My OperaZa freeridem v Zakarpatech
Monday, March 19, 2007 12:49:59 PM
Vzhledem k tomu, že jsme se jako banda domluvili a nakonec i odjeli na výlet na Zakarpatskou Ukrajinu za účelem užít si freeride, vidět nová místa a poznat pravdu o kvalitě místní levné vodky.
Zmíním se tady v několika následujících řádcích o tom, jak vše proběhlo, a možná že se tady dozvíte i něco co pro Vás bude zajímavé a co jste nevěděli, nebo Vás dokonce i trochu nalákají k návštěvě této země s bohatou a krásnou přírodou.
Jako neznalí místních poměrů jsme zvolili CK Alpina http://www.alpina.cz/ukrajina/ která nám zajistila dopravu na Ukrajinu a přepravu místními ski busy, nocleh v Jasini a Dragobratu a poskytla fundovaného odborníka na Zakarpatsko, cestovatele a světoběžníka Martina.
Celkem nás bylo šest a skutečný start pro většinu z nás byl z Brna. V Olomíku jsme pak přibrali Rendu a málem i její mamču, která se s ňou hodně těžce loučila. Se slovy "jestli se mi jí něco stane, umřela bych taky", jsme pochopili, že na Rendu musíme dávat zatraceně pozor.
První nocleh jsme absolvovali v Karosa Express busu, naše banda obsadila zadní palubu, která poskytla dostatek místa a pohodlí pro většinu z nás.
S občanými zastávkami na benzinkách a s 2 hodinovou přestávkou na Slovensko-Ukrajinských hranicích jsme dojeli až do jednoho z největších měst na Zakarpatské Ukrajině.
V Užgorodu jsme vyměnili bucks za místní "šašlíky" a vyrazili utrácet na tržnici. Nejzajímavější se zdál být masný koutek, kde probíhali pitvy prvního kalibru. Pánové od fochu se tady oháněj středověkejma sekyrama, a porcujou prasata vejpůl. Osobně mě zaujalo, jak je jednoduché z veselé, ikdyž mrtvé prasečí hlavy vydloubnout očko. Tady jsme se lechce poztráceli, zatímco já se zikim se zájmem pozorovali kumšt místních řezníků a fotili je v nejlepším, zbytek někam zmizel.
Všeho moc škodí jsme si řekli, když od blesku foťáku zpruzelí řezníci po nás nevrle zahlíželi, a radši jsme vypadli koupit ukrajinský gangsta šátky.
Veselé pak bylo shledání se zbytkem grupy a společně jsme vyrazili do pubu nesoucí název "Cactus" za poznáním místní kultury stravování.
Poznámka: v Užgorodu v parku jsme pozdravili bistu T.G.Masaryka. Martin vyprávěl hotovej román, jak Zakarpatská Ukrajina v meziválečném období byla součástí Československa, že to bylo jejich zlaté období a jak pan tatíček Masaryk jel až na Ukrajinu pozdravit své ovečky. Všechna čest.
Brrrm.. jsme dojeli do takzvaného Davosu východu. Jasiň je celkem bohaté město, které žije převážně z horského cestovního ruchu. Ubytováni v hotýlku vyrazili jsme za poznáním místních hospúdek. Zaprášená mejn strýt skýtala nejedno útočiště pro naše vodkychtivé krky, ale všechny krčmi byli zavřeny. Bylo úplně mrtvo a to byla sobota večer.
Pak ale přeci, našli jsme garáž ve které se zdálo být živo. Průzkum garážové knajpy slavil úspěch jak cyp. Proběhla "VODKA I SYR" pak i příjemné seznámení s majitelkou garáže Oksanou.
Ta nám poskytla cenné info o tom, jak to zde chodí. Jednoduše se kalí v pátek a v neděli večer, protože v neděli ráno se poctivě chodí prosit do kostela, a to pokud možno za střízliva. Taky nás na druhý den pozvala k sobě do sauny, což jsme z časových důvodů nestíhali. Upozornění, že se druhý den večer koná místní disko párty jsme už vzali vážně a další večer byl zaslíben pařbě na rusko-ukrajinské hity. Po pozdním návratu k hotýlku proběhla ještě veselá grilovačka s místňákama a taky jsme dopili Davidovo domácí dříví ze slívek. Potom už jen veselá estráda před spaním, kdy zaznělo pár nesmrtelnejch šlágrů a šlo se spát.
