pacientů o 40 procent, bude to po tomto poplatku až o 70 či 80 procent.
Mám však v kapse návrh sociálnějšího regulačního trestu. Rákoskou přes prsty! Zatímco peníze zatěžují méně lidi s vysokými příjmy, rány bolí stejně. Pacient by si pak rozmyslel, jestli je dost nemocen na to, aby vyšetření za tu bolest stálo. Nad trestáním pacientů by samozřejmě dohlížely zdravotní pojišťovny. Lékaře nedostatečně trestající, kteří by například odmítli mrskat kojence, nebo lidi v bezvědomí by pak pojišťovny pokutovaly. Snad by to byl efektivnější a ekonomičtější postup.
Zamyslel se však někdo nad tím, že pokud vlivem včas nepodchycenému zápalu plic u zaměstnaného člověka přijde stát až o 100 000 Kč? Jsou to rentgeny, antibiotika, nemocenská, neodvedené daně atd. To pak musí k lékaři přijít nějakých 3000 lidí, aby se stejná částka opět vybrala.
USA vs. Evropa: jak to vlastně je?
Saturday, 5. April 2008, 14:00:20
Autor: Jiří Pehe
Čeští neoliberálové už od devadesátých let minulého století školili veřejnost s pomocí několika jednoduchých pouček. Například že radikální snižování daní je nezbytným předpokladem pro dlouhodobou úspěšnost ekonomiky. Nebo že sociální stát je přežitek. Údajně rigidní, přeregulovaná Evropa prý nemůže soutěžit s flexibilními Spojenými státy.
Když se nyní USA ekonomicky propadají do stále hlubší krize, neoliberálové buď mlčí, nebo tvrdí, že je to důsledek hypoteční krize či špatných investic na kapitálových trzích. Mluví též o rostoucích cenách energie nebo o obrovských investicích do války v Iráku. Člověk, který ale pravidelně sleduje americká média, si udělá trochu komplexnější názor. I mezi velmi liberálními americkými ekonomy zaznívají otázky, zda za současnou krizí nestojí především bezhlavé snižování daní Bushovou administrativou. Nebo zda USA nepostrádají potřebný sociální kapitál, aby byly konkurenceschopné v globální ekonomické soutěži.
V zemi, kde chybí solidní sociální síť a miliónům lidí hrozí, že při ztrátě zaměstnání ztratí například i zdravotní pojištění (a přidají se k desítkám miliónů těch, kdo ho dlouhodobě nemají), může snadno vypuknout panika.
Je možné, že se USA z potíží vzpamatují. Je také možné, že se krize dále prohloubí. Jisté ovšem je, že příklad „neoliberální“ americké ekonomiky bude podroben důkladnému kritickému zkoumání. Svoje neoliberální zanícení by měla podrobit kritickému zkoumání i česká vláda. Její ideologicky motivované plány na další snižování daní začínají připomínat rádoby vědecké recepty marxistů na šťastnou budoucnost. Na její experimenty s rovnou daní, které podemílají sociální soudržnost, by si netroufli ani v USA.
Od vlád vedených sociální demokracií zdědila současná vláda hospodářství s mírou růstu daleko přesahující evropský průměr a se zadlužením více méně v rámci konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny. Přijmeme-li často citovanou poučku, že se reformy projevují se zpožděním, Česká republika nyní profituje z údajně nedostatečných reforem „socialistických“ vlád.
I americká ekonomika byla na konci vlády Billa Clintona ve vynikajícím stavu. Toho Clintona, jehož naši neoliberálové považovali za obdobu evropského socialisty. Bylo by nemilé, kdyby se Česká republika i zásluhou náboženské víry v neviditelnou ruku trhu ocitla za pár let v situaci podobné té, kterou vidíme v dnešních USA.
Čeští neoliberálové už od devadesátých let minulého století školili veřejnost s pomocí několika jednoduchých pouček. Například že radikální snižování daní je nezbytným předpokladem pro dlouhodobou úspěšnost ekonomiky. Nebo že sociální stát je přežitek. Údajně rigidní, přeregulovaná Evropa prý nemůže soutěžit s flexibilními Spojenými státy.
