Tomajda - 2009-06-21

2009-06-21_Taiwan

Sunday, 21. June 2009, 12:30:18

Další zápis, tentokrát po poměrně dlouhé době. Dělo se toho celkem dost, ale pro samou aktivitu tady už nezbývá čas na pravidelné reporty. Pokusím se to tedy alespoň částečně napravit.

Půl roku uteklo jak voda a já už se pomalu připravuju na přesun do Čech. Nejen to je ale důvodem proč nepíšu. Čím méně času zbývá, tím víc se snažím optimalizovat čas a veškeré aktivity tady. Už jen měsíc…

Víkend po posledním zápisu jsem se vydal na jednodenní výlet na jih. Cíl byl jasný, potápět se. Vyrazil sem kolem páté ráno, optimální čas na cestování. Pokud se totiž vyjede později, trvá průjezd městem víc jak půl hodiny, nemluvě o tom, že se pak dojede všude pozdě a ještě v tom největším pařáku. Cestování už tu mám vymáklý, i skútr si už zvyknul. Nasadím bundu proti sluníčku, z toho samého důvodu šátek a rukavice, do helmy zavedu sluchátka a road trip!

Na jih jsem cestoval už několikrát, mapu neřeším, jezdím podlě čísla silnic, i když teď už spíš po paměti… Ještě nikdy jsem ale neviděl celé hory, které se Taiwanem táhnou od jihu na sever. Pohled to byl neuvěřitelný. Ten den bylo velice hezké počasí.

Na jihu jsem cestou zastavil v jednom městečku. Ohňostroje a dělobuchy, všude stovky lidí, to probudilo mou zvědavost. Zaparkoval sem skůtra na hlavní, odstrojil cestovatelskou výbavu, bágl sem nechal na skůtru, vytáhnul foťák a šlo se na lov.

Chápu, že se turista může cítit divně, když na něj 70% populace divně vejrá. Nebo ještě lépe, vejrá a při tom žvejká ty jejich taiwanský žvýkačky. Jsou to plody nějaké palmy, má to nějaké povzbuzující účinky bo co. Každopádně je to hnus fialovej. Zkoušel sem to… Co jsem tak zjišťoval, stalo se to tady symbolem dělníků. Od toho se odvíjí, kdo to žvýká a co je to za lidi. Pokud vím, mají na tom solidní závislost. Maj to tu stejně jako maj u nás dělníci kafe a cigára. Vedlejším efektem taiwanský žvýkačky je to, že většina žvýkačů má červený huby (barví to pusu na červeno) a vymlácený zuby z toho sajrajtu.

Je mi ale jasné, že turista jak ho chápu já, se do míst která navštěvuji vůbec nedostane. Turista jak ho znám je pro mě ovce. Já jsem tu pro to, abych poznal jaký je Taiwan doopravdy, ne jak dobře jsou pro turisty nachystané atrakce.

Takže v tomhle městečku, Fonggang se jmenovalo, jsem byl pravděpodobně jediný běloch, což mi spíš vyhovovalo. Probíhala tam nějaká náboženská slavnost. Googlužel, abych pronikl i do tajů místních vyznání, zabralo by mi to podstatně víc času. Takže jsem jen přihlížel a žasl.

Byla to slavnost, kterou tam, dle rozhovorů s místními, mají jednou za tři roky. Kolik je templů, tolik je bohů a lidí, kteří se k nim modlí. Občas vytáhnou sochu boha z templu a povozí ji kolem dokola, aby duše právě toho boha našla cestu zpět do templu, nebo když ho zkrátka chtějí přivolat. Na této slavnosti vytáhnuli snad všechny co tam měli, takže masivní průvod skrz celé město. Těžko se to popisuje tak aby to pochopil evropan. Každej vylezlej před barákem, bohatší nachystali pohoštění pro poutníky a nabízeli před domem tomu, kdo šel zrovna kolem. Když opomenu žvýkače, byli všichni velice milí, i když anglicky uměli jen „helou, hau ár ju“. Někteří však kupodivu mluvili a to byli právě ti, od kterých mám většinu informací.

