Ondra Dorazil Blog

Po delsi odmlce jsem se konecne dostal k Internetu, takze se pokusim navazat tam, kde jsem skoncil. Po noci stravene v autobuse jsme dorazili do mestecka par kilometru vzdaleneho od Santa Marty a ubytovali se v byte Felipeho strycka. Z povzdali to vypadalo jak luxusni apartmany, ale uvnitr uz to tak pekne nebylo. Bohuzel nebyl zaplaceny ucet za vodu, takze jsme museli prezit bez sprchy. To neni uplne prijemne v dusnu a vlhku jake karibske podnebi prinasi. Plaz jsme meli tak 5 minut od apartmanu, takze jsme ji sli hned po prijezdu vyzkouset. Voda tak akorat, plaz krasna piscita, ale abych pravdu rekl, pro me je to trosku nuda se jenom placat ve vode a polehavat na plazi. Navic si na plazi moc klidu neuzijete, protoze snad kazdou minutu vam nekdo nabizi (cti "vyrvava do okoli 2 metry od tebe") ke koupi suvenyry nebo neco na obcerstveni.
Po obede jsme se jeli mrknout do Santa Marty. Prohledli si centrum mesta, pobrezi, jednu vystavu o puvodnoch obyvatelich a zjistili podrobnejsi informace o Narodnim parku Tayrona.
Do Tayrony jsme vyrazili hned druhy den rano. Cesta na okraj parku, vozem podobajicim se autobusu, trvala hodinu. Po hodine a pul chuze v "plne polni" z parkoviste do kempu El Cabo jsem se misto v mori koupal v vlastnim potu. Presto nam cesta hlavne diky krasne prirode kolem rychle utekla. Kemp byl na peknem prostranstvi hned u plaze. Docela me prekvapily celkem velke vlny, diky kterym bylo na nekterych mistech zakazano plavat a vsude platilo pravidlo,ktere jsem strasne nerad porusoval a to maximalni vzdalenosti od brehu velkorysych 5m. Ve vlnach to byla ze zacatku sranda, ale po case me to prestalo bavit, a tak jsme dalsi den rano vyrazili na vychazku El Pueblitou,coz bylo drive sidliste. Dnes zbyly pouze terasovite zaklady budov. Vyslap to byl opet kvalitni. Nejenom diky pocasi, ale i trasa nebyla uplne nejlehci. Uzka cesta vedla nekdy po mensich kamenech a nekdy po obrovskych balvanech a hlavne skoro porad do kopce. Po navratu do tabora jsme si dali v jedine restauraci dobry obed s naslednou siestou.
Po 3 dnech 2 nocich nas ale flakani prestalo bavit a vydali se do dalsiho pristavniho mesta Cartagena. Toto mesto s bohatou historii na me hned zapusobilo. Jelikoz bylo ve stredoveku obchodnim uzlem, kde se soustredilo velke bohatsvi, tak se vanalozilo i velke usili na obranu mesta jak od more tak pevniny. Prohledli jsme si Hrad San Felipe de Barajas, jehoz stavba spolecne hradbama trvala 208 let. Druhy den jsme jeli na vylet lodi na Islas del Rosario. Asi hodinova plavba byla prijemny zpestrenim, ale nejlepsi bylo potapeni bez dychacich pristroju u koralovych utesu. Bohuzel nemam vodotesny fotak, abych udelal nejake fotky, ale bylo to fakt nadherne a moc jsem si to uzil. Cesta zpet do pristavu byla diky rozbourenemu mori o to zabavnejsi Vecer jsme se sbalili a pres noc jsme prejeli do mesta Medellin. Tady jsme se ubytovali v takovem malem hostelu spis rodinneho typu s prijemnou atmosferou a jelikoz nam dochazeji penize, tak behem zitrka vyrazime smer Cali...

Ahoj!
Tak jsem se u prilezitosti me cesty po krasach Kolumbie rozhodl napsat par radku, jak se mi tu dari....
Zacnu pekne od zacatku, tedy presunem z mista A (Praha)do mista B (Cali - Kolumbie). Mezi temito misty jsem mel tu cest jeste navstivit dalsi 5 letist (Londyn - Gatwick, Londyn - Heathrow, New York - J.F.K., Miami, Panama City). Noc jsem byl nucen preckat na letisti v New Yorku. Nastesti jsem se tam potkal s jednou mladou francouzkou a celou noc jsme prosedeli v kavarne, takze to uteklo daleko rychlej, nez kdybych musel cekat sam. Dalsi den slo vse bez problemu a po "krasnych" 45 hodinach na cestach jsem konecne priletel do Cali. Nasledujici 4 dny byl spis relax (plavani, basket a poflakovani po Cali.