Když se nyní USA ekonomicky propadají do stále hlubší krize, neoliberálové buď mlčí, nebo tvrdí, že je to důsledek hypoteční krize či špatných investic na kapitálových trzích. Mluví též o rostoucích cenách energie nebo o obrovských investicích do války v Iráku. Člověk, který ale pravidelně sleduje americká média, si udělá trochu komplexnější názor. I mezi velmi liberálními americkými ekonomy zaznívají otázky, zda za současnou krizí nestojí především bezhlavé snižování daní Bushovou administrativou. Nebo zda USA nepostrádají potřebný sociální kapitál, aby byly konkurenceschopné v globální ekonomické soutěži.
V zemi, kde chybí solidní sociální síť a miliónům lidí hrozí, že při ztrátě zaměstnání ztratí například i zdravotní pojištění (a přidají se k desítkám miliónů těch, kdo ho dlouhodobě nemají), může snadno vypuknout panika.
Je možné, že se USA z potíží vzpamatují. Je také možné, že se krize dále prohloubí. Jisté ovšem je, že příklad „neoliberální“ americké ekonomiky bude podroben důkladnému kritickému zkoumání. Svoje neoliberální zanícení by měla podrobit kritickému zkoumání i česká vláda. Její ideologicky motivované plány na další snižování daní začínají připomínat rádoby vědecké recepty marxistů na šťastnou budoucnost. Na její experimenty s rovnou daní, které podemílají sociální soudržnost, by si netroufli ani v USA.
Od vlád vedených sociální demokracií zdědila současná vláda hospodářství s mírou růstu daleko přesahující evropský průměr a se zadlužením více méně v rámci konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny. Přijmeme-li často citovanou poučku, že se reformy projevují se zpožděním, Česká republika nyní profituje z údajně nedostatečných reforem „socialistických“ vlád.
I americká ekonomika byla na konci vlády Billa Clintona ve vynikajícím stavu. Toho Clintona, jehož naši neoliberálové považovali za obdobu evropského socialisty. Bylo by nemilé, kdyby se Česká republika i zásluhou náboženské víry v neviditelnou ruku trhu ocitla za pár let v situaci podobné té, kterou vidíme v dnešních USA.
Odpověz...
Monday, 10. March 2008, 10:34:33
Vladimir Majakovskij
Brzo už
nezbude světu
ani kus zdravého žebra.
I duši vyrvou.
Rozsápou tam i ji,
jenom proto,
aby si kdosi
sebral
Mezopotamii…
Kdypak se v celé své výši pozdvihnete
vy,
kteří dáváte životy svoje jim?
Kdy z vás někdo do tváře jim vmete:
Za co bojujem?
Brzo už
nezbude světu
ani kus zdravého žebra.
I duši vyrvou.
Rozsápou tam i ji,
jenom proto,
aby si kdosi
sebral
Mezopotamii…
Kdypak se v celé své výši pozdvihnete
vy,
kteří dáváte životy svoje jim?
Kdy z vás někdo do tváře jim vmete:
Za co bojujem?
Co zbylo ze zelených?
Thursday, 29. November 2007, 13:21:38
Co zbylo ze zelených? Martin a Džamila
Autor článku: Jan Keller
Po volbách v roce 2006 zavládlo v ekologickém táboře v naší zemi obrovské nadšení. Strana zelených se překvapivě dostala do parlamentu a o pár měsíců později se stala dokonce jednou ze tří stran nově vytvořené vládní koalice. I přes poměrně nízký počet mandátů získali zelení ve vládě hned čtyři křesla. V parlamentu zasedlo šest jejich poslankyň a poslanců.