V neděli ráno na nás čekalo překvapení v podobě snídaně. Pro nás trochu netradiční biftek s pohankovou kaší a kyselým okurekem k snídani, ne všichni dokázali pozřít.
Odjezd do zcela nového a na místní poměry velmi luxusního areálu Bukovel následoval až k poledni.
Areál nabízí 50km sjezdovek všech různých obtížností. O přesun po areálu se stará 14 vleků od kotev přes dvojsedačky až po fajne čtyřsedadla a můžete se tak jimi dostat z 859 metrů nejnižšího stanoviště až do pěknejch 1372 mnm což je vrchol mount Dovga, nejvýše položeného kopce v areálu.
Zajímavý a pro našince jistě i dost příjemný je fakt, že pokud dojde ke kase před devátou ráno místního času, čeká ho parádní 50% discount.
Ceny se v Bukovelu pohybují od 24$ až po 30$ za denní permici a pokud stíhate před devátou, pak se dostanete na cenu okolo 250 českejch za den. Což je za takovej areál opravdu šmakózní cena.
Veškeré info o cenách vleků a ubytování se dá zjistit na www.bukovel.com ceny se liší v zavislosti na tom jestli je pracovní den od pondělí do čtvrtka, nebo pátek a víkend. Pak už jen klasicky na hlavní a vedlejší sezónu.
V Bukovelu v současnosti probíhá rychlokvasnej stavební ruch a dá se předpokládat, že i úroveň celého areálu půjde o dost nahoru, což by mohlo časem přilákat i víc lyžníků a prkýnkářů.
V polovině Března, kdy jsme areál navštívili neexistovali fronty delší než dvě minuty a nejednou se stalo, že jsme na lanovce neviděli nikoho před sebou ani zasebou.
Lidi tady jsou pro snowboarding zapalený, jako všude jinde a místní podmínky pro věc jsou víc než vyhovující.
Ačkoliv snowpark jsme nenašli, přestože mapka slibovala dva Fun Parky, mistni banda o snowboardingu jistě něco ví, protože jsme našli jeden fajnovej, ikdyž dost utavenej kicker mezi stromy poblíž sjezdovky.
Další zábavu nám připravil přírodní quatr, co se táhne půlkilák podél sjezdovky zaříznuté do svahu mezi stromy a dá se prasit na hodně způsobů.
Kuba si s kajtem přišel taky na svoje, zatímco my tvarovali skok na rozlehlé sjezdovce, co připomínala spíš louku, a kde projelo jen par zbloudilých duší denně, proháněl se po pláni s drakem vysoko nad námi.
Celkový dojem z celého areálu je při zvážení poměru cena/výkon víc než jen dobrý. Ikdyž tady nebyli luxusně šejpnutý skočky ani šmidlikací nářadí, je tady nespočet přírodních překážek a záleží na každým,jak je využije..
Po dvoudenním ježdění převážně po sjezdovkách se už nemůžeme dočkat úterního rána a přesunu na Dragobrat, kde nás, jak všichni věříme, čeká kvalitní freeride.
Konečně ráno a první pořádně kýčovitý azůro. Skládáme se do horskýho skibusu - Gruzaviku, co vypadá jako avie zkřížená s jeepem. Přesun byl po sjetí ze silnice opravdovým zážitkem a my jen žasli co tyhle ruský káry typu Kamaz snesou. A snesou opravdu hodně. Cesta vzhůru připomínala spíše trucktriálové závody.
Po necelé hodině cesty jsme se zařazeným prvním, občas i druhým rychlostním stupněm vyšplhali o nějakých pět set metrů výše. Tady na nás čekala dřevěná chajda ve které nám pěkně po domácku vařila, jak jsme jí s oblibou přezdívali, Bábuška.
