My OperaTokyo, Japan (26.03 - 04.04.2009)
Wednesday, March 25, 2009 2:21:25 AM
Zápis z výletu tak jak jsem to sesmolil cestou TPE>KH
upozorňuji, že se jedná o text neupravovaný, může obsahovat vulgarizmy a myšlenky
veškeré postavy a události v tomto textu mohou být vymyšlené, jakákoli podobnost s čímkoli je pouze moje subjektivní představa a jedná se pravděpodobně o obraz deformovaného vnímání narušenou osobou.
upozorňuji, že se jedná o text neupravovaný, může obsahovat vulgarizmy a myšlenky
veškeré postavy a události v tomto textu mohou být vymyšlené, jakákoli podobnost s čímkoli je pouze moje subjektivní představa a jedná se pravděpodobně o obraz deformovaného vnímání narušenou osobou.
Je pomalu čas, zesumírovat posledních deset dnů. Začínám psát ještě cestou autobusem z TPE, mezinárodního letiště v Taipeii, které je stejně tak letištěm Taipei jako je Narita mezinárodním letištěm Tokya. Cesta z Taipei Main Station (busem, východ z metra Z3) trvá asi 40 minut. Cesta z Narity do centra Tokya (včetně přestupu z S-Bahn a vzetí modré „T“ linky metra) trvá asi hodinu a půl.
Cítím se skvěle. Vzduch plný smogu, vlhkost děsivá, ale konečně teploučko. Teploměr na letištní hale hlásil krásných 23°C. Sundal jsem bundu, do báglu zahrabal čepici a vyhrnul rukávy u mikiny. Jsem doma… Ještě mě sice čeká skoro pět hodin v busu Taipei > Kaohsiung, ale dokud bude baterie, budu psát a psát
Začnu pěkně od začátku, tak jak se sluší a patří.
Jsou tomu přesně tři roky, kdy jsem absolvoval svůj výměnný studijní pobyt v Německu. Erlangen, abych byl konkrétní. Ale tam to ještě nezačalo, hehe. Jel jsem dřív, zas něco extra, klasika. I proto když ve městě necelé tři hodiny vlakem od Erlangenu začínal semestr, byl už sem natolik ostřílenej, že jsem dokonce jezdil navštívit spolustudentky z Hradce do jejich Univerzity. Tak jsem se seznámil s jednou japonkou, která tehdy ze všeho byla děsně vyplesklá.
Dnes má dodělanou školu, v Německu zůstala ještě dva další roky a teď maká v Tokyu pro Nissan. To jen tak pro Info
Měli jsme mít týden jarní prázdniny (sry, napíšu sem jak to je, abych až si to budu za pár let číst věděl, co se sakra dělo
), a protože mám školu jen pondělí až středa (teda oni si myslí, že tam budu chodit po – pá, to se pletou teda! No zkrátka, druhý týden měly být ty prázdniny, a protože jsem věděl, že mám školu jen do středy, mělo to být víc jak týden volna. Ještě v sobotu sem váhal. Mám letět na Bali nebo na Filipíny? Deset dnů volna, nebudu přece tvrdnout doma, sem si říkal. (Teď to zas zkrátím, už mě to neba) V sobotu večer jsem dostal zprávu od mé Tokyjské spojky, že pokud bych chtěl, můžu se stavit. V neděli jsem potvrdil příjezd, v pondělí zabookoval letenku na čtvrtek, v úterý prodloužil víza na Taiwan a zaplatil letenku a ve středu lehnul.Ne tak doslova. Spíš sem dostal nějakou Taiwanskou rýmičku, na kterou sem naprosto nebyl imunitně připraven. Dost to se mnou zamávalo. Ve středu dopoledne jsem šel do školy. Na odpoledne byl plánován přesun do Taipeie, abych pak neměl ve čtvrtek stres s odletem. Co jsem se ale vrátil ze školy, padnul sem na postel a s myšlenkou na zrušení letenky usnul. Probudil sem se asi hodinu po tom co už sem měl dávno sedět v busu nach Taipei a lhal sám sobě, že to bude dobrý. Dva paraleny mě nakonec dostaly na cestu a tak to celý začalo.