Co zbylo z počáteční euforie o necelý rok později? Pocity rozčarování, pocity studu a dojem trapnosti. Strana zelných má nyní ve vládě prakticky již jen dvě křesla. O to první se připravila tím, že si nechala vnutit na post ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Od počátku prováděl zcela jinou politiku, než k jaké se zelení zavázali ve svém volebním programu. Zdůvodňuje to tím, že v cizině zastupuje celou zemi, nikoliv jen jednu politickou stranu. Ve skutečnosti vystupuje nikoliv v zájmu celé země, hájí v zahraničí výhradně zájem jedné politické strany. Bohužel ne té, za kterou byl do vlády nominován. Druhé místo ve vládě zelení ztratili, když nechali prakticky bez odporu padnout ministryni školství Danu Kuchtovou.
Je pravda, že její výkon byl průměrný a že se dopustila řady chyb. Totéž však lze říci prakticky o všech jejích kolezích v ministerských křeslech této vlády. Jen ona jediná však musela odejít. Jakousi podivnou shodou okolností odešel v její osobě z vlády také jediný člověk, který byl ochoten diskutovat s odpůrci radaru a dát jim v lecčems za pravdu. Nelze vyloučit, že právě to jí přitížilo více než neohrabanost v získávání evropských peněz. Někteří její kolegové byli v tomto ohledu ještě neohrabanější než ona. Ve funkci však setrvali. Protože je zřejmé, že Danu Kuchtovou nevystřídá ve funkci její bývalý náměstek Dušan Lužný, je velice pravděpodobné, že vliv zelených se omezí pouze na dvě zbylá křesla. Na křeslo ministryně bez portfeje, která je tak nenápadná a tak bezmocná, že nemůže vadit snad skutečně nikomu. A na křeslo místopředsedy vlády a ministra životního prostředí, který sice vliv má, neuplatňuje ho však v zájmu své strany.
Zelení natřikrát
V této situaci lze konstatovat, že ve Straně zelených jsou ukryty vlastně strany tři. Tu první a zdaleka nejvlivnější skupinu představuje její předseda spolu se šesti svými poslanci. Je v jejich (a pouze v jejich) zájmu, aby zelení udělali cokoliv pro své udržení ve vládě. Nic z toho, co se zatím vládě přihodilo, nepohnulo tuto skupinku k tomu, aby o své účasti ve vládě třeba jen na vteřinu zapochybovala. Podivné domácí účetnictví ministra pro regionální rozvoj přešel Martin Bursík a jeho věrní s chápajícím úsměvem. Odpor ODS k referendu ho nevyvedl z rovnováhy, jako kdyby právě tento bod nebyl jedním z pilířů volebního programu jeho strany. Když by se čistě náhodou začala stavět další jaderná elektrárna a rozjela se těžba uhlí v severních Čechách, a třeba i v Beskydech, Martin Bursík by nepochybně našel dobrý důvod, proč ve vládě i nadále setrvávat. Možná by argumentoval tím, že je to jediný způsob, jak nekompromisně prosazovat program zelených.
Druhou skupinu ve straně představují její voliči. Jsou to z nemalé části bývalí voliči Unie svobody. Heslo kvality života, které Bursíkova strana razí, pro ně znamená především možnost nakupovat zdravé potraviny a bydlet co nejdále od rušných cest a křižovatek. Pokud se jim toto slíbí, budou tolerovat cokoliv. Nevadí jim slavný popírač globálního oteplování ve funkci prezidenta, nevadí jim kupodivu ani daňová reforma, která pomáhá lidem stojícím o jeden až dva příjmové stupínky výše než oni.
A konečně třetí, zdaleka nejméně vlivnou skupinu, představují členové strany zelených. Politicky stojí někde uprostřed pravolevého spektra, někteří jsou vykloněni o pár coulů nalevo, jiní o pár palců doprava. Ve straně ovšem nemají prakticky žádný vliv. Martina Bursíka ani zelené poslance jejich názory nezajímají a bývalí voliči Unie svobody jim klidně své hlasy odevzdají, protože vědí, že hrají jen úlohu jakýchsi bílých koňů či spíše zelených soumarů. Odedřou drobnou mravenčí práci a za to jim na příštím sněmu jejich předseda nevynadá tolik, kolik by si podle jeho mínění zasloužili. A pokud by jim i vynadal, dovolí pak některým z nich, aby se s ním vyfotili.