Po přeházení věcí do chajdy a očekování blízkého okolí vyrážíme na nejbližší vrchol Stoh (cca1700mnm) za pomocí přibližovacích vleků si krátíme cestu nahoru, ale nějaký ten krok až na vrchol udělat stejně musíme. Z vrcholu ač za celkem silného větru je velmi pěkný rozhled po kraji. V dáli vidíme i Bukovel vzdálený okolo 50km vzdušnou čarou.Čerstvej prašan na nás bohužel nečekal, ale zato byl vykoupen super počasím. Sjezd k chajdě byl i bez prašanu fajn a po cestě dolů se našel dostatek míst, který vyzývali k hravosti. Včasný návrat k našemu útočišti nám dovolil věnovat se stavbě už dříve vyhlídnutému místu pro kicker. Práce stála zato a my stihli před západem slunka překážku i otestovat.
Následující den byl zasvěcen freeridu. Po vydatné snídaní v podobě kuřete se silně lepivou kaší jsme vyrazili na kopec Bliznica. Vrchol(1883mnm) jsme si opět lehce přiblížili za pomoci vleků. Cesta byla i tak vysilující, ale rozhodně stála zato. Viditelnost byla ten den zdaleka nejlepší a nádherné azůro s viditelností odhadem na 70km byla dost dobrá satisfakce. Po chvíli lenošení na vrcholku Bliznice jsme se rozdělili na dvě menší bandy po třech. První v čele s Davidem na splitboardu a Kubou s Rendou se vydala zdolat severovýchodní stráň kopce ještě tak kilák vzdáleného od prvního z vrcholu Blíženců. Druhá čast ve složení Ziki, Verča a já ještě chvíli grilovala na slunku a čekala až všichni tři sjedou první velkou stěnu, která budila dojem přerostlého zmrzlého nanuku.
Pak jsme vyrazili o nějaký ten krok zpět a sjeli rozehřátou jiho-západní stráň kotliny která byla na vrchu zakončena příjemnou převějí, která se zeslabovala až odezněla v hranu předělující šikminu od vrchu kotliny.
Následoval drop do díry a sérka řezaných oblouků, které absolutně uspokojili naše očekávání.
Zastaveníčko jsme si dali před poslední třetinou sjezdu a dál pokračovali mírným traverzem směrem k chajdě a za dalšími turny mezi stromky až dolu do žlebu, kde jsme se překvapivě srazili s první půlkou bandy. Takže zase komplet. Už jen vylézt na hřbet kopce a valíme po něm směrem k chajdě.
Po příjezdu k Bábušce neodoláváme a ještě zkoušíme kikan, ale únava po náročném dni je neúprosná a jdeme raději na chálo.
Večer jsme zhodnotili, že příjemnější než se sedřít do krve a zlomit splita na zledovatělé 400 metru dlouhé šikmé plošině byl sjezd po osluněné straně kotle. Ikdyž lavina by se dala očekávat pravděpodobněji zde. O dva dny později jsme se vrátili a v plné sestavě si dali repete.
Ráno po večírku bylo dost ospalé a s klukama jsme se rozhodli, že zůstáváme u chajdy a budeme drtit stále se zvětšující kikr.
Díky davidovi nám bobek krapet přerostl přes hlavu. Hrana odrazu se ustálila okolo 2m a skok konečně posílal hluboko do strmého dopadu.
Zikimu se na takovým hajzlu triky moc hrotit nechtělo a tak postavil menší konkurenční, ale parádní jump do o něco mírnějšího dopadu. Tak se nám přírodní playground pěkně rozrostl o další skočku na které jsme se taky pěkně vyblbli.
Po pár rovňácích na jumpech padali rotace okolo svislé i vodorovné osy, ale jen několik z nich pokořilo našeho macka a bylo odjeto. Zkušenosti s pořádnými backcountry dopady to pro vetšinu z nás byli první(ikdyz myslim, ze packa punkova 30ca nas vyucila dobre - budis ji lehka zem :_( a tak myslim, že i odjeté třišediny byli na našem mackovi dobrým počinem. Na menším kííkru pak padali back i frontside třišede a pětčtyři.
Čtvrtek byl opět ve znamení freeridu a návratu k už jednou pokořenému svahu kotliny, která byla při zapráskaným azůru stejně dobrá jako před dvěma dny a navíc jsme přesvědčili i Davida s Kubou a Rendou, že místo je to luxusní.
Dole pak malej grilling na zahrádce hospůdky dvakrát nahoru a dolů po sjezdovce a zpět k chajdě a kikru.
Moc nám nepřálo a po pár držkách na mackovi jsme ho poslední den nadobro opustili. Pak už jen relax na přírodním butter boxu, co vznikl ze zapadané kůlny a nastal čas poslední večeře a loučení se s vodkou.