V Japonsku na letišti mě pobavila cedulka říkající: „Pokud se necítíš dobře, přejdi kamsi.“ Zvažoval jsem lékařskou péči zdarma ještě v letištní hale, ale natolik sem při smyslech ještě byl, abych se vyvaroval případné karanténě nebo nevpuštění do země. Taiwan dělá podobný manýry (dokonce mi teď měřili i teplotu v oušku), takže mi bylo jasný, že bych mohl dopadnout jak chudák pong mezi letištěma
Regál.Možná i kvůli tý chřipce a již delší dobu nefunkčním medikamentům jsem transfer letiště - metro (S-Bahn) absolvoval úplně haluzově. Což znamená že netušim. Akorát mě pobavili na imigračním. Oficír na mě kouknul a povídá, tak kampak. Hehe, kam asi voe, Japan! Furt se na něco ptal, tak sem furt odpovídal a nakonec povídá, a co kufr? Žádnej kufr? Řikám, Hai! Žádnej kufr. Což ho asi nějak rozhodilo, tak mi začal prohrabávat bágl, jakože tam asi hledal ten schovanej kufr nebo nevim. Nenašel ani prd. Sem říkal, že kufr nemám…
…jedu HSR (high speed rail), oproti 5h busem tohle trvá jen 1,5h, ale je to o 200% dražší. Jsem unavený, celý den na cestě, takže mírnou cenovou přirážku spíš vnímám jako vysvobození. Za hodinu doma…
Když nad tím tak přemýšlím, tak celý ten Japanšpás byl jako sen. Rozhodně bych to nedal, pokud by se o mě kamarádka a její rodina tak dobře nestarali. Druhý den příletu do Japonska jsem přestal hrát hrdinu a začal brát antibiotika. (Jen pro představu jak mi asi bylo, poslední antibiotika mi musel předepsat pán doktor na, …eeeh…. Jak se to jen jmenuje, jak tam člověk může zajít kdykoli mu něco je, třeba i v noci…, no tak tam sem tenkrát byl, ale to bylo ještě zadara.) Většinou to probíhalo tak že jsem celej den ležel, nespal, jen ležel, ale i tak sem nemohl nic dělat, jen ležet. Klasická rýmička. Ještě že mi tehdá na letišti teplůtku z ouška neměřili. By jim ty jejich dyvajsy bouchly rovnou do xychtů.
Většinou druhej den mi pak bylo trochu lépe, takže sme sedli do vlaku a jeli někam k Fuji san. Celej den zevlování, hanami (japonskej výraz pro očumování rozkvetlejch třešní) a hikování mě druhej den zas poslalo jako zeleninu (vegetable) do postele. A tak to bylo pořád dokola. Keine Angst, v pondělí jdu ke školnímu doktorovi na nějakej servis check. Kdyžtak si nechám vyměnit olej, možná vzduchovej filtr a zas budu frčet. Aspoň u skůtru to dycky zabírá.
Takže. I když tomu můj zdravotní stav naprosto neodpovídal, stihl jsem i nasát trochu z Japonský atmosféry. Čistý (!) atmosféry! Co se dělo den ode dne je asi každýmu volný. I když za dva měsíce už to nebudu vědět ani já. Spíš napíšu nějaké resumé. Porovnám Japonce a Taiwance, co? Hehe, ok!