Pokuta za smog
To, jak vypadá Bursíkova strana zevnitř, by nemuselo samo o sobě nikomu z nezúčastněných příliš vadit. Ovšem jen v případě, pokud by tato strana nedělala sytě zelené křoví v situaci, na kterou mnozí lidé začínají více či méně doplácet. Kvalita životního prostředí v naší zemi se už zase zhoršuje. Na dvou třetinách území rapidně stoupá míra znečištění ovzduší. Když Martin Bursík nedávno přicestoval na severní Moravu, prohlásil, že tento problém je jeho naprostou prioritou. Bude prý usilovat o to, aby se situace v následujících letech zase začala obracet k lepšímu. Ani ho nenapadlo, že by mohl situaci postižených občanů pomoci vyřešit mnohem dříve, a to v řádu měsíců, které nám zbývají do Nového roku. Od tohoto data začneme totiž platit za každou návštěvu u lékaře poplatek třicet korun a za každou položku na receptu poplatek ve stejné výši. Tyto částky máme prý odevzdávat z motivačních důvodů. Měly by nás přimět k tomu, abychom více dbali na zdraví své a svých dětí. Je zvláštní, že Martina Bursíka ani uprostřed ostravského smogu vůbec nenapadlo, jak je situace absurdní. Jistě je mu známo, že se znečištěným vzduchem souvisí vyšší nemocnost nejen dýchacích cest, ale v důsledku poklesu imunity organismu i dalších nemocí.
Jak mají omezovat své návštěvy u lékaře lidé v oblastech, ve kterých je předepsaná norma pro znečištění ovzduší překračována nikoliv povolených třicet dnů v roce, ale plných dvě stě?
Pokud s tím chce Martin Bursík něco dělat, měl by promluvit s kolegou Julínkem a vysvětlit mu, že lidé, kteří nemohou ovlivnit závadnost toho, co dýchají, mohou jen velmi těžko ovlivňovat četnost svých návštěv u lékaře. Poplatek, který budou muset platit i za nemoci způsobené znečištěním, je vlastně jen pokutou za to, že se nemohou odstěhovat někam hodně daleko. Proč chce česká koaliční vláda s účastí Strany zelených pokutovat lidi za to, že žijí v nezdravém prostředí? Taková pokuta nemá pochopitelně nic společného s tržním řešením, které patří mezi další priority strany zelených. Pokud by skutečně vše mělo fungovat tržně, pak by museli platit znečišťovatelé, nikoliv jejich oběti.
Poplatek u lékaře by za pacienty musely platit firmy, které emise produkují a jejich zdraví tím zhoršují. Takové poplatky by skutečně mohly motivovat ke snižování nebezpečných emisí. Pokud budou pokutováni naopak nemocní, nebude to motivovat nikoho vůbec k ničemu. Martin Bursík umí o trhu nesporně velice pěkně hovořit. Měl by se možná trochu více zamyslet nad tím, jak trh funguje.
Dobrovolně chudí
A mohl by se zamyslet nad spoustou jiných věcí. Na posledním velkém sezení Strany zelených se pustil do těch členů, kteří požadovali zastoupení strany v dozorčích orgánech firem se státní účastí. Prohlásil, že je nemorální, aby se zelení chovali jako lidovci, kterým jde hlavně o dobře placené „fleky“. Lidovcům se vzápětí sice omluvil, členům své strany však nikoliv. Přitom pravdu měli oni, a ne on.
Dnes už nežijeme v direktivní ekonomice, ve které by bylo možno řídit chod firem ať již z vlády, či z regionálních orgánů státní správy či samosprávy. Chování firem lze mnohem více ovlivnit právě z pozic jejich dozorčích orgánů. Právě to Martin Bursík odmítá se zdůvodněním, že by bylo nemorální, aby zelení obsazovali posty vysoce nadstandardně placené. Bohužel také přitom mu něco podstatného uniklo. Nikde není přece psáno, že člen řídící či dozorčí rady musí nutně pro svoji vlastní potřebu použít všechny ty nemorálně vysoké odměny, které z titulu své funkce získává.