Potom nasledoval vylet do Narodniho parku Purace ve slozeni Felipe a jeho pritelkyne Camila a ja. Pred odjezdem mi rikali, at si nabalim teple obleceni, ze je tam velka zima. Bral jsem to trosku s odstupem, protoze v Cali maji cely rok kolem 25-30 stupnu Celsia a jine teploty ani neznaji. Jak jsme dorazili na misto, tak jsem pochopil, ze velka zima i v Kolumbii znamena opravdu velka zima Problem je v tom, ze kdyz chce clovek zjistit kolik stupnu zhruba znamena velka zima, tak mu to nikdo neni schopny rict. S horsim pristupem k informacim vhodnych k cestovani se tu setkavam na kazdem kroku. Ceny jizdenek jsou vicemene smluvni. Po prichodu na nadrazi se na nas vzdycky doslova vrhli zamestanci ruznych dopravnich spolecnosti a ptali se kam jedeme a hned nabizeli cenu, za kterou nas prepravi. Nekdo by si smlouvani uzival, me osobne to moc nelibi.
Den po prijezdu do NP Purace jsme meli naplanovany lakave znejici 8 hodinovy vyslap k neaktivnimu Vulkanu, ktery je zaroven nejvyssim mistem v okoli. Ze zacatku to byl celkem prijemny vylet, ale cim vys jsme sli, tim se pocasi zhorsovalo. Uz od zacatku hodne podmacena puda menila v nekterych mistech spis na jezirka vody s ostruvky, po kterych se dalo preskakovat.

Po 4,5 hodinach jsme konecne vysplhali do vysky 4752m nad morem. Popravde jsem si to v tu chvili moc neuzil. Prselo, do toho foukal silny vitr a videt bylo akorat na par metru, takze krater jsem videl az na fotce v zakladnim tabore Cesta zpet uz sla rychlej, ze bych ale miloval skakani po kamenech ve snaze neslapnout do celkem hlubokeho bahna nebo jeste lip do kravskeho hovna, se rict neda. Po 7,5 hodinach jsme promokli a zniceni konecne dorazili do tabora.
Druhy den jsme si udelali pohodovy a jeli se podivat do dalsi casti Narodniho parku Purace. Tim byly termalni prameny San Juan. Nasledovala cesta zpet do Cali a den odpocinku.
Dnes vyrazime do dalsiho Narodniho parku Los Nevados. Tak snad vse klapne jak ma...

Poslední dny se rozhodně moc nepodařily. Místo šesti pracovních dnů za týden jsem nakonec pracoval pouhé tři, takže jsem si ani poslední den v práci neužil.

Jediné pozitivum bylo, že jsem se dobře vyspal na pondělní výlet do Glasgow. Jeli jsme v sestavě: Roman, David a já. Cesta z Dundee krásně ubíhala a na místě nás uvítalo na Skotsko nevídaně slunečné počasí. Po příjezdu jsme se šli ubytovat do hostelu a potom hurá na vrchol večera, koncert Serje Tankiana s kapelou FCC. Přestože koncert měl začínat až v 7 večer, my jsme šli hlídkovat před klub už o 3 hodiny dřív, abysme chytli lukrativní místa blízko pódia. Stihli jsme ještě jedno točené na uhašení žízně ve vedlejším baru. Sedli jsme ke stolům na ulici, abychom nic
nepropásli a dobře jsme udělali.
Po chvilce kolem nás prošel Serj s doprovodem. V ruce držel igelitku pravděpodobně s „nějakým dárkem pro maminku“ a v klidu si vykračoval směrem ke klubu. 2 hodiny před začátkem koncertu už se formovala pár desítek metrů dlouhá řada a každý z nově příchozích se poslušně zařadil do na konec. V ČR by takovýto pořádek a slušnost hledal člověk marně.

U nás se kolem vstupních dveří vytvoří shluk bláznů a každý se snaží protlačit co nejblíž ke vstupu. Předkapela s názvem InMe žačala hrát až kolem 8 hodiny a hlavní show o hodinu později. Po pěti hodinovém čekání už jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě, ale zhruba 3 sekundy po vstupu Serje na pódium jsem naprosto podlehl atmosféře a užíval si každou chvilku. Po raketovém úvodu se zhruba v půlce koncertu dostalo i na fanoušky Beatles a posléze Abby, kdy Serj nádherně spojil hit Money se svou skladbou stejného názvu. Obě naprosto různé rytmy střídal s kapelou s přirozenou lehkostí. Zbytek koncertu se odehrával v lehčím tempu a po půl 11 nás už vyháněli z klubu ABC, kde se koncert konal. Před klubem jsme měli štěstí se vyfotit a získat autogram od členů doprovodné kapely FCC. Roman dokonce po více jak dvou hodinách čekání pokecal se Serjem, získal podpis na tričko a fotku na památku.