Co mě zaujalo na Tokyu asi jako první, byla ta špína a bordel všude kolem. Dvanáctimilionové město (tuším) a za celých těch deset dnů jsem narazil na zemi na dva papírky, jeden vajgl, jednu PETku a jedno bezDéčko. Byl jsem překvapen. Příjemně. Další věcí bylo, viděl jsem zas lidi na ulicích kouřit (negativ oproti Taiwanu) a po ulicích se po setmění motalo spoustu opiloučkých sakáčů. (sakáč je výraz pro člověka v obleku, kravaťáka, jak si starší generace myslí, že je mladší generace zve, ale nezve, hehe)
Trochu budu teď asi skákat, HOP HOP, hehe, ne, myslím myšlenkově, nemám to v šišce utříděný a HSR mi dává jen minimum času pro literární kompozici (jinak by to bylo v jambickém pentametru
)...jen tak pro info, právě frčím 298km/h, takže 300km dlouhá cesta potrvá stejně dlouho jako 80km z Prahy do Tábora, ale Českym vlakem (šejm on as)...
Vožralci byli novinkou. Na Taiwanu pro mě není těžké uvěřit, že jediní opilci jsme my, výměnní studenti. Taiwanci všeobecně moc nepijou (proto když přijedou k nám, tak se jim smějem, že prd vydržej, ale zase si daj jednu skleničku a je s nima sranda na celej večer), spíš (a to hlavně starci) žvejkaj něco, co se prej jmenuje taiwanská žvejkačka. Je to nějakej žalud a uvnitř je něco. Zkusil sem to, je to hnus velebnosti. Každopádně to má zřejmě nějaký povzbuzující účinky, ale asi stejně tak jako kafe. Side effect toho žvejkání je naprosto červená huba od těch šťáv a u starších jedinců i naprosto vymletý zuby. Jasně, někdo by mohl na základě dvouměsíčního pozorování vyvodit závěr, že žvýkání toho hnusu způsobuje paradentózu a kdesi cosi, ale kde jsou důkazy?
V porovnání s Japonskem je Taiwan naprostá divočina. Nejen že Japonci nemaj džungle, jejich příroda je dost podobná naší, ale chovaj se k mému překvapení naprosto westícky = civilizovaně. (pozn. Bylo nutné odlišit kůžotypy, takže každej bílej tady je westík a každej lokál je azík, easy pro nás westíky, protože stejně nepoznáme rozdííl mezi číňanem, japoncem, taiwancem a dalšíma). Když bych přijel do Japanu na dovču z Evropy, asi by mi nepřišlo divné, že na červenou na semaforu každý stojí, že se silnice přechází na přechodech, že na křižovatce nerozhoduje drzost nebo hmotnost vozidla (nebo dopředná rychlost a síla klaxonu). Nikdy bych se nepodivil že na mě v protisměru jednosměrky nevybafává snad všechno od skůtrů až po náklaďáky. Po dvou měsících na Taiwanu jsem byl ale hodně vedle.
Rozdíl mezi mládeží TW a JP je ten, že zatím co japonský mladík chodí v obleku a vypadá solidně, taiwanský mladík má na hlavě naprostý manga-smeták, úchylnej kostým a přes rameno kabelku. Nechápu, proč nemáme spolupracující univerzitu v Japonsku. Pokusím se to nějak prošťouchnout, tak uvidíme jak to dopadne. Co jsem ale na TW vysledoval, čím víc vypadá lokál jako buzna (tak to vnímám já), tím je ve skupině lidí co jej obklopují populárnější. Asi tam bude nějaká souvislost, ale obávám se, že tohle téma mi zůstane uzavřené.
Co se cen v Japonsku týká. Kurz byl kolem 20CZK za 100YEN a většina stála zhruba jako v Praze, sem tam se dalo jídlo sehnat i levněji. Ale jinak ceny stejné jak v CZ. Obleky se daly sehnat od 2000CZK výš, což považuju za dost dobrý. Oblek jsem koupit nestihl, ani kimono, ani nic jinýho. Zatracená rýmička!