Proč by zelení nemohli obsadit maximum postů na této úrovni? Proč by si pak nemohli ponechat z odměn a prémií jen to nejnutnější, jen to, co potřebují k vedení dobrovolně skromného života? Řekněme nějakých sto tisíc korun čistého měsíčně. Zbytek by přece mohli použít na financování ekologických sdružení typu Brontosaurus, Děti Země anebo třeba Hnutí Duha. Zabili by tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak by získali skutečně mocné páky k tomu, aby mohli ovlivňovat hospodářskou politiku státem vlastněných velkých firem, jednak by nasměrovali mohutný proud financí do neziskového sektoru, který zatím skomírá na akutní nedostatek prostředků.
Jak známo, většina aktivit lidí z neziskového sektoru už pomalu spočívá v získávání prostředků na fungování organizace, takže na vlastní aktivity příliš času nezbývá. Zelení by mohli vydatně přispět k revitalizaci tohoto sektoru. To by jim ale jejich předseda nesměl zakazovat vstupovat do dozorčích rad. Jistě by v touze pomoci přírodě nezneužívali svého postavení k osobnímu prospěchu. Martin Bursík i na tomhle místě raději hezky mluví o trhu, než aby se zasadil o rozhýbání tržních mechanismů ve prospěch čistšího ovzduší. Raději mluví vzletně o občanské společnosti, než aby ji zcela konkrétně pomohl postavit se zase aspoň trochu na nohy a obnovit přírodě prospěšné aktivity, které vlivem finančního nedostatku často upadají.
Evropská ostuda
Snad nejvíce škody dokázala Bursíkova strana napáchat v oblasti, kterou se chtěla původně nejvíce profilovat. Jde o oblast evropského sjednocování. Čeští zelení nejsou dnes mezi evropskými zelenými nijak dobře zapsáni. Působí dojmem strany, která nemá nic proti militarizaci evropského prostoru, což je na pozadí frází o udržitelnosti postup dosti skandální. Na české zelené se dívají s despektem nejen jejich kolegové v barvě. Česká republika dnes působí jako stávkokaz snah o výraznější evropskou integraci. Po změnách, které přivedly v Polsku k moci liberální směr, zůstává naše malá země v protievropském tažení osamocena jako kůl v plotě.
Naše evropské partnery nezajímá, že zelení to údajně myslí s Evropou dobře. Jsou prostě součástí vlády, která se tváří, že má více rozumu než zbytek Evropy dohromady. Bursíkova strana nese vinu za tuto velice neprozřetelnou politiku. Stokrát se mohou její představitelé zaklínat tím, že Evropa je pro ně stejně tak velkou prioritou jako čistota životního prostředí anebo jako rozkvět občanské společnosti. Pokud by špičkám zelených opravdu o Evropu šlo, netolerovali by vládu, která Evropu rozděluje. Oni však jsou takové vlády přímo součástí. Můžeme si být jisti, že naši evropští partneři mají mnohem lepší paměť, než jakou prokazují zelení, když se mají rozpomenout na body programu, který jim přinesl takovou přízeň voličů. Ostuda, na které se podílejí směrem k cizině, vybledne ještě později než rozpaky, které budí u svých bývalých sympatizantů doma.
Z poměrně nadějných začátků to tak zelení dotáhli k tomu, že mají ve vládě již fakticky jen poloviční zastoupení. Scvrklo se na pouhopouhé dvě osoby - Martina a Džamilu. Těžko říci, která z nich je více k pláči.
Autor článku: Jan Keller
Po volbách v roce 2006 zavládlo v ekologickém táboře v naší zemi obrovské nadšení. Strana zelených se překvapivě dostala do parlamentu a o pár měsíců později se stala dokonce jednou ze tří stran nově vytvořené vládní koalice. I přes poměrně nízký počet mandátů získali zelení ve vládě hned čtyři křesla. V parlamentu zasedlo šest jejich poslankyň a poslanců.