Ráno pak cesta Gruzavikem dolů do údolí ze zasněžené horské oblasti, která se pyšní půl roční zimní sezónou.
Transfer zavazadel z Gruzaviku do naší Express káry a pomalu jsme se začli přibližovat k domovu...home sweet home.
Poznámka: Zdejší silnice nejsou v příliš dobré kondici a většina silnic na úrovni našich 1.třídy má navíc pruh prašné hliněné cesty pro koně s povozy, kterých se tu prohání stále dost.
Při zastávce ve známém městě Mukačevo jsme se stali nezávislími pozorovateli překvapivé dopravní situace, jak koník s povozem nestihl zastavit na křižovatce na červenou. Následovalo mohutné troubení ostatních motorizovaných účastníků provozu(chudák zvíře), což si pan kočí nenechal líbit a s gesty "polibte mi!" a ústy plných nadávek pohnal oře kupředu a proprasil křižovatku hned jak mu spadla zelená.. krásný námět na scénu do filmu Emira Kustorici.
Pokud někdo přemýšlíte o cestě na Ukrajinu ať už v zimně za freeridem, nebo v létě by bike or hike, myslim, že pokud je pro Vás zajímavou nejen vodka, ale i krásná a divoká nezničená příroda, příjdete si určitě na své.
Konec.
Poznámka poslední: Mamka s Taťkou byli stejně nejvíc a myslim, že za nás šest jim klidně můžu popřát hodně štěstí a úspěchu s rozjezdem své vlastní cestovky "Pat a Mat".
nějaké ty užitečné lajny:
-->moje fotaz tady: http://my.opera.com/ondrus/albums/show.dml?id=223064
-->odkaz na Verčinu fotogalérku: http://picasaweb.google.com/veronika.jonova
-->parta lyžníků z redakce časopisu "Snow" co byla na Ukrajině měsíc před námi http://snow.cz/clanky/165.html
galérku maj napěchovanou fotkama tady http://snow.cz/fotogalerie/ukrajina poslední fotka v galerce osoby Slow Thinkera stojí rozhodně za shlédnutí ))
-->stránky horského svůdce michala, kde jistě zakrátko přibude fotogalérka http://www.michalus.net/
Zmíním se tady v několika následujících řádcích o tom, jak vše proběhlo, a možná že se tady dozvíte i něco co pro Vás bude zajímavé a co jste nevěděli, nebo Vás dokonce i trochu nalákají k návštěvě této země s bohatou a krásnou přírodou.
Jako neznalí místních poměrů jsme zvolili CK Alpina http://www.alpina.cz/ukrajina/ která nám zajistila dopravu na Ukrajinu a přepravu místními ski busy, nocleh v Jasini a Dragobratu a poskytla fundovaného odborníka na Zakarpatsko, cestovatele a světoběžníka Martina.
Celkem nás bylo šest a skutečný start pro většinu z nás byl z Brna. V Olomíku jsme pak přibrali Rendu a málem i její mamču, která se s ňou hodně těžce loučila. Se slovy "jestli se mi jí něco stane, umřela bych taky", jsme pochopili, že na Rendu musíme dávat zatraceně pozor. První nocleh jsme absolvovali v Karosa Express busu, naše banda obsadila zadní palubu, která poskytla dostatek místa a pohodlí pro většinu z nás.
S občanými zastávkami na benzinkách a s 2 hodinovou přestávkou na Slovensko-Ukrajinských hranicích jsme dojeli až do jednoho z největších měst na Zakarpatské Ukrajině.
V Užgorodu jsme vyměnili bucks za místní "šašlíky" a vyrazili utrácet na tržnici. Nejzajímavější se zdál být masný koutek, kde probíhali pitvy prvního kalibru. Pánové od fochu se tady oháněj středověkejma sekyrama, a porcujou prasata vejpůl. Osobně mě zaujalo, jak je jednoduché z veselé, ikdyž mrtvé prasečí hlavy vydloubnout očko. Tady jsme se lechce poztráceli, zatímco já se zikim se zájmem pozorovali kumšt místních řezníků a fotili je v nejlepším, zbytek někam zmizel.