Elektronika stála taky dost podobně tomu co u nás, takže na nákupy do Japonska se to asi zrovna moc nevyplatí. Co je ale hustý je možnost si veškerou elektroniku v megakrámech ošahat. A tak se stalo, že se mi do rukou dostala vlajková loď zrcadlovek od jedný nejmenovaný firmy. Bylo to ale ftipný. Když jsem nemocnej (mám to empiricky vysledovaný), tak mi nejde počítat, ale ani zaboha ne. Takže mi magicky vyšlo, že tenhle foťáček za 900000Y stojí na naše 45000CZK
musím říct, že do druhého dne, než sem se dostal ke kompu a opravil vzorec pro přepočet, mi to dávalo sílu bojovat s chorobou. Byla to taková aférka fotograf – foťák, ale bohužel, japonská kultura netoleruje vertikální prostup sociální vrstvou a proto zůstala má láska neopětovaná. Jen abych vysvětlil. Nedávno jsem si kvůli práci pořídil zrcadlovku od jiné nejmenované firmy. Proti tomu co jsem do té doby měl v rukou to bylo dělo. To, co se mi ale dostalo do rukou v Tokyu, změnilo můj obyčejňoučký foťáček v hromádku trusu z myšího albína. Při focení záleží na dvou věcech, na fotografovi a na tom čím fotí. To, čím fotím já, dá tak jednu možná dvě dobré fotky tak na 100. A to se při tom div neposteru. Uchopíce však tu věc v tom krámu tam, jen tak nedbale do hledáčku hledíce a spoušť mačkajíce, CAK CAK CAK (a někdy i rychleji) a každá fotka taková, že by se daly z fleku prodávat. Kuaaaa! To prostě nastere.
Co ještě z Japanu. Byl sem v termálních lázních. Japonci se na rozdíl od Taiwanců koupou bez plavek, takže bonus. Ale striktně oddělení muži a ženy, takže nuda. A neholí se
Hehe, taková banda bubáků. Něco jako muzeum Evropy (za dávných časů…) Cestou do Taipeie jsem přemýšlel jak to vlastně s Taiwancema je a vymyslel zajímavou věc (tohle se ale nesmí nikdy dozvědět, že si to myslím). Taiwan to je mix vesniců, čínský kultury, japonskejch technologií, americký demokracie a tropickýho podnebí. Tohle všechno když se namíchá, vyleze z toho pravej Taiwanec i se skůtrem.
Ještě mě napadá jedna věc, on to stejně nikdo nebude až sem číst, takže v klidu. Narazil sem na driftovou silnici uprostřed jednoho národního parku. Vypadalo to tam přesně jak v Tokyo Drift. LoL. Úplně vidím ty týpky, jak si to tam krosej v kárách, ze kterých jsme my westíci naprosto vydření.
Dokud jsem nebyl a neviděl JP, myslel jsem, že na Taiwanu dvě auta co jsem viděl s couvací zpětnou kamerou jsou hooodně hustý a mazec a super a tak. Když mi jedna JP rodinka pověděla, že tohle maj v autě co kupovali před pěti lety, docela mě to setřelo. Jsme děsně za opicema! Celá Evropa. Ale hlavně že máme automobilku na každym rohu. Rozhodně to nebylo jen o couvacích kamerách. Vidím to opět velice jednoduše. Buď sme nehorázný brzdy a máme to za to nebo nás brzdí děsivá byrokracie a přeregulovanost předpisy. Nevím nevím.
Končím svůj případ. Porota nechť se vyjádří o tomto textu. Mě už to nebaví psát a navíc sem skoro doma. Pixx.
Ještě bych chtěl vyjádřit poděkování všem přátelům, kterým jsem poslal pohled, postaralo se mi to o dlouhé hodiny zábavy, hledání a v době mailů bych netušil, kolik jsme museli dříve za snail mail utratit... a při tom za co?
pic
OksanaOksijam # Sunday, April 5, 2009 6:19:05 PM
Káťamalicka # Tuesday, April 7, 2009 9:55:05 PM