Potom už jsme upalovali do hostelu spát. Následující den v největším skotském městě byl neméně podařený. Obdivovali jsme nádherné staré budovy místní univerzity, projeli se metrem. Navštívili jsme muzeum dopravy plné historických vozidel, plavidel a čehokoliv, co má s dopravou aspoň trochu společného. Odpoledne jsme zakotvili v Praze, tedy v nejlepší české kavárně v Glasgow. Narazili jsme na ni úplně náhodou zrovna 14 dní po jejím otevření. Interiér ve stylu 30 let nás všechny naprosto uchvátil. Obsluha byla "překvapivě" česká a my si objednali Staropramen. No prostě idylka jak má být. Cestou zpět do Dundee jsem tak nějak prodřímal a večer mě čekal maraton příprav na odjezd domů...

Včera jsme měli poslední den volna. Přes den jsme klasicky odpočívali, ať už u knížky nebo na internetu. Opoledne jsme šli po delší době zkontrolovat zboží v obchodech s oblečením a večer nás čekala zřejmě poslední Yellow shift party. Konala se na stejném místě jako minule a musím říct, že se opět vydařila. Járu a mě čekájí poslední 4 noci v práci, tak doufám, že vše proběhne bez komplikací a v pondělí s radostí naposledy zamáváme Cold Stores. Ještě ten den jedeme skupinka tří hudebních nadšenců v sestavě: Roman, David a já na koncert Serje Tankiana. Když měl na začatku června koncert v Ostravě, tak jsem to prošvihl. Tentokrát stejnou chybu už nehodlám opakovat, a tak jedeme do Glasgow. Bohužel si díky nebude čas se po noční směně pořádně prospat, ale 3 hodiny budou muset stačit. Po koncertě spíme v hostelu a následující den si projdeme Glasgow. Večer zpět do Dundee a ve středu ráno do Edinburgu. Noc strávíme na letiští a ráno už hurá domůů Tak držte palce, ať všechno dobře dopadne.
Ještě přidávám ukázku z tvorby Serje Tankiana.

Zdravím všechny! Opět přišel čas na další zápisek do blogu. Zbývaly mi poslední 3 pracovní týdny. Měly být co se peněz týče nejlepší, ale hned druhou denní směnu nás všechny 4 poslali po 3 hodinách domů, protože nebylo moc práce. Dost nás to všechny rozhořčilo, ale nic se s tím dělat nedalo, tak jsme museli sednout na autobus číslo 28 směrem domů. Volné odpoledne jsme využili k odreagování řekl bych takovým holčičím způsobem. Šli jsme nakupovat hadry Nakupování je má „velice oblíbená“ činnost, takže jsem to zkrátil na slušné dvě hoďky.

Další dny už probíhají normálně pracovně. V den volna mezi denní a noční směnou byl naplánován příjemný program. Přátelský fotbalový zápas s lidmi z naší směny. Poláci vytvořili jeden tým a proti nim nastoupil tým složený z Čechů, posílený o dva Slováky. Po poločasové remíze 1:1 jsem měl z výsledku obavy, ale nakonec jsme poláky celkem přesvědčivě roznesli na kopytech a utkání skončilo slušným debaklem 6:1. Přičemž se nenašel žádný polský střelec, který by překonal našeho skvělého brankáře Romana. Jedničku na polské konto připsal vlastním gólem Marek a poslal je tak do vedení. V druhém poločase jsem roztočili kolotoč přihrávek a skóre rychle narůstalo až na konečnou cifru 6. Výborně jsme si zaběhali, dal jsem i dva góly, takže úterní odpoledne se vydařilo výborně.

Na ten samý den jsem už delší dobu byl domluvený s Jirkou (Micákem) Králíkem , který už delší dobu maká na západním pobřeží Skotska, že si výlet do Edinburghu prodlouží a staví se tady v Dundee a zajdeme na pivko. Přijel i s kamarádkou Tracy z Nového Zélandu. V Dundee jsem doteď byl ve dvou hospodách z několika set, co v Dundee jsou a Micák s Tracy sedli na večeři právě do Lloyds no. 1 Bar, kde jsme měli shift party. Tato náhodička nám ulehčila hledání, a tak jsem kolem 9 hodiny večerní připojil a konečně uhasil žízeň z odpoledního náročného sportovního výkonu.
Výborně jsme pokecali. První česky, postupně se plynule takový česko-anglický mišmaš přesunuli trvale k angličtině.

Z Lloyds no. 1 baru jsme se přesunuly na diskotéku Deja Vu. Podnik to nebyl špatný, ale na diskotékách všude jinde najdete aspoň několik pěkných holek. Bohužel toto nebyl případ Deja vu. Ještě nám začal nadávat jeden z místních „inteligentnějších“ Skotů. Když zjistil, že jsme cizinci, co tady jsou pracovně na prázdniny. Doufám, že už podobné deja vu nezažiju. Takže nic moc zakončení jinak nadmíru povedeného dne... Další den bylo těžké jenom vstát z postele. Všechny svaly mě bolely a nebyl jsem sám, kdo byl takto postižen Další volný den bude odveta fotbalového zápasu, tak doufám, že výsledek dopadne podobně.