Takže jsem během cesty městem, kolem průvodu cestou sem a tam, dostal melouna, jablíčko nebo třeba taiwanskej ručník na krk. Je to moc šikovnej vynález, kterej v evropě nemáme. Možná proto, že nemáme 35 °C ve dne a 30 v noci, nebo možná proto, že nemáme 70% vlhkost vzduchu?

Každopádně úroveň průtoku tekutin kůží je tady naprosto mimo škálu porovnatelnosti s tím co znám z Evropy.

Pěkně jsem je pofotil, a když se mi začala pálit na sluníčku hlava, rozhodl jsem se pokračovat v cestě. Cestou jsem ještě odbočil ze zvědavosti, jestli se dá dostat na takovej malej kopeček hned vedle silnice. Skůtr se proměnil v krosku a drápal se se mnou do výšin. Kdyby můj skůtr uměl mluvit, asi by držkoval pokaždé když se asfaltová cesta změní v nějakou jinou, která se pak zase změní v nějakou cestičku, která se pak většinou mění v lesní pěšiny nebo mizí úplně. Už toho máme ale spolu projeto dost, takže mlčí

Btw, po necelých pěti měsících tady mám najeto víc jak 7000km, a blíží se tisíc osmý. Cesta nevedla nikam, akorát se mi na jedný louce nějaká kytka zapíchla do nohy a kláda co sem přeskakoval mě skoro sundala ze skůtru, takže jsem se vrátil a pokračoval na jih.

Normálně když se jede na jih, taiwanci znají Kenting, nic víc. Kenting jak ho chápu já je postavenej pro ovce, jinak tam zas tak moc k vidění není, když opomenu atomovou elektrárnu nedaleko. Uměle živenej ovčí ruch je tu na exemplární úrovni.

Odbočil jsem z hlavní silnice vedoucí na Kenting, a jel zkoumat jiho-západní pobřeží… Na jedný křižovatce sem málem žuchnul ze skůtru, když sem uviděl macka hummera, ve kterejch si tady prdelky vozej místní vojáčci. Ale ne toho teplýho H2, kterej se prohání po městech, ale opravdovej a pořádnej čtyřtunovej kolos, hehe. No nic, kousek dál sem našel jejich hnízdo, ale když sem se ptal zelený žabičky, jestli si to můžu vyfotit, řekli mi, že ne. Damnit!

O kus dál jsem našel krásnou písečnou pláž. Trefně nazvanou „bílá písek pláž“. Čínština je v tomhle hrozně jednoduchá, žádný skloňování, žádný rody, nic. Haha, odbočuju, ale třeba zelený čaj s mlékem se tu řekne „kráva mléko zelená čaj“

Pláž byla skvělá. Ale zas ti Taiwanci. Nezbývá než to popsat. Fungujou tu prostě jinak. Na další analýzu spíš udělám vlastní zápis o tom jaká je tu mládež. Každopádně do třiceti se tu většinou chovají jako malé děti, do pětadvaceti se většinou chovají jako my kolem patnácti. Takže jsem přišel na pláž, kde si hrály skupinky dětí-mužů a skupinky dětí-žen. Převlékají se tu zásadně ve sprchových boxech. V globálu – AAARRRGHHHH, víc bude v tom dalším zápisu, jinak tohle nikdy nedopíšu. Místo toho, abych čekal frontu na sprchový box, sem se prostě převlékl na pláži, to jsem rebel, co? V té době jsem ale ještě neměl rash guard, takový to triko co nosej surfaři, aby si neodřeli břicha, jo, je ze mě velkej surfer

. Ale i přes to, že jsem se namazal (a komáři mě nežrali) a sluníčko bylo schované v mracích, stejně mě ta ku*rva kulatá žlutá sesmahla brutálně. Ale vtipně. Jen tam kde mi po zádech při šnorchlování netekla voda. Bolelo to až druhej den…