Co zbylo z počáteční euforie o necelý rok později? Pocity rozčarování, pocity studu a dojem trapnosti. Strana zelných má nyní ve vládě prakticky již jen dvě křesla. O to první se připravila tím, že si nechala vnutit na post ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Od počátku prováděl zcela jinou politiku, než k jaké se zelení zavázali ve svém volebním programu. Zdůvodňuje to tím, že v cizině zastupuje celou zemi, nikoliv jen jednu politickou stranu. Ve skutečnosti vystupuje nikoliv v zájmu celé země, hájí v zahraničí výhradně zájem jedné politické strany. Bohužel ne té, za kterou byl do vlády nominován. Druhé místo ve vládě zelení ztratili, když nechali prakticky bez odporu padnout ministryni školství Danu Kuchtovou.
Je pravda, že její výkon byl průměrný a že se dopustila řady chyb. Totéž však lze říci prakticky o všech jejích kolezích v ministerských křeslech této vlády. Jen ona jediná však musela odejít. Jakousi podivnou shodou okolností odešel v její osobě z vlády také jediný člověk, který byl ochoten diskutovat s odpůrci radaru a dát jim v lecčems za pravdu. Nelze vyloučit, že právě to jí přitížilo více než neohrabanost v získávání evropských peněz. Někteří její kolegové byli v tomto ohledu ještě neohrabanější než ona. Ve funkci však setrvali. Protože je zřejmé, že Danu Kuchtovou nevystřídá ve funkci její bývalý náměstek Dušan Lužný, je velice pravděpodobné, že vliv zelených se omezí pouze na dvě zbylá křesla. Na křeslo ministryně bez portfeje, která je tak nenápadná a tak bezmocná, že nemůže vadit snad skutečně nikomu. A na křeslo místopředsedy vlády a ministra životního prostředí, který sice vliv má, neuplatňuje ho však v zájmu své strany.
Zelení natřikrát
V této situaci lze konstatovat, že ve Straně zelených jsou ukryty vlastně strany tři. Tu první a zdaleka nejvlivnější skupinu představuje její předseda spolu se šesti svými poslanci. Je v jejich (a pouze v jejich) zájmu, aby zelení udělali cokoliv pro své udržení ve vládě. Nic z toho, co se zatím vládě přihodilo, nepohnulo tuto skupinku k tomu, aby o své účasti ve vládě třeba jen na vteřinu zapochybovala. Podivné domácí účetnictví ministra pro regionální rozvoj přešel Martin Bursík a jeho věrní s chápajícím úsměvem. Odpor ODS k referendu ho nevyvedl z rovnováhy, jako kdyby právě tento bod nebyl jedním z pilířů volebního programu jeho strany. Když by se čistě náhodou začala stavět další jaderná elektrárna a rozjela se těžba uhlí v severních Čechách, a třeba i v Beskydech, Martin Bursík by nepochybně našel dobrý důvod, proč ve vládě i nadále setrvávat. Možná by argumentoval tím, že je to jediný způsob, jak nekompromisně prosazovat program zelených.
Druhou skupinu ve straně představují její voliči. Jsou to z nemalé části bývalí voliči Unie svobody. Heslo kvality života, které Bursíkova strana razí, pro ně znamená především možnost nakupovat zdravé potraviny a bydlet co nejdále od rušných cest a křižovatek. Pokud se jim toto slíbí, budou tolerovat cokoliv. Nevadí jim slavný popírač globálního oteplování ve funkci prezidenta, nevadí jim kupodivu ani daňová reforma, která pomáhá lidem stojícím o jeden až dva příjmové stupínky výše než oni.
A konečně třetí, zdaleka nejméně vlivnou skupinu, představují členové strany zelených. Politicky stojí někde uprostřed pravolevého spektra, někteří jsou vykloněni o pár coulů nalevo, jiní o pár palců doprava. Ve straně ovšem nemají prakticky žádný vliv. Martina Bursíka ani zelené poslance jejich názory nezajímají a bývalí voliči Unie svobody jim klidně své hlasy odevzdají, protože vědí, že hrají jen úlohu jakýchsi bílých koňů či spíše zelených soumarů. Odedřou drobnou mravenčí práci a za to jim na příštím sněmu jejich předseda nevynadá tolik, kolik by si podle jeho mínění zasloužili. A pokud by jim i vynadal, dovolí pak některým z nich, aby se s ním vyfotili.