Všeho moc škodí jsme si řekli, když od blesku foťáku zpruzelí řezníci po nás nevrle zahlíželi, a radši jsme vypadli koupit ukrajinský gangsta šátky.
Veselé pak bylo shledání se zbytkem grupy a společně jsme vyrazili do pubu nesoucí název "Cactus" za poznáním místní kultury stravování.
Poznámka: v Užgorodu v parku jsme pozdravili bistu T.G.Masaryka. Martin vyprávěl hotovej román, jak Zakarpatská Ukrajina v meziválečném období byla součástí Československa, že to bylo jejich zlaté období a jak pan tatíček Masaryk jel až na Ukrajinu pozdravit své ovečky. Všechna čest.
Brrrm.. jsme dojeli do takzvaného Davosu východu. Jasiň je celkem bohaté město, které žije převážně z horského cestovního ruchu. Ubytováni v hotýlku vyrazili jsme za poznáním místních hospúdek. Zaprášená mejn strýt skýtala nejedno útočiště pro naše vodkychtivé krky, ale všechny krčmi byli zavřeny. Bylo úplně mrtvo a to byla sobota večer.
Pak ale přeci, našli jsme garáž ve které se zdálo být živo. Průzkum garážové knajpy slavil úspěch jak cyp. Proběhla "VODKA I SYR" pak i příjemné seznámení s majitelkou garáže Oksanou.Ta nám poskytla cenné info o tom, jak to zde chodí. Jednoduše se kalí v pátek a v neděli večer, protože v neděli ráno se poctivě chodí prosit do kostela, a to pokud možno za střízliva. Taky nás na druhý den pozvala k sobě do sauny, což jsme z časových důvodů nestíhali. Upozornění, že se druhý den večer koná místní disko párty jsme už vzali vážně a další večer byl zaslíben pařbě na rusko-ukrajinské hity. Po pozdním návratu k hotýlku proběhla ještě veselá grilovačka s místňákama a taky jsme dopili Davidovo domácí dříví ze slívek. Potom už jen veselá estráda před spaním, kdy zaznělo pár nesmrtelnejch šlágrů a šlo se spát.
V neděli ráno na nás čekalo překvapení v podobě snídaně. Pro nás trochu netradiční biftek s pohankovou kaší a kyselým okurekem k snídani, ne všichni dokázali pozřít.
Odjezd do zcela nového a na místní poměry velmi luxusního areálu Bukovel následoval až k poledni.
Areál nabízí 50km sjezdovek všech různých obtížností. O přesun po areálu se stará 14 vleků od kotev přes dvojsedačky až po fajne čtyřsedadla a můžete se tak jimi dostat z 859 metrů nejnižšího stanoviště až do pěknejch 1372 mnm což je vrchol mount Dovga, nejvýše položeného kopce v areálu.
Zajímavý a pro našince jistě i dost příjemný je fakt, že pokud dojde ke kase před devátou ráno místního času, čeká ho parádní 50% discount.
Ceny se v Bukovelu pohybují od 24$ až po 30$ za denní permici a pokud stíhate před devátou, pak se dostanete na cenu okolo 250 českejch za den. Což je za takovej areál opravdu šmakózní cena.
Veškeré info o cenách vleků a ubytování se dá zjistit na www.bukovel.com ceny se liší v zavislosti na tom jestli je pracovní den od pondělí do čtvrtka, nebo pátek a víkend. Pak už jen klasicky na hlavní a vedlejší sezónu.
V Bukovelu v současnosti probíhá rychlokvasnej stavební ruch a dá se předpokládat, že i úroveň celého areálu půjde o dost nahoru, což by mohlo časem přilákat i víc lyžníků a prkýnkářů.
V polovině Března, kdy jsme areál navštívili neexistovali fronty delší než dvě minuty a nejednou se stalo, že jsme na lanovce neviděli nikoho před sebou ani zasebou.
Lidi tady jsou pro snowboarding zapalený, jako všude jinde a místní podmínky pro věc jsou víc než vyhovující.
Ačkoliv snowpark jsme nenašli, přestože mapka slibovala dva Fun Parky, mistni banda o snowboardingu jistě něco ví, protože jsme našli jeden fajnovej, ikdyž dost utavenej kicker mezi stromy poblíž sjezdovky.Další zábavu nám připravil přírodní quatr, co se táhne půlkilák podél sjezdovky zaříznuté do svahu mezi stromy a dá se prasit na hodně způsobů.
