r!CCi°21

Pavel (P):
Dobrý den pane Fish, jsem velmi rád, že jste si udělal chvíli času mezi realizací vašich nechutných úchylek. Čtenáře našeho časopisu „Byl jsem mladistvým intelektuálem“ by jistě zajímalo, jak může člověk vůbec trpět tolika úchylkami najednou, jak jste se například dostal ke kanibalismu?
Albert Fish (AF):
Pozdraven buď Ježíš Kristus! Děkuji ti Pavle za vřelé uvítání. No tak s kanibalismem to bylo takhle: Jeden můj kamarád, on to byl totiž námořník z New Yorku, plul takhle s lodí do Hongkongu, kde si ještě s jedním kamarádem řekli, že se půjdou večer opít do města. Jenže to trochu přepískli, a když se vrátili zpátky do přístavu, jejich loď tam už nebyla. No, a jelikož zrovna v tu dobu řádil v Číně velký hladomor, a to takový, že ti nejchudší byli donuceni prodat své děti řezníkům, aby měli co jíst, takže nebyl problém zajít si do řeznictví a dát si „člověčinu“ podle svého gusta.
P:
Zajímavé… Takže jste přišel do obchodu a řekl jste padesát deka člověčiny, stehýnka prosím?
AF:
Ano! Akorát se neříkalo člověčina, ale například hýždím se říkalo zadní hovězí a tak dále… Dokonce vám přímo na pultu odřízli maso z nahého těla. No a mému příteli lidské maso velmi zachutnalo, takže když se vrátil do New Yorku, unesl dva mladé chlapce, které dlouho mučil, aby změkčil jejich mladé masíčko a potom je zabil. Nejdřív toho staršího, jedenáctiletého, a pak i toho mladšího, sedmiletého.
P:
Docela se bojím zeptat, co s nimi udělal poté…
AF:
No tak coby, snědl je. Každá část jejich tělíčka, kromě hlavy, kostí a vnitřností, nezůstala nevyužita. Dva týdny pekl, vařil, smažil, no prostě samé kulinářské hody. A to víte, když mi stále líčil, jaká dobrůtka to byla, dostal jsem časem nutkání také ochutnat lidské maso.
P:
Takže to se blížíme k vaší první oběti, Grace Buddová, že?
AF:
Ano, byla to slaďoučká holčička. Moc jsem si na ní pochutnal. Unesl jsem jí tak snadno… Až k nevíře. Našel jsem si inzerát v novinách, kde mladý osmnáctiletý chlapec sháněl práci na venkově. Pro tuto příležitost jsem si také vytvořil svůj pseudonym Frank Howard. Přišel jsem k nim domů, daroval jsem té příjemné rodině sýr a chlapcovi zálohu na plat. Rodiče jsem přesvědčil, aby malá Grace šla se mnou na oslavu mojí neteře. Spolu jsme se ještě stavili v jednom stánku, kde jsem si nechal schovat v balíku několik později potřebných předmětů. Pak jsme šli na vlak, kde jsem si málem zapomněl onen balíček, ale naštěstí si na to Grace vzpomněla a vběhla zpátky do vlaku a za chvíli vyšla s těžkým balíkem: „Balíček! Zapomněl sis balíček!“
P:
Balíček, brr… to mi straší. Co v něm bylo?
AF:
Víte, já pro to mám takový svůj výraz, nástroje Pekla, ale nenechte se zmást, šlo jen o pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Paradox nemyslíte? (mile se usmívá) Kdyby si na něj nevzpomněla, mohla třeba ještě žít… I když, to spíš ne. Jenom bych měl problémy s porcováním… Ale abychom se neodchylovali od příběhu, tak budeme pokračovat.
S malou Grace jsem zašel do starého domu poblíž lesa, jí jsem poslal ven si hrát a mezitím jsem se zavřel do prvního patra, svlékl se a rozbalil balíček. Poté jsem jí zavolal nahoru. Když jsem otevřel dveře a ona mě uviděla nahého, chtěla utéct, ale chytil jsem jí. Pak už bylo jen otázkou chvilky, než jsem jí uškrtil, jelikož jsem si jí klekl na prsa, aby byla dřív mrtvá.
P:
A to mi to tu říkáte s takovým klidem? Jakoby nic? Prostě jste jí uškrtil, bez sebevětších výčitek svědomí?
AF:
Ano, to že jsem jí zabil, bylo to nejmenší zvěrstvo, které jsem jí udělal. A nebojte se, výčitky svědomí nemám.
Když byla mrtvá, svlékl jsem ji, podložil hlavu hrncem a prořízl jí hrdlo. Pamatuju si, jak měla pěkné dlouhé vlasy a krev se do nich nasávala a stékala pomalu do hrnce. Potom jsem jí rozřezal na tři části: hlavu, trup a nohy s jejími šťavnatými hýžděmi. Hlavu, oblečení a její boty jsem schoval do nedalekého altánku tak, aby si toho nemohl kolemjdoucí všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a na čtyři dny jsem zmizel. Když jsem se vrátil, tělo už začínalo trochu smrdět, takže jsem oba kusy vhodil oknem ven, došel jsem si k tomu altánku pro hlavu a pak jsem si všechny díly srovnal k sobě u zadní zdi domu. Byl jsem tak vzrušený, že jsem se zavřel v prvním patře, polil vatu benzínem, kterou jsem si následně strčil do konečníku a zapálil. Páni to byla bolest! Až jsem dosáhl orgasmu. Pak jsem si odřízl pár kousků jejího masa a vrátil se domů, kde jsem si z ní pak po devět dní vařil samé dobrůtky. Samozřejmě někdy jsem se vracel pro další kusy masa…
P:
Pane Fish, jste ta největší zrůda, která kdy mohla běhat po planetě zemi. Naštěstí naše místo je již vyčerpáno, chtěl byste našim čtenářům něco vzkázat?
AF:
Jen aby mě zase nebrali tak vážně, přeci jen já opravdu nejsem duševně zdráv, takže mládeži ze mě si rozhodně příklad neberte. To, co jsem za ty léta spáchal, nevedlo k ničemu dobrému, ale přesto toho nelituji.

Tak to byl, vážení čtenáři, Albert Fish. Jaký z něj máte pocit vy? Myslíte, že byl popraven právem i přes jeho psychické nemoci? A není vám tak trochu zle? A půjčíte své dítě zahádnému dědečkovi, který právě jde na oslavu své vnučky? Přemýšlejte o tom.