Pokuta za smog
To, jak vypadá Bursíkova strana zevnitř, by nemuselo samo o sobě nikomu z nezúčastněných příliš vadit. Ovšem jen v případě, pokud by tato strana nedělala sytě zelené křoví v situaci, na kterou mnozí lidé začínají více či méně doplácet. Kvalita životního prostředí v naší zemi se už zase zhoršuje. Na dvou třetinách území rapidně stoupá míra znečištění ovzduší. Když Martin Bursík nedávno přicestoval na severní Moravu, prohlásil, že tento problém je jeho naprostou prioritou. Bude prý usilovat o to, aby se situace v následujících letech zase začala obracet k lepšímu. Ani ho nenapadlo, že by mohl situaci postižených občanů pomoci vyřešit mnohem dříve, a to v řádu měsíců, které nám zbývají do Nového roku. Od tohoto data začneme totiž platit za každou návštěvu u lékaře poplatek třicet korun a za každou položku na receptu poplatek ve stejné výši. Tyto částky máme prý odevzdávat z motivačních důvodů. Měly by nás přimět k tomu, abychom více dbali na zdraví své a svých dětí. Je zvláštní, že Martina Bursíka ani uprostřed ostravského smogu vůbec nenapadlo, jak je situace absurdní. Jistě je mu známo, že se znečištěným vzduchem souvisí vyšší nemocnost nejen dýchacích cest, ale v důsledku poklesu imunity organismu i dalších nemocí.
Jak mají omezovat své návštěvy u lékaře lidé v oblastech, ve kterých je předepsaná norma pro znečištění ovzduší překračována nikoliv povolených třicet dnů v roce, ale plných dvě stě?
Pokud s tím chce Martin Bursík něco dělat, měl by promluvit s kolegou Julínkem a vysvětlit mu, že lidé, kteří nemohou ovlivnit závadnost toho, co dýchají, mohou jen velmi těžko ovlivňovat četnost svých návštěv u lékaře. Poplatek, který budou muset platit i za nemoci způsobené znečištěním, je vlastně jen pokutou za to, že se nemohou odstěhovat někam hodně daleko. Proč chce česká koaliční vláda s účastí Strany zelených pokutovat lidi za to, že žijí v nezdravém prostředí? Taková pokuta nemá pochopitelně nic společného s tržním řešením, které patří mezi další priority strany zelených. Pokud by skutečně vše mělo fungovat tržně, pak by museli platit znečišťovatelé, nikoliv jejich oběti.
Poplatek u lékaře by za pacienty musely platit firmy, které emise produkují a jejich zdraví tím zhoršují. Takové poplatky by skutečně mohly motivovat ke snižování nebezpečných emisí. Pokud budou pokutováni naopak nemocní, nebude to motivovat nikoho vůbec k ničemu. Martin Bursík umí o trhu nesporně velice pěkně hovořit. Měl by se možná trochu více zamyslet nad tím, jak trh funguje.
Dobrovolně chudí
A mohl by se zamyslet nad spoustou jiných věcí. Na posledním velkém sezení Strany zelených se pustil do těch členů, kteří požadovali zastoupení strany v dozorčích orgánech firem se státní účastí. Prohlásil, že je nemorální, aby se zelení chovali jako lidovci, kterým jde hlavně o dobře placené „fleky“. Lidovcům se vzápětí sice omluvil, členům své strany však nikoliv. Přitom pravdu měli oni, a ne on.
Dnes už nežijeme v direktivní ekonomice, ve které by bylo možno řídit chod firem ať již z vlády, či z regionálních orgánů státní správy či samosprávy. Chování firem lze mnohem více ovlivnit právě z pozic jejich dozorčích orgánů. Právě to Martin Bursík odmítá se zdůvodněním, že by bylo nemorální, aby zelení obsazovali posty vysoce nadstandardně placené. Bohužel také přitom mu něco podstatného uniklo. Nikde není přece psáno, že člen řídící či dozorčí rady musí nutně pro svoji vlastní potřebu použít všechny ty nemorálně vysoké odměny, které z titulu své funkce získává.