Šnorchloval ale nepotápěl. Takže jsem se rozhodl pro přesun. Dál jen dál. U výpusti z tý atomový elektrárny (nechladěj tu reaktory jako my a nemaj tu chladící věže jako máme my, ale prostě tam rvou mořskou vodu… Tak právě tam sem narazil na dědka, kterej se mě ptal, jestli jako šnorchlovat ano. Říkám že jakože šnorchlovat ne, že potápět. Pochopil jsem, že mám jet za ním, že mě někam vezme. Jelo se kolem několika dalších potápěčských shopů, bylo jich tam stejně v poměru, kolik jich nebylo nikde jinde cestou. Long story short, drahý. Chtěl za to 1300NT, jel sem do druhého, 1200NT, třetí, 2000NT… 1500, 3000… A tak to šlo dál a dál, až už mě to nebavilo a poslední cena byla 1200NT. Nějaký týpci (později jsem je nazval Pat a Mat) mi vysvětlili, že vlastně platím pronájem na den, neplatím za ponor, jako tomu bývá u nás.

Zdrcen cenovou nedostupností jsem se už loučil s vidinou potápění se vůbec. Asi pět kiláků na skůtru mi provětralo hlavu. Řekl jsem si, co už, vrátil jsem se do shopu za 1200, a říkám, nechci to na celej den, chci to na jeden ponor a dám vám 800NT, bába na mě kouká, přemýšlí, pak někam odešla, a když se vrátila, tak povídá, 800 OK!

Hehe. Domluvil sem se s Patem a Matem, že udělám ponor s nima a bylo.

Ještě jedna věc o těch dvou patlalech. Mimo jiné jsem se jim zmínil o tom, jak se tu lidi bezstarostně koupou hned u výpusti z té elektrárny. Já že jako nechápu ty lidi, že jsou jako naprosto v klidu. Hned vedle je totiž velice hezká ovčí pláž. A oni oba na mě koukali jak na nevimco, a že prej potápění v té výpusti je nejlepší, že tam prej cejtíš tu teplou vodu… Tyve! No nic.

Ve vodě to bylo super. Po pěti letech konečně další ponor. Mrtě malých rybiček, nějakého potěru či co to bylo, síla. Krásný korály a spoustu života, který z Chorvatska neznám. Všechno bylo OK, až do doby, než jsme byli pod půlkou vzduchu v lahvích a rozhodli jsme se pro návrat. Pat se ztratil. Někde něco fotil a pak sem ho nemohli s Matem najít. Navíc se během deseti minut rapidně zhoršila viditelnost, takže bylo vidět tak na 2m maximálně. Nemožný najít nic ani nikoho. Asi po pěti minutách hledání pod vodou jsme se rozhodli pro vynoření a setkání se ztraceným Patem na hladině. Nikde nikdo. Vzduchu jsme všichni měli ještě tak na 15 minut pod vodou. Čekali jsme na hladině dobrých dvacet. Pat nikde. Já se proklínal, do čeho jsem se to zase dostal, první ponor na Taiwanu a hned přijdeme o potápěče. Domluvili jsme se s Matem pro urychlený hladinový přesun zpět k autu a kontaktování policie nebo nějakého jiného úřadu. Makáme jak zběsilí a když doplaveme k výlezu z moře, gebí se tam na nás, kdo jiný než Pat. Že prej nás ztratil, na hladině neviděl tak prej plaval ven… Já myslel, že ho praštim, fakt. A to sou lidi kolem čtyřicítky, žádní malí kluci

No síla. Pak už jen vrátit věci a cesta dom. Kenting > Kaohsiung 1h 58min

hehe, skůtr řval jak zběsilej, ale stejně to nedá víc jak kilo.

Tak, to byl jeden den tady na Taiwanu. Jsem zrovna na cestě Taipei – Kaoshiung, byl sem surfovat v I Lanu. Víc toho v HSR ale napsat nestíhám. Tak snad příště.