Kuba si s kajtem přišel taky na svoje, zatímco my tvarovali skok na rozlehlé sjezdovce, co připomínala spíš louku, a kde projelo jen par zbloudilých duší denně, proháněl se po pláni s drakem vysoko nad námi.
Celkový dojem z celého areálu je při zvážení poměru cena/výkon víc než jen dobrý. Ikdyž tady nebyli luxusně šejpnutý skočky ani šmidlikací nářadí, je tady nespočet přírodních překážek a záleží na každým,jak je využije..
Po dvoudenním ježdění převážně po sjezdovkách se už nemůžeme dočkat úterního rána a přesunu na Dragobrat, kde nás, jak všichni věříme, čeká kvalitní freeride.
Konečně ráno a první pořádně kýčovitý azůro. Skládáme se do horskýho skibusu - Gruzaviku, co vypadá jako avie zkřížená s jeepem. Přesun byl po sjetí ze silnice opravdovým zážitkem a my jen žasli co tyhle ruský káry typu Kamaz snesou. A snesou opravdu hodně. Cesta vzhůru připomínala spíše trucktriálové závody.
Po necelé hodině cesty jsme se zařazeným prvním, občas i druhým rychlostním stupněm vyšplhali o nějakých pět set metrů výše. Tady na nás čekala dřevěná chajda ve které nám pěkně po domácku vařila, jak jsme jí s oblibou přezdívali, Bábuška.
Po přeházení věcí do chajdy a očekování blízkého okolí vyrážíme na nejbližší vrchol Stoh (cca1700mnm) za pomocí přibližovacích vleků si krátíme cestu nahoru, ale nějaký ten krok až na vrchol udělat stejně musíme. Z vrcholu ač za celkem silného větru je velmi pěkný rozhled po kraji. V dáli vidíme i Bukovel vzdálený okolo 50km vzdušnou čarou.Čerstvej prašan na nás bohužel nečekal, ale zato byl vykoupen super počasím. Sjezd k chajdě byl i bez prašanu fajn a po cestě dolů se našel dostatek míst, který vyzývali k hravosti. Včasný návrat k našemu útočišti nám dovolil věnovat se stavbě už dříve vyhlídnutému místu pro kicker. Práce stála zato a my stihli před západem slunka překážku i otestovat.Následující den byl zasvěcen freeridu. Po vydatné snídaní v podobě kuřete se silně lepivou kaší jsme vyrazili na kopec Bliznica. Vrchol(1883mnm) jsme si opět lehce přiblížili za pomoci vleků. Cesta byla i tak vysilující, ale rozhodně stála zato. Viditelnost byla ten den zdaleka nejlepší a nádherné azůro s viditelností odhadem na 70km byla dost dobrá satisfakce. Po chvíli lenošení na vrcholku Bliznice jsme se rozdělili na dvě menší bandy po třech. První v čele s Davidem na splitboardu a Kubou s Rendou se vydala zdolat severovýchodní stráň kopce ještě tak kilák vzdáleného od prvního z vrcholu Blíženců. Druhá čast ve složení Ziki, Verča a já ještě chvíli grilovala na slunku a čekala až všichni tři sjedou první velkou stěnu, která budila dojem přerostlého zmrzlého nanuku.
Pak jsme vyrazili o nějaký ten krok zpět a sjeli rozehřátou jiho-západní stráň kotliny která byla na vrchu zakončena příjemnou převějí, která se zeslabovala až odezněla v hranu předělující šikminu od vrchu kotliny.
Následoval drop do díry a sérka řezaných oblouků, které absolutně uspokojili naše očekávání.
Zastaveníčko jsme si dali před poslední třetinou sjezdu a dál pokračovali mírným traverzem směrem k chajdě a za dalšími turny mezi stromky až dolu do žlebu, kde jsme se překvapivě srazili s první půlkou bandy. Takže zase komplet. Už jen vylézt na hřbet kopce a valíme po něm směrem k chajdě.
Po příjezdu k Bábušce neodoláváme a ještě zkoušíme kikan, ale únava po náročném dni je neúprosná a jdeme raději na chálo.