Proč by zelení nemohli obsadit maximum postů na této úrovni? Proč by si pak nemohli ponechat z odměn a prémií jen to nejnutnější, jen to, co potřebují k vedení dobrovolně skromného života? Řekněme nějakých sto tisíc korun čistého měsíčně. Zbytek by přece mohli použít na financování ekologických sdružení typu Brontosaurus, Děti Země anebo třeba Hnutí Duha. Zabili by tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak by získali skutečně mocné páky k tomu, aby mohli ovlivňovat hospodářskou politiku státem vlastněných velkých firem, jednak by nasměrovali mohutný proud financí do neziskového sektoru, který zatím skomírá na akutní nedostatek prostředků.
Jak známo, většina aktivit lidí z neziskového sektoru už pomalu spočívá v získávání prostředků na fungování organizace, takže na vlastní aktivity příliš času nezbývá. Zelení by mohli vydatně přispět k revitalizaci tohoto sektoru. To by jim ale jejich předseda nesměl zakazovat vstupovat do dozorčích rad. Jistě by v touze pomoci přírodě nezneužívali svého postavení k osobnímu prospěchu. Martin Bursík i na tomhle místě raději hezky mluví o trhu, než aby se zasadil o rozhýbání tržních mechanismů ve prospěch čistšího ovzduší. Raději mluví vzletně o občanské společnosti, než aby ji zcela konkrétně pomohl postavit se zase aspoň trochu na nohy a obnovit přírodě prospěšné aktivity, které vlivem finančního nedostatku často upadají.
Evropská ostuda
Snad nejvíce škody dokázala Bursíkova strana napáchat v oblasti, kterou se chtěla původně nejvíce profilovat. Jde o oblast evropského sjednocování. Čeští zelení nejsou dnes mezi evropskými zelenými nijak dobře zapsáni. Působí dojmem strany, která nemá nic proti militarizaci evropského prostoru, což je na pozadí frází o udržitelnosti postup dosti skandální. Na české zelené se dívají s despektem nejen jejich kolegové v barvě. Česká republika dnes působí jako stávkokaz snah o výraznější evropskou integraci. Po změnách, které přivedly v Polsku k moci liberální směr, zůstává naše malá země v protievropském tažení osamocena jako kůl v plotě.
Naše evropské partnery nezajímá, že zelení to údajně myslí s Evropou dobře. Jsou prostě součástí vlády, která se tváří, že má více rozumu než zbytek Evropy dohromady. Bursíkova strana nese vinu za tuto velice neprozřetelnou politiku. Stokrát se mohou její představitelé zaklínat tím, že Evropa je pro ně stejně tak velkou prioritou jako čistota životního prostředí anebo jako rozkvět občanské společnosti. Pokud by špičkám zelených opravdu o Evropu šlo, netolerovali by vládu, která Evropu rozděluje. Oni však jsou takové vlády přímo součástí. Můžeme si být jisti, že naši evropští partneři mají mnohem lepší paměť, než jakou prokazují zelení, když se mají rozpomenout na body programu, který jim přinesl takovou přízeň voličů. Ostuda, na které se podílejí směrem k cizině, vybledne ještě později než rozpaky, které budí u svých bývalých sympatizantů doma.
Z poměrně nadějných začátků to tak zelení dotáhli k tomu, že mají ve vládě již fakticky jen poloviční zastoupení. Scvrklo se na pouhopouhé dvě osoby - Martina a Džamilu. Těžko říci, která z nich je více k pláči.
Showing posts 1 - 10 of 52.
oldy
| S | M | T | W | T | F | S |
|---|---|---|---|---|---|---|
 September 2008November 2008 | ||||||
| 1 | 2 | 3 | 4 | |||
| 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 |
| 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 |
| 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 |
| 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | |
A proud member of the My Opera community. | Help | Disclaimer