Večer jsme zhodnotili, že příjemnější než se sedřít do krve a zlomit splita na zledovatělé 400 metru dlouhé šikmé plošině byl sjezd po osluněné straně kotle. Ikdyž lavina by se dala očekávat pravděpodobněji zde. O dva dny později jsme se vrátili a v plné sestavě si dali repete.
Ráno po večírku bylo dost ospalé a s klukama jsme se rozhodli, že zůstáváme u chajdy a budeme drtit stále se zvětšující kikr.
Díky davidovi nám bobek krapet přerostl přes hlavu. Hrana odrazu se ustálila okolo 2m a skok konečně posílal hluboko do strmého dopadu.
Zikimu se na takovým hajzlu triky moc hrotit nechtělo a tak postavil menší konkurenční, ale parádní jump do o něco mírnějšího dopadu. Tak se nám přírodní playground pěkně rozrostl o další skočku na které jsme se taky pěkně vyblbli.
Po pár rovňácích na jumpech padali rotace okolo svislé i vodorovné osy, ale jen několik z nich pokořilo našeho macka a bylo odjeto. Zkušenosti s pořádnými backcountry dopady to pro vetšinu z nás byli první(ikdyz myslim, ze packa punkova 30ca nas vyucila dobre - budis ji lehka zem :_( a tak myslim, že i odjeté třišediny byli na našem mackovi dobrým počinem. Na menším kííkru pak padali back i frontside třišede a pětčtyři.
Čtvrtek byl opět ve znamení freeridu a návratu k už jednou pokořenému svahu kotliny, která byla při zapráskaným azůru stejně dobrá jako před dvěma dny a navíc jsme přesvědčili i Davida s Kubou a Rendou, že místo je to luxusní.
Dole pak malej grilling na zahrádce hospůdky dvakrát nahoru a dolů po sjezdovce a zpět k chajdě a kikru.Moc nám nepřálo a po pár držkách na mackovi jsme ho poslední den nadobro opustili. Pak už jen relax na přírodním butter boxu, co vznikl ze zapadané kůlny a nastal čas poslední večeře a loučení se s vodkou.
Ráno pak cesta Gruzavikem dolů do údolí ze zasněžené horské oblasti, která se pyšní půl roční zimní sezónou.
Transfer zavazadel z Gruzaviku do naší Express káry a pomalu jsme se začli přibližovat k domovu...home sweet home.
Poznámka: Zdejší silnice nejsou v příliš dobré kondici a většina silnic na úrovni našich 1.třídy má navíc pruh prašné hliněné cesty pro koně s povozy, kterých se tu prohání stále dost.
Při zastávce ve známém městě Mukačevo jsme se stali nezávislími pozorovateli překvapivé dopravní situace, jak koník s povozem nestihl zastavit na křižovatce na červenou. Následovalo mohutné troubení ostatních motorizovaných účastníků provozu(chudák zvíře), což si pan kočí nenechal líbit a s gesty "polibte mi!" a ústy plných nadávek pohnal oře kupředu a proprasil křižovatku hned jak mu spadla zelená.. krásný námět na scénu do filmu Emira Kustorici.
Pokud někdo přemýšlíte o cestě na Ukrajinu ať už v zimně za freeridem, nebo v létě by bike or hike, myslim, že pokud je pro Vás zajímavou nejen vodka, ale i krásná a divoká nezničená příroda, příjdete si určitě na své.
Konec.
Poznámka poslední: Mamka s Taťkou byli stejně nejvíc a myslim, že za nás šest jim klidně můžu popřát hodně štěstí a úspěchu s rozjezdem své vlastní cestovky "Pat a Mat".
nějaké ty užitečné lajny:
-->moje fotaz tady: http://my.opera.com/ondrus/albums/show.dml?id=223064
-->odkaz na Verčinu fotogalérku: http://picasaweb.google.com/veronika.jonova
-->parta lyžníků z redakce časopisu "Snow" co byla na Ukrajině měsíc před námi http://snow.cz/clanky/165.html
galérku maj napěchovanou fotkama tady http://snow.cz/fotogalerie/ukrajina poslední fotka v galerce osoby Slow Thinkera stojí rozhodně za shlédnutí ))
-->stránky horského svůdce michala, kde jistě zakrátko přibude fotogalérka http://www.michalus.net/
How to use Quote function: